Odvolání a výměna kněze ve farnosti Štoky.
Překvapila mne zpráva, že P. Jakub Med by měl být z organizačních důvodů v klášteře nahrazen novým knězem. Dozvěděl jsem se, že na místo P. Meda má přijít kněz z Polska. Ani to by mne nepřekvapilo. Má však požadavky: nemůže řídit auto, potřebuje hospodyni a je nemocný. Takovéto požadavky není nikdo z farnosti schopen splnit.
Po telefonu jsem hovořil s panem opatem kláštera Jaroslavem Šimkem, kterému jsem sdělil svůj vlastní názor a doporučil, aby takto nemocnému knězi posloužili ve svém klášteře a nepřipravovali mu trápení ve farnosti, jsem i toho názoru, že za těchto okolností by pro Štoky byla lepší laická správa než správa, která by byla nefunkční. Též jsem vyjádřil názor, že by kněz měl být v pastoraci a ne zastávat službu kancelářské pracovní síly, kterou může zastat laický specialista.
Podobně jsem se chtěl vyjádřit a informovat telefonicky na biskupství, kde jsem si objednal hovor s panem biskupem Vokálem. Můj hovor byl odmítnut a bylo mi řečeno, že mám napsat.
I se psaním na biskupství mám neblahé zkušenosti, po roce urgencí jsem dostal zamítavou odpověď, kterou snad ani nepsal biskup. Na biskupství jsem napsal dva dopisy, v tom prvním jsem psal o neschopnosti komunikace a v tom druhém jsem zaslal své názory a odpověď od P. Meda, kterému jsem zaslal kopie dopisů.
Proč to vše píšu, nikde nejednám za farnost, nikdo mne o to nežádal, jednám pouze za svoji osobu. Byl bych rád, kdyby farníci se sami vyjádřili. Možnost telefonovat a napsat má každý z nás, pozvat biskupa na besedu také i přednést své přání.
Modlíme se pokaždé v kostele za kněze, buď se modlíme málo, nebo Bůh očekává skutek z naší strany (víra bez skutků je mrtvá). V dobách po revoluci se ve farnosti mnohé změnilo: biskupství prodalo faru, ztratily se boční barokní oltáře, neví se kde jsou koberce, inventář z fary a po některých kněžích zůstal hubený účet. Ani zde se nikdo neozval. Připadá mi to jako kdybychom byly ovce vedené na porážku. Jediné, co nám zbylo je modlitba, ale ta nás má pozvednout ke skutkům.
V dalších článcích se můžete seznámit s názory na výměnu kněží a článek jak by měla fungovat farnost bez kněze.
Zdraví Vladimír Pavlas
P. Šikula, P. Brokeš, P. Fišar, P. Fatka
- Kněz je spolupracovníkem biskupa a zastupuje ho na konkrétních místech diecéze - ve farnostech. Je tam vždy poslán! Tak jako apoštolové nezůstávali na jednom místě, i kněží jsou posíláni jinam. Má to samozřejmě své pro i proti. Jako výhodu je možné uvést rozdílnou spiritualitu každého kněze, každý osloví jinou vrstvu věřících a právě střídání napomáhá k "provzdušnění farnosti". Nevýhodou je "lidská usedlost". Jsme lidé, na někoho si zvykneme a těžko se nám to mění. Rotace bývá každý rok, jen je někdy menší, jindy větší. V brněnské diecézi je zvyk měnit působiště po 5-7 letech (týká se farářů/administrátorů, nikoli kaplanů). Často je tato situace zkomplikována obsazováním farností, ve kterých zemřel kněz a nových kněží je málo. Kněží jsou vždy o změně působiště informováni i s důvody přeložení...
- Kněz je ve farnosti pár let, začne něco dělat, ale pak je za tři roky, za pět let najednou přesunut jinam a přijde někdo nový. Lze v této perspektivě vůbec něco podnikat, zvlášť když víte, že po vás přijde někdo další, s jinými plány...?
Ano, to je problém. Nejhorší situace bývá v malých farnostech, kde je opravdu většina aktivit závislých na knězi. Přesuny kněží se však většinou dějí z nějaké urgentní potřeby a je velmi složité je naplánovat. Stále častěji se hovoří o potřebě zanechat kněze na jednom místě alespoň sedm až deset let. Každopádně se ale nesmíme bát změn a nenechat se jimi odradit – ve farnosti je výměna kněze většinou obohacením. Je třeba vybízet mládež, rodiny a čerstvé seniory, aby na sebe přebírali zodpovědné úkoly a dokázali tak ve spolupráci s knězem a s Božím požehnáním vybudovat kousek ráje ve své farnosti.
- “Výměna kněží ve farnosti neznamená revoluci, ale navázání na dosavadní činnost,”
- … Přítomnost každého z nich pastoraci něčím oživila a ozvláštnila. To je to kladné na výměně pastoračně činných kněží v řeholních komunitách (ale i na úrovni diecézí). Bratři a sestry z farností si sice stýskají, že jsou připraveni o blízkost a službu někoho, koho již znají a na koho si zvykli, ale mohou být zároveň obohaceni o pestrost přístupů a duchovní dary, které dává Pán každému jak chce pro dobro všech. A tak chápu výměnu kněží ( od roku 1996 je P. Gorazd již třetím farářem) především jako šanci k růstu a rozvoji pro farnost i pro jednotlivce…..
https://www.farnostla.cz
Stále je s farářovým odchodem do důchodu spojována otázka: Jak to bude dál? Co si obec počne bez kněze? Nově vznikající situace vyžaduje jak se strany spolupracovníků ve farnosti, tak i ze strany celé obce změnu smýšlení - velmi hlubokou. Mnozí členové obce mají dojem, že už o ně církev nemá zájem. V důsledku toho kontaktů s církví ubývá. Vědomí, že jsem věřící, se postupně ztrácí.
Podle kánonu 517, § 2 nového Kodexu kanonického práva může určité úkoly v pastoraci daného místa převzít jedna nebo více osob nekněží, kteří umožní kontakt s církví. Jako "ombudsmani" či "ombudsmanky" se starají o záležitosti obce a na ně se obracejí jednotlivci i skupiny. Rozhodující otázka tím však ještě není vyřešena. Existují možnosti, jak uschopnit obce k tomu, aby obstály v této nové situaci?
Obec, která byla dosud knězem pouze obsluhována a tedy konzumovala, se nyní musí stát subjektem pastorace. Přitom už jednotlivý křesťan nebude jen "konzumentem spásy", ale sám se stane "svátostí spásy". Viděno takto může se pastorace bez kněze stát v současné situaci pro církev šancí k oživení pastorace.
Podle ankety, zveřejněné švýcarským pastorálně sociologickým institutem .Obce bez faráře v místě. Výsledky výzkumu ve švýcarských farnostech", Curych 1987, uvedl nedostatek kněží ve farnostech ledacos do pohybu. Výzkum ukazuje, že na jedné straně se mnohé obce bez faráře v místě stávají aktivnějšími a rozvinou silnější vědomí příslušnosti k obci, na druhé straně lze však stejně zřetelně poznat - navzdory aktivnímu spoluvytváření života obce jejími členy - silnou tendenci k odchodu z církve a k distancování se od ní.
V současnosti je ve většině obcí farář považován ještě stále za neutrální a výlučnou vztažnou osobu, takže situaci výstižně popisuje výrok kardinála Lorscheidera: "Členové obce se nechtějí svého faráře vzdát ve prospěch jiných, kteří by ho snad potřebovali naléhavěji. Nedovolí mu tedy, aby hledal 99 ztracených ovcí a ani mu při takovém hledání nepomohou. Chtějí jen jedno: vědět, že mají zaručen svůj vlastní pobyt v ovčinci. Monopol na službu kněze je jim mnohem důležitější než evangelizace národů. Za každou cenu se snaží zajistit si přímé nasazení jednotlivého kněze ve prospěch každého jednotlivce." Na straně kněží vede převzetí odpovědnosti za více obcí často k přetížení. Nezřídka sdílejí zaopatřující smýšlení obcí a cítí se přetíženi zdvojnásobením nebo ztrojnásobením úkolů vyhrazených faráři (bohoslužby, administrativa, schůze). Přitom se většina kněží při svém vzdělání nenaučila (nebo jen nedostatečně) kooperovat s jinými kněžími nebo laiky. Naopak, převzetí spoluodpovědnosti za obec laiky pociťují jako zásah do oblastí svých nejvlastnějších úkolů a zodpovědností a jako obtěžující omezování vlastní řídící kompetence. Zjevně ubývající vzájemný kontakt mezi kněžími a s tím spojená stále hrozivější osamocenost kněží vede navíc k tomu, že se ztrácí ohled na druhé, dodržování termínů a řádu. Jak ale má ustavovat a vést společenství ve víře a obec někdo, kdo sám žije izolovaně a bez společenství? Jak může jiným interpretovat život evangeliem, když už sám nemá čas promýšlet svůj život nad evangeliem? Mnozí kněží mají tendenci omezit aktivitu laiků na více nebo méně nedůležité okrajové otázky, jako je hudební stránka bohoslužeb, organizace poutí nebo farních slavností.
I za změněných pastorálních podmínek mohou být obce bez kněze rozhodujícím místem pro křesťanskou existenci. Protože kontaktní osoby pocházejí z nejrůznějším oblastí životních i profesních, přinášejí ze svého života zkušenosti, které zabraňují, aby se pastorace vyhýbala naléhavým problémům. Partnerství a spolupráce, které se osvědčily v zaměstnání, mohou blahodárně působit na společenství v obci. Nejrůznější kompetence a talenty kontaktních osob přispívají mj. k tomu, aby se svědectví křesťanů rozšířilo i do společenské oblasti. Intenzivní osobní kontakt jednotlivců a určitých skupin s lidmi různého původu může pomoci, aby obec zůstala integrujícím faktorem.
Jako důležitá hlediska z toho plynou pro konkrétní práci:
- Je nutno vidět spoluodpovědnost členů obce pozitivně. Každý pastorující může zodpovědně doprovázet jen omezený počet lidí. Proto je pastorace odkázána na mnohé jednotlivce, kteří jsou schopni a ochotni spolupracovat.
- Partnerská spolupráce začíná výměnou vlastních zkušeností víry; patří k ní i stálé přezkoumávání efektivity různých způsobů práce.
- Zvláště naléhavým úkolem je prohlubování víry. Úsilí o vyzařování obce a angažovanost co nejvíce členů předpokládá zralou víru.
- Rozšíření životního prostoru, ve světě samozřejmé, musí v pastoraci najít vyjádření v rozšíření perspektivy. Mnohé, co už ve farnosti není možné, lze bez těžkostí realizovat na větší úrovni svazku farností, děkanátu či pastoračního okrsku (např. dny meditace, kurzy, školení).
- Společný život v obci nelze v žádném případě ztotožňovat se spektakulárními aktivitami a podniky. Mnohé roste v tichosti, když jsou lidé otevřeni jeden pro druhého, slouží si navzájem a zvou se ke sdílení a ke společenství věřících.
Různé pastorální služby - zvláště ve spojení s profesionální - nesmí v žádném případě v obcích podporovat mentalitu obstarávání a zaopatřování, ani zatlačovat tzv. čestné služby.
- Různé pastorální služby překonávají svou spoluprací základní pastorální schizma mezi experty a laiky. V neposlední řadě proto je třeba bránit nové "klerikalizaci" různých pastorálních služeb.
- Jednotlivé služby prospívající celku, když každý převezme to, co mu Duch dává jako nejvlastnější charisma.
- Pro efektní kooperaci spolupracovníků je nutná stálá výměna informací a živá komunikace na všech rovinách.
- Jde o to povzbuzovat a uschopňovat jednotlivce a skupiny v obci k jejich službě.
Pastorální spolupracovníci vyslovují pravidelně přání lepší spolupráce, společného plánování, reflexe praxe a doprovodného dalšího vzdělávání jako nutné kroky na cestě ke spolupráci.
- Vzhledem k množství spolupracovníků je úkolem především "sloužit sloužícím". Obec bude pouze tehdy možno prožívat jako církev v tomto místě a čase, když bude skutečně životním prostorem víry pro jednotlivce a mnohé, v živém sdílení zkušeností víry.
Přitom se ovšem také ukazuje, jak nutné je naslouchat tomu, co by chtěl Boží Duch sdělit naší době. Bude-li církev jako celek dost otevřená pro šance, které spočívají v momentální přechodné situaci, mohou být jednoho dne nalezena i řešení rozšiřující možnosti přístupu ke kněžské službě, která přispějí k tomu, že bude obcím uchována slavnost eucharistie jako duchovní střed jejich života; přání, které se vzhledem k permanentním nouzovým řešením stává stále naléhavějším.
Pastoraltheologie, Styria 1993, s.134-137; přel. -jv-
—————
