Odvolání a výměna kněze ve farnosti Štoky.

Překvapila mne zpráva, že P. Jakub Med by měl být z organizačních důvodů v klášteře nahrazen novým knězem. Dozvěděl jsem se, že na místo P. Meda má přijít kněz z Polska. Ani to by mne nepřekvapilo. Má však požadavky: nemůže řídit auto, potřebuje hospodyni a je nemocný. Takovéto požadavky není nikdo z farnosti schopen splnit.

Po telefonu jsem hovořil s panem opatem kláštera Jaroslavem Šimkem, kterému jsem sdělil svůj vlastní názor a doporučil, aby takto nemocnému knězi posloužili ve svém klášteře a nepřipravovali mu trápení ve farnosti, jsem i toho názoru, že za těchto okolností by pro Štoky byla lepší laická správa než správa, která by byla nefunkční. Též jsem vyjádřil názor, že by kněz měl být v pastoraci a ne zastávat službu kancelářské pracovní síly, kterou může zastat laický specialista.

Podobně jsem se chtěl vyjádřit a informovat telefonicky na biskupství, kde jsem si objednal hovor s panem biskupem Vokálem. Můj hovor byl odmítnut a bylo mi řečeno, že mám napsat.

I se psaním na biskupství mám neblahé zkušenosti, po roce urgencí jsem dostal zamítavou odpověď, kterou snad ani nepsal biskup. Na biskupství jsem napsal dva dopisy, v tom prvním jsem psal o neschopnosti komunikace a v tom druhém jsem zaslal své názory a odpověď od P. Meda, kterému jsem zaslal kopie dopisů.

Proč to vše píšu, nikde nejednám za farnost, nikdo mne o to nežádal, jednám pouze za svoji osobu. Byl bych rád, kdyby farníci se sami vyjádřili. Možnost telefonovat a napsat má každý z nás, pozvat biskupa na besedu také i přednést své přání.

Modlíme se pokaždé v kostele za kněze, buď se modlíme málo, nebo Bůh očekává skutek z naší strany (víra bez skutků je mrtvá). V dobách po revoluci se ve farnosti mnohé změnilo: biskupství prodalo faru, ztratily se boční barokní oltáře, neví se kde jsou koberce, inventář z fary a po některých kněžích zůstal hubený účet. Ani zde se nikdo neozval. Připadá mi to jako kdybychom byly ovce vedené na porážku. Jediné, co nám zbylo je modlitba, ale ta nás má pozvednout ke skutkům.

V dalších článcích se můžete seznámit s názory na výměnu kněží a článek jak by měla fungovat farnost bez kněze.

Zdraví Vladimír Pavlas

P. Šikula, P. Brokeš, P. Fišar, P. Fatka

- Kněz je spolupracovníkem biskupa a zastupuje ho na konkrétních místech diecéze - ve farnostech. Je tam vždy poslán! Tak jako apoštolové nezůstávali na jednom místě, i kněží jsou posíláni jinam. Má to samozřejmě své pro i proti. Jako výhodu je možné uvést rozdílnou spiritualitu každého kněze, každý osloví jinou vrstvu věřících a právě střídání napomáhá k "provzdušnění farnosti". Nevýhodou je "lidská usedlost". Jsme lidé, na někoho si zvykneme a těžko se nám to mění. Rotace bývá každý rok, jen je někdy menší, jindy větší. V brněnské diecézi je zvyk měnit působiště po 5-7 letech (týká se farářů/administrátorů, nikoli kaplanů). Často je tato situace zkomplikována obsazováním farností, ve kterých zemřel kněz a nových kněží je málo. Kněží jsou vždy o změně působiště informováni i s důvody přeložení...

- Kněz je ve farnosti pár let, začne něco dělat, ale pak je za tři roky, za pět let najednou přesunut jinam a přijde někdo nový. Lze v této perspektivě vůbec něco podnikat, zvlášť když víte, že po vás přijde někdo další, s jinými plány...?
Ano, to je problém. Nejhorší situace bývá v malých farnostech, kde je opravdu většina aktivit závislých na knězi. Přesuny kněží se však většinou dějí z nějaké urgentní potřeby a je velmi složité je naplánovat. Stále častěji se hovoří o potřebě zanechat kněze na jednom místě alespoň sedm až deset let. Každopádně se ale nesmíme bát změn a nenechat se jimi odradit – ve farnosti je výměna kněze většinou obohacením. Je třeba vybízet mládež, rodiny a čerstvé seniory, aby na sebe přebírali zodpovědné úkoly a dokázali tak ve spolupráci s knězem a s Božím požehnáním vybudovat kousek ráje ve své farnosti.

- “Výměna kněží ve farnosti neznamená revoluci, ale navázání na dosavadní činnost,”

- … Přítomnost každého z nich pastoraci něčím oživila a ozvláštnila. To je to kladné na výměně pastoračně činných kněží v řeholních komunitách (ale i na úrovni diecézí). Bratři a sestry z farností si sice stýskají, že jsou připraveni o blízkost a službu někoho, koho již znají a na koho si zvykli, ale mohou být zároveň obohaceni o pestrost přístupů a duchovní dary, které dává Pán každému jak chce pro dobro všech. A tak chápu výměnu kněží ( od roku 1996 je P. Gorazd již třetím farářem) především jako šanci k růstu a rozvoji pro farnost i pro jednotlivce…..

https://www.farnostla.cz

Farnosti bez kněz

1. Situace jako úkol

Stále je s farářovým odchodem do důchodu spojována otázka: Jak to bude dál? Co si obec počne bez kněze? Nově vznikající situace vyžaduje jak se strany spolupracovníků ve farnosti, tak i ze strany celé obce změnu smýšlení - velmi hlubokou. Mnozí členové obce mají dojem, že už o ně církev nemá zájem. V důsledku toho kontaktů s církví ubývá. Vědomí, že jsem věřící, se postupně ztrácí.

Podle kánonu 517, § 2 nového Kodexu kanonického práva může určité úkoly v pastoraci daného místa převzít jedna nebo více osob nekněží, kteří umožní kontakt s církví. Jako "ombudsmani" či "ombudsmanky" se starají o záležitosti obce a na ně se obracejí jednotlivci i skupiny. Rozhodující otázka tím však ještě není vyřešena. Existují možnosti, jak uschopnit obce k tomu, aby obstály v této nové situaci?

Obec, která byla dosud knězem pouze obsluhována a tedy konzumovala, se nyní musí stát subjektem pastorace. Přitom už jednotlivý křesťan nebude jen "konzumentem spásy", ale sám se stane "svátostí spásy". Viděno takto může se pastorace bez kněze stát v současné situaci pro církev šancí k oživení pastorace.

Podle ankety, zveřejněné švýcarským pastorálně sociologickým institutem .Obce bez faráře v místě. Výsledky výzkumu ve švýcarských farnostech", Curych 1987, uvedl nedostatek kněží ve farnostech ledacos do pohybu. Výzkum ukazuje, že na jedné straně se mnohé obce bez faráře v místě stávají aktivnějšími a rozvinou silnější vědomí příslušnosti k obci, na druhé straně lze však stejně zřetelně poznat - navzdory aktivnímu spoluvytváření života obce jejími členy - silnou tendenci k odchodu z církve a k distancování se od ní.

V současnosti je ve většině obcí farář považován ještě stále za neutrální a výlučnou vztažnou osobu, takže situaci výstižně popisuje výrok kardinála Lorscheidera: "Členové obce se nechtějí svého faráře vzdát ve prospěch jiných, kteří by ho snad potřebovali naléhavěji. Nedovolí mu tedy, aby hledal 99 ztracených ovcí a ani mu při takovém hledání nepomohou. Chtějí jen jedno: vědět, že mají zaručen svůj vlastní pobyt v ovčinci. Monopol na službu kněze je jim mnohem důležitější než evangelizace národů. Za každou cenu se snaží zajistit si přímé nasazení jednotlivého kněze ve prospěch každého jednotlivce." Na straně kněží vede převzetí odpovědnosti za více obcí často k přetížení.  Nezřídka sdílejí zaopatřující smýšlení obcí a cítí se přetíženi zdvojnásobením nebo ztrojnásobením úkolů vyhrazených faráři (bohoslužby, administrativa, schůze). Přitom se většina kněží při svém vzdělání nenaučila (nebo jen nedostatečně) kooperovat s jinými kněžími nebo laiky. Naopak, převzetí spoluodpovědnosti za obec laiky pociťují jako zásah do oblastí svých nejvlastnějších úkolů a zodpovědností a jako obtěžující omezování vlastní řídící kompetence. Zjevně ubývající vzájemný kontakt mezi kněžími a s tím spojená stále hrozivější osamocenost kněží vede navíc k tomu, že se ztrácí ohled na druhé, dodržování termínů a řádu. Jak ale má ustavovat a vést společenství ve víře a obec někdo, kdo sám žije izolovaně a bez společenství?  Jak může jiným interpretovat život evangeliem, když už sám nemá čas promýšlet svůj život nad evangeliem? Mnozí kněží mají tendenci omezit aktivitu laiků na více nebo méně nedůležité okrajové otázky, jako je hudební stránka bohoslužeb, organizace poutí nebo farních slavností.

2. Perspektivy obcí

I za změněných pastorálních podmínek mohou být obce bez kněze rozhodujícím místem pro křesťanskou existenci. Protože kontaktní osoby pocházejí z nejrůznějším oblastí životních i profesních, přinášejí ze svého života zkušenosti, které zabraňují, aby se pastorace vyhýbala naléhavým problémům.  Partnerství a spolupráce, které se osvědčily v zaměstnání, mohou blahodárně působit na společenství v obci. Nejrůznější kompetence a talenty kontaktních osob přispívají mj. k tomu, aby se svědectví křesťanů rozšířilo i do společenské oblasti. Intenzivní osobní kontakt jednotlivců a určitých skupin s lidmi různého původu může pomoci, aby obec zůstala integrujícím faktorem.

Jako důležitá hlediska z toho plynou pro konkrétní práci:

- Je nutno vidět spoluodpovědnost členů obce pozitivně. Každý pastorující může zodpovědně doprovázet jen omezený počet lidí. Proto je pastorace odkázána na mnohé jednotlivce, kteří jsou schopni a ochotni spolupracovat. 

- Partnerská spolupráce začíná výměnou vlastních zkušeností víry; patří k ní i stálé přezkoumávání efektivity různých způsobů práce.

  - Zvláště naléhavým úkolem je prohlubování víry. Úsilí o vyzařování obce a angažovanost co nejvíce členů předpokládá zralou víru.

- Rozšíření životního prostoru, ve světě samozřejmé, musí v pastoraci najít vyjádření v rozšíření perspektivy. Mnohé, co už ve farnosti není možné, lze bez těžkostí realizovat na větší úrovni svazku farností, děkanátu či pastoračního okrsku (např. dny meditace, kurzy, školení).

- Společný život v obci nelze v žádném případě ztotožňovat se spektakulárními aktivitami a podniky. Mnohé roste v tichosti, když jsou lidé otevřeni jeden pro druhého, slouží si navzájem a zvou se ke sdílení a ke společenství věřících.

3. Spolupráce spolupracovnic a spolupracovníků

Různé pastorální služby - zvláště ve spojení s profesionální - nesmí v žádném případě v obcích podporovat mentalitu obstarávání a zaopatřování, ani zatlačovat tzv. čestné služby.

- Různé pastorální služby překonávají svou spoluprací základní pastorální schizma mezi experty a laiky. V neposlední řadě proto je třeba bránit nové "klerikalizaci" různých pastorálních služeb.

- Jednotlivé služby prospívající celku, když každý převezme to, co mu Duch dává jako nejvlastnější charisma.

- Pro efektní kooperaci spolupracovníků je nutná stálá výměna informací a živá komunikace na všech rovinách.

- Jde o to povzbuzovat a uschopňovat jednotlivce a skupiny v obci k jejich službě.

Pastorální spolupracovníci vyslovují pravidelně přání lepší spolupráce, společného plánování, reflexe praxe a doprovodného dalšího vzdělávání jako nutné kroky na cestě ke spolupráci.

- Vzhledem k množství spolupracovníků je úkolem především "sloužit sloužícím".  Obec bude pouze tehdy možno prožívat jako církev v tomto místě a čase, když bude skutečně životním prostorem víry pro jednotlivce a mnohé, v živém sdílení zkušeností víry.

Přitom se ovšem také ukazuje, jak nutné je naslouchat tomu, co by chtěl Boží Duch sdělit naší době. Bude-li církev jako celek dost otevřená pro šance, které spočívají v momentální přechodné situaci, mohou být jednoho dne nalezena i řešení rozšiřující možnosti přístupu ke kněžské službě, která přispějí k tomu, že bude obcím uchována slavnost eucharistie jako duchovní střed jejich života; přání, které se vzhledem k permanentním nouzovým řešením stává stále naléhavějším.

Pastoraltheologie, Styria 1993, s.134-137; přel. -jv-

Drazí přátelé,

ke svému životu potřebujeme svit slunce, jinak by na této planetě zemi nemohl existovat život. Kromě toho potřebujeme mít někoho blízkého, koho můžeme obdarovat a s kým můžeme trávit nějaký čas.

Dobrým Vánočním zvykem bývá dávat druhým dárky.

Je to krásné vyjádření vzájemného zájmu a radosti proto Vás vítám na setkání u jesliček, kde se zrodila nová naděje pro každého z nás.

Každé Vánoce jsou něčím vzácným, něčím zvláštním, i když se tento vánoční příběh stále opakuje. 

Na první neděli adventní se obyvatelé Štoků sešli k zahájení adventní doby příprav na vánoce, na den kdy si v každé domácnosti rozsvítí vánoční stromek, předají dárky, zazpívají koledy a tím si připomenou i tu událost, která se odehrála v městě Betlémě.

Je to již dva tisíce let, kdy se na pastvinách Betléma zjevil anděl Páně, aby zvěstoval pastýřům zvěst, která úplně změnila dějiny lidstva.

Anděl řekl: „ Hle zvěstuji vám velikou radost, pro všechny lidi. Dnes se vám narodil spasitel Kristus Pán v městě Davidově.

Toto bude pro vás znamením. Naleznete děťátko ovinuté v plénkách a položené do jeslí.“ Ihned se zjevilo veliké množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: „Sláva Bohu na výsostech, a na zemi pokoj lidem, Bůh v nich má zalíbení.“Lukáš 2, 10 - 14

Vánoce jsou tím podivuhodným svátkem, který existuje, asi proto, že jsou překvapením, které Bůh připravil lidem.

Do tohoto tvrdého a hrubého světa náhle vstupuje laskavé a křehké Dítě Ježíš: Přichází osvobodit člověka zapleteného do sítě nenávisti, rozkolů,  roztržek, podvodů a lží.
Přichází otevřít nové obzory, dává vyrašit naději, že navzdory tolika těžkým obtížím nakonec vzejde nová naděje.

A přes všechno očekávání, je to Dítě, pro které "nebylo místo pod střechou".

Ano,"Nenašlo se pro ně místo..." (Lk 2,7) Pro Marii, Josefa a pro Dítě, které se mělo narodit.   Pro kolik lidí i dnes není místo ve velkém hostinci tohoto lidského společenství a často ani v malém hostinci našeho srdce!
Kolik lidí i dnes přichází klepat na dveře a nikdo neotvírá.

Zamysleme se nad tím, co vlastně lidstvo očekávalo od narozeného Ježíše?

Očekávali nového panovníka, krále, který zavede pořádek v zemi, obnoví právní jistoty a zemi vyvede z bídy.

Ježíš svým učením i příkladem ukázal, co je pro nás důležité.

Vracíme se každý rok k jesličkám a hledáme novou naději do dalších dnů.

Ježíš nás přichází osvobodit k normálnosti a do dnešní zmatené doby by nám řekl:

• normální je být křesťanem a mít víru ve svého Tvůrce
• normální je mít úctu k lidskému životu
• normální je vážit si jeden druhého
• normální je žít ve spořádaném manželství a vytvářet rodinu
• normální je předávat mladé generaci to nejlepší, co jsme poznali
• normální je dodržet to, co jsme slíbili
• normální je zachovat manželskou věrnost
• normální je usilovat o hodnoty dobra ve prospěch druhých
• normální je mít úctu ke starým lidem
•  

V tomto výčtu by se dalo pokračovat a každý z nás by mohl doplnit něco z vlastního života a vlastních zkušeností.

Ježíš přišel na svět, aby nás vedl a osvobodil, dovedl k radosti a pokoji.

To je normální stav, ve kterém každý z nás má žít a jednou i umírat.

Nenechme si vnutit to, co je nesprávné.

Přijměme tu skutečnost, že následovat život a odkaz Ježíše má hluboký význam pro každého z nás, naši rodinu, blízké i společnost ve které žijeme.

Želivský klášter přivítal 26.9.2013 nového opata

Jáchyma Jaroslava Šimka OPraem.

         61letý Jáchym Šimek byl do úřadu zvolen v prvním kole tajné volby. Nového opata pak přivítali premonstráti kolem poledne chvalozpěvem v klášterním kostele Narození Panny Marie. 

          Pochází z Nížkova, kde vyrůstal spolu se svou sestrou. Kněžské svěcení přijal v červenci 1977, v roce 1991 vstoupil do premonstrátského řádu. Po ukončení studia spirituální teologie na Gregoriánské univerzitě působil od roku 1994 v Havlíčkově Brodě a následně jako administrátor ve Vilémově (1997-2003). Poté se stal duchovním správcem pro české krajany v Austrálii a od roku 2008 pracuje jako ekonom Želivského kláštera a současně administrátor tamní farnosti. Dne 26. září 2013 byl tajným hlasováním zvolen 51. opatem Želivského kláštera.

          Po volbě prohlásil, že jeho opatským programem bude budování komunity a otevření kláštera pro novou evangelizaci. Klíčovým slovem jeho opatského hesla je milosrdenství, na které je tento svět chudý. 

         I naše farnosti jsou ve správě premonstrátů z Želiva. Mohu uvítat slova o nové evangelizaci, která by se měla promítnout do našich často duchovně rozpadených farností. Patera Jaroslava Šimka znám jako kněze, který je otevřen ke každé komunikaci s farníky i mimo farnost.

Z dostupných informací zapsal  Vladimír Pavlas

Zapsal a zveřejnil Vladimír Pavlas

Školy se zapojují do projektu „ VSTUPY DO ŠKOL“

Tento projekt vyhledávají základní, střední i mateřské školy.  Lektoři z řad kněží, katechetů, pastoračních asistentů a věřících pedagogů „vstupují“ do výuky a při tematicky zaměřených programech představují žákům a studentům křesťanské svátky, tradice a hodnoty, seznamují je s křesťanstvím jako základem naší kultury.

Výukové programy jsou v souladu s Rámcovým vzdělávacím programem pro základní vzdělávání, naplňují např. průřezová témata Multikulturní výchova a Osobnostní a sociální výchova.

Diecézní katechetické centrum organizuje pro lektory programů vzdělávací semináře, při nichž účastníci získávají základní informace a podklady pro realizaci konkrétních programů ve školách. Programy jsou nabízeny školám zdarma a probíhají za přítomnosti učitelů přímo ve třídách. Lektoři přicházejí do škol po dohodě s duchovním správcem farnosti, na jejímž území se škola nachází, a se souhlasem ředitele školy.

Projekt je v brněnské diecézi realizován od podzimu 2010. Doposud byly zpracovány tři řady programů:

• Poselství křesťanských Vánoc
• Poselství křesťanských Velikonoc
• Dušičky a Halloween v tradici a kultuře

Každé z těchto témat je rozpracováno do tří samostatných výukových programů (odpovídajících třem věkovým kategoriím žáků ZŠ).

Všechny vzdělávací programy  získaly akreditaci MŠMT ČR v systému Dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků.

Do realizace projektu se zapojili kněží, katecheté, pastorační asistenti a pedagogové z různých farností brněnské diecéze, kteří se před samotným vstupem do výuky účastnili lektorského semináře organizovaného DKC.

"Utrpením Pán přešel ze smrti do života a otevřel cestu nám, kteří věříme v jeho vzkříšení, abychom ze smrti do života přešli i my. Není nic velkého, že Ježíš zemřel, tomu věří i pohané, židé a bezbožníci; tomu věří všichni. Skutečně velkou věcí je věřit, že vstal z mrtvých. Vírou křesťanů je Kristovo zmrtvýchvstání." (Sv. Augustin)

          Český úřad zeměměřický a katastrální pro církve vydal doporučení, jak postupovat při získávání podkladů z katastru nemovitostí. Církve totiž budou muset svoje nároky identifikovat a prokazovat, poté se obrátí na Lesy ČR nebo Pozemkový fond. Katastrální úřady chystají rovněž školení. V každém kraji budou dva školitelé. Církevní žadatelé budou moci také využívat internetovou aplikaci, kde budou moci porovnávat svoje původní mapy se současným stavem.

         Církve si totiž budou moci činit nárok třeba jen na část původního pozemku, neboť další část může být například již zastavěná a nebude možné ji podle zákona vydat. K tomu bude třeba nové zaměření, které bude hrazeno ze státního rozpočtu. Podle odhadů by církve mohly žádat asi o 48.000 hektarů pozemků, bude to ale zřejmě míň. Rovněž by mohly vznést nárok na 150.000 hektarů lesa. Navracení polností a lesů se týká hlavně římskokatolické církve. Na zákon čekají obce a města, kterým by měl zákon umožnit rozvoj zabrzděný státem blokovanými pozemky, s nimiž nešlo nijak nakládat.

převzato Čtk Praha

Restituce se bude týkat i naší farnosti

           Snažil jsem se sehnat dostupné informace, které se různí a zřejmě jsou přesnější informace u těch, kteří zákon schvalovali a navrhovali.

           Mohu pouze konstatovat, že majetek v těchto farnostech odpovídá rozsahu majetku jednotlivých zemědělců, kterým se již zabraná půda navrátila. Jaké výhody z navrácení si jednotliví zemědělci již spočítali a mají o starost víc. Výnosy z těchto pozemků nemohou nějak ovlivnit bohatství jednotlivců a zřejmě nebudou stačit, aby uživily v těchto farnostech duchovního a přispěly na chod i opravy v jednotlivých farnostech.

          V našich podmínkách farností je navrácení majetku spíš nevýhodou než k prospěchu. Přesto si myslím, že bude záležet na biskupství a jejich správcích, jakým způsobem budou hospodařit a zda vůbec do jednoho roku podají žádost o navrácení majetku, nebo jej nechají propadnout státu.

Sestavil Vladimír Pavlas

Lk 15, 1-10 (Podobenství o ztracené ovci a ztraceném penězi)

             Obě podobenství jsou tak jasná a názorná, že sotva k nim lze něco dodávat. Že je neuvěřitelně velká radost nad navráceným hříšníkem a  Bůh je nejen tím, kdo se raduje, ale i tím, kdo hříšníka hledá a "přivede" ho zpátky, to lze z obou podobenství vyčíst velmi snadno. Otázkou je, zda tomu posluchač opravdu uvěří a zda na základě toho ve svém životě opravdu jedná.

Všimněme si ale úvodních dvou vět  evangelia: 

Do Ježíšovy blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali: „Přijímá hříšníky a jí s nimi!“

 Kvůli těmto dvěma větám jsou vlastně vyprávěny tyto tři podobenství. Lukáš tyto věty neopakuje jen jako historickou událost, ale  jako výzvu svým posluchačům a tedy dnes i nám.

Ježíšovi učedníci i ti, kteří přijali Kristovo učení jsou vázáni  následovat příklad svého Pána a Mistra,  jsou také vázáni přímo pokračovat v jeho díle.

Máme tedy dnes "přijímat hříšníky a ty, kteří nectí Boží Zákon, máme s nimi dokonce jíst u jednoho stolu?“ Evangelium poukazuje nejen na společné posezení u stolu, ale máme jako křesťané vstupovat do užšího společenství s hříšníky.

 Jak to dělat? Odpověď není zcela jednoduchá. Víme, že dost záleží na tom, s kým se člověk stýká. Pokud má "špatné kamarády a lidi jiného názoru", působí to na něho zpravidla špatně a je nebezpečí, že mezi nimi uvízne a přizpůsobí se jim.

 Toho jsou si křesťané mnohdy vědomi a věc řeší buď tak, že se snaží stýkat se jen s lidmi "hodnými, věřícími a jak říkáme- našimi", nebo tak, že se raději moc nestýkají s nikým.

Je to sice "politika" velice účinná, ale není v Ježíšově duchu.

 Můžeme právem namítnout, že my nejsme Ježíš, že si tedy nemůžeme dovolit to, co si mohl dovolit on. Je to pravda. On byl plný Boha v nejvyšší možné míře, když byl Božím synem. On se tedy nemohl stát s hříšníky hříšníkem, naopak, on mohl hříšníkům přiblížit Boží skutečnost v nejplnější míře. Proto ho zřejmě i hříšníci hledali.

Z toho ovšem už vysvítá správné řešení pro nás. Máme přijímat hříšníky a jíst s nimi, ale abychom si to mohli dovolit a aby to těm hříšníkům bylo k dobrému, musíme být co nejvíce plní Boha, jeho Ducha a nejen své lidskosti.

 Řešení není tedy v tom, stranit se Boha, abych neodrazoval hříšníky, ale v tom, být Boha plný. A do jaké míry se to v nás bude uskutečňovat, do té míry budeme nejen schopni (ale také povinni!) přijímat hříšníky do svého blízkého společenství.

 Jak bude toto "přijímání hříšníků" vypadat, to jistě určí konkrétní životní okolnosti každého z nás. Společné je to, že toto přijímání hříšníků bude stát na vědomí, že Bůh je hledá ne, že my na nich pácháme dobré skutky v náš vlastní prospěch. Ovšem nikdy nás to neopravňuje ke ztrátě respektu vůči osobnosti a svobodě druhých. Přijímat hříšníky není totéž, co násilně je převychovávat.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Člověk má co dělat, aby se odpoutal od hříchu a nedal se strhnout špatnými příležitostmi. A tady se mu najednou ještě radí, aby bral hříšníky do svého společenství! Není to nebezpečné? Ano je! Ale kde mají poznat hříšníci Boží dobrotu, Boží nabídku společenství, ne-li u těch, kdo z této dobroty a v tomto společenství žijí, kteří v tomto kostele naslouchají řádkům Evangelia a přijímají Krista.

             To, že nás Bůh hledá, chápe dost málo věřících. Mnozí máme tendenci stále prosit a dožadovat se toho, aby si nás Bůh všiml a jsou z neúspěch rozčarováni.. Snad je to taky tím, že si mnozí Boha spojují se svým pozemským otcem, jehož lásku, náklonnost a hlavně odpuštění si museli (případně třeba vůbec nemohli!) zasloužit a získat. Ale jen do té míry, do jaké pochopíme, že Bůh sám nás hledá a zve  do svého společenství.S Ježíšem budeme jistě schopni zaujmout podobný postoj vůči hříšníkům, vůči "vyřazeným" dnešní doby.

 Ježíšem kladený požadavek lásky k bližnímu není vlastně k uskutečnění moc lehký, ale víme, že je cestou, která vede k cíli.

Vladimír Pavlas

Jeden z farníku při přátelském rozhovoru mi položil otázku, zda naše rodina chodí do kostela, že nás dlouho neviděl a nedělní bohoslužby jsou bez varhanního doprovodu. Odpověděl jsem, že o této situaci ve Štokách vím. Byly doby, kdy jsem objížděl čtyři farnosti (Štoky, Svatý Kříž, Šlapanov a večerní bohoslužby v Polné).

Ve Štokách jsem se do nedávna střídal s ostatními varhaníky a přislíbil jsem svoji účast jednou do měsíce. Postupem času však nastaly situace, kdy jsem byl žádán k varhannímu doprovodu na každou neděli. To však pro naši rodinu neni možné, jsme sice na mši svaté, ale pro naše děti zde neni v kostele žádné společenství rodin, které děti vyžadují a jsou i tímto společenstvím formovány. Z těchto důvodů volíme nedělní společenství, které též tvoří rodiny. Mnozí farníci to nepochopí, protože děti nemají nebo vlastní děti nikdy do farního společenství nezapojovali.

Dříve se v této farnosti vyučovalo náboženství, kde určité společenství děti prožívaly a byly prostřednictvím kostela i zapojovány do liturgie ve farnosti.

Dalším důvodem proč nesedím za varhanami je přijetí akolytátu a lektorátu, kdy při bohoslužbách je mé místo u oltáře. Pravdou je, že po mnohém úsilí a nabídkách nevyšlo biskupství vstříc, abych byl zaměstnán jako pastorační asistent a bylo plně využilo mé poslání ve farnosti a církvi. Pokud jsem požádán místním duchovním k zástupu, vždy jsem rád vyhověl a pokud jsem u oltáře, nemohu sedět za varhanami.

Zaměřil jsem se proto na potřeby farnosti tam, kde jsou potřebné, nabízím posezení nad biblí a sektání každý den po 18. hodině ve svém bydlišti. Vytvářím nabídky a podávám informace pro tyto zájemce. Jako náhradu za svoji osobu jsem požádal Lidušku Výbornou, která minimálně jednou do měsíce ve Šokach na varhany doprovází. Je tedy otázkou farní rady a společenství zda varhaníka seženou nebo budou tiché mše.

Je mi to opravdu líto, ale jako varhaník nemohu poskytnout nějakou pomoc.

Vladimír Pavlas

        Mnozí se ptáte, proč již v měsíci říjnu končím s prací technického správce pro farnosti Štoky, Úsobí a Svatý Kříž. Smlouva na tyto práce byla uzavřena pouze na jeden rok a nebyla financována ani farností, ani biskupstvím. Toto místo vzniklo z vlastní iniciativy a díky duchovnímu správci, který takové místo mohl otevřít v součinnosti s pracovním úřadem .

        Tato práce je prospěšná širokému okolí a má své kladné výsledky. K jakým změnám došlo během jednoho roku, máte možnost sledovat na těchto webových stránkách.

Foto Zdeněk Krpálek

        Požádal jsem biskupství o zřízení trvalého pracovního místa pastoračního asistenta.

 Kromě toho jsem podal žádost o trvalé jáhenství pro tuto farnost, protože farnost je spravována dojíždějícím knězem. Tuto nabídku jsem doložil patřičným vzděláním (4 ročníky na KTF-UK Praha, Katechetický kurz, maturita, výuční list, sociální pečovatelský kurz a ostatní kurzy). Z rukou pana kardinála Tomáška jsem přijal služby lektora a akolyty, které mohu uplatnit při obřadech,v nemocnicích, věznicích a charitativní činnosti.

        Jak se vyřizují žádosti zaslané na Královehradecké biskupství, můžete posoudit sami. Mám zkušenosti, že přes tyto instituce se nic nevyřídí, ani ze strany potřeb farnosti, ani jednotlivců.

        Modlíme se stále za nová kněžská povolání, tuto výzvu jsem od Pána slyšel a budu v ní pokračovat. Jako laik se mohu s ostatními křesťany scházet ke čtení Písma, modlitbám i vedení pobožností. Zde nám jistě církevní představení nemohou zakázat taková shromáždění k modlitbám, ani v soukromí, ani  v kostele. Pro laická setkání bude vznikat prostor  v domě, který jsme s rodinou koupili od pana Slámy ve Štokách, počítáme i s možností vést různé kroužky křesťanské výchovy.

Vladimír Pavlas pracovník farnosti