Situace církve v Čechách

 

Jak řešit situaci katolické církve v Českých zemích

 

Touto otázkou se zabýval PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš  již v roce 2005 – 2006.

Mnohé myšlenky v jeho textu jsou stále aktuální, proto jsem se k nim vrátil a dovolil jsem si je použít a doplnit podle  současné situace  farnosti. V roce 2003, 2005 se konal „Plenární sněm katolické církve ČR“, na kterém se též řešila situace církve, probíraly a navrhovaly se konkrétní kroky pro obnovu a novou evangelizaci v naší zemi. Uplynulo 5 let a máme zde ke srovnání problematiku dnešní církve a konkrétní kroky, které učinila.

V roce 2001 měla Královehradecká diecéze 1,26 milionů obyvatel, k církvi se hlásilo 307 tisíc věřících. To je menšinová čtvrtina obyvatel diecéze a dnes je to mnohem méně.

 

 

 Církev v Čechách opravdu zmírá a je nutné se podívat realitě do očí, hledat nové možnosti.    Tou cestou je Kristus - jeho příklad a příklad jeho apoštolů. Problémem je rozpracovat toto obecné tvrzení do konkrétních aplikací v naší době a v naší zemi.

 

 Jaké praktické kroky mohou vést k záchraně Kristovy církve?

 

 Kristus založil svou církev na apoštolech a život církve vyvěrá ze mše, ze svátostí a tradice.  Jejím úkolem je předávat svědectví o Ježíši Kristu dalším generacím. Jeho svědectví dnes není  tolik podepřeno jeho zázraky, které učinil před dvěma tisíci lety, ale osobním příkladem svatých dnešní doby.

 Pokud dnešní věřící nebudou vydávat přesvědčivé svědectví o Kristu právě svými vlastními činy, nevěřící budou mít minimální motivaci se zajímat o samotného Krista.

 

 Na jakém základě církev stojí

 

 To představuje hierarchickou tradici, která se také odvíjí již od Krista. Ve vedení církve jsou to nástupci apoštolů - biskupové. Můžeme být s jejich působením a příkladem nespokojeni, přesto oni jsou jádrem církve a od nich musí přijít hlavní impulsy ke změně.

 

Mnozí věřící mě odrazují, abych od našich biskupů žádnou výraznou změnu neočekával. V tomto směru mám problém, protože jsem přijal Kristovu víru. Věřím, že církevní tradice a hierarchické uspořádání není omylem. Ve společenství církve se modlíme za výrazné osobnosti na postech biskupů, kteří jako pastýři vyvedou církev z temnoty. Pravděpodobně to  nebudou dnešní biskupové, ale budou to muset být biskupové, kteří budou čerpat z praktik první křesťanské církve.

 

 K čemu se navrátit

 

 (1 Kor 16, 5 - 8): "Přijdu k vám, až dokončím cestu Makedonií. Makedonií totiž jen projdu, ale u vás bych chtěl zůstat déle, snad i přes celou zimu, abyste vy mne potom vypravili na další cestu. Nerad bych se u vás jen zastavil; doufám, že s vámi budu moci zůstat nějaký čas, dovolí-li to Pán. V Efezu zůstanu až do letnic."

 

Všimněme si, že apoštolové vždy pobyli v nějaké lokalitě delší čas, aby se sžili s již funkční místní komunitou. Poté ustanovili své nástupce a cestovali dále. Se svou komunitou byli v písemném styku a příležitostně ji navštívili. Osobně  znali  lidi v těchto prvních komunitních společenstvích .

 Je opravdu otázkou, zda je možno od biskupů žádat, aby se nyní zpět navrátili k tomuto způsobu pastorace, přesto je zřejmé, že to byla vysoce účinná pastorační metoda.

 

 Než biskupové nad námi laiky úplně zlomí hůl a oznámí nám, že křesťanství v Evropě končí a přesouvá se do jiných kontinentů, tak by před tím, alespoň v rámci vnitřní poctivosti, měli vzpomenout a oprášit to, co je vyzkoušené a porovnat přístup biskupů v těchto zemích k farníkům. Tato metoda fungovala za apoštolů a bezpochyby by fungovala i dnes. Pomalu a jistě se stáváme misijním územím. Této situace si je vědom i papež, který často cestuje a jeho návštěvy nejsou pouze ze zdvořilosti, ale mají pracovní náplň.

 

Co očekáváme od biskupů ve farnosti

 

Biskup přijede do farnosti, kde například chybí kněz nebo jsou nějaké problémy, a bude tam dočasně žít - minimálně čtvrt roku. Své ostatní povinnosti bude řídit z toho místa, ale zároveň se důkladně seznámí s místními lidmi. Zjistí, kdo je zde přirozený vůdce, který by byl vhodný ke službě a toho se pokusí přesvědčit, aby se této funkce ujal, popřípadě si doplnil vzdělání. Všimněme si, že někteří naši biskupové, pořád někde cestují - v praxi to ale znamená, že přijedou na návštěvu, odslouží mši svatou, pozdraví své věří. Odebere se k slavnostní hostině, kde pohovoří s vybranými lidmi a pak zase zmizí. Ve farnosti se uspořádá veliká sláva a pan biskup má dojem z dobré farnosti. To je práce stroje naprázdno.

 Měli by delší dobu pobývat za účelem řešení problémů, např. ustanovení kněží, laiků, předložit veřejnosti své záměry o prodeji fary, kostela, seznámit farnost jakým způsobem bude probíhat nová pastorace a ne přijíždět jen na zdvořilostní vizitace.( Jsou i farnosti, které biskup 80 let nenavštívil).  Prostě pokud někde biskup žije "přes celou zimu" jako sv. Pavel, je zřejmé, že v dané lokalitě zná spoustu lidí a velmi dobře ví koho povolat, pověřit, vysvětit ap. Z iniciativy laiků v první církvi vznikaly křesťanské komunity- kdo přijal Krista do svého života, také jeho učení šířil bez ohledu zda ho biskup pověřil, zda má potřebné teologické vzdělání, bez ohledu na jeho předchozí život. Apoštol Pavel by v dnešní církvi neobstál- pronásledoval křesťany, dokonce schvaloval ukamenování Štěpána. Neobstála by dnes ani hříšnice Marie z Magdaly, celníci a hříšníci, s kterými Kristus stoloval. V dnešní církvi je výběr lidí svatých pro povolání a službu. Biskupové obrácení hříšníků neuznávají. Otázkou může být koho by biskup vybral. Mnohé farnosti jsou dnes bez kněze a přesto tyto farnosti kněze daly.

 

 Pastýřské listy

 

Kolují přepsaná kázání různých kněží, ale nikdy jsem se nesetkal s přeposlaným kázáním byť jediného z našich biskupů.

Když si přečteme listy apoštolů, zjistíme, že všechny jsou velice osobní. Píší je konkrétní apoštolové konkrétním věřícím, které znají jménem. V těchto společenstvích věřící znali svého apoštola osobně až důvěrně. Byl to pro ně bratr, pastýř a ne jen formální nadřízený. Byl to skutečný pastýř stáda, jehož hlas ovce důvěrně znaly. Šli za ním ne proto, že spadali do jeho sféry působnosti, ale protože jej obdivovali a dokázali s ním vyřešit problémy, kterých bylo již v té době dost.

 

 Je nemnoho kněží, za kterými jsou ochotni věřící cestovat desítky kilometrů.  Bude nezbytné, aby biskupové znali věřící ve svých biskupstvích mnohem lépe než dnes. Tomu by měly odpovídat i dnešní pastýřské listy, zaměřené do míst kde kněz dojíždí a podpořit laiky k aktivitám v těchto farnostech. Tím totiž biskupové říkají víc, než jen zvou na určitou akci, tím zároveň dávají jasně najevo, že tyto moderní způsoby pastorace schvalují a ba přímo doporučují. Laici se mohou opřít o jejich slovo i úsilí pozitivních změn v církvi.

 Laici dodnes neví, že se ve farnosti mohou scházet ke čtení Písma, sami si vést pobožnosti, sami se mohou připravovat na přijetí svátostí, vést různé kroužky, v případě naléhavosti i pokřtít.

 Tyto aktivity byly vždy záležitostí kněze ve farnosti a když kněze není, tak čekají na zázrak. Není se čemu divit, po mnoho generací byli farníci vedeni k otrocké poslušnosti a dělali jen to, co jim bylo dovoleno a tyto středověké praktiky se navrátily po pádu totality. Pokud se najde aktivní laik je omezován tím, že mnohé aktivity musí být schváleny od svého dojíždějícího kněze i od biskupství. Dostáváme se do podobné situace jako za doby totality, kdy se tvořily tajné skupinky lidí, kteří prožívali své vlastní společenství s Kristem, o kterém se oficiálně nevědělo. V současnosti to budou ty samé skupinky lidí, které nebudou církevní nefunkční autoritu přijímat, protože by jim mohla přinášet problémy a nesvobodu v následování Krista.

Církevní hierarchie bude vnímána jako jediná možnost ve spojení s udílením svátostí.

 

 Experimentální farnosti

 

 Takovým experimentem v době totality byly tzv. „chaloupky“ pod vedením tehdy patera Karla Herbsta, který tímto experimentem dokázal získat spoustu mladých lidí pro Krista. Zde se mladí setkali s životodárnou náplní, jak radostně prožívat své křesťanství uprostřed totalitního režimu. Zde vznikaly nové křesťanské písně s živým duchovním nábojem. Zde probíhaly duchovní obnovy bez drahého ubytování, zde mladí lidé prožívali skutečné společenství s Kristem. Byli to mladí křesťané, kteří zachraňovali v pohraničí kostely a fary. Tyto aktivity padly a vytratily se příchodem demokracie, kdy biskupství na sebe převzalo organizaci mladých, vzalo jim nadšení i svobodu pro Krista. Dnes se mladí křesťané nějak výrazně do ničeho neženou a biskupství dle www stránek se převážně věnuje seniorům.

 

.  Bohužel toto bohatství církve - charismatické kněze - nevidíme obklopené bohoslovci a laiky. Naopak působí izolovaně ve svých farnostech a zbytek církve z nich nemá žádný prospěch. Dnes pater Karel Herbst, jako pomocný biskup rozhoduje na biskupství o vhodnosti té, či oné písně k bohoslužbám. Biskupové  by si měli vážit těchto darů Ducha sv. a využít je, jak je to jen možné. Dávat je za příklad zbývajícím kněžím.

 

 Ze strany ostatních kněží je dnes totiž cítit, že v těchto sloučených farnostech se nedokáží orientovat, ani navázat pastostorační kontakt. Cítí se spíše technickými správci památek než pastýři, kteří pečují o své farníky. Jsou ponecháni svému osudu a těžko prosazují nějakou novou koncepci pastorace na svých biskupstvích, často slyším, že na biskupství se nedá nic zařídit. V tomto ohledu mají pravdu, zařadit laika pracovně pro nějakou farnost je pro biskupství neřešitelné. Nevyužilo se ani řešení obsadit prázdné fary laiky, kteří by jako rodina mohli být přínosem pro farní společenství, pro novou evangelizaci v takových místech. Neotevřely se nová pracovní místa pastoračních asistentů do těchto podmínek a pastorační asistenti jsou zařazováni pouze do živých farností. Podobná praxe je i na okrskových vikariátech, které neodpovídají na Vaše žádosti nebo požadavky.  

Je známo, že chybějící kněží se počítají v diecézích na stovky a noví adepti kněžství se dají spočítat na prstech. Je stoprocentně jisté, že celibátní a seminární kněží nebudou v dostatečném počtu a při současné praxi vedení a způsobu pastorace se k takové službě sami hlásit nebudou. Budou se více věnovat laické evangelizaci podle svého a ve svobodě pro Krista, nebo zůstanou dále sedět ve své lavici.

 

 Existuje několik představ, jak řešit tuto krizi.

 

 Paradoxně jsou to biskupové, kteří propagují církev bez kněží, protože svým způsobem pastorace nikoho nehledají a neoslovují. Je to tzv. /program obnovy farností/, který představuje slučování farností do větších celků, s tím že místní komunity povedou laici a jáhni ( zapojení laiků však není do dnešních dnů biskupstvím prováděno a tyto farnosti jsou postupně touto obnovou likvidovány). Kněze tyto komunity uvidí jen zřídka. Vinu za tento stav biskupové dávají laikům a rodině: "Nedáte-li celibátní kněze, nebudete mít nic."

Připadá mi absurdní, že já, laik, usiluji o to, aby byli kněží ve farnostech, zatímco biskupové jsou poklidně smířeni s tím, že nebudou skoro žádní kněží, ani laici, kteří by tyto farnosti nadále udržovali.

 Jednodušší řešení je v tichosti prodat zdánlivě nepotřebné fary, zmínit se, že je to v programu obnovy farností a nezapomenout vyměnit kněze. V těchto místech ustane duchovní život a pak budou následovat z prodejem vykradených kostelů. V těchto „prodaných“ farnostech se duchovní život zastavil. Jsou zde věřící, kteří nemají potřebu se účastnit pouhé mše svaté, na kterou je kladen důraz a farnost se posuzuje podle návštěvníků bohoslužeb. Svojí vlastní vírou nedospěli tito lidé k potřebnosti tuto nabízenou službu přijmout. V těchto místech se nedá mluvit o nevěřících, ale o těch lidech, kteří svoji víru praktikují tak, jak jim byla předána. Nestaví se proti křesťanské výchově, ale k této církvi nemají důvěru. Dočkají se i problémů, pokud ve své převzaté víře žádají křest dítěte a mnohé náležitosti nesplňují. Je nemyslitelné po těchto lidech žádat, aby kmotři byli biřmovaní, když farnost biskup za celý život nenavštívil a biřmování se neudílelo 80 let. Na tomto duchovním úpadku víry se podílí obě strany, duchovenstvo a jemu svěření farníci.

 

Čím se cítil být vázán Kristus a apoštolové?

 

 Stačí si přečíst v dopise Titovi, jaké podmínky očekává sv. Pavel od biskupa. /Muž jen jednou ženat, věřící a bezúhonné děti, pevný ve slovech pravé nauky./ Toto jsou osvědčené podmínky sv. Pavla. Nestačily by i dnes?

 Jestliže Kristus mohl založit církev na postarším ženáčovi, proč máme být Kristovější než Kristus a Pavlovější než Pavel? Myslím, že mít bezúhonné věřící děti je vynikající podmínka, která vypovídá o tom, že dotyčný má předpoklad se stát i dobrým otcem farnosti. Je to i výpověď o tom, co znamená sousloví zralý věk. Kdo posoudí tyto kvality adeptů? Samozřejmě biskup, který by je měl důvěrně osobně poznat (viz výše pobyty ve farnostech). Stejně tak i on může udělat výjimky z pravidla. Je třeba si uvědomit, že dnes je ještě možnost uvažovat o tom, zda budeme po knězi požadovat vysokoškolské teologické vzdělání. Bylo by sympatické, kdyby je měl, ale pokud biskupové se rychle nerozhoupou k akci, tak popsané minimalistické modely jim vnutí budoucnost.

V Písmu kupodivu nemáme zdokumentován žádný případ, že by Kristus přijal za učeníka někoho, kdo se mu sám nabídl. Vždy byla aktivita na Kristu a apoštolech. Je paradoxní, že biskupové dnes očekávají od věřících pravý opak. Čekají, že adepti, které vyprodukují křesťanské rodiny, se budou sami hlásit do semináře a neoslovení najdou překvapující víru. Stejně tak se podivují, že nemají dostatek jáhnů, kteří přeci mohou být ženatí. Ani ti se nepohrnou a pokud se nabídnou, bude prozkoumána jejich svatost od narození. Biskupové stále vidí chybu ve věřících i na těch, kteří slyšeli hlas povolání a jejich život neodpovídal svatosti před obrácením. Ne. Chyba je sedět se sítí na břehu a čekat, že do ní z vody naskákají ryby samy.

 Od rybáře lidí se očekává aktivita - poznávání a oslovování. Všimněme si, že i Kristovi někdo řekl "ano" a jiný "ne". Pokud ale biskupové neznají své ovce jménem a nevolají je, tak nepřijde už vůbec nikdo.

 Dříve za biskupy tuto práci dělali kněží. Když dnes kněží nejsou, musí se této práce ujmout opět biskupové, protože další pověření do těchto farností nedali.  Řekněme si na rovinu. Kdo jiný? Toto je přeci elementární logika naší církve.

 Jednou z hlavních chyb, kterou biskupové dělají, spočívá v jednoduchém faktu - nevyhledávají nejschopnější jedince ve farnostech. Hledají se lidé s povoláním pro celibát, ale církev nepotřebuje pouze celibátní povolání, ale především schopné lidi všeho druhu - s povoláním duchovním, vzdělávacím, evangelizačním či propagačním, charitativním atd. Kolik studentů prošlo teologickým vzděláním a dnes nemají v církvi uplatnění.  Dnešní církev zmírá, protože schopní lidé sedí bezmocně v lavicích, biskup je nedokáže zařadit do programu obnovy, řeknou jim jak jsou potřební, ale pro činorodou práci nepoužitelní. Ti jsou pak nuceni si žít svůj aktivní život mimo církevní komunitu.

 

 Universalita kněze

 

 

. Kristus chtěl po svých učednících, aby chodili po vodě a rozmnožovali chleby. Bylo to přehnané? Kdo ví? Kněz musí umět psychoterapii, protože je často jediný, komu se např. ve zpovědi svěří člověk se svými obtížemi. Může být na stokrát pravda, že by měl jít raději za odborníkem, který to umí lépe. Kněz ho může za ním posílat, ale dotyčný za ním nemusí dojít. Prostě kněz musí umět pomáhat všemi schopnosti, které má k dispozici, bez ohledu, do jaké škatulky se dají zařadit. Všimněme si, že náš Pán taky napřed fakticky pomohl a pak kázal. Kněží nemohou jen kázat a zároveň být neschopní lidem pomoci z jejich potíží. Dneska se ani tolik nekrmí chlebem, jako spíš pomáhají řešit potíže partnerské, rodinné aj. Vezměme to obráceně.

 

 I laik má ze všech svých schopností zvěstovat lidem kolem sebe Krista, i když možná kněz v jeho farnosti je lepším odborníkem na teologii. Důvod je stejný - protože laik je jediným svědkem Kristova zmrtvýchvstání, kterého dotyční potkají, za knězem už v realitě nedojdou. Tato logika platí i opačně.

S kabinetní politikou souvisí i prapodivné hospodaření s církevním majetkem a jeho rozprodávání, které není transparentní a vůbec se neprojednává s laiky v té farnosti, jejíž majetek je rozprodáván. Majetek právně náleží církvi (biskupství kam farnost přísluší). Po morální stránce je zde páchána křivda. Do tohoto majetku vkládali farníci svůj čas při opravách i své peníze, dnes nemají ani majetek, ani peníze, ani kněze.

 

 Stávající plány biskupů nesměřují k zachování svátostného kněžství. Program obnovy farností v praxi znamená, že se zruší farnosti a zbudou filiální kostely. V těch nemusí být mše každý týden, tedy místní věřící si tedy budou dělat bohoslužby po svém a časem raději ne.. Kněz se tam objeví jednou za měsíc či ještě méně. Tento proces je však zahájen chaoticky. Věřící nejsou předem upozorněni, že jejich farnost bude zrušena, navíc nijak nejsou připravováni na to, že to rozhodnutí v praxi znamená, že nebudou mít pravidelně mši. Jestliže se nechá tento proces náhodě, dá se očekávat, že farníci začnou tvořit na koleně vlastní liturgii a eventuálně od církve odpadnou, nebo začnou hledat a zakládat nová společenství.

 Při tomto neřízeném rušením farností můžeme počítat s tím, že zbytky živé církve a kostely přejdou do rukou laikům a to dvojím způsobem. Budou biskupem pověřeni nebo nebudou pověřeni. Pokud budou biskupové tento problém řešit, farnosti obsadí laiky. Pokud ne, aktivní laici budou sami vyvíjet aktivity ve farnosti a nakonec zjistí, že biskupství jim nemá co nabídnout. Pokud se aktivní laik nenajde farnost v krátkém čase úplně zanikne a vznikne nový problém, komu biskupství výhodně prodá kostel.

 

 Vzhledem, že v takovéto farnosti žiji a vychovávám děti, je současný stav v takové fázi, že je otázkou pár let kdy farnost zanikne. V době totality se zde vyučovalo náboženství, byl zde chrámový sbor. Ke zlomu došlo po roce1989, když se zde střídali kněží tak často až zůstala farnost bez kněze. Farní budova byla prodána a došlo k nelogickému sloučení farností, ve kterém není ani autobusové spojení ani možnost výuky náboženství na školách. Aby se takové situaci předešlo, očekával bych od biskupů, že uskuteční tyto nebo podobné kroky:

 * Rok před sloučením farnosti tam přijede biskup, třeba pomocný, a z pověření diecézním biskupem probere s místními věřícími důvody probírané změny. Probere s nimi, ke které sousední farnosti by měli být logicky přiřazeni. Nemělo by to totiž být podle aktuálního stavu - který kněz ji spravuje, ale podle přirozené spádové oblasti.

 

* Připraví je na možnost, že tam v neděli nemusí být mše, tj. řekne jim, že v těchto případech mohou laici sloužit tuto nově připravenou liturgii - předá jim knihu s návodem.

 

* Zeptá se, kdo by zde byl nejlepší pro vedení takové liturgie. Kostel navrhne dvě, tři jména. Výborně, byli byste ochotni vzít na sebe tuto službu? Pokud ano, školení bude tehdy a tehdy. Tam se dozvíte i všechny důležité informace. Můžete si vybrat nebo Vám navrhneme supervizního kněze, na kterého se můžete obracet s otázkami. V případě sporu se obracejte přímo na mě - na biskupa.

 

* Nelze předpovědět, kdy tady mše nebude, tedy je třeba být připraven předem. Připravte si do zásoby tedy dvě tři kázání (zamyšlení), které byste chtěli přednést, a ta probereme i na zmíněném školení, kde budu (já biskup) zčásti také přítomný.

 

* Někdy po školení opět přijede biskup do farnosti a při slavnostní bohoslužbě pověří tyto tři navržené laiky, aby vedli věřící v případě nepřítomnosti kněze. Ti budou též odpovědní za pořádek v kostele v té době. Toto pověření by se samozřejmě mělo dít při slavnostní mši v místním kostele s patřičnou reklamou, aby bylo všem místním obyvatelům zřejmé, že tito laici mají pověření od biskupa. (Nedoporučoval bych tedy dělat nějakou hromadnou formální akci kdesi daleko v katedrále.)

 

* Sloučení farností by rovněž neměla být formální právní úkon, ale mělo by se tak dít při slavnostní bohoslužbě za přítomnosti věřících ze všech slučovaných farností.

 

* Pak opakovaně každý rok biskup přijede, zeptá se, jak tato praxe funguje, kde jsou problémy, kdo má zájem si doplnit teologické vzdělaní na fakultě ap. Ten, kdo si doplní teologické vzdělání, může být jmenován dokonce pastoračním asistentem, kánonickou misí, vysvěcen na jáhna atd.  Život církve vyvěrá ze mše, svátostí a živého společenství. Jestliže život církve skomírá, musíme hledat problém.

 

Nová budoucnost farních společenství

 

Teorie jak řešit situaci se pravděpodobně neuskuteční, čeká se už velmi dlouho a než se konkrétní kroky uskuteční, bude zde misijní území. Je zřejmé, že mnohé farnosti úplně zaniknou. Úkolem církve, laiků, všech kteří přijali křest je předávat svědectví o Ježíši Kristu dalším generacím.

Pokud se věřící laici sami vzchopí a nebudou čekat na nějaká rozhodnutí naší hierarchie, mohou se vzájemně sami vést ke Kristu.

Doporučuji přečíst si „ Dekret o apoštolátů laiků“, který jim dává dostatek možností, jak svůj apoštolát naplnit.

 

Laická farnost

 

Laici si sami ze svého středu vyberou vhodné lidi. Mohou se scházet v kostele i mimo kostel.

Hlavním úkolem bude tvořit společenství, v duchu laického apoštolátu.

Mohou vést:

-  pobožnosti (Májové, Křížové cesty, Růženec…)

-  čtení z Bible

-  vzdělávání se v Katechismu

-  přípravy:  na křest, k manželství, k přijetí Krista

-  pěvecké kroužky

-  laik může vést pohřební obřady

-  charitativní činnost

 

Otázkou je, pokud nějakým způsobem je funkční duchovní správa, zda se laikům dostane dovolení od správce farnosti. Neměl by to být problém, ale může se stát, že nebude dovoleno laikům se v kostele modlit nebo vést bohoslužbu slova, pokud nebude přítomen duchovní. Pokud by situace pokročila až do tohoto bodu, je lépe vykonávat setkání po domech, nebo na jiném určeném místě a to pravidelně. Vycházejme z toho, že církev čerpá především ze mše svaté a svátostí. V takovéto farnosti nemusí být u hledajících potřeba účastnit se obřadů. Není ani známkou, že kdo přišel na mši svatou, stal se okamžitě horlivým věřícím. Většina hledajících došlo ke své víře samostatně a často skrze společenství, které jim toto přátelství k Bohu nabídlo. K účasti na bohoslužbách dospěli až mnohem později. Ne však v každém kostele našli společenství věřících, které by je výrazně oslovilo.

Přínosem by byly i prázdné fary, které byly prodány a mohly zde probíhat tyto akce společenství. Kostel je skutečně obřadní místo a vyžaduje určitou duchovní vyzrálost, kde slyšíme Boží slovo i z úst odborníka. Pokud jsme došli až do míst, kde je k pastoraci a duchovní obnově pouze k dispozici kostel a pro laické aktivity nebude možnost jej využívat, pak je vhodné se přesunout jinam. Možností je i nějaká místnost ve vlastnictví laiků, kde bude možnost uskutečnit tyto aktivity. Laické aktivity nebudou v závislosti na biskupství a budou si utvářet vlastní farní rodinu s tím, že si duchovního vyžádají na požádání k udílení svátostí. Odpadne i finanční podpora pro naše biskupství, finanční zátěž na opravy a běžnou údržbu. Pokud by se vykonávala nějaká sbírka, sloužila by pro místní potřeby farní rodiny. Co se týče duchovních, neměl by být problém si je vyžádat k této pastorační činnosti. V tomto státě jsou duchovní stále placeni státem, který v r. 1948 odebral církvím majetek a je zavázán hradit platy duchovních a přispívat na opravy do doby než  dojde k vyorvnání a nápravě. Stát očekává, že budou duchovní přínosem pro tento národ i duchovní obnovu. 

Pokud máš pocit, že žiješ v takové farnosti a nelze očekávat nic nového, pak je zde návrh jak se zapojit do života prvních křesťanů a žít plně v Kristově církvi.

Vladimír Pavlas