Je to doba přípravy. Vyznačuje se dvojím očekáváním a to připomínkou slavností narození Ježíše Krista a jeho druhého příchodu na konci časů.
Každoročním prožíváním adventu a slavením adventní liturgie církev zpřítomňuje očekávání starozákonních proroků, kteří připravovali lidstvo na příchod Mesiáše. Tím, že se věřící vžívají do atmosféry této dlouhé přípravy na první příchod Vykupitele, oživují zároveň touhu po jeho druhém příchodu na konci časů, ale rovněž do svého vlastního.
Adventní doba není časem stráveným v supermarketu , ale je to čas, který je možno brát jako výzvu pro člověka ke bdění a zamyšlení. Lidé se mohou co nejvíce přiblížit jeden k druhému, ztišit se a ztišením otevřít prostor v duši pro příchod něčeho nového – zrození nové kvality.
V biblické knize Zjevení svatého Jana říká Ježíš: "Hle, stojím u dveří a klepu. Kdo uslyší můj hlas a otevře dveře, k tomu vejdu a budu jíst - já u něho a on u mě" (Zj 3,20). Tyto dveře našeho srdce mají jen jednu kliku - zevnitř. Kristus je ani nevylomí, ani nevypáčí. Zevnitř je můžeme otevřít jenom my.
• Věnec je symbolem vítězství a královské důstojnosti.
• Bible mluví o věnci jako o projevu úcty, radosti a vítězství.
• Adventní věnec je poctou tomu, kdo je očekáván, kdo přichází jako vítěz, jako král a osvoboditel: Ježíš Kristus.
• Rozlévající se světlo z hořících svící vyjadřuje přicházejícího Krista, který rozptyluje temnotu a strach, neboť on je "Světlo světa"
(Jan 8, 12).
• Každému, kdo věrně a s láskou vyhlíží příchod Páně, bude předán věnec spravedlnosti, vítězný věnec života.
—————
Slavnost Ježíše Krista Krále je dnem římskokatolického liturgického kalendáře, který připadá na poslední, tedy 34. neděli v liturgickém mezidobí.
Tato slavnost v závěru liturgického roku poukazuje na to, že Kristus Vykupitel je Pánem dějin a času, jemuž jsou podřízeni všichni lidé a všechno stvoření. On je Alfa a Omega. Ježíš sám kategoricky potvrdil svou královskou moc před Pilátem: Na jeho otázku“Ty jsi král?“ božský Vykupitel odpověděl: „Ano, já jsem Král“ (Jan 18,37).
Království, o kterém Ježíš mluví v evangeliu, není tedy z tohoto světa, to znamená, nemá svůj původ od lidí, ale pouze od Boha. Kristus nemá na mysli království založené na moci zbraní, nýbrž na síle Pravdy a Lásky (ne náhodou říká Pilátovi, že kdyby jeho království bylo z tohoto světa, bojovalo by, aby nebyl vydán židům). Lidé do něho vstupují tím, že se v pokání připravují na víru a křest, který působí opravdové vnitřní znovuzrození.
Svým druhým příchodem Kristus obnoví všechny věci, učiní „nové nebe a novou zemi“ (Zj 21,1), setře a utěší každou slzu, navždy vyhladí hřích smrt a všechnu nespravedlnost z tváře země. V tomto království bude vysvobozeno i všechno stvoření z otroctví a porušenosti a bude mít účast na slavné svobodě Božích synů. Proto křesťané v každé době vzývají Otce, aby přišlo jeho království, a modlí se tak zvláště v době adventní, když zpívají s liturgií: „Maraná tha“, to znamená „Přijď, Pane“, aby tak vyjádřili svou horoucí touhu po parusii – druhém příchodu.
Kristova vláda se nevztahuje pouze na katolické národy nebo na ty, kteří jako znovuzrození z křestního pramene patří i podle práva k Církvi, i když je bludné názory od ní odloučily nebo je neposlušnost oddělila od lásky, ale objímá i všechny ty, kteří nemají křesťanskou víru, neboť celý lidský rod je pod mocí Ježíše Krista.
Člověk, který neuznává Kristovo království v dějinách a odmítá se podřídit pod jeho jho, které je sladké, a pod jeho břímě, které je lehké, nebude moci dojít spásy ani najít pravý pokoj, protože zůstane obětí vášní, nepřátelství a nepokojů. Jedině „Kristus je pramenem soukromého i veřejného zdraví“, říkal Pius XI. „V nikom jiném není spásy a není pod nebem jiného jména, které bylo dáno lidem a ve kterém mají být spaseni“ (Sk 4,12). Jestliže lidstvo nehledá Jeho Království a Spravedlnost, stojí tváří v tvář různým -ismům, které ponižují člověka a ďábelsky degradují lidskou důstojnost ve jménu falešného sociálního, ekonomického a kulturního pokroku.
—————
Svatá Anežka je symbolem české státnosti, ale také odpovědnosti státu vůči nemocným, starým, sociálně slabým a vyloučeným a v neposlední řadě symbolem milosrdenství. Byla to česká princezna Anežka Přemyslovna, dcera českého krále Přemysla Otakara I. a královny Konstancie Uherské. Působila jako řeholnice – abatyše kláštera Na Františku a byla také výraznou osobností politického, kulturního a společenského života. Po dlouhém úsilí ji 12. listopadu 1989 papež Jan Pavel II. svatořečil. Osobně jsem se účastnil svatořečení Anežky Přemyslovny v Římě. Její svatořečení bylo předzvěstí pádu komunismu. Nestačili jsme ani dorazit zpět do Prahy a dávné proroctví se naplnilo. Pět dní po Anežčině svatořečení, 17. listopadu 1989, byla násilně potlačena studentská demonstrace na Národní třídě, což vyústilo v pád komunistického režimu. Když se kardinál Tomášek vrátil po týdnu do Prahy, sloužil 25. listopadu v katedrále děkovnou mši k poctě sv. Anežky už ve svobodné zemi. Pád totality je přisuzován i svaté Anežce, která nám darovala svobodu bez prolévání krve a tou byla takzvaná Sametová revoluce.
Toužili jsme po svobodě a lásce. Mnohé se naplnilo:svoboda slova, svoboda vyznání, svoboda podnikání, částečné narovnání křivd na majetku. Máme dnes svobodu slova, ale nevíme co je pravdivé a co je polopravda nebo lež. V kostelích můžeme bez postihu naslouchat božímu slovu, ale nenaslouchají ti, kteří tam záměrně nejsou. Na školách se může bez postihu vyučovat náboženství, ale nikdo děti na výuku nepřihlásí. Svoboda podnikání nepřinesla blahobyt pro všechny, ale prohloubila sociální rozdíly ve společnosti – nezaměstnanost, bezdomovci, rodiny bez bydlení, stále se zhoršující zdravotní péče.
Musíme počítat s tím, že v téměř celém národě převládá ateistické smýšlení a to je nevěřit v žádného Boha a řídit se vlastními etickými a morálními zásadami, které se vzdalují od křesťanské morálky a etiky. Tento propad křesťanské morálky a etiky je již dlouhodobý, už od doby totality a zasáhl několik generací. Pokud chceme žít v opravdové demokracii, není možné ji budovat bez křesťanské morálky. A to je odpověď pro nás věřící, ateisty, biskupy a kněze na to, co nám svatá Anežka podle vlastního vzoru a chování odkázala. Je příkladem a motivací pro službu druhým.
Vladimír Pavlas
—————
Co nás čeká po smrti?
Snad všechna světová náboženství věří v nějakou formu posmrtné existence, zatímco materialistické nauky před nás kladou perspektivu nicoty. Kolik pří se vedlo kolem nejspornější otázky lidské existence a jak málo důkazů přinesly! Knihy Raymonda Moodyho se krátce po vydání v USA staly světovými bestsellery. Autor v nich shrnul "vzpomínky" těch, kteří přežili svou klinickou smrt, a došel k pozoruhodnému zjištění - jejich prožitky při umírání byly takřka totožné a nevyvracely možnost jakési další cesty. Lze tuto zarážející shodu klást jako důkaz, že naděje věřících nejsou neopodstatněné?
Moody shromáždil materiál o stopadesáti případech, které dotazované osoby popsaly jako „vyjití mimo tělo po klinické smrti, nebo v její blízkosti“. Na základě těchto výpovědí tvrdí Moody, že jejich zážitky jsou do značné míry shodné .
Moody vybudoval na základě shod v různých výpovědích jakýsi ideální model přežití klinické smrti, který popisuje takto:Člověk umírá. Když kritická situace jeho organismu dosahuje vrcholu, slyší, jak lékař konstatuje jeho smrt. Začíná teď slyšet nepříjemný zvuk, něco na způsob pronikavého zvonění nebo hlasitého nářku, a v téže době má pocit, že se velmi rychle pohybuje dlouhým temným tunelem. Potom se náhle ocitne mimo své tělo, i když z jistého odstupu, jako kdyby byl pouhým pozorovatelem. Z toho nezvyklého bočního úhlu pozoruje oživovací pokusy lékařů a je emocionálně hluboce rozrušen.
Tři svědectví
Tak například dívka, která prožila „stav mimo tělo“ jako důsledek autohavárie, z níž si odnesla několik vážných zranění, popsala svůj prožitek takto: „Viděla jsem své vlastní tělo celé zkroucené uvnitř rozbitého auta, okolo kterého se shromáždili lidé, ale nic jsem necítila.Bylo to tak, jako by tělo náleželo úplně někomu jinému, anebo jakoby to prostě byl nějaký předmět. Věděla jsem, že to je moje tělo, ale bylo mi úplně cizí, lhostejné.“Po určité době se začíná přežívající orientovat a zvykat si na svou zvláštní situaci. Zjišťuje, že stále má jakési „tělo“, které se však svou povahou i vlastnostmi úplně liší od toho těla, které opustil. Krátce potom se přiblíží jakési jiné bytosti, aby ho přivítaly a pomáhaly mu. Postřehne nevýrazné postavy dříve zesnulých příbuzných a známých. Objeví se před ním i bytost, s kterou se před tím nikdy nesetkal, světelná bytost, vydávající ze sebe vlny sympatií a lásky a pozorovatelného tepla. Tato bytost k němu směřuje, a aniž užívá slov a otázek, vede ho k vlastnímu zhodnocení jeho života. Pomáhá mu přitom tím, že mu v bleskové retrospektivě ukazuje panoráma hlavních událostí, kterými prošel. V jistém okamžiku se umírajícímu zdá, že se blíží k jakési bariéře či hranici. Usuzuje z toho, že se musí vrátit na zem, že čas jeho smrti ještě nenadešel. Brání se tomu, vědomí dalšího života po opuštění těla ho přitahuje natolik, že nepociťuje chuť k návratu. Přeplňují ho intenzivní pocity radosti, lásky a pokoje. Avšak bez ohledu na svůj vnitřní odpor spojuje se jakýmsi neznámým způsobem znovu se svým fyzickým tělem a vrací se do života. Později se časem snaží vyprávět o těchto svých zážitcích jiným lidem, ale naráží přitom na potíže srozumitelnosti. Především nenalézá vhodná slova, která by mohla vyjádřit to, co se s ním událo. Nicméně působí tento jeho prožitek hluboce na jeho další život a na jeho vztah ke smrti a jejímu smyslu v životě.
Jedna žena popisuje své dojmy z doby, kdy byla prohlášena za mrtvou, takto: „Byl to pocit nejvyššího klidu a bezpečí, spojený s naprostým nedostatkem strachu. Nalézala jsem se v jakémsi tunelu vybudovaném jakoby ze soustředěných kruhů. Nějakou dobu po tomto mém zážitku jsem viděla v televizi program zvaný „tunel času“, v němž lidé cestovali z času do času právě takovým spirálovitým tunelem. To je asi nejblíže tomu, co jsem tenkrát pociťovala.“
A ještě jedno svědectví: „Uslyšel jsem hlas - ne tak, jak se slyší lidský hlas, ale jakoby za smyslovými vjemy, oznamující mi, co mám dělat, a nepociťoval jsem už strach z návratu do svého fyzického těla.“Ke knížce napsala předmluvu zmíněná Dr. Kübler-Rossová. Píše v ní: „Třebaže Dr. Moody netvrdí, že zkoumá sám jev smrti, vyplývá z jeho výzkumů, že umírající si zachovává vědomí prostředí, i když už byla konstatována jeho klinická smrt. To souhlasí s mými nálezy, v nichž jsem se opírala o výpovědi pacientů uznaných za mrtvé a vrácených k životu často k údivu kvalifikovaných vynikajících lékařů. Soudím, že naše společnost je v současné době v přechodné etapě. Musíme mít odvahu otevřít dveře novým výzkumům, odvahu přiznat si,že naše současné nástroje jsou v této oblasti nedostačující. Podle mého názoru otevře tato kniha mnoho takových dveří lidem s širokými obzory, bude pro ně zřídlem odvahy a způsobí, že náležitě ocení novou doménu vědeckého bádání.
Podoba mezi jednotlivými líčeními je opravdu tak velká, že z nich lze vybrat asi patnáct samostatných prvků, které se opakují ve všech případech, se kterými jsem se setkal. Člověk umírá v okamžiku, kdy dosahuje nejvyšší tělesné tísně, slyší, jak lékař prohlašuje, že zemřel. Nato slyší nepříjemný hluk, hlasité zvonění nebo bzučení, a současně cítí, že se velmi rychle pohybuje nějakým dlouhým temným tunelem. Pak je najednou mimo své fyzické tělo, ale stále ještě v jeho bezprostřední blízkosti a vidí se odděleně od sebe jako divák. Dívá se na oživovací pokusy z tohoto vyhlídkového bodu a je ve stavu emocionálního vzrušení. Po chvíli se vzpamatuje a poněkud se přizpůsobí svému zvláštnímu stavu. Pozoruje, že má stále ještě jakési tělo, i když značně odlišné povahy a nadané velmi rozdílnými schopnostmi než mělo tělo, které opustil. Pak se začnou dít další věci. Přicházejí jiní, aby jej přivítali a pomohli mu. Vidí duše dříve zemřelých příbuzných a přátel a objevuje se před ním jakýsi vřelý a milující duch - něco co dosud nepoznal - jakoby bytost světla. Tato bytost mu beze slov položí otázku, která ho přiměje ohodnotit jeho život, přičemž mu pomůže panoramatickou projekcí důležitějších událostí z jeho života. V určité chvíli má zemřelý pocit, že se přibližuje k nějaké bariéře nebo hranici, ale shledává, že se musí vrátit zpět, že jeho čas dosud nenadešel. Tomu se brání, protože teď už je tak zaujat svými novými zážitky, že se nechce vrátit. Je přemožen intenzivními pocity radosti, lásky a míru. Ale přesto se zase nějak sjednotí se svým fyzickým tělem a žije dál. Později se snaží o tom mluvit s jinými lidmi, ale narazí na potíže. Jednak nemůže nalézt slova, která by dokázala vystihnout jeho nadpozemské zážitky. Nebo se setkává s nepochopením a tak se už dál nepokouší. Přesto však to, co zažil, hluboce ovlivní jeho další život, především jeho názor na smrt a její vztah k životu.“
z pramenů www stránek sestavil
Vladimír Pavlas
—————
1. listopadu slavíme svátek Všech svatých.
V tento den vzpomínáme na všechny svaté, i ty, kteří nebyli oficiálně svatořečení. Historii tohoto svátku najdeme už ve 4. století. Od 8. století se v Irsku a Anglii začal slavit svátek Všech svatých 1. listopadu a později se slavení svátku rozšířilo a v Římě se tak pravidelně slaví od 9. století.
2. listopadu slavíme Památku zesnulých.
Slavení tohoto svátku, zavedl benediktinský opat Odilo z Cluny v roce 998. Ve 13. Století se slavení Památky zesnulých rozšířilo v západní církvi a v roce 1915 jej papež Benedikt XIV. potvrdil pro celou církev. Je to den, kdy se církev modlí za zemřelé. Jsou pořádané četné bohoslužby, často jsou tyto bohoslužby konány přímo na hřbitovech v kaplích nebo u hlavního kříže. Kněz potom prochází s věřícími hřbitov a kropí hroby svěcenou vodou.
V těchto dnech je zvykem navštěvovat rodinné hroby a hroby příbuzných.
Přinášíme květiny a věnce a zdobíme hroby našich drahých. Zapálíme svíčku, její plamen je symbolem věčného života a naší víry, že smrtí život nekončí, ale pokračuje v jiné skutečnosti. Věříme, že naše modlitba pomáhá zemřelým, aby jim byly odpuštěné jejich hříchy a oni mohli najít cestu k Bohu.
V jedné duchovní písni zpíváme: „ Na dušičky vzpomínejme, z očistce jim pomáhejme, budou na nás vzpomínat, až my budem umírat.“
Plnomocné odpustky, to je (odpuštění trestů za hříchy) pro duše, které potřebují očištění, mohou křesťané získat v oktávu svátku "Všech svatých", tj. v prvních osmi listopadových dnech. Musí přijmout svátost smíření, eucharistie a pomodlit se na úmysl Svatého otce (Otče náš, Zdrávas Maria nebo jinou modlitbu).
Plnomocné odpustky, které lze běžně získat v dušičkovém týdnu od 1. do 8. listopadu, lze letos, stejně jako v předchozích letech (a až do roku 2026), získat také v týdnu před dušičkami, tedy od 25. do 31. října.
Památka všech zemřelých, lidově označovaná jako „Dušičky“, je vzpomínkou na zesnulé, kteří ještě nejsou dokonale připraveni ke vstupu do plného společenství s Bohem a jsou ve fázi „očišťování“. Církev, s odvoláním na některé biblické texty, nazývá toto konečné očišťování „očistcem“. Modlitba za zemřelé patří k nejstarší křesťanské tradici a vzpomínka na mrtvé je součástí každé mše.
Jak získat plnomocné odpustky?
1. listopadu odpoledne a 2. listopadu po celý den můžete při návštěvě kteréhokoliv kostela nebo kaple získat plnomocné odpustky přivlastnitelné pouze duším v očistci. Podmínky jsou:
- svátost smíření*
- svaté přijímání
- modlitba na úmysl Svatého otce
- vyloučení veškeré náklonnosti k jakémukoliv hříchu, a to i všednímu
- pomodlit se při návštěvě kostela modlitbu Páně a Vyznání víry
Od 25. října do 8. listopadu můžete získat plnomocné odpustky, přivlastnitelné jen duším v očistci, jestliže po splnění obvyklých podmínek (viz níže) navštívíte hřbitov a pomodlíte se tam třeba jen v duchu za zemřelé.
- svátost smíření*
- svaté přijímání
- modlitba na úmysl Svatého otce
- vyloučení veškeré náklonnosti k jakémukoliv hříchu, a to i všednímu
- pomodlit se při návštěvě hřbitova za zemřelé
*) Svátost smíření není nutné přijímat každý den. Stačí ji vykonat před začátkem týdne modliteb za zemřelé, v jeho průběhu, nebo až v dalších dnech po jeho skončení. Svaté přijímání a modlitba na úmysl Svatého otce jsou nutné každý den, kdy chcete plnomocný odpustek získat.
Co jsou odpustky?
O odpustcích pojednává Katechismus katolické církve v článcích 1471 - 1479 a 1498. V článku 1471 se píše, že nauka a praxe odpustků je v církvi úzce spojena s účinky svátosti pokání (zpovědi).
Odpustek znamená, že se před Bohem odpouštějí časné tresty za hříchy, jejichž vina byla zahlazena; je to odpuštění, které náležitě připravený věřící získává za určitých podmínek zásahem církve, jež jako služebnice vykoupení autoritativně rozděluje a používá pokladu zadostiučinění Krista a svatých.
Odpustek je částečný nebo plnomocný podle toho, zda částečně nebo úplně osvobozuje od časného trestu za hříchy. Odpustky mohou být přivlastněny živým nebo zesnulým.
Článek 1479 potom hovoří o přivlastnění odpustků duším v očistci: Protože zemřelí věřící, kteří se očišťují, jsou také členy téhož společenství svatých, můžeme jim pomáhat mimo jiné tím, že pro ně získáváme odpustky, aby byli zproštěni časných trestů, které si zasloužili za své hříchy.
Poděkování všem, kteří na své předky pamatují.
Vladimír Pavlas
—————
FARNÍ KOSTEL SV. BARTOLOMĚJE V HERÁLCI
U HAVLÍČKOVA BRODU
Nejstarší zmínka o kostele je už z 13. století. Kolem roku 1280 byl opevněn a chráněn vodním příkopem (rybníkem).
V roce 1782 byly postaveny nové varhany varhanářem z Dačic a to za 180 zlatých.
Roku 1873 při velkém požáru v Herálci byl kostel značně poničen a z rozhodnutí vrchnosti byl v následujících letech zbořen a postaven nynější.
V současné podobě je kostel postaven ve slohu pseudogotickém a to v letech 1876 – 1880. Byl slavnostně konsekrován biskupem královéhradeckým Josefem Haisem o 4. neděli říjnové, dne 24. října 1880.
Podrobnosti:
Byl vypracován nový plán na nový kostel, který byl svěřen uměleckému znalci a akademickému malíři Bedřichu Wachsmannovi, plán kolaudoval pražský stavitel Bělský. Plán byl schválen počátkem roku 1876. Stavbu řídil Jan Nep. Stejskal, správce velkostatku v Herálci. Stavitelem byl Jan Martin z Humpolce.
Po dobu přestavby farního chrámu se bohoslužby konaly v prozatímní kapli postavené na náměstíčku. Na místě hlavního oltáře kaple dnes stojí socha svatého Floriána.
Počátkem jara roku 1877 se započalo se stavbou. Proti původnímu kostelu je posunut asi o 5,5 metru k jihu a je též o tolik prodloužen k východu. Kostel má na délku 35 metrů a na šířku 18 metrů. Základní kámen nového kostela byl posvěcen 12. srpna 1877. Okna vsazená do olova byla zhotovena v Pelhřimově.
Hlavní oltář svatého Bartoloměje zhotovil truhlář Karel Votýpka z Prahy a pozlatil jej Emanuel Kopáček též z Prahy. Obraz hlavního oltáře namaloval ředitel malířské akademie pan A. Lhota. Se svatým Bartolomějem uprostřed jsou na obraze vymalováni ještě čtyři další světci: svatý Václav, svatý Vojtěch, svatý Ladislav a svatý Bohumír.
Kostel byl vybavován postupně: 1881 byl pořízen nový Boží hrob, kostelní lavice a neznámou dárkyní z Vídně darovány dva obrazy (Srdce Páně a Matky Boží Milostiplné).
1882 byl pořízen Umíráček od jihlavského zvonaře Hilzera a nové varhany od Karla Schiffnera z Prahy.
1884 byl pořízen nový mariánský oltář. Socha P. Marie i menší sochy sv. Jáchyma a Anny jsou z původního kostela.
1885 byly polychromovány sochy sv. Petra a Pavla z původního kostela umístěny v presbytáři po stranách hlavního oltáře.
Roku 1889 byl pořízen nový oltář sv. Jana Nepomuckého od pana Drahozala z Humpolce a obrazem Jana Nepomuckého od malíře J. Vysekala. Křížová cesta je z roku 1856 a je z původního kostela.
Nejcennější historickou památkou je barokní cínová osmiboká křtitelnice z roku 1645 s reliéfy, na nichž jsou vyobrazeni 4 evangelisté, Narození Páně, Zmrtvýchvstání Krista, Křest Kristův a Nejsvětější Trojice.
Mezi vybavení kostela patří i dva oltáře umístěné pod kruchtou.
V okolí kostela směrem na Pavlov je starý hřbitov z 19. Století. Nachází se zde řada historicky cenných empírových náhrobků, které na toto místo byly přeneseny pravděpodobně ze zrušeného hřbitova, který byl přímo u starého kostela svatého Bartoloměje.
Stručný zápis z posledních oprav kostela:
1971 – obnovena vnější omítka kostela
1978 – kostel pokryt plechovou krytinou
1981 – proveden nátěr střechy a věže
1982 – oprava a přeladění varhan
1984 – provedena vnitřní výmalba kostela malířem p. Jaroslavem Sekerou a Karlem Charvátem z Chotěboře. Při té příležitosti byla přesklena i okna v lodi kostela a opravena figurální okna v presbytáři.
1986 – pořízena mřížová vrata pro větrání kostela, které zhotovil p. Bohumil Jerml – kovář z Věže.
1989 – změna režimu z komunistického na demokracii (Sametová revoluce). Již od roku 1950 byla církev pronásledována a rolníkům odebrána hospodářská zvířata, nářadí i pole a lesy. Tento režim se podepsal na každé rodině, kde budoucí generace byly vychovávány k ateismu. Odchodem staré generace se kostely postupně vyprázdnily a dnes v roce 2025 je můžeme nazvat jako mrtvé farnosti. K této změně dospěla i farnost v Herálci, kde zůstalo několik jedinců, kteří praktikují svoji víru. Demokracie a svoboda nepomohla k navrácení se k Bohu.
V současnosti je Herálec bez fary, která byla biskupstvím prodána obecnímu úřadu a následně zbourána. Farnost nemá stálého kněze, bohoslužby se konají jedou za měsíc. Děkujme Bohu za uchování víry a pamatujme na ty, kteří neznají svojí cestu a jejich cíl je daleko od skutečnosti, kterou Bůh nabízí.
Sestaveno z dostupných informací pro farnost v Herálci, kde v kostele svatého Bartoloměje moji předci přijímali svátosti a v pokoji odpočívají
Vladimír Pavlas v Pozovicích 13. 7. 2021
—————
Setkáváme se s pojmem „ svěcení“.
Svěcení je slavnostní vyčlenění někoho nebo něčeho k liturgické službě nebo k bohoslužebnému účelu. Posvěcený kostel nebo kaple nemůže být k jiným účelům použita a v případě prodeje musí být odsvěcena.
Občané Štoků oslavují již tradičně posvěcení kostela, tzv. „posvícení“ v měsíci řijnu na svátek sv. Havla.
Kdy byl kostel skutečně posvěcen se neví, ale první svěcení proběhlo po jeho výstavbě v roce 1347 . Další zaznamenané svěcení kostela je v roce 1626, kdy byl kostel navrácen katolické církvi a opět osazen katolickým knězem.
Novým posvěcením kostela ve Štokách se nemění datum tradičního posvícení, které se již tradičně slaví na svátek sv. Havla 16. října. Bohoslužby se vždy překládají na neděli.
1970 - Omítnutí celého kostela, obílení. Jednalo se o rozsáhlou opravu, na které se podílela celá farní obec.
Sbírku na opravy vybíral od jednotlivých rodin v celé farnosti pan Jaroslav Benák (malíř a loutkař) a pan Joksch (kostelník). Sbírka činila 80 000 Kčs.
Omítání kostela:
prováděl zedník pan Hondl a dva přidavači, omítání se též účastnila Okrouhlička a Kochánov.
Pomocných prací, otloukání omítek: pan Bouda, Walter Joksch, Ervin Joksch, Josef Joksch, školník pan Novák, bratři Pavlasovi, Václav Prokš, Petr Bošacký, Petr Mikelfeit, Jan Kučírek, Jaroslav Drápal,Václav Drápal, František Kotrba, Jaroslav Brabenec, Stanislav Mach, dále Marie Kotrbová, Vlasta a Eva Brabencová, slečna Nováková. (za P. Vojtěcha Martina)
1971 - Po dohodě s MNV a za pomoci tajemníka Miroslava Brabence byl obnoven park kolem kostela a vybudovány asfaltové chodníky. Téhož roku byla omítnuta fara a vyměněny okna na faře. (za působení kněze Vojtěcha Martina)
1986 - Kostelní věž s cibulovou kopulí byla pokryta měděným plechem, opravu provedl místní klempíř pan Krejčí. Na faře zbudována koupelna a sociální zařízení. (za P. Josefa Jakubce)
Na faře v čp. 33 byla instalována kanalizace a opraveny místnosti v přízemí, což bylo obojí hrazeno z darů farníků celé kolatury a zdarma provedeno řemeslníky z Poličky a Dolních Bojanovic.
1989 -1990 Byla odstraněna stará krytina kostelní střechy a nahrazena alukrytem v červené barvě. Střecha, opravy krovů a oplechování sanktusové věže měděným plechem. (za P. Josefa Pikarta a P. Josefa Kuře)
1993 - Kostel byl nově vymalován, zaveden plyn. Byly odstraněny oba boční oltáře a zpovědnice. Při malování kostela a sakristie byly nalezeny fresky. Barokní oltáře byly odvezeny k restaurování, do prostoru kostela se však nevrátily. ( za P. Kapistrána Obdržálka) .
2004?- Byla prodána farní budova Biskupstvím Hradec Králové.
Výměna lavic a dveří kostela, elektronické zabezpečení památky.
2005 - Nainstalováno automatické zvonění- za peněžní dar Obecního úřadu Štoky.
2010- Parkové úpravy, oprava schodů proti bývalé faře, nátěr oken a dveří, nové schody k hlavnímu oltáři, výmalba kostela místním malířem panem Kubátem, opraveny omítky před malováním. Byly natřeny všechny přístřešky a věžní okenice.
(V tomto roce byly dvakrát v krátké době ukradeny okapové svody, první krádež 8 000 Kč, druhá do 20 000Kč).
Opravola se fasáda kostela. Zvětralá omítka byla nahrazena novou, západní část kostela byla znovu obílena. Byla provedena i úprava liturgického prostoru a položení koberce přes celé kněžiště (koberec si hradili návštěvníci kostela sami 12 000Kč). Na fasádu kostela přispěla obec částkou 50 000 Kč. Výmalbu kostela 15 000Kč uhradil dárce z Kochánova pan Novák.
Koncem roku bylo opraveno automatické zvonění - výměna spáleného lineárního motoru. Oprava byla prováděna firmou - oprava mohla stát 10 000 Kč.
Neni známo zda přispělo požadovanou částkou Ministerstvo kultury. Biskupství Královehradecké nepřispělo na opravy ani z peněz za prodej fary. ( za P. Jakuba Meda)
2011- Začátkem června bylo dokončeno obílení kostela- zbývající části a to firmou Montef z Jihlavy. Na fasádu kostela přispěla obec částkou 50 000 Kč. Kraj Vysočina a farníci. Biskupství Královehradecké se na financování oprav nepodílelo. ( za P. Jakuba Meda)
2017 - 2018 Začátek restaurování varhan kostela sv. Jakuba Staršího ve Štokách. Celková částka, potřebná ke kompletnímu restaurování činí 906 200,00 Kč.
Na financování se podílel Kraj Vysočina, MKČR, Městys Štoky a farníci. Všem patří poděkování za jejich štědrost pro obnovu nástroje, který bude sloužit další generaci.
14. 9. 2018 Slavnostní posvěcení opravených varhan. Pontifikální mši svatou celebroval o svátku Povýšení Svatého Kříže J. E. Mons. JUDr. Ing. Jan Vokál JU. D. Sídelní biskup královéhradecký
Vladimír Pavlas
—————
Co je ateista ?
Tímto slovem se označuje bezvěrec, jedinec odmítající náboženství, boha, víru v nějakou vyšší bytost nebo cokoliv duchovního.
S tímto životním stylem se zároveň nese odmítání etických a morálních norem, které jsou vodítkem pro zdravý život ve společnosti.
Ateisté žijí podle přirozených morálních zásad, které jim předali rodiče v jejich výchově. Nadále si tyto normy posunují ke svému prospěchu. Jejich rodiče, či prarodiče prošli na školách ve velké většině křesťanskou morálkou v podobě výuky náboženství, dále čerpali a obnovovali svůj morální základ na bohoslužbách.
Prošlo od té doby několik generací, které výuku etiky a morálky neznají. Je to dědictví z velké části od našich komunistických bratří, kteří odstranili vše, co bylo spojeno s nějakou vírou. Vybudovali ateistický základ pro soudobou společnost bez morálních norem a společnost tyto myšlenky přijala.
Křesťanství a ateismus
Ahoj, zajímalo by mě, jak se stavíte k ateismu. Já v zásadě souhlasím s tím, že ateismus je jednou z cest k Bohu - je to ale cesta nelehká, protože jde k Bohu prostorem Boží nepřítomnosti. Co si myslíte vy? Berete ateisty jako bratry, soupeře, jako cíle evangelizace nebo ty kdo, se mýlí, nebo jinak?
Atheismus je cestou k Bohu? No potěš koště. Atheisté jsou samozřejmě cílem evangelizace, protože jsou to ovce, které jsou naprosto ztracené a přivést takovou ovci ke svému pastýři je určitě velmi radostné, když se to povede.
Atheismus jako takový je náš velmi tvrdý soupeř, protože svojí bezbožností společnost již naprosto prostoupila a to nejen tu českou, ale bezbožnou se stala i věda na Západě obecně, protože je přetížena materialismem a to často bezdůvodně. Často se uchyluje k vědomým lžím (třeba ohledně otázky darwinismu), jenom aby mohla Boha vědecky vyvracet. Co je vědeckého na zpochybňování víry teoriemi, které byly vymyšleny proto, aby vysvětlily svět i bez Božího vlivu a přitom jediný jejich důkaz spočívá na tom, že takto to být musí, abychom se bez Boha obešli?
I české zákony a vzdělávání hodnotu náboženství naprosto zpochybňují. Je to nějaké přesvědčení, které nemá být nikomu nuceno (pokud možno by neměli ani rodiče své děti k němu usměrňovat, ale zde je to naštěstí převážně pouze jen názor veřejnosti, nikoli zákon). Toto přesvědčení nemá žádnou oporu v realitě - náboženství je podle toho jen takovou snůškou názorů, jejichž platnost je zcela závislá jen na tom, čemu dotyčný subjekt věří.
Není divu, že potom ateisté věřícím vytýkají, že jim církev (nebo rodiče a jiné výchovné vlivy) naprosto vymyla mozek. Proč nenechají děti, aby o své víře rozhodly, až budou velké? Takový názor, ač je velmi svobodymilovný, vlastně tvrdí jediné: Jsou to nesmysly, nemá smysl jim věřit a pokud tomu někdo věří, tak to nemá v hlavě pohromadě, ale pokud je dospělý, je to jeho věc. Pokud by na tuto hru přistoupil i ten věřící, o nějž se jedná (a mám takový dojem občas, že i to je možné, přes tu všechnu hypertoleranci, jíž současní křesťané oplývají. Co považuje za pravdu (a to velmi důležitou), vlastně pravdou není nebo je pravdivost této pravdy odvozena od jeho osobního přesvědčení.
Existuje ale snad Bůh jen pro ty, co na Něj věří a pro ostatní ne? Těch ostatních si nevšímá, nebo prostě úplně není? Má ke každému úplně individuální přístup a i jiné skutečnosti, náboženstvím popisované (např. existuje očistec?, co všechno je hřích?), jsou touto vírou determinovány?
Právo u Boha a u lidí je jiné. Je to logické. A pokud je někdo potrestán za něco, o čem nevěděl, že se to nesmí/musí, nenese vinu ve smyslu hříchu, ale přestupku proti zákonu se dopustil. Toto ustanovení je velmi důležité, protože činí státní aparát provozuschopný, jinak by byla činnost státní spravedlnosti o hodně obtížnější (spíš nemožnější) a to už jde teď ztuha, právě díky humanismu (ten je jako takový jistě dobrý, ale někdy už přerůstá ve zvrácenost - všelijaké ty respekty k jiným kulturám, ...).
Soudce přece v Boha věřit může stále. On také přece netrestá za hříchy proti Bohu, ale za provinění proti společnosti. Hrozné je, když má uznat odškodné ženě za zpackaný potrat, který (lékaři) špatně provedli. To je výsměch Boží spravedlnosti. Jinak, trest v civilizovaných státech (tím se myslí zejména EU), má pachatele vychovávat, existuje spousta možností zmírnění trestu posléze v jeho průběhu, takže si aspoň ten člověk zapamatuje, že toto se opravdu nedělá.
Díky Bohu, už nejsme v době Bídníků, kde viník neměl nárok na odpuštění společnosti nikdy. Teď dostane odpuštění, i když si je nezaslouží (kmetiněveský vrah - vyústění je naprosto nekřesťanské, viník se nemůže stát naprosto čistým, musí nést následky svého hrozného činu; pokud by jel načerno MHD, bylo by to samozřejmě něco jiného).
Kam se musí křesťan vložit: tam, kde nemá člověk zastání a je omezován/ohrožován jiným člověkem (např. nenarozený plod svou matkou) v souladu se zákony země. Tam je to opravdu problém.
Jinak spousta věcí se tolerovat může, i když jsou hříšné a tam bychom měli působit tak, že tyto činnosti nebudeme dělat a budeme se snažit od nich druhé lidi odradit.
Toužili jsme po svobodě a lásce. Mnohé se naplnilo: svoboda slova, svoboda vyznání, svoboda podnikání, částečné narovnání křivd na majetku. Máme dnes svobodu slova, ale nevíme, co je pravdivé a co je polopravda nebo lež. V kostelích můžeme bez postihu naslouchat božímu slovu, ale nenaslouchají ti, kteří tam záměrně nejsou. Na školách se může bez postihu vyučovat náboženství, ale nikdo děti na výuku nepřihlásí. Svoboda podnikání nepřinesla blahobyt pro všechny, ale prohloubila sociální rozdíly ve společnosti – nezaměstnanost, bezdomovci, rodiny bez bydlení, stále se zhoršující zdravotní péče a morální úpadek.
Musíme počítat s tím, že v téměř celém národě převládá ateistické smýšlení a to je nevěřit v žádného Boha a řídit se vlastními etickými a morálními zásadami, které se vzdalují od křesťanské morálky a etiky. Tento propad křesťanské morálky a etiky je již dlouhodobý, už od doby totality a zasáhl několik generací. Pokud chceme žít v opravdové demokracii, není možné ji budovat bez křesťanské morálky. A to je odpověď pro nás věřící, ateisty, biskupy a kněze na to, co nám svatá Anežka podle vlastního vzoru a chování odkázala. Je příkladem a motivací pro službu druhým.
Doplněné a převzaté názory z WWW stránek
Vladimír Pavlas
—————
Počátky modlitby růžence sahají až do středověku
Do té doby se poustevníci a řeholníci snažili alespoň jednou týdně pomodlit všech 150 žalmů. Taková modlitba ale byla překážkou pro většinu lidí, protože málokdo uměl číst a psát. První snaha zpřístupnění modlitby opravdu pro každého vedla k nahrazení každého žalmu jedním tajemstvím. Postupně došlo i k přidání mariánské modlitby Zdrávas Maria. Tak začal vznikat růženec takový, jaký ho známe dodnes, jehož konečnou formu schválil papež Pius V. v 16. století.
Růženec měl tedy stejný počet zdrávasu jako je v bibli žalmu – 150 a byl rozdělen do 3 hlavních tajemství – radostného, bolestného a slavného. V roce 2002 sv. Jan Pavel II. doplnil růženec ještě o jedno tajemství – tajemství slavné.
Panna Maria nás vždycky vede k Ježíši
A to i skrze růženec. Pokaždé, když se zjevovala – ve Fatimě, na Turzovce, v Lurdech nebo se stále zjevuje v Medjugorji. S láskou nám připomíná, abychom nezapomínali na tuto prostou modlitbu, která je nejkratší cestou k modlitbě srdcem. Modlit se srdcem znamená hledat odpovědi pro svůj život. A právě růženec, jehož tajemství nám vypráví o životě Ježíše, nám může odpovědět na mnoho otázek. Pomůže nám získat pokoj v srdci, který nám nikdo nevezme a naše srdce se otevírá Bohu a jeho působení.
Růženec je silnou zbraní proti Zlému.
Může být zbraní každého z nás a je jen na nás, jestli se rozhodneme ji používat. Mnoho svatých si uvědomovalo tuto sílu a celý svůj život neodložili mocnou zbraň z rukou. Například sv. Ignác z Loyoly nosil růženec neustále při sobě - ani na spaní ho neodložil, a vždy, když měl chvilku volna, neváhal s modlitbou. Sv. Jan Pavel II. často jako malý vídával svého otce – vojenského důstojníka - klečet na kolenou a modlit se růženec. Později řekl, že právě tyto chvíle byly pro něj obrovskou školou víry, právě když jeho otec, velký a vážený muž, vzal do rukou křehkou, ale silnou zbraň.
Růženec je živý a stále aktuální
Je krásné vidět mladé lidi s růžencem v ruce, jak si s důvěrou a horlivostí vyprošují skrze Pannu Marii milosti do svého života. A stejně tak je krásné vidět skupinku babiček, které věrně a vytrvalé orodují za své děti, vnoučata, kněze, farnost i celý svět. Stejně tak je krásné vidět i Tebe, jak kráčíš za Kristem podepřen o modlitbu růžence.
—————
Drazí farníci,
přináším malou připomínku patrona, knížete a zakladatele českého státu Svatého Václava.
Václav byl synem českého knížete Vratislava a jeho manželky Drahomíry, která pocházela z polabských Stodoranů. Podle staré tradice se narodil kolem r. 907 ve Stochově u Libušína a měl šest sourozenců: dva bratry, Boleslava a Spytihněva, kteří byli mladší než on, a čtyři sestry, z níchž známe jménem jen jednu, Přibyslavu.
Václav byl pokřtěn slovanským knězem, jedním ze žáků sv. Metoděje. O jeho křesťanskou výchovu se starala především jeho babička sv. Ludmila: "A dala ho vyučovat knihám slovanským podle návodu knězova, aby si dobře osvojil jejich smysl. Odvedl jej pak Vratislav na Budeč, a chlapec se začal učit knihám latinským.
Na Budči, při kostele sv. Petra, zbudovaném knížetem Spytihněvem, byla jakási vyšší škola, kde se učilo latinsky.
Dostalo se tedy Václavovi vzdělání, jímž se nemohli honosit ani panovníci velkých národů, ba ani sousední králové němečtí. Důležitější však bylo, že příklad zbožné babičky Ludmily a literární vzdělání uschopnily mladého knížete, aby pochopil a pronikl podstatu a hodnotu náboženství Kristova. Na skutečných křesťanských základech začal budovat nový křesťanský stát.
Václav byl vychován i ke zbožnosti. Dal v zemi stavět kostely, povolal do naší země vzdělané kněze z křesťanských zemí. Na Pražském Hradě položil základy ke stavbě kostela, dnes katedrály sv. Víta. Přivezení ostatků sv. Víta v té době znamenalo vytvoření státnosti a respekt okolních zemí k tomuto státu a panovníku.
Dokázal se postavit i do boje, jak z Radoslavem Zlickým, tak z německým knížetem Jindřichem l. Ptáčníkem. Místo bojů a drancování se dokázal politicky dohodnout.
Přemyslovský kníže Václav byl dne 28. září roku 935, před kostelem ve Staré Boleslavi, přepaden a zavražděn na příkaz svého vlastního bratra Boleslava. Ten si cestou prolití krve vlastního bratra vynutil nástupnickou vládu. Boleslav nesouhlasil s Václavovou smířlivou zahraniční politikou a chtěl se dostat na trůn - říká se tomu touha po moci a vládě a představě, že jako panovník bude lepším než ti druzí.
Píseň Svatý Václave byla po několik století neoficiální národní hymnou. Právem může být sv. Václav nazýván i patronem těch, kdo usilují o mír. On usiloval o mír nejen slovy, ale svým jednáním, svými činy, ne zbabělým ustupováním, ale osobním nasazením tehdy, kdy byla v sázce nejen jeho vláda, ale i život. Nevěděl, že v zápase s Radslavem Zlickým Bůh zázračně zasáhne. A protože chtěl zůstat svému bratru bratrem, raději položil svůj život, než by volil cestu násilí. Neboť miloval své nejbližší, svůj národ, každého člověka. Proto po celou dobu své vlády usiloval o mír, mír, který vychází ze spravedlnosti a lásky. A Čechové si byli vědomi, že mají ochránce a přímluvce za mír u Boha.
Václavův život a jeho zavraždění, se ještě v 10. století stali, zdrojem náboženského Svatováclavského kultu. Jeho uctívání, se později v 11. a 12. století, šířilo nejen po celé zemi, ale například i do sousedního Polska či Ruska. „Svatý Václav se stal světcem, přímluvčím a ochráncem svého lidu v nebesích, a tak i symbolem, záštitou a svorníkem národní jednoty a síly.“ (citace historika J. V. Šimáka).
„Ty jsi dědic České země, rozpomeň se na své plémě,“ zpíváme se Svatováclavském chorálu. Zkusme přemýšlet o tom, co vyjadřují tato slova.
Svatý Václav je dědic. Neměli bychom však být spíše my dědici svatého Václava, jeho odkazu, jeho stylu života? A vůbec, co to znamená slovo „dědic“? Pokud se zeptáme takto, možná se dobereme smyslu textu, který zpíváme.
Když do našich zemí přišli první misionáři křesťanské víry, nemohli jednoduše smést ze stolu hodnotový systém, základní vzorce kultury našich předků. Svatý Václav se stal „dědkem“, respektive dědicem České země, ochráncem národa a české státnosti.
Kolem svého ochránce se shromažďoval národ již velmi záhy. O tom bychom se dočetli v seriózních dějepisných knihách. Kolem sv. Václava je národ schopen semknout své síly i dnes. Snad jsme právě pochopili proč…
Ne náhodou si korunu Karla IV. panovníci půjčovali od sv. Václava. Ležela totiž na jeho lebce. Koruna českého království patří jemu a nikdo nepovolaný na ni neměl ani nemá právo.
Ten, kdo ctí svatého Václava, ctí své kořeny. Kdo ctí své kořeny, je pevně zakořeněný a jen tak nic s ním neotřese. Kdo naopak od sebe odsekává své kořeny, padne a zahyne.
Proč se chvějete, proč pochybujete? Jsem váš kníže, ale jsem jiný, než ostatní vaši vladaři. Nejdu dějinami oblečen v železo, ale v lásku Kristovu.
Byl jsem s vámi tak jako s vašimi předky vždy a za všech okolností. Byl jsem tu, když na nádvoří dupaly podpatky Heydrichových vojáků; když z hradu českých králů zněly naduté lži komunistů. Byl jsem s těmi silnými ženami, které mi dnes přišly poděkovat, v ono chladné ráno, kdy je před 75 roky vyhnali z jejich klášterů od modlitby, studia, péče o druhé a odvedli je k otrockým pracem.
Jsem s vámi, když mou zem, úrodnou a bohatou, jste zadlužili tak, že by ji věřitel mohl i s vámi prodat do otroctví.
Jsem s vámi, když se tu poctivý spravedlnosti těžko dovolává a často se jí nedožije.
Jdu s vámi, když tuto zemi s kulturní a křesťanskou tradicí zaplavujete hazardem, podvodníky, prodejnými děvčaty a neúctou k životu.
Byl jsem s každým, kdo hájil tuto zem a dobro, důstojnost a život lidí. Jdu dějinami vítězně, protože nechci nikoho porazit a protože mou zbraní je Pravda. Mým štítem je Pravda, mou korouhví je Pravda.
Přestaňte se třást, vymlouvat a hádat. Vezměte do ruky nástroje práce, ne války, a začněte mou zemi zvelebovat.
Stačí tak málo – přestaňte si lhát a postavte se kolem mé korouhve, kterou je neporazitelná pravda. Nebojte se, nedám zahynouti ani vám ani budoucím. Odstraňte lež ze svých životů, jednání a slov a moje země bude zemský ráj – ne na pohled, na oko, ale skutečně.
Nedám zahynout vám ni budoucím – Kriste eleison.
Čerpáno z více zdrojů Vladimír
—————
—————
