Potřebuje mne církev?

 

Potřebuji církev a potřebuje církev mne ?

Abychom se mohli pokusit na tyto otázky odpovědět, musíme si nejprve ujasnit, co rozumíme pod pojmem „církev“.

„Církev jsou více či méně monumentální a reprezentativní budovy, církev je pevná hierarchická struktura, církev je instituce, církev jsou dogmata“…Opravdu? No, pokud ve vašich představách něco takového církev reprezentuje, pak předpokládám, že na otázku, zda potřebujete církev, reagujete více či méně rozhodným ne.                                                                                      Pokud si pod slovem církev představíme pouze nějakou tu „vnější reprezentaci“ pak pravděpodobně dojdeme k závěru, že nás církev nepotřebuje – tedy možná se jí hodíme jako statistický údaj, dárci desátků, nebo tak něco, ale to je zhruba tak všechno.

  Skutečná církev, to jsou především lidé. Jednotlivci, skupinky, společenství. Dlouhá řada individuálních bytostí, které často nemají společného vůbec nic, kromě víry. A co se mne týče, takovouto církev já potřebuji a chci být její součástí.                              

Potřebuje  církev do svého středu dalšího – mne ?

 Bude mě tam vidět? Mohu tam na něco mít vliv, něco změnit? Zkrátka jsem tam potřebný? Mohu být prospěšným? Pokud ano, kde je moje místo? Musím přiznat, že takové otázky mě trápily a trápí poslední dobou prakticky nepřetržitě. Jste na tom podobně? Ptáte se, zda vás vaše církev potřebuje?

Prozradím vám teď jeden svůj postřeh z několika posledních měsíců: Lidé, kteří odpovídají kladně – tedy jsou přesvědčeni, že je církev potřebuje, se obvykle ze všech sil snaží proniknout pod slupku  do dění ve farnosti, aby přidali své schopnosti  do služeb církve, ale vrata se ne a ne otevřít natolik, aby byli vpuštěni, následkem čehož pak jen pobíhají kolem dokola a někteří jsou po čase  natolik  unavení a znechucení tím, co se kolem nich děje, že se nakonec rozhodnou vyzkoušet, zda to půjde i bez nich… Většina lidí však na moji otázku odpovídá záporně. Jsou přesvědčeni, že na nich nezáleží, že je církev, tak jak ji dnes vidí, nepotřebuje. Proč? Inu důvody jsou různé.

Někteří lidé prostě jen neumí odlišit „opravdovou  církev“ od instituce.

 

Potřebuje mne církev - instituce?

 Instituce funguje beze mne = církev funguje beze mne, nejsem potřeba. Ano, opravdu se zdá, že instituce funguje nezávisle na většině z nás. Prostě tu „vždycky byla, je a nejspíš tak nezávisle na komkoli vždycky bude“.

Z toho pro většinu lidí vyplývá dosti sporná, nepříjemná, přinejmenším hodně obtížná odpověď na tuto otázku. Častěji zaznívá odpověď záporná. Často proto, že církev je pro nás instituce a instituce nás jako malé pěšáky opravdu prostě nepotřebuje.

 

 

Potřebuje mne farní společenství?

I zde slýcháme často odpověď zápornou. Její důvody souvisejí spíše s naší lidskou povahou než s institucionalizovanou podobou církve. Na vině je mylný dojem, že těch lidí, kteří v církvi něco dělají, nebo by dělat mohli, je tolik, že já už prostě nejsem potřeba. To je krásné, jenže to není pravda. Proč? Protože tenhle důvod jeden po druhém používáme všichni. A co vám vyjde, když od toho množství lidí, kteří by mohli něco dělat odečtete stejný počet lidí, kteří si myslí, že těch ostatních je dostatek na to, aby to zvládli? Správně, bude to NULA. Výsledkem je – nikdo nic nedělá. Takový stav je samozřejmě neudržitelný.

Dalším způsobem, jak prožívat společenství, je tzv. strategie kapky v moři.                                                                              „Na mě to tu nestojí, ani stát nemůže. Na to jsou tu jiní.  Nebudu se před svým okolím chlubit něčím, co nefunguje. Vždyť ty lidi není kam přivést. Zpívat? Ne, kdepak. Myslíte, že nemám dost vlastních problémů? Nakonec je zde institucí ustanoven nějaký duchovní správce, tak ať se stará, když je zato placen. A tak dál a tak dál. Hlavně mi nedávejte žádnou zodpovědnost.“ Tato koncepce hodně souvisí s tou předchozí. To já ne, to ten vedle. 

Neví se, kdo by chtěl, nebo mohl pro farnost něco udělat, protože uprostřed všech svých povinností a starostí nemají čas ani chuť to zjišťovat. Zejména když jim to samotní členové ztěžují. Možná tohle na vaší tváři vyvolá úsměv. Někteří z vás se s tím možná ztotožní. Jiní jen mávnou rukou, proč podporovat takovou církev, která rozprodává fary a kostely a o nás už se vůbec nezajímá.  A další mě možná budou chtít upozornit, že někteří lidé jsou opravdu nepoužitelní. Část z vás nejspíš vyrukuje s tím, že v jejich farnosti není místo, na kterém by se mohli uplatnit, že nenašli nikoho, kdo by jim rozuměl i po obyčejné lidské stránce. Nebo, že místo, které by podle jejich názoru mělo patřit jim, je obsazeno někým jiným. Mohu konstatovat, že v mnohém mají pravdu a těžko se vytváří nějaké funkční farní společenství na základě instituce.

 Ale stejně jako v ostatních případech, i zde platí že kdo chce, hledá způsob, kdo nechce hledá důvod.

Faktem ovšem zůstává, že naše farní společenství musí nějakým způsobem fungovat, a to se nestane, pokud si budeme myslet, že my můžeme jen přijímat a nemusíme nic dělat. Navíc, vám by se chtělo zůstávat ve společenství, kde  se necítíte potřební? Mě tedy ne.

Pokud si nedáme dobrý pozor a pokud se církevní instituce rozhodla, že nás nepotřebuje, stane se naše církev brzy opravdu pouze jakousi institucionalizovanou skořápkou sdružující blíže nespecifikované množství statisticky zanesených jedinců, kteří budou čekat, až se jich někdo ochotné  ujme a něco pěkného jim řekne.

Kristova církev jako společenství je daleko křehčí a závislejší na každém z nás než církev – instituce.

 

 

 

Potřebuje mne církev Kristova?

 Mám pro vás novinku: Ano, církev vás – nás – mě – tebe potřebuje. Církev Kristova potřebuje každého jednotlivce z nás, protože (překvapivě) to MY JSME církev. Já, ty, ona, on…každý z nás je naprosto nezbytnou a nepostradatelnou součástí církve. Nikdo z nás si nemůže dovolit být pasivní, pokud má církev fungovat tak, jak bylo zamýšleno jejím zakladatelem Ježíšem. Myslíte si, že úkol, který církev dostala, může splnit jen hrstka aktivních jedinců? Omyl. Každý z nás musí se svou troškou do mlýna.

Jsi příliš mladý, příliš starý, příliš nezkušený, příliš unavený, příliš nevýrazný, příliš nedokonalý? Ani jedno z toho není nepřekonatelnou překážkou. Každý z nás může najít své specifické uplatnění. Záleží na jediné věci: Cítíš se být součástí opravdové církve, chceš být tak nějak platným „údem“ Kristova těla? Pokud ano, pak můžeš.

Každý z nás má jedinečnou kombinaci duchovních darů. Tyto dary jsme dostali, abychom je používali, ne abychom si je schovali, protože se nám zdá, že to nejsou ty „správné“, nebo že jich někdo jiný má víc. Že si nejste vědomi toho, že nějaké dary máte? Tak se zkuste znovu zamyslet, co rádi děláte, v čem jste dobří?  Že se vám nezdá, že by se zrovna toto dalo použít  ve prospěch pravé církve? Použít se dá všechno. Když o tom budete chvíli přemýšlet, určitě vás nějaký způsob využití  vašich darů napadne.

Potřebuje mě církev Kristova i když nás všichni ostatní přehlíží?

 

Ano potřebuje. Protože jsem její součást. Protože mohu být prospěšný. Protože mám dary, které nikdo jiný nemá.

 Církevní instituce o nás nemá zájem, ale Kristus každého volá k následování a Bůh nás potřebuje ve svojí církvi.

 

 

 

Zdroj informací: AW radio, L. Kohútová, Bůh je, co s tím?