Vladimír farníkům

Advent

26.11.2018 19:08
Advent (v latině adventus) znamená příchod

Je to doba přípravy. Vyznačuje se dvojím očekáváním a to slavností narození Ježíše Krista a jeho druhého příchodu na konci času.

       Každoročním prožíváním adventu a slavením adventní liturgie církev zpřítomňuje očekávání starozákonních proroků, kteří připravovali lidstvo na příchod Mesiáše. Tím, že se věřící vžívají do atmosféry této dlouhé přípravy na první příchod Vykupitele, oživují zároveň touhu po jeho druhém příchodu na konci časů, ale rovněž do svého vlastního.

      Adventní doba není časem stráveným v supermarketu , ale je to čas, který je možno brát jako výzvu pro člověka ke bdění a zamyšlení. Lidé se mohou co nejvíce přiblížit jeden k druhému, ztišit se a ztišením otevřít prostor v duši pro příchod něčeho nového – zrození nové kvality.

     V biblické knize Zjevení svatého Jana říká Ježíš: "Hle, stojím u dveří a klepu. Kdo uslyší můj hlas a otevře dveře, k tomu vejdu a budu jíst - já u něho a on u mě" (Zj 3,20). Tyto dveře našeho srdce mají jen jednu kliku - zevnitř. Kristus je ani nevylomí, ani nevypáčí. Zevnitř je můžeme otevřít jenom my.

Adventní věnec

•        Věnec je symbolem vítězství a královské důstojnosti.

•        Bible mluví o věnci jako o projevu úcty, radosti a vítězství.

•        Adventní věnec je poctou tomu, kdo je očekáván,  kdo  přichází jako vítěz,   jako král a osvoboditel: Ježíš Kristus.   

•        Rozlévající se světlo z hořících svící vyjadřuje přicházejícího Krista, který rozptyluje temnotu a strach, neboť on je "Světlo světa"

          (Jan 8, 12).

•        Každému, kdo věrně a s láskou vyhlíží příchod Páně, bude předán věnec    spravedlnosti, vítězný věnec života.

 




 

—————

Kam směřuje náš život

11.11.2018 20:52

Co nás čeká po smrti?

 

Snad všechna světová náboženství věří v nějakou formu posmrtné existence, zatímco materialistické nauky před nás kladou perspektivu nicoty. Kolik pří se vedlo kolem nejspornější otázky lidské existence a jak málo důkazů přinesly! Knihy Raymonda Moodyho se krátce po vydání v USA staly světovými bestsellery. Autor v nich shrnul "vzpomínky" těch, kteří přežili svou klinickou smrt, a došel k pozoruhodnému zjištění - jejich prožitky při umírání byly takřka totožné a nevyvracely možnost jakési další cesty. Lze tuto zarážející shodu klást jako důkaz, že naděje věřících nejsou neopodstatněné?

 

Moody shromáždil materiál o stopadesáti případech, které dotazované osoby popsaly jako „vyjití mimo tělo po klinické smrti, nebo v její blízkosti“. Na základě těchto výpovědí tvrdí Moody, že jejich zážitky jsou do značné míry shodné .

Moody vybudoval na základě shod v různých výpovědích jakýsi ideální model přežití klinické smrti, který popisuje takto:Člověk umírá. Když kritická situace jeho organismu dosahuje vrcholu, slyší, jak lékař konstatuje jeho smrt. Začíná teď slyšet nepříjemný zvuk, něco na způsob pronikavého zvonění nebo hlasitého nářku, a v téže době má pocit, že se velmi rychle pohybuje dlouhým temným tunelem. Potom se náhle ocitne mimo své tělo, i když z jistého odstupu, jako kdyby byl pouhým pozorovatelem. Z toho nezvyklého bočního úhlu pozoruje oživovací pokusy lékařů a je emocionálně hluboce rozrušen.

 

Tři svědectví

 

Tak například dívka, která prožila „stav mimo tělo“ jako důsledek autohavárie, z níž si odnesla několik vážných zranění, popsala svůj prožitek takto: „Viděla jsem své vlastní tělo celé zkroucené uvnitř rozbitého auta, okolo kterého se shromáždili lidé, ale nic jsem necítila.Bylo to tak, jako by tělo náleželo úplně někomu jinému, anebo jakoby to prostě byl nějaký předmět. Věděla jsem, že to je moje tělo, ale bylo mi úplně cizí, lhostejné.“Po určité době se začíná přežívající orientovat a zvykat si na svou zvláštní situaci. Zjišťuje, že stále má jakési „tělo“, které se však svou povahou i vlastnostmi úplně liší od toho těla, které opustil. Krátce potom se přiblíží jakési jiné bytosti, aby ho přivítaly a pomáhaly mu. Postřehne nevýrazné postavy dříve zesnulých příbuzných a známých. Objeví se před ním i bytost, s kterou se před tím nikdy nesetkal, světelná bytost, vydávající ze sebe vlny sympatií a lásky a pozorovatelného tepla. Tato bytost k němu směřuje, a aniž užívá slov a otázek, vede ho k vlastnímu zhodnocení jeho života. Pomáhá mu přitom tím, že mu v bleskové retrospektivě ukazuje panoráma hlavních událostí, kterými prošel. V jistém okamžiku se umírajícímu zdá, že se blíží k jakési bariéře či hranici. Usuzuje z toho, že se musí vrátit na zem, že čas jeho smrti ještě nenadešel. Brání se tomu, vědomí dalšího života po opuštění těla ho přitahuje natolik, že nepociťuje chuť k návratu. Přeplňují ho intenzivní pocity radosti, lásky a pokoje. Avšak bez ohledu na svůj vnitřní odpor spojuje se jakýmsi neznámým způsobem znovu se svým fyzickým tělem a vrací se do života. Později se časem snaží vyprávět o těchto svých zážitcích jiným lidem, ale naráží přitom na potíže srozumitelnosti. Především nenalézá vhodná slova, která by mohla vyjádřit to, co se s ním událo. Nicméně působí tento jeho prožitek hluboce na jeho další život a na jeho vztah ke smrti a jejímu smyslu v životě.

 

Jedna žena popisuje své dojmy z doby, kdy byla prohlášena  za mrtvou, takto: „Byl to pocit nejvyššího klidu a bezpečí, spojený s naprostým nedostatkem strachu. Nalézala jsem se v jakémsi tunelu vybudovaném jakoby ze soustředěných kruhů. Nějakou dobu po tomto mém zážitku jsem viděla v televizi program zvaný „tunel času“, v němž lidé cestovali z času do času právě takovým spirálovitým tunelem. To je asi nejblíže tomu, co jsem tenkrát pociťovala.“

 

A ještě jedno svědectví: „Uslyšel jsem hlas - ne tak, jak se slyší lidský hlas, ale jakoby za smyslovými vjemy, oznamující mi, co mám dělat, a nepociťoval jsem už strach z návratu do svého fyzického těla.“Ke knížce napsala předmluvu zmíněná Dr. Kübler-Rossová. Píše v ní: „Třebaže Dr. Moody netvrdí, že zkoumá sám jev smrti, vyplývá z jeho výzkumů, že umírající si zachovává vědomí prostředí, i když už byla konstatována jeho klinická smrt. To souhlasí s mými nálezy, v nichž jsem se opírala o výpovědi pacientů uznaných za mrtvé a vrácených k životu často k údivu kvalifikovaných vynikajících lékařů. Soudím, že naše společnost je v současné době v přechodné etapě. Musíme mít odvahu otevřít dveře novým výzkumům, odvahu přiznat si,že naše současné nástroje jsou v této oblasti nedostačující. Podle mého názoru otevře tato kniha mnoho takových dveří lidem s širokými obzory, bude pro ně zřídlem odvahy a způsobí, že náležitě ocení novou doménu vědeckého bádání.

                    

Prožitek smrti

Podoba mezi jednotlivými líčeními je opravdu tak velká, že z nich lze vybrat asi patnáct samostatných prvků, které se opakují ve všech případech, se kterými jsem se setkal. Člověk umírá v okamžiku, kdy dosahuje nejvyšší tělesné tísně, slyší, jak lékař prohlašuje, že zemřel. Nato slyší nepříjemný hluk, hlasité zvonění nebo bzučení, a současně cítí, že se velmi rychle pohybuje nějakým dlouhým temným tunelem. Pak je najednou mimo své fyzické tělo, ale stále ještě v jeho bezprostřední blízkosti a vidí se odděleně od sebe jako divák. Dívá se na oživovací pokusy z tohoto vyhlídkového bodu a je ve stavu emocionálního vzrušení. Po chvíli se vzpamatuje a poněkud se přizpůsobí svému zvláštnímu stavu. Pozoruje, že má stále ještě jakési tělo, i když značně odlišné povahy a nadané velmi rozdílnými schopnostmi než mělo tělo, které opustil. Pak se začnou dít další věci. Přicházejí jiní, aby jej přivítali a pomohli mu. Vidí duše dříve zemřelých příbuzných a přátel a objevuje se před ním jakýsi vřelý a milující duch - něco co dosud nepoznal - jakoby bytost světla. Tato bytost mu beze slov položí otázku, která ho přiměje ohodnotit jeho život, přičemž mu pomůže panoramatickou projekcí důležitějších událostí z jeho života. V určité chvíli má zemřelý pocit, že se přibližuje k nějaké bariéře nebo hranici, ale shledává, že se musí vrátit zpět, že jeho čas dosud nenadešel. Tomu se brání, protože teď už je tak zaujat svými novými zážitky, že se nechce vrátit. Je přemožen intenzivními pocity radosti, lásky a míru. Ale přesto se zase nějak sjednotí se svým fyzickým tělem a žije dál. Později se snaží o tom mluvit s jinými lidmi, ale narazí na potíže. Jednak nemůže nalézt slova, která by dokázala vystihnout jeho nadpozemské zážitky. Nebo se setkává s nepochopením a tak se už dál nepokouší. Přesto však to, co zažil, hluboce ovlivní jeho další život, především jeho názor na smrt a její vztah k životu.“

 

K rozjímání v době postní z pramenů www stránek sestavil

 

Vladimír Pavlas

 

—————

Slavnost Všech svatých a Vzpomínka na všechny věrné zemřelé

29.10.2018 00:00

1. listopadu slavíme svátek Všech svatých.

V tento den vzpomínáme na všechny svaté, i ty, kteří nebyli oficiálně svatořečení. Historii tohoto svátku najdeme už ve 4. století. Od 8. století se v Irsku a Anglii začal slavit svátek Všech svatých 1. listopadu a později se slavení svátku rozšířilo a v Římě se tak pravidelně slaví od 9. století.

 

 

2. listopadu slavíme Památku zesnulých.

Slavení tohoto svátku, zavedl benediktinský opat Odilo z Cluny v roce 998. Ve 13. Století se slavení Památky zesnulých rozšířilo v západní církvi a v roce 1915 jej papež Benedikt XIV. potvrdil pro celou církev. Je to den, kdy se církev modlí za zemřelé. Jsou pořádané četné bohoslužby, často jsou tyto bohoslužby konány přímo na hřbitovech v kaplích nebo u hlavního kříže. Kněz potom prochází s věřícími hřbitov a kropí hroby svěcenou vodou.

V těchto dnech je zvykem navštěvovat rodinné hroby a hroby příbuzných.

Přinášíme květiny a věnce a zdobíme hroby našich drahých. Zapálíme svíčku, její plamen je symbolem věčného života a naší víry, že smrtí život nekončí, ale pokračuje v jiné skutečnosti. Věříme, že naše modlitba pomáhá zemřelým, aby jim byly odpuštěné jejich hříchy a oni mohli najít cestu k Bohu.

 

V jedné duchovní písni zpíváme: „ Na dušičky vzpomínejme, z očistce jim pomáhejme, budou na nás vzpomínat, až my budem umírat.“

Plnomocné odpustky, to je (odpuštění trestů za hříchy) pro duše, které potřebují očištění, mohou křesťané získat v oktávu svátku "Všech svatých", tj. v prvních osmi listopadových dnech. Musí přijmout svátost smíření, eucharistie a pomodlit se na úmysl Svatého otce (Otče náš, Zdrávas Maria nebo jinou modlitbu).

Dnes o slavnosti Všech svatých odpoledne a při Památce zemřelých po celý den je možné při návštěvě kteréhokoli kostela získat plnomocnéodpustky, přivlastnitelné pouze duším v očistci. Kromě tří obvyklých podmínek (sv. zpověď, sv. přijímání, modlitba na úmysl Svatého otce) je podmínkou pomodlit se při návštěvě kostela modlitbu Páně a vyznání víry.

Od 1. do 8. listopadu je možno získat po splnění tří obvyklých podmínek denně plnomocné odpustky, přivlastnitelné pouze duším v očistci, navštíví–li někdo hřbitov a pomodlí se tam třeba jen v duchu za zemřelé; v ostatních dnech lze takto získat odpustky částečné.

 

Poděkování všem, kteří na své předky pamatují.

Vladimír Pavlas



 


 

—————

Růženec

08.10.2018 14:49

ŘÍJEN - MĚSÍC RŮŽENCE

 

Počátky modlitby růžence sahají až do středověku

Do té doby se poustevníci a řeholníci snažili alespoň jednou týdně pomodlit všech 150 žalmů. Taková modlitba ale byla překážkou pro většinu lidí, protože málokdo uměl číst a psát. První snaha  zpřístupnění modlitby opravdu pro každého vedla k nahrazení každého žalmu jedním tajemstvím. Postupně došlo i k přidání mariánské modlitby Zdrávas Maria. Tak začal vznikat růženec takový, jaký ho známe dodnes, jehož konečnou formu schválil papež Pius V. v 16. století.

Růženec měl tedy stejný počet zdrávasu jako je v bibli žalmu – 150 a byl rozdělen do 3 hlavních tajemství – radostného, bolestného a slavného. V roce 2002 sv. Jan Pavel II. doplnil růženec ještě o jedno tajemství – tajemství slavné.

 

Panna Maria nás vždycky vede k Ježíši

A to i skrze růženec. Pokaždé, když se zjevovala – ve Fatimě, na Turzovce, v Lurdech nebo se stále zjevuje v Medjugorji. S láskou nám připomíná, abychom nezapomínali na tuto prostou modlitbu, která je nejkratší cestou k modlitbě srdcem. Modlit se srdcem znamená hledat odpovědi pro svůj život. A právě růženec, jehož tajemství nám vypráví o životě Ježíše, nám může odpovědět na mnoho otázek. Pomůže nám získat pokoj v srdci, který nám nikdo nevezme a naše srdce se otevírá Bohu a jeho působení.

 

Růženec je silnou zbraní proti Zlému.

Může být zbraní každého z nás a je jen na nás, jestli se rozhodneme ji používat. Mnoho svatých si uvědomovalo tuto sílu a celý svůj život neodložili mocnou zbraň z rukou. Například sv. Ignác z Loyoly nosil růženec neustále při sobě - ani na spaní ho neodložil, a vždy, když měl chvilku volna, neváhal s modlitbou. Sv. Jan Pavel II. často jako malý vídával svého otce – vojenského důstojníka - klečet na kolenou a modlit se růženec. Později řekl, že právě tyto chvíle byly pro něj obrovskou školou víry, právě když jeho otec, velký a vážený muž, vzal do rukou křehkou, ale silnou zbraň.

 

  Růženec je živý a stále aktuální

Je krásné vidět mladé lidi s růžencem v ruce, jak si s důvěrou a horlivostí vyprošují skrze Pannu Marii milosti do svého života. A stejně tak je krásné vidět skupinku babiček, které věrně a vytrvalé orodují za své děti, vnoučata, kněze, farnost i celý svět. Stejně tak je krásné vidět i Tebe, jak kráčíš za Kristem podepřen o modlitbu růžence.


 

—————

Svatý Václav

12.09.2018 00:00

 

Drazí farníci,

přináším malou připomínku patrona, knížete a zakladatele českého státu  Svatého Václava.

             Václav byl synem českého knížete Vratislava a jeho manželky Drahomíry, která pocházela z polabských Stodoranů. Podle staré tradice se narodil kolem r. 907 ve Stochově u Libušína a měl šest sourozenců: dva bratry, Boleslava a Spytihněva, kteří byli mladší než on, a čtyři sestry, z níchž známe jménem jen jednu, Přibyslavu.

 

           Václav byl pokřtěn  slovanským knězem, jedním ze žáků sv. Metoděje. O jeho křesťanskou výchovu se starala především jeho babička sv. Ludmila: "A  dala ho vyučovat knihám slovanským podle návodu knězova, aby si dobře  osvojil jejich smysl. Odvedl jej pak Vratislav na Budeč, a chlapec se začal učit knihám latinským.

          Na Budči, při kostele sv. Petra, zbudovaném knížetem Spytihněvem, byla jakási vyšší škola, kde se učilo latinsky.

          Dostalo se tedy Václavovi vzdělání, jímž se nemohli honosit ani panovníci velkých národů, ba ani sousední králové němečtí. Důležitější však bylo, že příklad zbožné babičky Ludmily a literární vzdělání uschopnily mladého knížete, aby pochopil a pronikl podstatu a hodnotu náboženství Kristova. Na skutečných křesťanských základech začal budovat nový křesťanský stát.

           Václav byl vychován i ke zbožnosti. Dal v zemi stavět kostely, povolal do naší země vzdělané kněze z křesťanských zemí. Na Pražském Hradě položil základy ke stavbě kostela, dnes katedrály sv. Víta. Přivezení ostatků sv. Víta v té době znamenalo vytvoření státnosti a respekt okolních zemí k tomuto státu a panovníku.

           Dokázal se postavit i do boje, jak z Radoslavem Zlickým, tak z německým knížetem Jindřichem l. Ptáčníkem. Místo bojů a drancování se dokázal politicky dohodnout.

             Přemyslovský kníže Václav  byl dne 28. září roku 935, před kostelem ve Staré Boleslavi, přepaden a zavražděn na příkaz svého vlastního  bratra Boleslava. Ten  si cestou prolití krve vlastního bratra vynutil nástupnickou vládu. Boleslav nesouhlasil s Václavovou smířlivou zahraniční politikou a chtěl se dostat na trůn - říká se tomu touha po moci a vládě a představě, že jako panovník bude lepším než ti druzí.

           Píseň Svatý Václave byla po několik století neoficiální národní hymnou. Právem může být sv. Václav nazýván i patronem těch, kdo usilují o mír. On usiloval o mír nejen slovy, ale svým jednáním, svými činy, ne zbabělým ustupováním, ale osobním nasazením tehdy, kdy byla v sázce nejen jeho vláda, ale i život. Nevěděl, že v zápase s Radslavem Zlickým Bůh zázračně zasáhne. A protože chtěl zůstat svému bratru bratrem, raději položil svůj život, než by volil cestu násilí. Neboť miloval své nejbližší, svůj národ, každého člověka. Proto po celou dobu své vlády usiloval o mír, mír, který vychází ze spravedlnosti a lásky. A Čechové si byli vědomi, že mají ochránce a přímluvce za mír u Boha.


               Václavův život a jeho zavraždění, se ještě v 10. století stali, zdrojem náboženského Svatováclavského kultu. Jeho uctívání, se později v 11. a 12. století, šířilo nejen po celé zemi, ale například i do sousedního Polska či Ruska. „Svatý Václav se stal světcem, přímluvčím a ochráncem svého lidu v nebesích, a tak i symbolem, záštitou a svorníkem národní jednoty a síly.“ (citace historika J. V. Šimáka).


„Ty jsi dědic České země, rozpomeň se na své plémě,“ zpíváme se Svatováclavském chorálu. Zkusme přemýšlet o tom, co vyjadřují tato slova.


            Svatý Václav je dědic. Neměli bychom však být spíše my dědici svatého Václava, jeho odkazu, jeho stylu života? A vůbec, co to znamená slovo „dědic“? Pokud se zeptáme takto, možná se dobereme smyslu textu, který zpíváme.
 

          Když do našich zemí přišli první misionáři křesťanské víry, nemohli jednoduše smést ze stolu hodnotový systém, základní vzorce kultury našich předků. Svatý Václav se stal „dědkem“, respektive dědicem České země, ochráncem národa a české státnosti.
Kolem svého ochránce se shromažďoval národ již velmi záhy. O tom bychom se dočetli v seriózních dějepisných knihách. Kolem sv. Václava je národ schopen semknout své síly i dnes. Snad jsme právě pochopili proč…
Ne náhodou si korunu Karla IV. panovníci půjčovali od sv. Václava. Ležela totiž na jeho lebce. Koruna českého království patří jemu a nikdo nepovolaný na ni neměl ani nemá právo.
Ten, kdo ctí svatého Václava, ctí své kořeny. Kdo ctí své kořeny, je pevně zakořeněný a jen tak nic s ním neotřese. Kdo naopak od sebe odsekává své kořeny, padne a zahyne.

 

Co by svatý Václav řekl nám v tento den?

 

              Proč se chvějete, proč pochybujete?  Jsem váš kníže, ale jsem jiný, než ostatní vaši vladaři. Nejdu dějinami oblečen v železo, ale v lásku Kristovu.

              Byl jsem s vámi tak jako s vašimi předky vždy a za všech okolností. Byl jsem tu, když na nádvoří dupaly podpatky Heydrichových vojáků; když z hradu českých králů zněly naduté lži komunistů. Byl jsem s těmi silnými ženami, které mi dnes přišly poděkovat, v ono chladné ráno, kdy je před 60 roky vyhnali  z jejich klášterů od modlitby, studia, péče o druhé a odvedli je k otrockým pracem.

             Jsem s vámi, když mou zem, úrodnou a bohatou, jste zadlužili tak, že by ji věřitel mohl i s vámi prodat do otroctví.

             Jsem s vámi, když se tu poctivý spravedlnosti těžko dovolává a často se jí nedožije.

             Jsdu s vámi, když tuto zemi s kulturní a křesťanskou tradicí zaplavujete hazardem, podvodníky, prodejnými děvčaty a neúctou k životu.


            Byl jsem s každým, kdo hájil tuto zem a dobro, důstojnost a život lidí. Jdu dějinami vítězně, protože nechci nikoho porazit a protože mou zbraní je Pravda. Mým štítem je Pravda, mou korouhví je Pravda.

            Přestaňte se třást, vymlouvat a hádat. Vezměte do ruky nástroje práce, ne války, a začněte mou zemi zvelebovat.

            Stačí tak málo – přestaňte si lhát a postavte se kolem mé korouhve, kterou je neporazitelná pravda. Nebojte se, nedám zahynouti ani vám ani budoucím. Odstraňte lež ze svých životů, jednání a slov a moje země bude zemský ráj – ne na pohled, na oko, ale skutečně.
Nedám zahynout vám ni budoucím – Kriste eleison.

    Čerpáno z více zdrojů                                                                                                     Vladimír

 

—————

Státní svátek

25.06.2018 00:00

V naší vlasti si 5. července připomínáme svátek sv.Cyrila a Metoděje.

              Odkaz i dílo těchto bratří je základním kamenem nejen pro Moravany, ale i pro Čechy a celý slovanský svět. Jejich práce se nesmazatelně zapsala do dějin našeho i slovanského světa, avšak především vytvořila pevné duchovní základy pro pěstování křesťanské víry. Solunští bratři přišli na Velkou Moravu na žádost  knížete Rostislava Moravského na jaře roku 863.

              Svatí Konstantin (Cyril) a Metoděj, označováni někdy jednoduše jako bratři ze Soluně, jsou známí jako apoštolové Slovanů nebo také Slovanští věrozvěsti. Pro misii na Velké Moravě vytvořili písmo hlaholici a prosadili staroslověnštinu jako bohoslužebný jazyk.

          Konstantin (Konstantinos, zvaný též Konstantin Filosof nebo jen Filosof (narozen v roce 826 nebo 827 v Soluni a zemřel 14. února 869 v Římě)) byl profesorem filosofie v Konstantinopoli, roku 855 vstoupil do kláštera. Byl pouze mnichem, ačkoliv celý středověk byli oba bratři považováni za biskupy.  Znovu vstoupil do kláštera před svou smrtí v Římě, kde přijal řeholní jméno Cyril (Kyrillos), pod nímž je známější (svatý Cyril nebo Cyril Filosof). Byl mladším bratrem svatého Metoděje.

         Metoděj (Metod, lat. Methodius) (narozen 815 v Soluni a zemřel 6. dubna 885 na Moravě), starší bratr Konstantina, byl zpočátku byzantským státním úředníkem, později mnichem, diakonem a nakonec prvním moravským arcibiskupem.

Základ víry, křesťanské výchovy a vzdělanosti tohoto národa má kořeny na Velké Moravě. Tento státní svátek je pro nás výzvou i přihlášením se k odkazu našich předků i zrozením státnosti a identity našeho státu, který je postaven na základech křesťanství.

Mistr Jan Hus

 Narodil se 1369 v Husinci a zemřel 6. července 1415, upálen na hranici v Kostnici. Byl vysvěcen v římskokatolické církvi na kněze. Jan Hus byl českým středověkým náboženským myslitelem, reformátorem a především kazatelem. Stal se rektorem na pražské univerzitě v roce 1409- 1410.

Je s největší pravděpodobností také autorem reformy českého pravopisu,  odstranil spřežky a zavedl do české abecedy diakritiku.

 Ve svých náboženských pracích kritizoval mravní úpadek, v němž se ocitla katolická církev, a přejal některé myšlenky Jana Viklefa. Římskokatolická církev ho označila za kacíře, jeho učení za herezi a následovalo vyloučení z církve. Exkomunikován byl 1411, ale dále působil jako kazatel na venkově. Na koncilu v Kostnici byl odsouzen jako kacíř a vydán světské moci k upálení na hranici,  když odmítl odvolat své učení.

584 let trvalo, než katolická církev přiznala chybu. V roce 1999 prohlásil papež Jan Pavel II., že lituje kruté smrti Jana Husa a uznal ho jako reformátora církve.

 Některé Husovy názory dodnes katolická církev vnímá jako teologicky závadné a tohoto rehabilitovaného mučedníka přehlíží.

Datum jeho upálení se stalo státním svátkem. K jeho odkazu se hlásí husité, pravoslavná církev i další církve a společnosti vzešlé z reformace.

 

 

—————

Život ve společnosti

17.06.2018 09:25

„Neudrží se žádný stát, který porušuje základy mravnosti. Nevěřím, že se nutná reformace dá provést jen hospodářsky. Zároveň se musí provést reforma mravní a názorová. Nikdy jsem nebyl ateistou, neboť nebylo dne, abych nemyslel na Boha. Ježíš - ne Caesar, opakuji, toť smysl českých dějin i demokracie.

                                                                       T. G. Masaryk

Před více než sto lety, kam proniklo křesťanství, byl u českého národa nejdůležitější vztah s Bohem. Z tohoto vztahu vyplývala etika a morálka. Všechno, co představovalo správný život, se zakládalo na výkladu z Bible. Většina byla motivována vírou v Boha. To bylo základem morálnosti před sto lety. Lidé v té době byli probuzeni k vědomí, že zlo je přítomno v jejich životě, a věděli, že hlavním cílem života je zalíbit se Bohu.

Současnost ukazuje, že lidé, žijící v hříchu, nevědí a nemohou vědět, co morální je a co není; důvod je prostě ten, že nad sebou nemají uznávanou autoritu. Nedostatek morálního vědomí se projevuje všude kolem nás. Zbloudili jsme, protože jsme odhodili své vodítko - Bibli. Jaký zmatek v životě nastane, jsme přímo svědky po volbách do senátu i přístupem nejrůznějších koaličních vlád.

 Má-li morálka zůstat naživu, musí jí předcházet duchovnost. Opravdu mravný člověk musí věřit. Lidská společnost, která je skutečně spravedlivá, bude nejdřív hledat a velebit Boha a jeho Syna, Ježíše Krista. Jestliže vám toto prohlášení zní otřepaně, zamyslete se nad historií i současností. 

      Podobná skutečnost je zjevná v historii židovského národa i starého Řecka a Říma. Všichni měli vzorné morální zásady, výtečná etická zřízení, dobré pojetí zákonů a spravedlnosti, ale bez duchovních hodnot se ocitli v naprostém morálním úpadku. S odklonem od křesťanského myšlení, nastává morální a intelektuální úpadek, který zasáhl tento národ všemi směry. Když se lidé rozhodnou, že mohou žít podle pravidel, která si sami určí, vidíte, že lidská společnost upadá. Pak není žádný důvod na něco si stěžovat, co jsme svobodně zaseli, to budeme sklízet a nemůžeme očekávat nějaký zázrak.

 

 

DESATERO BOŽÍCH PŘIKÁZÁNÍ

Exodus 20–31

1. „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiné bohy mimo mne. Neuděláš si modlu, ani žádnou podobu toho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se jim klanět ani jim sloužit. Protože já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivý. Trestám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kdo mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kdo mě milují a zachovávají mé příkazy.

2. Nezneužiješ jméno Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jméno zneužíval.

3. Zachovávej den odpočinku, aby ti byl svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci, ani ty, ani tvůj syn a tvá dcera, ani tvůj otrok a tvá otrokyně, ani tvůj dobytek, ani přistěhovalec, kterého jsi přijal k sobě. V šesti dnech totiž udělal Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto Hospodin požehnal den odpočinku a oddělil jej jako svatý.

4. Cti svého otce i svou matku, abys dlouho žil na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.

5. Nezabiješ.

6. Nezcizoložíš.

7. Nepokradeš.

8. Nevydáš křivé svědectví proti svému bližnímu.

9. Nebudeš dychtit po domu svého bližního.

10. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního, ani po jeho otroku, ani po jeho otrokyni, ani po   jeho býku, ani po jeho oslu, po ničem, co patří tvému bližnímu.“

 

Náměty k zamyšlení a rozhovoru:
1. Co je to pravda?
2. Existuje pravda jako taková nebo je více (pluralita) pravd?
3. Jak souvisí svědectví víry a morálka?
4. Co podporuje mezi křesťany vzájemnou důvěru a ochotu k dialogu?
5. Mohou nám pomoci při hledání pravdy a smyslu života i ti, kdo tzv. "stojí mimo církev"?
6. Jaký je vztah mezi pravdou, tolerancí, svobodou a láskou?
7. Jak zacházet s hromadnými sdělovacími prostředky, aby nám sloužily?
8. Kde mají nakonec kořen války, terorismus, rasismus, vraždy, krádeže, rozvody, roztržky atd.?
9. Myslíte, že je dnes touha (hlad, žízeň) po Bohu?

 

Sestavil Vladimír Pavlas

 

—————

Poutní slavnos ve Štokách

03.06.2018 23:24

Již tradičně zveme farníky a poutníky na poutní slavnost do kostela sv. Jakuba ve Štokách

 slavná mše svatá bude v neděli 10. 6. 2018 v 8:00 hodin

 

Datum poutní slavnosti se počítá od Velikonoc a to vždy 10. neděle.

 

PŮVOD A ÚCTA  K BOŽSKÉMU SRDCI PÁNĚ VE ŠTOKÁCH

 

Srdce bez hranic

Z žádných pramenů nelze vyčíst, kdy se v naší obci tato úcta k božskému Srdci Páně objevila a přerostla v poutní slavnost. Pravdou je, že se tato úcta začala šířit v 17. století. Podnětem byla zjevení sv. Markétě Alacoque 1674. Bylo jí dáno poznat lásku Ježíšova Srdce. Tato úcta se šířila i do našich domovů a mnozí vlastníte tzv. svaté obrazy s Kristem a probodeným srdcem, které je ovinuto trním, s plameny a křížem. Tato symbolika vyjadřuje hloubku Ježíšovy lásky k člověku.

    

Mladá srdce Štoků

 

Poutní slavnost je zakotvena v křesťanské tradici, kterou si občané Štoků váží a nezmizela ani v době totality, kdy byly poutní slavnosti různě překládány na jiné termíny.

Tyto slavnosti jsou doprovázeny i světskými radovánkami, které vychází z podstaty slavnosti a navazují na zapojení se k lidové zbožnosti našich občanů. Podstata však zůstává v tajemství a lásce, kterou jsme zdědili a neseme dál v oslavě tohoto křesťanského svátku, bez kterého by žádná pouť nebyla.

                                                                                Srdce zvonu

K opravdové pouti patří boží požehnání a účast na bohoslužbách této slavnosti.Pokud se zbožnost vytratila z našich řad, jsme o něco chudší, ale nic se nestane , když po svém oslavíme slavnost Nesvětějšího Srdce Ježíšova v kruhu příbuzných a přátel u dobrého jídla, návštěvou atrakcí a zakoupením perníkového srdce na důkaz, že máme někoho rádi.

Ve všech národech světa je srdce symbolem středu lidské bytosti, symbolem lidskosti a vzájemných vztahů. Kdyby svět zapomněl na „srdce“, zavládla by v něm jen vůle a rozum. Tak by se svět stal chladným a krutým, bez úcty a lásky.

K pouťovým oslavám se připojuje Městys Štoky a spolky.

 

Vladimír Pavlas
 

—————

Slavnost Těla a krve Páně (Boží tělo)

31.05.2018 17:01

Dar z lásky

           Ve čtvrtek 31. 5. 2018 slavíme slavnost Těla a Krve Páně. Církev nás učí, že Kristus Pán je mezi námi přítomen různým způsobem: ve slově evangelia, v osobě kněze, který nám káže Krista a také ve společenství věřících.

            Svátek Božího Těla je oslavou té nejdůležitější přítomnosti Krista Pána mezi námi. Je to přítomnost opravdová, skutečná a podstatná – ne tedy jen symbolická a pomyslná. Dnes oslavujeme Krista Pána přítomného v Nejsvětější svátosti oltářní.

             Kdy se nám tohoto daru dostalo? Pří poslední večeři u společného stolu s Ježíšem sedělo dvanáct nejbližších, kterým se nejvíce věnoval. Avšak jeden z nich je zrádce, druhý se bude za chvíli zbaběle zapřísahat, že s ním nechce nic mít, ostatní všichni až na jednoho se rozutečou.Dobře, ale domysleli jste, jak bychom se cítili my na místě Ježíše Krista v situaci toho večera? Celý národ – až na několik jednotlivců – ho už odmítl, nepřijal ho.

              Co bys v takové společnosti dělal ty, já, jeden každý z nás? Co bychom byli ochotni pro ně udělat my?  Pán Ježíš chce zůstat s nimi dál. Znovu a znovu chce nabízet svou lásku. Znovu a znovu se chce nabídnout kaž­dému člověku, co jich kde žije a bude žít na tomto světě. Také nám, i zde, i dnes se nabízí: Zradíš mne? Odmítneš mne? Utečeš ode mne? Anebo mne přijmeš do svého srdce? Já budu jen tam s vámi, kde bude s vámi a ve vás moje láska, kde se ve jménu mém budete mít rádi.

            Můžeme říci, že když přijímáme Nejsvětější svátost oltářní, sami se stáváme Tělem Kristovým. Je to pravda tajemná, ale skutečná. Jsme Tělem Kristovým. Každou společně slavenou mší svatou, kaž­dým gestem lásky se stáváme více Tělem Kristovým – svatým lidem Bo­žím. Toto nelze pochopit, ale můžeme to prožít, zažít, procítit ve svém srdci.

Upravený článek

Vladimír Pavals

—————

Pouť na Křemešník

23.05.2018 17:17

KŘEMEŠNICKÁ POUŤ 26.-27.5. 2018

 



SOBOTA 26.5.2018

17:00 Mše svatá 

 



 


 

NEDĚLE 27.5. 2018

  8:30 Mše svatá 
10:30 Mše svatá, 14:00 požehnání

celebruje Mons. ThDr. Vlastimil Kročil biskup českobudějovický

 

Pravda o tajemství Nejsvětější Trojice je pro nás natolik podstatná proto, že ukazuje Boha, jaký je sám v sobě. Pán Bůh je jeden ve své přirozenosti, avšak ve třech Osobách. Osoby Boží se mezi sebou odlišují reálně tak, že jedna Osoba není druhou. Neodlišují se ale přirozeností, ani vlastnostmi a ani činností, která je společná. Mají společnou božskou přirozenost, všechny vlastnosti i Boží činnost. Osoby se od sebe odlišují pouze původem: Bůh Otec nemá původ v nikom, Boží Syn má původ skrze odvěké a duchové zrození z Otce, Duch svatý má původ ze společného dýchání lásky Otce a Syna. První Osobu odlišuje otcovství, druhou Osobu synovství a třetí Osobu původ od Otce a Syna. Tolik byla katolická teologie schopná definovat na základě textů Písma svatého a děl církevních otců.

 

 

Podle dochovaného záznamu v pamětní knize spadl v roce 1555 pelhřimovský měšťan Matouš Chejstovský při útěku před lupiči do stříbrného dolu. Po návratu do Pelhřimova pak nechal na vrchu postavit dřevěnou kapli zasvěcenou Nejsvětější Trojici. V roce 1652 došlo k přestavbě na dřevěnou kapli, kterou vysvětil pražský arcibiskup Arnošt Harrach. Zároveň sem byly přeneseny ostatky sv. Kandida a Uršuly a papeže sv. Martina. Postupně sem docházelo stále více poutníků, takže kapacita brzy přestala stačit. Proto v roce 1752 vznikl na místě kaple barokní kostel.


 

 



 

—————

Všechny články

—————