Vladimír farníkům

Tři májové čtení

20.05.2019 21:24

Maria a tajemství bolesti

            Milovaní bratři a sestry, drazí ctitelé a děti Panny Marie! Jeden člověk si stále naříkal na své životní trampoty, na svůj těžký kříž. A tak přišel se svými nářky až k Pánu Bohu a začal mu vyčítat: „Já vím, že každý člověk musí nést ně­jaký kříž. Ale ten, který jsi dal mně, je příliš těžký. Nemohu jej unést!“ A tak ho Pán Bůh zavedl do veliké místnosti, kde bylo bezpočet nejrůznějších křížů. Ať prý si vybere, který by mu vyhovoval nejlépe. A ten člověk cho­dil, po­těžkával, zkoušel jeden kříž za druhým. Jeden byl moc velký, jiný zase moc těžký, další měl zase moc ostré hrany. Žádný se mu nehodil. Až ko­nečně našel jeden, kterého si předtím nevšimnul. Byl tam zastrčený v koutě. Zkusil ho – a vida, ten byl ze všech těch křížů nejpřijatelnější. „Bože, tak tenhle kříž si beru, jestli smím!“ A Pán Bůh se usmál a řekl: „Bodejť bys nesměl, vždyť je to ten tvůj, na který sis tak naříkal!“ Ten člověk zahanbeně poděkoval, naložil si svůj staro-nový kříž na záda a nesl ho dál – už bez naříkání a bez výčitek.

            Moji milí, jistě jsme tomu příběhu dobře porozuměli. Dobře víme, co se míní tím křížem, a proč každý člověk musí nějaký nést. Ten kříž – to je naše bolest a utrpení. A bolest patří k člověku jako tělo k duši. Má své domovské právo na celém světě a v každém lidském srdci. Dříve nebo později, řidčeji nebo častěji, přijde na každého z nás. A je mezi námi pra­málo takových, aby se neptali: „Proč vlastně trpím?“ A ještě častější otázka bývá: „A  proč zrovna JÁ?“

            Bratři a sestry, bolest je a zůstane jedním z velikých tajemství ži­vota. Mnozí lidé si kladou otázku, proč Bůh, který je přece plnost dobra, může dopustit, aby na světě, který sám stvořil, bylo stále tolik zla, bolesti a utrpení. Bolest je tajemstvím života. Věřící si toto tajemství uvádějí do souvislosti s prvotním hříchem Adama a Evy. Vzpomenou si na své hříchy osobní a řeknou: „Utrpení je trest.“ Jenomže zas tu narážíme na nesrov­nalosti. Jak to, že mnozí lidé, kteří provokativně žijí v těžkých hříších, jsou ušetřeni bolestí, a na druhé straně mnozí lidé hodní, skromní a trpěliví musí tolik trpět?

            Moji drazí, jak je vidět, tudy cesta nevede. Touto cestou rozhodně tajemství bolesti a utrpení na kloub nepřijdeme. Křesťané vědí o své hříš­nosti a dokážou si leckteré své trampoty dát do souvislosti se svými vi­nami. Ale mnohem podstatnější a pro křesťana příznačnější je položit jinou otázku. Nemá smysl, abychom se ptali „Proč vlastně trpím“. Měli bychom se ptát spíše takto: „Co mi tím chceš, Pane, říci? K jakému cíli trpím?“

            Bratři a sestry, nevýslovné utrpení Krista Pána je zasazeno do řádu spásy: je to utrpení pro spásu druhých, pro spásu nás všech. A jen v tomto řádu spásy se dá pochopit i utrpení Ježíšovy matky – Sedmibolestné Panny Marie. A tak pojďme opět do školy Panny Marie, neboť život přelí­bezné Matky Boží Panny Marie je školou a vzorem pro všechny. Dobře víme, že Maria, ač nejdokonalejší Boží tvor, ač bez hříchu, nebyla bolesti ušetřena. Ba dokonce Maria trpěla mnohem víc, trpěla hlouběji než který­koliv hříšník, než kterákoliv matka lidských synů. Sedmibolestná trpěla jako spolutrpitelka Krista Pána. Trpěla jako podílnice na Kristově vyku­pitelském utrpení. Proto se modlíme „Stabat Mater dolorosa, iuxta crucem lacrimosa...“ – stála Matka bolestná pod křížem plačící. Ano, Maria stála pod křížem svého jediného Syna Ježíše Krista. Stála tam, rozrytá bolestí až na dno své duše, ale stála tam nezlomená, bez zoufalství. Maria obětovala svou bolest matky spolu s bolestí a smrtí svého Syna za spásu lidstva. Sedmibolestná obětovala nadlidskou bolest bezhříšného božského Syna i lidskou bolest matky bez hříchu – za nás hříšné, abychom byli zbaveni utrpení věčného.

            Moji milí, na Kalvárii vyvrcholila oběť Panny Marie, kterou vyko­nala jako obřad, když obětovala svého Syna v chrámě jeruzalémském. Ona už v srdci věděla i tehdy, pod křížem, jaká je odpověď na tajemství bolesti. Že totiž bolest je křtitelnicí, z níž má duše vyjít obnovena, projasněna, zmoudřelá a vidoucí. Že bolest je kříž, na kterém umíráme spolu s Kristem za sebe sama i za druhé, abychom i my i ti druzí spolu s Kristem vstali z mrtvých. Denně jsme křižováni bolestmi a zármutky, a denně vstáváme z mrtvých. Až jednou vstaneme z mrtvých nadobro a navěky

            Bratři a sestry, vidíme tedy, že tajemství bolesti je tajemství ví­tězné. Což ale neznamená, že bychom měli mít masochistické sklony! My nesmíme v žádném případě bolest zbožňovat, nesmíme v žádném případě bolest úmyslně a záměrně vyhledávat, nesmíme v žádném případě propa­dat tyranii bolesti a rozhodně se nesmíme zříkat radosti. A už vůbec ne­smíme bolest rozmnožovat – ať už u sebe samých nebo u druhých lidí! Naopak, docela naopak – každá bolest, kterou zmírníme u druhých, ať skutkem či jen slovem útěchy a účasti, je už jedním takovým zmrtvých­vstáním. Je podílem na  Kristově vítězství nad bolestí a smrtí. Ale tam, kde se bolest zmírnit nedá, kde ji neodstraní ani armády lékařů a vědců, eko­nomů a psychologů, tam zbývá jediné: snášet bolest a utrpení statečně a trpělivě. S pevnou důvěrou v Boha, který jediný zná všeho příčinu i důvod, smysl i cíl.

            Přátelé Boží, kéž nám v tomto pomáhá Sedmibolestná Panna Ma­ria. Kéž nám v tom pomáhá právě ta, která v bolestech stála pod křížem, která chovala na klíně mrtvé tělo Ukřižovaného Syna. A která jako Krá­lovna mučedníků nese dodnes a až do skonání věků všechnu lidskou bolest s námi. Ó, Maria, beze hříchu počatá, oroduj za nás, kteří se k tobě utí­káme! Amen.

 

Maria – učitelka modlitby

            Milovaní bratři a sestry, drazí ctitelé a děti Panny Marie! V jedné bohaté rodině umíral mladý člověk. Okolo něho rodina, přátelé – sklíčenost a bezmocnost. Ná­boženství se v té rodině nepěstovalo. A tu, když se otec naklonil nad sy­nem a ptal se ho, zdali si něco přeje, mladík zašeptal: „Modlete se za mne.“ Pro  všechny to byl šok. Bezradný otec se ptal: „Umí se tady někdo mod­lit?“ Nikdo to neuměl.

            Moji milí, jsou v životě chvíle, kdy i nejotrlejší člověk najednou pocítí prázdnotu, ze které se potřebuje vytrhnout někam výš, někam nad sebe. A to se děje právě prostřednictvím modlitby. Není člověk, který by to aspoň párkrát v životě nezažil. My křesťané víme, odkud vychází ta po­třeba: z nesmrtelné duše, která nás činí podobnými našemu Stvořiteli a nebeskému Otci. Z duše, která ze své podstaty touží po domově v Bohu. Víme, že modlitbou se duše přibližuje k Bohu neomylně a jistě. A dokonce se o to prakticky snažíme. Pravidelně či nepravidelně – jak kdo.

            Bratři a sestry, jeden bohoslovec byl náruživý kuřák. A tak se jed­nou ptal svého spirituála: „Otče, smím kouřit, když se modlím breviář?“ A moudrý spirituál mu odpověděl: „Ne takhle, milý synu, ale jinak: modli se, i když kouříš. Modli se zkrátka neustále.“ Podobně nás nabádá Kristus Pán a po něm jeho apoštolé ve svých listech bratřím: Modlete se ustavičně.

            Moji drazí, jistě tím neměl Pán Ježíš na mysli, že máme nechat stra­nou své denní povinnosti, svou práci, svou službu lidem. Že máme pořád chodit s očima ke stropu a se sepjatýma rukama. Ba ani to ne, že se ne­smíme pobavit, zasmát se či poveselit. Neměl na mysli ustavičné ševelení rtů v nekonečném opakování naučených modlitebních textů. Naopak – vždyť už prorok Izaiáš říká jakoby Božími ústy o vnějších praktikách ži­dovské zbožnosti toto: „Tento lid se mi oškliví! Ctí mě jen ústy, srdcem však je daleko ode mne!“

            Bratři a sestry, co tedy měl Kristus Pán na mysli tou ustavičnou modlitbou? Jistě to, čeho vzorem a skutečnou mistryní byla jeho Matka Panna Maria. Ona si ani jako chudá dívka v zapadlém Nazaretě, ani jako hospodyně v Josefově domácnosti, ani jako matka a vychovatelka dítěte, ani potom, když po smrti muže Josefa hospodařila svému synu až do jeho třiceti let – v žádném z těch životních období si nedopřávala luxus stálého klečení někde v koutku. Určitě si uměla najít takové chvilky pro modlitbu, ale mezitím konala tisíc a jednu práci. A každá matka a hospodyně ví, že většina těch domácích prací se nedá odbýt jen rukama. Musí se při nich myslet.

            Moji milí, v Panně Marii však trval nepřetržitě duch modlitby. Tr­val v ní i při pracích a myšlenkách všedního dne. Zbožnost a denní starosti, modlitbu a práci od sebe neoddělovala, nežila dvojím životem. Jenomže co je to vlastně ten „duch modlitby“? Totéž, co modlitba sama: vyznání víry, stav naprosté důvěry v Boží moc a v Boží lásku. Je to neustálé pozdvižení naší mysli k Bohu. Lépe řečeno – pozdvižení hořícího srdce k Bohu. A to není věc nějaké mimořádné chvíle – to je stav, to je permanentní způsob cítění a  konání, to je permanentní stav celého života křesťana.

            Bratři a sestry, to ovšem nepřichází jen tak samo od sebe. To je vědomé usilování. To je umění, kterému se učíme po celý život a nikdy s ním nejsme hotovi. Tak jako víra není pouhá neměnná danost, nýbrž Boží milost a člověkova vytrvalá vůle, naše aktivní ANO k této milosti – právě tak i modlitba je zároveň milost i úsilí. Vždyť jen věřící lidé se dovedou opravdově modlit. Víra a modlitba se navzájem podmiňují. Víra žije z modlitby a modlitba z víry. Ten, kdo se nemodlí, už vlastně odpadl od víry, aniž to ví a  aniž to chtěl.

            Moji drazí, a ještě je zde jedna důležitá věc. Měla snad Panna Maria při své vytrvalé modlitbě lehký a pozemsky šťastný život? To si zajisté nikdo z nás o Sedmibolestné Matce Boží ani nepomyslí! Nač jí tedy byla modlitba? A nač je vlastně modlitba nám? Jen lidé bez pravé víry si naivně a bláhově pletou modlitbu s nějakým magickým zaříkáváním, škemráním u Boha o to, aby nemocný nikdy neumřel, aby mě nebolely zuby, abych vy­hrál v loterii, aby v neděli nepršelo nebo aby naši dali gól.

            Bratři a sestry, máme-li skutečnou důvěru v Boha, všemohoucího Otce, je přirozené, že k němu přicházíme se všemi svými starostmi, bo­lestmi i touhami. Vždyť Kristus Pán říká jasně: „O co budete Otce prosit koli ve jménu mém, dá vám to.“ On sám se modlil: „Otče, je-li možné, odejmi ode mne tento hořký kalich. Avšak ne má, ale Tvá vůle se staň!“ Protože Bůh ví mnohem lépe než my vůbec tušíme, co je k našemu skuteč­nému dobru! K našemu dobru nejvyššímu: abychom došli do jeho věč­ného království. Kdo se modlí opravdu ve jménu Krista Pána, u toho všechny touhy a  přání se doslova rozplývají v Boží vůli jako kapka vody v moři. Je tedy pravým a  nejvyšším umění modlitby ne ani tak prosba, jako chvála a dík. Vzývání Boha, jeho velebnosti, krásy, moci a dobroty, se srdcem hořícím a prodchnutým pokornou vděčností a oddaností do jeho svaté vůle.

            Přátelé Boží, do této školy modlitby nás volá Panna Maria. Choďme do té její školy pilně. Naučme se přicházet k jejímu Synu, k jeho i našemu nebeskému Otci, k Duchu lásky, který nás s nebeským Otcem sjednocuje. Ne jako ke všemohoucímu služebníkovi našich přání – často tak omylných a  protichůdných – ale jako k Pánu našeho života, k Dárci naší pravé radosti a plnosti v Kristu Ježíši, který nás k sobě zve. Ó, Maria, beze hříchu počatá, oroduj za nás, kteří se k tobě utíkáme! Amen.

Maria a život v tichosti

Milovaní bratři a sestry, drazí ctitelé a děti Panny Marie! Žijeme v době, která by se dala nazvat ohrožení civilizace hlukem. A vskutku jsme na každém kroku vydáni napospas tyranii hluku. Na naše nervy denně útočí řev strojů a rá­musivá hudba, a to obojí se za námi táhne i na víkend. Podnikají se různé akce, pomýšlí se na zákony proti hluku. Jeden italský lékař prohlásil: „Při dalším stupňování hluku se z lidí stane pokolení podrážděných a nervóz­ních polodivochů.“

            Moji milí, a my se můžeme ptát: Je toto všechno jen nezbytným důsledkem naší vysoce vyspělé techniky? Vždyť právě technika, která vy­tváří tak obdivuhodná díla, by zajisté našla i způsob, jak hluk zmírnit – ne-li přímo odstranit. Zdá se však, že hluk v mnohých lidech probouzí klamný pocit, že existují jaksi „naplno“, že jsou NĚKDO. Vezměte si třeba ty vý­rostky, kteří vykuchávají tlumiče výfuku ve svých motocyklech, usilovně túrují motor a tím hlučením si připadají jako dospělí a silní chlapi. Pořádný rachot se zaměňuje za životní sílu.

            Bratři a sestry, a tak to vypadá, že už jsme si na to zvykli, že sná­šíme hluk zdánlivě snadno. U některých je dokonce na místě spíš otázka, zda ještě snesou ticho! Vždyť i část výletníků, kteří se v neděli utíkají do ticha přírody, přitom s sebou vlečou tranzistorové rádio. A jak vypadá naše dovolená? Mnohý z nás má nejlepší snahu najít si pro dovolenou nějaké odlehlé místo, aby „vypnul“ a zotavil se v naprostém klidu. Ale už třetí den dovolené jaksi neví, co si s tím klidem má počít. Nudí se. Opravdu – naše hlučící generace to nemá lehké.

            Moji drazí, a tak co s tím? Jako vždy, půjdeme opět do školy Panny Marie – vždyť přece život přelíbezné Matky Boží Panny Marie je školou a vzorem pro všechny! Panna Maria byla trampot příliš hlučného prostředí určitě ušetřena. Za tehdejších dob – a navíc v takovém zapadákově, jakým byl Nazaret – se toho asi mnoho nedělo. Ovšem Maria netrpěla nudou, netrpěla nedostatkem životních podnětů, netrpěla prázdnotou. Její život byl plný, i když plynul ve skrytosti a v tichosti. Ani lidé z nejbližšího okolí, a zpočátku ani sám svatý Josef, nevěděli nic o velikém tajemství jejího ži­vota, o  jejím panenském mateřství.

            Bratři a sestry, Panna Maria si chránila tajemství svého Syna peč­livě. Nedopustila, aby Boží slovo v jejím srdci bylo čímkoliv přehlušo­váno. Jak to o ní dosvědčuje evangelium: „Maria uchovávala všechna ta slova a uvažovala o nich ve svém srdci.“ V tomto se vlastně podobala ty­pickým ženám Orientu s jejich tichostí a skrytostí. S jejich životem pod závojem. A není to zdaleka jen básnický obraz, když jedna básnířka říká, že znamením ženy je závoj. Žena je totiž vždycky něco víc, něco mnohem krásnějšího a tajemnějšího, než se jeví našim očím – i když třeba zrovna nechodí se skutečným závojem. I jako panna, snoubenka, i jako matka je Panna Maria podivuhodně spojena s tajemstvím neustávajícího života a s jeho zdrojem a původcem, totiž s Bohem Stvořitelem.

            Moji milí, a jak se v tomto můžeme Panně Marii přiblížit my? Máme snad podniknout frontální útok proti vnějšímu hluku a rámusu? Jistě, i to by nebylo špatné. Jenomže hlučné stroje a tvrdou rockovou mu­ziku jen tak nedokážeme odstranit. Ale něco přece dokázat můžeme: Mů­žeme se snažit, abychom se my sami trochu ztišili. Můžeme brát věci, se kterými zacházíme, do rukou tišeji a pozorněji. Otevřít rádio, jen když mu chceme skutečně naslouchat, a ne jako pouhou zvukovou kulisu. Hlídat si svůj hlas, aby nebyl o nic hlučnější, než je nutné ke srozumitelnosti. Hlídat si svou řeč, abychom neříkali zbytečná a jalová slova. Pamatuj, že máš od Pána Boha dvě oči, ale  jen jedna ústa. Ať ti to vždycky připomíná, že máš víc pozorovat a míň mluvit.

            Přátelé Boží, a taková kázeň, takový krok k vlastnímu tichu, ponená­hlu otevře naše srdce Božímu hlasu. Snažme se utrhnout si ze svého denního přídělu času aspoň tu a tam chvilku ke ztišení. K naslouchání v tichu. Prospěje to i našemu tělesnému životu. A pro naši nesmrtelnou duši je ticho tím, čím je pro tělo spánek. Zvláště bychom se o to měli snažit večer a v neděli. Jak večery, tak neděle jsou nám Stvořitelem dány k uklid­nění a k soustředění. Neměli bychom je obracet naruby. Jsou věci, které nás tíží celý den, ale nemáme kdy se s nimi vyrovnat. Večer si je můžeme klidně probrat, postavit je na správné místo. Nejednou se při tom ztratí ten osten, který nás trápil, najde se správné řešení. A to je cesta, kterou nás vede tichá nazaretská dívka jménem Maria. Jako by nám říkala: Jen pojďte k mému Synu a uchovejte v srdci, co od něj uslyšíte. Bude vám to ku pokoji, který tento svět nemůže dát. Ó, Maria, beze hříchu počatá, oro­duj za nás, kteří se k tobě utíkáme! Amen.

Převzato z www stránek Římskokatolické farnosti Kardašova Řečice - P. Mgr. Ing. Jan Špaček

 

—————

Májové pobožnosti

30.04.2019 01:23

 

Začíná měsíc květen a říká se, že je nejkrásnější měsíc v roce.  Po celý měsíc máj uctíváme v našich chrámech, kostelech ale i vesnických kapličkách či domácnostech blahoslavenou Pannu Marii při májových pobožnostech.

 

Májové pobožnosti nemusí vést kněz , ale postačí zbožná, ochotná duše z farnosti nebo vesnice. Program májových je různý. Někde se sejdou i v kapličce na vesnici a zpívají písně k Panně Marii. Někde se modlí nebo zpívají litanie.

Na těchto stránkách hledáte, jak připravit májovou pobožnost. Mohu naznačit určité schéma, ale nemusí být nutným pravidlem.

  • sloky mariánské písně
  • májová promluva nebo vhodné čtení o Marii nebo příběhy
  • sloky mariánské písně
  • recitace mariánské básně
  • litanie k Panně Marii (loretánská litanie nebo tzv. „bavorské“ litanie, najdete je ve zpěvníku)
  • krátká modlitba k Panně Marii ( ve zpěvníku, nebo vlastní slova)

Důležitější je touha se sejít a společně něco prožít. Jsou však farnosti, kde se touha po společenství vytratila. Pak doporučuji udělat si májovou pobožnost v rodinném kruhu a případně pozvat své známé. Je i možnost, že jednotlivé rodiny si rozdělí dny, kdy vždy jedna rodina vede pobožnost. Úcta k Panně Marii nás má vést k jejímu synu Ježíši.

Vladimír Pavlas

 

 

 

—————

Vzkříšení - Bílá sobota

20.04.2019 00:00

Dnešní den má být dnem radosti. Ale pro koho je to den radosti? Proč?

 Protože jestliže Ježíš Kristus nevstal z mrtvých, tak potom číkoli život nemá absolutně cenu.

 

 Jestliže Ježíš Kristus nevstal z mrtvých, a my proto máme jenom pár nepřímých důkazů, např. proměnu apoštolů, je to veliká věc. Nikdo Ježíše Krista vstát z mrtvých neviděl, ale zkuste mi odstranit toto evangelium, které jste teď slyšeli a zlikvidujete lidský život. Protože pak skutečně začne být tento svět vlčí.

 Mnohé z lidí zaráží, že tento svět ještě jakž-takž drží pohromadě ale je to tím, že jsou zde ještě zbytky křesťanství. Zde už zbyly jenom oharky z křesťanství, ale ty oharky stačí na to, abychom se k sobě chovali jako lidé. Ale můžeme také pozorovat, že tyto oharky na některých místech už vůbec nesvítí. A tak se stává, že člověk stojí už jenom pouhých 10 tisíc korun na to, aby ho druhý odstranil z tohoto světa. To už není člověk, tj. už jenom tržní hodnota.

Zrušte vzkříšeného Krista a zrušíte lidský život.

 Jestliže přestanu věřit, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých, potom je nerozumná každá matka, která rodí.

 Jestliže Ježíš Kristus nevstal z mrtvých, tak potom je hloupý každý otec, který se dře, aby své děti uživil.

 Jestliže Ježíš Kristus nevstal z mrtvých, tak potom stačí vzít pistoli, jít a střílet.

 Jestliže Ježíš Kristus nevstal z mrtvých, tak ty dementní ubožáky naházejme, jako ve staré Spartě, ze skály dolů. Protože potom ten lidský život ztrácí smysl.

Jestliže jenom tady toto je lidský život a končí tou tečkou smrti, tak se na mě nezlobte, ale potom má pravdu každý žvanil, který nám slibuje hory doly.

 Ne, já potřebuji lidský život. Já nepotřebuji žít v blahobytu, já nepotřebuji tisíce, já potřebuji lidskou podstatu života, abych věděl, že když vyjdu na ulici, potkám tam člověka, který má lidskou tvář. Toto potřebuji a toho základem je vzkříšený Kristus, nic jiného.

 Naši pravoslavní bratři tento den oslavují úžasně radostným způsobem. Kristus voskres.

Protože jestliže nevstal, tak potom to zabalme. A zde si musíme uvědomit, že pokud bude víra u lidí v tom našem národě zhasínat, tak tento národ nebude stát za nic. Protože bez víry se stává život skutečným peklem. Peklem v rodině, peklem ve státě, peklem mezi mocnými a peklem mezi malými. Děkuji, netoužím po takovém blahobytu, ale chci žít jako člověk. Chtěl bych, abychom si na svých životech uvědomili, že jestliže Ježíš Kristus nevstal z mrtvých, tak proč jsme tady?

To křesťanství, kterému se posmívají už zasmrkané děti ve škole a na které se snaží ti druzí házet špínu, ano, některou špínu si Církev zavinila sama, ale pozor, Bůh a víra je něco co musí být ve mně, a pokud tomu tak není, tak se stávám živočichem.

 Ať chci nebo nechci, jakmile se začnu vzdalovat od toho vzkříšeného Krista, začíná ve mně žít zvíře, napřed pomalu a pak si řeknu: žena mě už dlouho šve, proč bych se s ní hádal? Dám 20 tisíc a on ji odstraní.

 Když mně někdo vyhrožuje, že mě udá, tak ho rozčtvrtím a nechám ho hodit na dno přehrady. Toto jsou první záchvěvy odklonu od křesťanství.

 Takže si uvědomme: mám pro co žít. Můj obyčejný lidský život má svůj smysl. Já vím, že tak jako jsi vstal Ty, jednou zavoláš i mě a řekneš: vydej počet, ať jsi byl kněz, biskup, jáhen, doktor nebo ten poslední člověk. Vydej počet, a proto má vzkříšení smysl, protože tam se člověk snaží: ano, Bože, byl jsem jenom obyčejný člověk, urazil jsem Tě mockrát, ale můj život jsem se snažil směřovat a žít v naději ve Vzkříšení.

 

Takže dnešní den a každá neděle, která nám vzkříšení připomíná, je vlastně dnem radosti nad tím, že chci žít jako člověk. A tuto naději mi nabízí Vzkříšený Kristus.

Použito textu jáhna Milana Mordačíka

 

 

—————

Velký pátek

19.04.2019 19:00

Jan 18, 1 -19,42

Velký pátek

Touha Ježíšových současníků po Mesiáši, zachránci, potom, který vyvede národ z bídy a úpadku byla veliká.
Touha dnešních lidí věřících nebo nevěřících je stejná. Touží po záchraně, po jistotě, po odstranění nespravedlnosti, očekávají vykupitele v podobě slušného státníka a ochránce lidských práv.

Ale dnes jako tenkrát se děje něco podobného: lidé raději sahnou po tom, co si sami vymyslí, co je pro ně prospěšné a nevnímají to, co jim Bůh nabízí. Mesiáše ano - ale podle vlastních představ.
Dnes - spíš hledáme pohádkového vítěze nad vším nepříjemným.

Židé prožívali svou dobu stejně, podobně jak ji prožívá každý z nás.
Představovali si Mesiáše úplně jinak, Ježíš začal pro ně být nepohodlný, nesplňoval jejich představy a tak kněží, zákoníci a zmanipulovaný dav židů odsoudili Ježíše k ukřižování.

I dnes je běžné, že ti kteří jdou ve stopách Kristovy víry, jsou hnáni na Golgotu těmi druhými a často i z vlastních řad. Rozdíl je v tom, že je nepřibíjí na kříž, ale snaží se je duševně a ekonomicky zlomit. Kolem těchto lidí zůstane v nouzi pár věrných a osvědčené přísloví „V nouzi poznáš přítele“.

Stav nouze poznal Ježíš na Golgotě, kde zůstala jeho matka Marie, hříšnice Magdaléna a Jan. Neochotný Šimon  a pak už jenom dav mlčících a křičících „ ukřižuj“.
Proto není divu, že Ježíš byl a je chápán a přijímán spíš menšinou, než většinou. Ale tato menšina je nositelem naděje. Naděje, která vydrží i smrt na kříži a nezhroutí se před ní - dojde až ke svému naplnění ve vzkříšení.

 

—————

Zelený čtvrtek

18.04.2019 13:50

Zelený čtvrtek

Svatý, pašijový týden, už začal Květnou nedělí. Ta byla radostným svátkem, protože končil čtyřicetidenní půst. Zeleným čtvrtkem pro celý křesťanský svět začínají největší svátky v liturgickém roce.


 

Na Zelený čtvrtek si připomínáme historickou chvíli poslední večeře Páně. Ježíš Kristus podle Bible právě na Zelený čtvrtek pořádal svou poslední večeři pro své učedníky a následovníky. Tady zazněla slavná slova, která vešla do liturgií snad všech křesťanských náboženství:

 

"Ježíš pozdvihuje chléb a říká:

Vezměte a jezte z toho všichni. Toto je moje tělo, které se za vás vydává. Poté bere do rukou kalich vína a praví: Vezměte a pijte z něho všichni. Toto je kalich mé krve, která se vydává za vás a za všechny na odpuštění hříchů. Toto je smlouva nová a věčná, to konejte na mou památku."


V kostelích a modlitebnách je proto dnes vysluhována slavnostní večeře Páně. Katolický klér včetně papeže však dnes vykonává další velmi podstatnou tradici. A to mytí nohou svým bratrům. Ježíš Kristus totiž před touto večeří umyl nohy svým učedníkům, aby ukázal, že i on je schopen sloužit svým bratřím a nehodlá se nad ně nijak povyšovat.

 

V tento den by se lidé měli věnovat dobročinnosti a službě blízkým. Je to den dobrých skutků, pomoci a obětí. Podle tradice dnes také naposledy zazní kostelní zvony, protože pak odletí do Říma, aby se vrátily až na Bílou sobotu. Kostelní zvony  nahrazují řehtačky  a klapačky.

—————

Květná neděle a Svatý týden

09.04.2019 20:29

Květná neděle 14. 4. 2019

          V neděli vzpomínáme na slavný Ježíšův vjezd do Jeruzaléma. Zde ho zástupy lidí s velikou radostí vítaly jako krále. Ježíš přijížděl na oslíkovi a všichni mávali palmovými ratolestmi. Na cestu pokládali své pláště a radostně volali: „Hosana Synu Davidovu!“ a chválili Boha.

         Křesťané se v tento den shromaždují před kostelem, kde se žehnají ratolesti  a pak jdou průvodem s rozkvetlými ratolestmi „kočičkami“ a zpěvem dovnitř do kostela. Protože Ježíš už při vstupu do bran Jeruzaléma věděl, že bude ukřižován, čtou se nebo zpívají  tuto neděli pašije – část evangelia o utrpení Pána Ježíše. Zde uslyšíme o slavení poslední večeře s učedníky až po jeho smrt na kříži a uložení do hrobu.

 

Květnou nedělí začíná svatý týden

       Je to poslední týden před Velikonocemi, ve kterém si nejvíce připomínáme, co všechno se stalo před Ježíšovým vzkříšením.

                   Svatý týden začíná obřady na:

                 Zelený čtvrtek – připomínáme si ustanovení svátosti oltářní

Velký pátek – Památka umučení Ježíše na kříži – obřad má tři části: bohoslužbu slova, uctívání kříže a svaté přijímání.

Bílá sobota –  Slavnost Zmrtvýchvstání Páně. Je to nejslavnější obřad – požehnání ohně a svíce, slavný chvalozpěv      Exultet,  několik čtení z Písma, Litanie, obnova křestního vyznání, slavnost je ukončena mší svatou.

Všem křesťanům přeji krásné prožití těchto slavností i naději, kterou nám Kristus nevnucuje, ale nabízí.

Vladimír Pavlas

 

—————

Křížová cesta

12.03.2019 18:00

Křížová cesta podle Michela Quoista


Úvodní modlitba:
Kristus ještě nedokončil svoji oběť. Každodenně trpí a umírají lidé v našem
okolí. To je on, jenž pokračuje ve své oběti Otci za spásu světa. Křížová cesta je vlastně
cestou života a pravý křesťan by na to neměl zapomínat.

1. Ježíš odsouzen k smrti

K. Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme ti,

L. neboť svým křížem jsi vykoupil svět.
Pane, ty jsi mnoho mluvil. Je příliš pozdě neodporovat. Ty jsi mnoho učinil, ty ses bil
statečně. Zakročili proti tobě, udali tě a teď poneseš následky.
Pane, já vím, že budu souzen, když se pokusím aspoň trochu žít jako ty.
Pomoz mi bojovat, pomoz mi žít tvé evangelium - až do konce, až do bláznovství kříže.

K. Smiluj se nad námi, Ježíši.

L. Smiluj se nad námi.


2. Ježíš přijímá kříž
K. Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme ti,

L. neboť svým křížem jsi vykoupil svět.

Pane, zde je tvůj kříž. Jako by byl tvůj. Ty jsi neměl žádný kříž, ty jsi přišel hledat naše kříže.
Teď kráčej a trp, je nutné jej nést. Pane, já bych se raději bil za kříž, ale nést ho, to je těžké.
Pomoz mi každého rána znovu a znovu začít tuto dlouhou cestu kříže.

K. Smiluj se nad námi, Ježíši.

L. Smiluj se nad námi.


3. Ježíš padá poprvé

K. Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme ti,

L. neboť svým křížem jsi vykoupil svět.
Padl. Okamžik zaváhal a pak padl. Bůh padl do prachu cesty. Pane, vydal jsem se za tebou s velikou
důvěrou a hle, padl jsem. Opustil jsem kříž, který mi překážel.
Pomoz mi, Pane, abych tě nejen začal následovat, ale abych vydržel.
K. Smiluj se nad námi, Ježíši.

L. Smiluj se nad námi.


 

4. Ježíš potkává svou matku
K. Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme ti,

L. neboť svým křížem jsi vykoupil svět.

Pane, mám soucit s tvou ubohou matkou. Ona zná tvé bolesti a ona trpí. Aniž se ti přiblíží, aniž se tě dotkne, aniž na tebe promluví, spolu s tebou promluví, spolu s tebou spasí svět.
Pane, ukaž mi svoji matku Marii, neužitečnou v očích lidí, ale spolu vykupitelku v očích Božích.
Pomoz mi jít mezi lidmi se zájmem pochopit jejich zlo a jejich hřích. Ať nikdy neuzavřu své srdce.

K. Smiluj se nad námi, Ježíši.

L. Smiluj se nad námi.


5.Šimon pomáhá nést kříž

K. Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme ti,

L. neboť svým křížem jsi vykoupil svět.
Šel cestou, přinutili ho, prvního příchozího, neznámého. Pane, ty chceš mít zapotřebí člověka. Pane i já potřebuji lidi, ale odmítám pomocné ruce. Chci pracovat, bojovat a sám chci zvítězit. A přece po mém boku kráčí přítel, můj bratr. Ty jsi je tam postavil, Pane, a já na ně často zapomínám. Dopřej mi poznat a přijmout všechny Šimony na mé cestě.
K. Smiluj se nad námi, Ježíši.

L. Smiluj se nad námi.


 

6. Veronika utírá Ježíšovi tvář

K. Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme ti,

L. neboť svým křížem jsi vykoupil svět.
Pane, trpěla tvou bolestí, a když už to nemohla vydržet, odstrčila vojáky a rouškou ti uzřela obličej. Tvé zkrvavené rysy se vtiskly do její roušky. Snad. Do jejího srdce? Zcela určitě! Pane, já se ti chci připodobnit, a proto se potřebuji na tebe podívat. Ale často, Pane, chodím okolo tebe bez povšimnutí a nabízím bližním tvoji smutnou karikaturu. Ale přijď ke mně, Pane, moje dveře jsou otevřené dokořán.
K. Smiluj se nad námi, Ježíši.

L. Smiluj se nad námi.


 

7. Ježíš padá podruhé

K. Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme ti,

L. neboť svým křížem jsi vykoupil svět.
Pane, už nemůžeš dále. Znovu jsi na zemi v prachu, tentokrát tě poráží nejenom váha kříže, ale drtí tě i únava. Pane, mé hříchy jsou strašným uspávacím prostředkem pro moje svědomí. Zvykám si velmi rychle na zlo a nevidím své bližní na mé cestě.
Prosím, tě, ušetři mě zvyku, který uspává.

K. Smiluj se nad námi, Ježíši.

L. Smiluj se nad námi.


8. Ježíš napomíná jeruzalémské ženy

K. Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme ti,

L. neboť svým křížem jsi vykoupil svět.
Pláčou, naříkají, ony jsou bezmocné. Nemohou zasáhnout, tak jenom pláčou. Pane, umím mít soucit s tvými bolestmi a s bolestmi světa. Raději naříkám nad hříchy jiných, to je lehčí.
Dej mi, prosím tě, poznat a pochopit, že já jsem hříšník.

K. Smiluj se nad námi, Ježíši.

L. Smiluj se nad námi.


9. Ježíš padá potřetí

K. Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme ti,

L. neboť svým křížem jsi vykoupil svět.
Vojáci ho tlučou, ani se už nehýbá. Je nutné se zvednout a jít dál. Pane, ty jsi padl potřetí, ale až na vrcholku Kalvárie. Znovu na každém kroku upadám. Ztrácím-li odvahu, Pane, jsem ztracen. Když zápasím, jsem zachráněn, protože ty jsi také padl potřetí, ale na vrcholu hory.
K. Smiluj se nad námi, Ježíši.

L. Smiluj se nad námi.


 

1O. Ježíš zbaven šatů

K. Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme ti,

L. neboť svým křížem jsi vykoupil svět.
Neměl jsi už nic víc, než svoje šaty. Ale i ty jsou zbytečné. Jediná věc je potřebná, Pane, tvůj kříž!
Pane, já se musím zbavit všech svátečních šatů, které mi překážejí v životě a skrývají všecko, co není podle tvé vůle.
K. Smiluj se nad námi, Ježíši.

L. Smiluj se nad námi.


 

11. Ježíš přibit na kříž

K. Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme ti,

L. neboť svým křížem jsi vykoupil svět.
Jak jsi velký Pane, tak se pokládáš na kříž. Celý jsi ho naplnil. A abys byl jistější ve spojení s ním, dovoluješ lidem, aby tě na něj dokonale přibili.
Já nemám právo vybírat si dřevo svého kříže. Kříž je už připraven, přesně na moji míru a ty mi ho nabízíš každý den.
K. Smiluj se nad námi, Ježíši.

L. Smiluj se nad námi.


12. Ježíš umírá na kříži

K. Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme ti,

L. neboť svým křížem jsi vykoupil svět.
Tady jsi, nehybný na svém kříži, Pane, sám mezi nebem a zemí, v kruté tmě. Hořící láskou jsi pozvedl svůj život za hříchy celého světa až na okraj svých rtů a v jediném výkřiku odevzdal všechno: "Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha!"
Pane, pomoz mi zemřít pro tebe, pomoz mi zemřít pro bližní.
K. Smiluj se nad námi, Ježíši.

L. Smiluj se nad námi.


 

13. Ježíš položen do klína své matky

K. Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme ti,

L. neboť svým křížem jsi vykoupil svět.
Tvoje dílo je dokončeno, a v tvé tiché a klidné tváři je jakoby záblesk spokojeného úsměvu. Způsobil jsi své matce hodně bolestí, ale ona je na tebe hrdá.
Svatá Maria, Matko Boží, pros za mne. Dopřej mi milosti pro zásluhy svého Syna, abych nikdy neusnul bez odpuštění našeho Otce.
K. Smiluj se nad námi, Ježíši.

L. Smiluj se nad námi.


 

14. Ježíš položen do hrobu

K. Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme ti,

L. neboť svým křížem jsi vykoupil svět.
Už je pohřben a kámen je přivalen. Rodina pláče, přátelé jsou opuštěni. Tentokrát už opravdu všechno skončilo. Pane, ještě není konec. Já ještě kráčím a mám svůj úkol a moji bližní také. Rozdělujeme si mezi sebou to, co jsi ty přijal za úkol posvětit. To je moje naděje. I když je cesta
těžká, já vím, že na jejím konci čekáš na mě ty ve své slávě.
K. Smiluj se nad námi, Ježíši.

L. Smiluj se nad námi.


Závěrečná modlitba:
Pane, pomoz mi kráčet věrně po tvých cestách, pevně na mém místě uprostřed zástupu lidí. Pomoz mi hlavně, abych tě viděl a abych ti pomáhal ve všech svých bratřích na své pozemské pouti.

 

—————

Doba postní

04.03.2019 19:59

Drazí ,

 Ve středu 6. Března 2019 vstoupíme do postního období, kde je nám nabízena možnost uvažovat o jádru křesťanského života. Tento den, nazvaný Popeleční středa, je dnem přísného půstu.

Tato doba je vhodná k tomu, abychom za pomoci Božího Slova a svátostí obnovili svoji osobní i společnou cestu víry. Postní doba má odlišný charakter než ostatní části liturgického roku. Je to doba našeho obrácení, změna smýšlení, činění pokání. Je to doba naší vnitřní duchovní obnovy, což by mělo vyvrcholit opravdu dobrou a náročnou předvelikonoční svátostí smíření. Je to doba přípravy na obnovu našich křestních slibů ve vigilii Veliké noci. A konečně je to doba, kdy máme rozjímat o umučení našeho Pána Ježíše Krista.

Při mši svaté na Popeleční středu proběhne svěcení popela a udělování popelce. Na znamení, že se chceme skutečně obrátit, budeme všichni označeni na čele posvěceným popelem. Přitom uslyšíme slova kněze: „Pamatuj, že prach jsi a v prach se navrátíš!“ Právě při označování popelem si máme všichni – jeden vedle druhého – uvědomit a přiznat svou nedokonalost.

Vhodnou myšlenkou pro tuto dobu je biblický text z Listu Židům 10, 24.: „Mějme zájem jeden o druhého a povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům.“

Nacházejme novou důvěru v Ježíše Krista jako nejvyššího kněze, který pro nás získal odpuštění a přístup k Bohu. Hledejme s upřímným srdcem a s plnou vírou, držme se pevně naděje, kterou vyznáváme. Buďme pozorní k potřebám našich blízkých a pomáhejme dobrými skutky.

 Také se říká, že pro posílení evangelních postojů je dobré účastnit se shromáždění – liturgie, vyhledávat dobrá společenství, nezapomínat na modlitbu, účastnit se rozjímání při Křížové cestě a zachovávat postní dny.

Vladimír Pavlas

 

 

 

—————

Masopust

03.03.2019 00:55

 

Jak  slavit masopust

Postní doba začíná Popeleční středou a končí až o Velikonocích. Velikonoce jsou pohyblivým svátkem a tak začátek postní doby

– Popeleční středa připadá na 6. 3. 2019.

Pod názvem masopust se tedy skrývá celé období od Tří králů až do začátku postní doby.

Doba masopustu

Na Moravě se toto období označuje jako fašank, fašinek nebo ostatky.

Masopust je obdobím hojnosti, veselí a maškar.  Začíná Tučným čtvrtkem a končí Popeleční středou.

Tučný čtvrtek

Přípravou na masopust býval čtvrtek před masopustní nedělí. Nazývali ho jako "tučný čtvrtek" lidově řečeno"tučňák". Panovalo přesvědčení, že v tento den má člověk jíst a pít co nejvíce, aby byl celý rok při síle. . Obvykle bývá k obědu znamenitá vepřová pečeně, knedlík a zelí. Každý si na tučný čtvrtek má dopřát tolik piva a mastného jídla, co snese.


Taneční nebo masopustní neděle

Po bohoslužbách a vydatném obědě se všichni chystali k muzice, která vyhrávala na návsi. Takto hudebníci zvali k muzice do hospody, kde teklo pivo proudem a z bot tanečních párů se jen kouřilo a veselého křiku neubývalo ani v časných ranních hodinách. V tento den také hospodyně smažily koblihy pro masopustní průvod.

Masopustní pondělí

Na masopustní pondělí se pokračovalo v tanci. Byl to takzvaný  "mužovský bál". Ten byl pouze pro ženaté a vdané, protože sedláci při tanci vyhazovali selky vysoko ke stropu. To jen pro to, aby se prý na poli urodil vysoký len a oves.

 

Maškarní masopustní úterý
Vyvrcholením masopustu bylo úterý, kdy se pořádaly průvody maškar nebo hrály žákovské divadelní hry. Maškarní zábava probíhala zpravidla v úterý před Popeleční středou, byla vrcholem masopustu.  Mezi masky patřil  medvěd, někdy vedený na řetězu medvědářem, smrtka s kosou. Objevovala se i maska s jezdcem na koni, Žid s pytlem nebo rancem na zádech, bába s nůší, kominík se žebříkem, kozel a mnoho dalších.

V tento den bývalo zvykem, že se slepicím sypalo zrní do kruhu z řetězu, aby nezabloudily a nezanášely. V tentýž den se nemělo věšet prádlo na půdu, neboť to prý vedlo k přemnožení blech. Ženy nesměly šít, aby slepice dobře nesly. Masopustem končil tanec a tančit se smělo až zase v květnu při stavění májky a poté až zadlouho o podzimním posvícení. Čím byla maska pitvornější, tím budila větší pozornost. Masopust byl zakončen tradičním "pochování basy". To byl symbol, že si čtyřicet dní nevrzne na tanečních veselicích.

 

 

Sestavil Vladimír Pavlas

 

—————

Křesťan

11.02.2019 22:20

 

Lk 14,25-33


Je křesťanství lehké nebo těžké? Mají nevěřící snazší život než křesťané, nebo ne? Na tyto otázky má samozřejmě zbožný člověk připravenou tu správnou odpověď. A jak zkušenost ukazuje, bývají dvojího druhu. Někteří lidé považují své křesťanství za jedinečnou pomoc k lepšímu a snadnějšímu životu a hlavně druhým lidem říkají, jak je to všechno lehké, když člověk věří. Jistě, mnohdy je to tak - ale je to tak vždycky?

Je tu i druhá skupina lidí, kteří říkají: my, křesťané, to máme mnohem těžší, než ostatní lidé. Musíme zachovávat přikázání, snažit se žít dobře, pomáhat druhým,nesmíme krást, ubližovat druhým, musíme chodit do kostela, vychovávat děti k pravdě a navíc se postit a modlit ... A je-li tento výklad doprovázen patřičně utrápeným obličejem, je nám zřejmé, že takovému člověku jeho křesťanství moc radosti nenadělá.

Jak to tedy je? Zkusme dát předběžně tuto odpověď: křesťanství je někdy těžké a někdy lehké, ale vždy je náročné. Náročné na pravdivost, náročné proto, poněvadž vyžaduje jednoznačná rozhodnutí. A o tom právě mluví dnešní evangelium.

 Nepožaduje se v něm, aby měl člověk Ježíše rád a ostatní lidi kvůli tomu ze své lásky vyloučil.

 Požaduje se v něm ale správné pořadí: je třeba mít Ježíše v každém případě na prvém místě - ne proto, že by byl Ježíš Kristus žárlivým, ale proto, poněvadž on sám tvoří vstup ke všemu dobrému. Ne nadarmo v Janově evangeliu o sobě říká: "Já jsem dveře k ovcím". A tento požadavek, mít Ježíše na prvém místě, není jen něco teoretického.

 Není to věc jakéhosi seznamu, který bychom měli doma dobře uložený. Je to věc, která se týká celého našeho života: jestliže má člověk Ježíše na prvém místě, potom se život takového člověka musí odehrávat v Ježíšově stylu.

 Až zde je život opravdový a není to žádná vysněná skutečnost. Patří do něj také umírání a smrt. A to všechno může člověk přijmout právě proto, poněvadž jde za Ježíšem

 - právě proto, poněvadž jde za tím, kdo byl ukřižován a vstal z mrtvých

 - a kdo i nám slíbil účast na svém vzkříšení.

 Ten, kdo jde za Ježíšem, si tedy může dovolit v životě mnohé ztrácet, může si také dovolit realistický pohled na smrt - a nemusí před tím vším utíkat. Naopak - může vědět o tom, že ve chvíli ztrácení, "denního umírání" je Ježíši podoben a může dokonce vědět, že zcela se s ním může ztotožnit ve vlastní smrti.

Je to tvrdá řeč a raději bychom z ní unikli? Možná, ale byla by to škoda. Výzva k dobrému zvážení možností, kterou evangelium přináší, když mluví o stavbě věže a o vojenském tažení, to není výzva k vypočítavosti.

 Ale je to výzva k denní realitě: když chci být křesťanem, mám si uvědomit, co všechno to obnáší. A potom toto všechno přijmout a pokusit se realizovat. Pak nebude má snaha marná a zbytečná. A jen tak se vyhnu nebezpečí, že před prvou překážkou couvnu nebo od třetí překážky odejdu zklamán a rozhořčen.

 Ježíš nám totiž nenabízí ani  útěchu, ani  těžkosti, ani  zajímavou podívanou

- nabízí nám životní cestu, kterou je nakonec on sám. A tato cesta, jakkoliv je náročná, je pro člověka schůdná. A je pro něho dobrá.

 

—————

Všechny články

—————