Křest
Křtem se stáváme členy Kristovy církve na začátku našeho života. Sdílejí ho všichni křesťané.
Křest vytváří osobní vztah s Ježíšem Kristem.
Uskutečňuje odpuštění našich hříchů a značí začátek nového života jako bratří nebo sester Ježíše Krista a jako dětí Božích.
Křest má věčnou platnost.
Křest dospělých
Lidé, přijímající křest jako dospělí, prodělávají přípravu žadatelů o křest, aby se poučili o víře.
Křest dětí
Křest dětí - uděluje se ve vlastní farnosti vzhledem k tomu, že se dítě křtem stává členem farní rodiny.
Ta je dána místem trvalého bydliště či prokazatelnou pravidelnou účastí na bohoslužbách.
Ke křtu v jiné farnosti je třeba mít písemný souhlas vlastního duchovního správce.
Pokyny a zásady při udílení svátosti křtu dětem
Podle zásad Kodexu kanonického práva:
První a nezbytnou podmínkou je, aby alespoň jeden z rodičů byl pokřtěn v katolické církvi.
Kánon 868 §1: Aby dítě bylo dovoleně pokřtěno je dále třeba:
- souhlas rodičů nebo alespoň jednoho z nich, popř. někoho z těch, kdo jsou zákonně na jejich místě,
- opodstatněná naděje, že dítě bude vychováváno v katolické víře.
Pokud tato naděje chybí, odloží se křest podle předpisu místního práva a důvod se oznámí rodičům.
Kánon 784 §1: Aby byl někdo připuštěn jako kmotr, je třeba aby:
- byl katolík,
- přijal svátost biřmování a svaté přijímání,
- vedl život odpovídající víře a převzatému úkolu kmotrovství (církevně uzavřené manželství).- Kmotr stačí jen jeden.
Pokud rodiče chtějí křtít mimo vlastní farnost, vyžádají si nejprve propuštění od vlastního faráře.
O křest svého dítěte žádají rodiče z vlastního rozhodnutí, ne proto, že si to přejí prarodiče dítěte. Rodiče jsou si vědomi poslání, které jako křesťanští rodiče mají vůči svému dítěti a chtějí je plnit - vychovávat své děti ve víře v Pána Ježíše.
Průběh udílení svátosti křtu dětem
Při křestním obřadu se dávají tyto otázky:
Jak se vaše dítě jmenuje? Sdělí se křestní jméno
a druhé křestní jméno - bez příjmení
Co od církve žádáte? Přijetí dítěte do církve - Milost Boží. Věčný život . - Křest
Když chcete, aby vaše dítě obdrželo milost Boží, tím na sebe berete i povinnost, že své dítě vychováte ve víře.
Jste si rodiče této povinnosti vědomi? Ano.
Rodiče se zříkají ducha zla a vyznávají víru:
· Chcete žít ve svobodě dětí Božích a zříkáte se proto hříchu? Ano.
· Chcete, aby vás nikdy hřích neovládl, a zříkáte se proto všeho, co k němu láká? Ano.
· Zříkáte se tedy ducha zla, všeho co působí a všeho čím se pyšní? Ano.
· Věříte v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země? Věřím.
· Věříte, v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho, jenž se narodil z Marie Panny,
byl ukřižován a pohřben, vstal z mrtvých a sedí po pravici Otcově? Věřím.
· Věříte v Ducha svatého, svatou církev obecnou, společenství svatých,
· odpuštění hříchů, vzkříšení mrtvých a život věčný? Věřím.
Udělí se křest a následuje mazání olejem po křtu, předání roušky a zapálené svíce.
Křestní svíce a rouška
Ke křtu zakoupí kmotr křestní svíci a roušku.
Nebo může roušku ušít a je možno na ni napsat - vyšít - jméno dítěte a datum křtu popř. datum narození.
—————
Svatý, pašijový týden, už začal Květnou nedělí. Ta byla radostným svátkem, protože končil čtyřicetidenní půst. Zeleným čtvrtkem pro celý křesťanský svět začínají největší svátky v liturgickém roce.
Na Zelený čtvrtek si připomínáme historickou chvíli poslední večeře Páně. Ježíš Kristus podle Bible právě na Zelený čtvrtek pořádal svou poslední večeři pro své učedníky a následovníky. Tady zazněla slavná slova, která vešla do liturgií snad všech křesťanských náboženství:
"Ježíš pozdvihuje chléb a říká:
Vezměte a jezte z toho všichni. Toto je moje tělo, které se za vás vydává. Poté bere do rukou kalich vína a praví: Vezměte a pijte z něho všichni. Toto je kalich mé krve, která se vydává za vás a za všechny na odpuštění hříchů. Toto je smlouva nová a věčná, to konejte na mou památku."
V kostelích a modlitebnách je proto dnes vysluhována slavnostní večeře Páně. Katolický klér včetně papeže však dnes vykonává další velmi podstatnou tradici. A to mytí nohou svým bratrům. Ježíš Kristus totiž před touto večeří umyl nohy svým učedníkům, aby ukázal, že i on je schopen sloužit svým bratřím a nehodlá se nad ně nijak povyšovat.
V tento den by se lidé měli věnovat dobročinnosti a službě blízkým. Je to den dobrých skutků, pomoci a obětí. Podle tradice dnes také naposledy zazní kostelní zvony, protože pak odletí do Říma, aby se vrátily až na Bílou sobotu. Kostelní zvony nahrazují řehtačky a klapačky.
—————
Jan 18, 1 -19,42
Velký pátek
Touha Ježíšových současníků po Mesiáši, zachránci, potom, který vyvede národ z bídy a úpadku byla veliká.
Touha dnešních lidí věřících nebo nevěřících je stejná. Touží po záchraně, po jistotě, po odstranění nespravedlnosti, očekávají vykupitele v podobě slušného státníka a ochránce lidských práv.
Ale dnes jako tenkrát se děje něco podobného: lidé raději sahnou po tom, co si sami vymyslí, co je pro ně prospěšné a nevnímají to, co jim Bůh nabízí. Mesiáše ano - ale podle vlastních představ.
Dnes - spíš hledáme pohádkového vítěze nad vším nepříjemným.
Židé prožívali svou dobu stejně, podobně jak ji prožívá každý z nás.
Představovali si Mesiáše úplně jinak, Ježíš začal pro ně být nepohodlný, nesplňoval jejich představy a tak kněží, zákoníci a zmanipulovaný dav židů odsoudili Ježíše k ukřižování.
I dnes je běžné, že ti kteří jdou ve stopách Kristovy víry, jsou hnáni na Golgotu těmi druhými a často i z vlastních řad. Rozdíl je v tom, že je nepřibíjí na kříž, ale snaží se je duševně a ekonomicky zlomit. Kolem těchto lidí zůstane v nouzi pár věrných a osvědčené přísloví „V nouzi poznáš přítele“.
Stav nouze poznal Ježíš na Golgotě, kde zůstala jeho matka Marie, hříšnice Magdaléna a Jan. Neochotný Šimon a pak už jenom dav mlčících a křičících „ ukřižuj“.
Proto není divu, že Ježíš byl a je chápán a přijímán spíš menšinou, než většinou. Ale tato menšina je nositelem naděje. Naděje, která vydrží i smrt na kříži a nezhroutí se před ní - dojde až ke svému naplnění ve vzkříšení.
—————
Dnešní den má být dnem radosti. Ale pro koho je to den radosti? Proč?
Protože jestliže Ježíš Kristus nevstal z mrtvých, tak potom náš život nemá absolutně cenu.
Jestliže Ježíš Kristus nevstal z mrtvých, a my proto máme jenom pár nepřímých důkazů, např. proměnu apoštolů, je to veliká věc. Nikdo Ježíše Krista vstát z mrtvých neviděl, ale zkuste mi odstranit toto evangelium, které jste teď slyšeli a zlikvidujete lidský život. Protože pak skutečně začne být tento svět vlčí.
Mnohé z lidí zaráží, že tento svět ještě jakž-takž drží pohromadě ale je to tím, že jsou zde ještě zbytky křesťanství. Zde už zbyly jenom oharky z křesťanství, ale ty oharky stačí na to, abychom se k sobě chovali jako lidé. Ale můžeme také pozorovat, že tyto oharky na některých místech už vůbec nesvítí. A tak se stává, že člověk stojí už jenom pouhých 10 tisíc korun na to, aby ho druhý odstranil z tohoto světa. To už není člověk, tj. už jenom tržní hodnota.
Zrušte vzkříšeného Krista a zrušíte lidský život.
Jestliže přestanu věřit, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých, potom je nerozumná každá matka, která rodí.
Jestliže Ježíš Kristus nevstal z mrtvých, tak potom je hloupý každý otec, který se dře, aby své děti uživil.
Jestliže Ježíš Kristus nevstal z mrtvých, tak potom stačí vzít pistoli, jít a střílet.
Jestliže Ježíš Kristus nevstal z mrtvých, tak ty dementní ubožáky naházejme, jako ve staré Spartě, ze skály dolů. Protože potom ten lidský život ztrácí smysl.
Jestliže jenom tady toto je lidský život a končí tou tečkou smrti, tak se na mě nezlobte, ale potom má pravdu každý žvanil, který nám slibuje hory doly.
Ne, já potřebuji lidský život. Já nepotřebuji žít v blahobytu, já nepotřebuji tisíce, já potřebuji lidskou podstatu života, abych věděl, že když vyjdu na ulici, potkám tam člověka, který má lidskou tvář. Toto potřebuji a toho základem je vzkříšený Kristus, nic jiného.
Naši pravoslavní bratři tento den oslavují úžasně radostným způsobem. Kristus voskres.
Protože jestliže nevstal, tak potom to zabalme. A zde si musíme uvědomit, že pokud bude víra u lidí v tom našem národě zhasínat, tak tento národ nebude stát za nic. Protože bez víry se stává život skutečným peklem. Peklem v rodině, peklem ve státě, peklem mezi mocnými a peklem mezi malými. Děkuji, netoužím po takovém blahobytu, ale chci žít jako člověk. Chtěl bych, abychom si na svých životech uvědomili, že jestliže Ježíš Kristus nevstal z mrtvých, tak proč jsme tady?
To křesťanství, kterému se posmívají už zasmrkané děti ve škole a na které se snaží ti druzí házet špínu, ano, některou špínu si Církev zavinila sama, ale pozor, Bůh a víra je něco co musí být ve mně, a pokud tomu tak není, tak se stávám živočichem.
Ať chci nebo nechci, jakmile se začnu vzdalovat od toho vzkříšeného Krista, začíná ve mně žít zvíře, napřed pomalu a pak si řeknu: žena mě už dlouho šve, proč bych se s ní hádal? Dám 20 tisíc a on ji odstraní.
Když mně někdo vyhrožuje, že mě udá, tak ho rozčtvrtím a nechám ho hodit na dno přehrady. Toto jsou první záchvěvy odklonu od křesťanství.
Takže si uvědomme: mám pro co žít. Můj obyčejný lidský život má svůj smysl. Já vím, že tak jako jsi vstal Ty, jednou zavoláš i mě a řekneš: vydej počet, ať jsi byl kněz, biskup, jáhen, doktor nebo ten poslední člověk. Vydej počet, a proto má vzkříšení smysl, protože tam se člověk snaží: ano, Bože, byl jsem jenom obyčejný člověk, urazil jsem Tě mockrát, ale můj život jsem se snažil směřovat a žít v naději ve Vzkříšení.
Takže dnešní den a každá neděle, která nám vzkříšení připomíná, je vlastně dnem radosti nad tím, že chci žít jako člověk. A tuto naději mi nabízí Vzkříšený Kristus.
Použito textu jáhna Milana Mordačíka
—————
Květná neděle 24. 3. 2024
V neděli vzpomínáme na slavný Ježíšův vjezd do Jeruzaléma. Zde ho zástupy lidí s velikou radostí vítaly jako krále. Ježíš přijížděl na oslíkovi a všichni mávali palmovými ratolestmi. Na cestu pokládali své pláště a radostně volali: „Hosana Synu Davidovu!“ a chválili Boha.
Křesťané se v tento den shromaždují před kostelem, kde se žehnají ratolesti a pak jdou průvodem s rozkvetlými ratolestmi „kočičkami“ a zpěvem dovnitř do kostela. Protože Ježíš už při vstupu do bran Jeruzaléma věděl, že bude ukřižován, čtou se nebo zpívají tuto neděli pašije – část evangelia o utrpení Pána Ježíše. Zde uslyšíme o slavení poslední večeře s učedníky až po jeho smrt na kříži a uložení do hrobu.
Květnou nedělí začíná svatý týden
Je to poslední týden před Velikonocemi, ve kterém si nejvíce připomínáme, co všechno se stalo před Ježíšovým vzkříšením.
Svatý týden začíná obřady na:
Zelený čtvrtek – připomínáme si ustanovení svátosti oltářní
Velký pátek – Památka umučení Ježíše na kříži – obřad má tři části: bohoslužbu slova, uctívání kříže a svaté přijímání.
Bílá sobota – Slavnost Zmrtvýchvstání Páně. Je to nejslavnější obřad – požehnání ohně a svíce, slavný chvalozpěv Exultet, několik čtení z Písma, Litanie, obnova křestního vyznání, slavnost je ukončena mší svatou.
Všem křesťanům přeji krásné prožití těchto slavností i naději, kterou nám Kristus nevnucuje, ale nabízí.
Vladimír Pavlas
—————
Co je ateista ?
Tímto slovem se označuje bezvěrec, jedinec odmítající náboženství, boha, víru v nějakou vyšší bytost nebo cokoliv duchovního.
S tímto životním stylem se zároveň nese odmítání etických a morálních norem, které jsou vodítkem pro zdravý život ve společnosti.
Ateisté žijí podle přirozených morálních zásad, které jim předali rodiče v jejich výchově. Nadále si tyto normy posunují ke svému prospěchu. Jejich rodiče, či prarodiče prošli na školách ve velké většině křesťanskou morálkou v podobě výuky náboženství, dále čerpali a obnovovali svůj morální základ na bohoslužbách.
Prošlo od té doby několik generací, které výuku etiky a morálky neznají. Je to dědictví z velké části od našich komunistických bratří, kteří odstranili vše, co bylo spojeno s nějakou vírou. Vybudovali ateistický základ pro soudobou společnost bez morálních norem a společnost tyto myšlenky přijala.
Křesťanství a ateismus
Ahoj, zajímalo by mě, jak se stavíte k ateismu. Já v zásadě souhlasím s tím, že ateismus je jednou z cest k Bohu - je to ale cesta nelehká, protože jde k Bohu prostorem Boží nepřítomnosti. Co si myslíte vy? Berete ateisty jako bratry, soupeře, jako cíle evangelizace nebo ty kdo, se mýlí, nebo jinak?
Atheismus je cestou k Bohu? No potěš koště. Atheisté jsou samozřejmě cílem evangelizace, protože jsou to ovce, které jsou naprosto ztracené a přivést takovou ovci ke svému pastýři je určitě velmi radostné, když se to povede.
Atheismus jako takový je náš velmi tvrdý soupeř, protože svojí bezbožností společnost již naprosto prostoupila a to nejen tu českou, ale bezbožnou se stala i věda na Západě obecně, protože je přetížena materialismem a to často bezdůvodně. Často se uchyluje k vědomým lžím (třeba ohledně otázky darwinismu), jenom aby mohla Boha vědecky vyvracet. Co je vědeckého na zpochybňování víry teoriemi, které byly vymyšleny proto, aby vysvětlily svět i bez Božího vlivu a přitom jediný jejich důkaz spočívá na tom, že takto to být musí, abychom se bez Boha obešli?
I české zákony a vzdělávání hodnotu náboženství naprosto zpochybňují. Je to nějaké přesvědčení, které nemá být nikomu nuceno (pokud možno by neměli ani rodiče své děti k němu usměrňovat, ale zde je to naštěstí převážně pouze jen názor veřejnosti, nikoli zákon). Toto přesvědčení nemá žádnou oporu v realitě - náboženství je podle toho jen takovou snůškou názorů, jejichž platnost je zcela závislá jen na tom, čemu dotyčný subjekt věří.
Není divu, že potom ateisté věřícím vytýkají, že jim církev (nebo rodiče a jiné výchovné vlivy) naprosto vymyla mozek. Proč nenechají děti, aby o své víře rozhodly, až budou velké? Takový názor, ač je velmi svobodymilovný, vlastně tvrdí jediné: Jsou to nesmysly, nemá smysl jim věřit a pokud tomu někdo věří, tak to nemá v hlavě pohromadě, ale pokud je dospělý, je to jeho věc. Pokud by na tuto hru přistoupil i ten věřící, o nějž se jedná (a mám takový dojem občas, že i to je možné, přes tu všechnu hypertoleranci, jíž současní křesťané oplývají. Co považuje za pravdu (a to velmi důležitou), vlastně pravdou není nebo je pravdivost této pravdy odvozena od jeho osobního přesvědčení.
Existuje ale snad Bůh jen pro ty, co na Něj věří a pro ostatní ne? Těch ostatních si nevšímá, nebo prostě úplně není? Má ke každému úplně individuální přístup a i jiné skutečnosti, náboženstvím popisované (např. existuje očistec?, co všechno je hřích?), jsou touto vírou determinovány?
Právo u Boha a u lidí je jiné. Je to logické. A pokud je někdo potrestán za něco, o čem nevěděl, že se to nesmí/musí, nenese vinu ve smyslu hříchu, ale přestupku proti zákonu se dopustil. Toto ustanovení je velmi důležité, protože činí státní aparát provozuschopný, jinak by byla činnost státní spravedlnosti o hodně obtížnější (spíš nemožnější) a to už jde teď ztuha, právě díky humanismu (ten je jako takový jistě dobrý, ale někdy už přerůstá ve zvrácenost - všelijaké ty respekty k jiným kulturám, ...).
Soudce přece v Boha věřit může stále. On také přece netrestá za hříchy proti Bohu, ale za provinění proti společnosti. Hrozné je, když má uznat odškodné ženě za zpackaný potrat, který (lékaři) špatně provedli. To je výsměch Boží spravedlnosti. Jinak, trest v civilizovaných státech (tím se myslí zejména EU), má pachatele vychovávat, existuje spousta možností zmírnění trestu posléze v jeho průběhu, takže si aspoň ten člověk zapamatuje, že toto se opravdu nedělá.
Díky Bohu, už nejsme v době Bídníků, kde viník neměl nárok na odpuštění společnosti nikdy. Teď dostane odpuštění, i když si je nezaslouží (kmetiněveský vrah - vyústění je naprosto nekřesťanské, viník se nemůže stát naprosto čistým, musí nést následky svého hrozného činu; pokud by jel načerno MHD, bylo by to samozřejmě něco jiného).
Kam se musí křesťan vložit: tam, kde nemá člověk zastání a je omezován/ohrožován jiným člověkem (např. nenarozený plod svou matkou) v souladu se zákony země. Tam je to opravdu problém.
Jinak spousta věcí se tolerovat může, i když jsou hříšné a tam bychom měli působit tak, že tyto činnosti nebudeme dělat a budeme se snažit od nich druhé lidi odradit.
Toužili jsme po svobodě a lásce. Mnohé se naplnilo: svoboda slova, svoboda vyznání, svoboda podnikání, částečné narovnání křivd na majetku. Máme dnes svobodu slova, ale nevíme, co je pravdivé a co je polopravda nebo lež. V kostelích můžeme bez postihu naslouchat božímu slovu, ale nenaslouchají ti, kteří tam záměrně nejsou. Na školách se může bez postihu vyučovat náboženství, ale nikdo děti na výuku nepřihlásí. Svoboda podnikání nepřinesla blahobyt pro všechny, ale prohloubila sociální rozdíly ve společnosti – nezaměstnanost, bezdomovci, rodiny bez bydlení, stále se zhoršující zdravotní péče a morální úpadek.
Musíme počítat s tím, že v téměř celém národě převládá ateistické smýšlení a to je nevěřit v žádného Boha a řídit se vlastními etickými a morálními zásadami, které se vzdalují od křesťanské morálky a etiky. Tento propad křesťanské morálky a etiky je již dlouhodobý, už od doby totality a zasáhl několik generací. Pokud chceme žít v opravdové demokracii, není možné ji budovat bez křesťanské morálky. A to je odpověď pro nás věřící, ateisty, biskupy a kněze na to, co nám svatá Anežka podle vlastního vzoru a chování odkázala. Je příkladem a motivací pro službu druhým.
Doplněné a převzaté názory z WWW stránek
Vladimír Pavlas
—————
„Neudrží se žádný stát, který porušuje základy mravnosti. Nevěřím, že se nutná reformace dá provést jen hospodářsky. Zároveň se musí provést reforma mravní a názorová. Nikdy jsem nebyl ateistou, neboť nebylo dne, abych nemyslel na Boha. Ježíš - ne Caesar, opakuji, toť smysl českých dějin i demokracie.
T. G. Masaryk
Před více než sto lety, kam proniklo křesťanství, byl u českého národa nejdůležitější vztah s Bohem. Z tohoto vztahu vyplývala etika a morálka. Všechno, co představovalo správný život, se zakládalo na výkladu z Bible. Většina byla motivována vírou v Boha. To bylo základem morálnosti před sto lety. Lidé v té době byli probuzeni k vědomí, že zlo je přítomno v jejich životě, a věděli, že hlavním cílem života je zalíbit se Bohu.
Současnost ukazuje, že lidé, žijící v hříchu, nevědí a nemohou vědět, co morální je a co není; důvod je prostě ten, že nad sebou nemají uznávanou autoritu. Nedostatek morálního vědomí se projevuje všude kolem nás. Zbloudili jsme, protože jsme odhodili své vodítko - Bibli. Jaký zmatek v životě nastane, jsme přímo svědky po volbách do senátu i přístupem nejrůznějších koaličních vlád.
Má-li morálka zůstat naživu, musí jí předcházet duchovnost. Opravdu mravný člověk musí věřit. Lidská společnost, která je skutečně spravedlivá, bude nejdřív hledat a velebit Boha a jeho Syna, Ježíše Krista. Jestliže vám toto prohlášení zní otřepaně, zamyslete se nad historií i současností.
Podobná skutečnost je zjevná v historii židovského národa i starého Řecka a Říma. Všichni měli vzorné morální zásady, výtečná etická zřízení, dobré pojetí zákonů a spravedlnosti, ale bez duchovních hodnot se ocitli v naprostém morálním úpadku. S odklonem od křesťanského myšlení, nastává morální a intelektuální úpadek, který zasáhl tento národ všemi směry. Když se lidé rozhodnou, že mohou žít podle pravidel, která si sami určí, vidíte, že lidská společnost upadá. Pak není žádný důvod na něco si stěžovat, co jsme svobodně zaseli, to budeme sklízet a nemůžeme očekávat nějaký zázrak.
DESATERO BOŽÍCH PŘIKÁZÁNÍ
Exodus 20–31
1. „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiné bohy mimo mne. Neuděláš si modlu, ani žádnou podobu toho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se jim klanět ani jim sloužit. Protože já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivý. Trestám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kdo mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kdo mě milují a zachovávají mé příkazy.
2. Nezneužiješ jméno Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jméno zneužíval.
3. Zachovávej den odpočinku, aby ti byl svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci, ani ty, ani tvůj syn a tvá dcera, ani tvůj otrok a tvá otrokyně, ani tvůj dobytek, ani přistěhovalec, kterého jsi přijal k sobě. V šesti dnech totiž udělal Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto Hospodin požehnal den odpočinku a oddělil jej jako svatý.
4. Cti svého otce i svou matku, abys dlouho žil na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.
5. Nezabiješ.
6. Nezcizoložíš.
7. Nepokradeš.
8. Nevydáš křivé svědectví proti svému bližnímu.
9. Nebudeš dychtit po domu svého bližního.
10. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního, ani po jeho otroku, ani po jeho otrokyni, ani po jeho býku, ani po jeho oslu, po ničem, co patří tvému bližnímu.“
Náměty k zamyšlení a rozhovoru:
1. Co je to pravda?
2. Existuje pravda jako taková nebo je více (pluralita) pravd?
3. Jak souvisí svědectví víry a morálka?
4. Co podporuje mezi křesťany vzájemnou důvěru a ochotu k dialogu?
5. Mohou nám pomoci při hledání pravdy a smyslu života i ti, kdo tzv. "stojí mimo církev"?
6. Jaký je vztah mezi pravdou, tolerancí, svobodou a láskou?
7. Jak zacházet s hromadnými sdělovacími prostředky, aby nám sloužily?
8. Kde mají nakonec kořen války, terorismus, rasismus, vraždy, krádeže, rozvody, roztržky atd.?
9. Myslíte, že je dnes touha (hlad, žízeň) po Bohu?
Sestavil Vladimír Pavlas
—————
Pane, veliký a mocný ve slově a v činu. Chceme si v této chvíli připomenout velikost tvé oběti života a učit se přijímat kříž. Pokračuješ ve své oběti v každém z nás, kde trpíš a umíráš za hříchy světa.
Křížová cesta je cesta života. Pojď s námi a buď nám Šimonem i Veronikou. Neboť ty žiješ a kraluješ na věky věků. Amen.
Pane Ježíši, Pilát tě odsoudil. Rozsudek je vynesen. Nikdo ze žalobců nepomyslel na to, že přijde chvíle, kdy bude každý z nich stát před soudem lidí a především před soudem Božím. I my často stojíme u soudu: Soudí nás lidé, posuzujeme se sami, jednou nás přijdeš soudit i Ty. V této chvíli k tobě voláme:
ROZPOMEŇ SE NA NÁS PANE!
Až shromáždíš lidi ze všech konců světa:
Až se začnou pohybovat nebeská tělesa:
Až staneme před tvým soudem:
Až nás naše svědomí bude obviňovat ze zlých skutků:
Až tě uvidíme přicházet ve slávě s nebeskými anděly:
Až začneš oddělovat dobré od zlých:
Až budeme očekávat tvůj rozsudek:
Smiluj se Pane, odprošujeme tě a prosíme o tvou milost a milosrdenství, neboť ty žiješ a kraluješ na věky věků.
Spasiteli, podrobuješ se rozsudku vladařovu. Ochotně přijímáš kříž. Jak se to liší od našeho přijímání kříže života. Voláme k tobě slovy:
SMILUJ SE NAD NÁMI, PANE!
Kdykoliv se kříže bojíme:
Kdykoliv kříže odmítáme a utíkáme před ním:
Kdykoliv je kříž pro nás těžký a nesnesitelný:
Kdykoliv se neochotně podrobujeme tvé vůli:
Kdykoliv se nám zdá, že trpíme nespravedlivě:
Kdykoliv chceme jít za tebou jen slovy a ne skutky:
Pane, nauč nás, co znamená: Kdo chce za mnou přijít, vezmi svůj kříž a následuj mne! Smiluj se nad námi, Pane, neboť ty žiješ a kraluješ na věky věků. Amen.
Vykupiteli, nemohl jsi již kříž unésti. Upadl jsi pro slabost svého těla. I my často padáme pod křížem pro slabost těla i duše. Voláme k tobě slovy:
BUĎ S NÁMI, PANE JEŽÍŠI!
Když naříkáme nad svými bolestmi:
Když padáme pod tíhou kříže:
Když se proti tobě bouříme:
Když nechceme povstat a jít dál:
Když se stydíme za své hříchy a poklesky:
Když hříchy zlehčujeme a pády všelijak omlouváme:
Dej nám sílu nejen odhodlaně nastoupit cestu za tebou, ale i přes všechny pády nevěrnosti a snad i hříchy, znovu povstat a vytrvat, neboť ty žiješ a kraluješ na věky věků. Amen.
Pane, ze všech stran na tebe hledí nepřátelské obličeje. Zaryté a zatvrzelé. Jen pohled tvé Matky byl jiný - útěšný a povzbuzující. Voláme ke tvé Matce slovy:
ORODUJ ZA NÁS KRÁLOVNO MUČEDNÍKŮ!
Panno Maria:
Ve chvílích bolesti a radosti:
Při práci pro naše bližní:
Při návštěvách nemocných a opuštěných:
Při setkání s lidskou bolestí:
Kdykoliv náš pohled má povzbudit a dát naději:
Kdykoliv bližního odmítáme:
Kdykoliv trpíme zlem, které udělali jiní:
Buď při nás, Panno Maria, neboť chceme potkávat tvého Syna v každém z bližních, aby naše radost byla odleskem věčné radosti. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.
Pane Ježíši, nezůstal jsi bez pomoci. Přinutili Šimona, aby ti pomohl nést kříž. I nám dáváš na cestu pomocníky. Od svého narození jsme v péči rodičů, učitelů, příbuzných, přátel. Za všechny tě prosíme:
DOPŘEJ JIM VĚČNÝ ŽIVOT!
Našim rodičům za lásku, péči a starostlivost:
Našim sourozencům za kamarádství, pomoc a rodinné společenství:
Biskupům, kněžím a katechetům za hlásání Božího slova a zvěsti o tobě:
Přátelům za duchovní život sblížení, za radu a slova povzbuzení:
Manželům a manželkám za práci, obětavost, lásku a radost manželského života:
Všem, kteří nám v životě jakkoliv pomohli:
Všem neznámým, kteří jsou připraveni nám pomoci:
Odplať Pane, všem našim dobrodincům věčným životem, neboť ty žiješ a kraluješ na věky věků.
Statečná žena stojí před tebou, Pane, a nabízí ti pomoc. Je to pomoc velmi nepatrná, ale tys za ni vděčný. Přiznáváme se, že v nás je mnoho zla, které nám brání vidět maličkosti dobra. Voláme k tobě:
VYSVOBOĎ NÁS, PANE!
Od nelásky a nenávisti:
Od nevděčnosti a pohrdání nepatrnými službami:
Od bázlivosti a sobeckosti:
Od vychloubání, ješitnosti a pýchy:
Od zatvrzelosti a pokrytectví:
Od lakoty a závisti:
Od mravní špíny a nečistoty:
Vysvoboď nás, Pane, ode všeho, co nám brání blížit se k tobě. Chceme se podobat Veronice, abychom byli tebou královsky odměnění ve věčné slávě, kde žiješ a kraluješ na věky věků. Amen.
Pane Ježíši, nezůstalo při jednom pádu. Ani v našem životě tomu není jinak. Ovšem, ty padáš, protože jsi slabý, my padáme do hříchu, protože jsme líní a lhostejní. Voláme k tobě slovy:
PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS!
Osvěť nás, abychom poznali hříšnost zatvrzelosti a veď nás k pokání:
Osvěť nás, abychom poznali hříšnost pokrytectví a veď nás k opravdovosti:
Osvěť nás, abychom poznali hříšnost náladovosti a veď nás k trpělivosti:
Osvěť nás, abychom poznali hříšnost lenosti a veď nás k vytrvalosti:
Osvěť nás, abychom poznali hříšnost roztrpčenosti a veď nás k radosti:
Osvěť nás, abychom poznali hříšnost povrchnosti a veď nás ke svátosti:
Neboť ty žiješ a kraluješ na věky věků. Amen.
Pane Ježíši, ženy velmi dobře poznávají tvé hrozné postavení. Chtějí ti pomoci, jsou bezmocné, proto ze soucitu pláčou. Planý soucit odmítáš, neboť nepomáhá, chceš změnu srdce. Voláme k tobě slovy:
ODPUSŤ NÁM PANE!
Náš planý soucit s trpícím bližním:
Prázdná slovy útěchy:
Naši neochotu opravdově pomoci:
Neschopnost vidět bídu kolem nás:
Zlou vůli ubližovat a radovat se ze zla:
Netrpělivost s nemocnými:
Smutek, který rozséváme:
Povýšennost, když se nám daří dobře:
Malomyslnost, když trpíme:
Dej nám pochopit, že chceš naši záchranu, ale že nás spasíš, jen když budeme dělat pokáním, neboť ty žiješ a kraluješ na věky věků. Amen.
Náš Vykupiteli, bolestný průvod je již téměř u konce a ještě jeden bolestný pád. Ježíši, vlej do naší duše důvěru v tebe. Je naděje, že dojdeš na Kalvárii? Každý nový pád v nás podlamuje důvěru, že dojdeme k tobě. Proto voláme slovy:
CHCEME V TEBE DŮVĚŘOVAT!
Když upadáme a hřešíme:
Když pociťujeme slabost:
V opuštěnosti a nemoci:
V pokušení a v boji s hříchem:
V temnotách i v radostech:
V pochybnostech, zda nás přes naše vzpoury ještě miluješ:
Když na nás doléhá zloba druhých:
Když se obáváme, že nás zavrhuješ:
Dobrotivý Ježíši, upevni naši víru, abychom ti vždycky dokázali důvěřovat a pociťovat tvoji lásku, neboť ty žiješ a kraluješ na věky věků. Amen.
Jsme u cíle. Konečně by sis Pane, mohl odpočinout. Ale teď teprve začne to nejhorší. Podávají ti hořký nápoj, ale tvoje duše nezahořkne. Naopak. S velkodušností se nabízíš Otci jako smírná oběť. Kolikrát máme v duši hořkost místo lásky, kolikrát ji způsobili druzí svou tvrdostí a necitelností. Místo omluv a výmluv voláme:
ODPROŠUJEME TĚ, PANE!
Za tvrdost srdce těch, kteří ubližují:
Za hořkost, kterou jsme druhým zaseli do srdce:
Za krutost a necitelnost:
Za touhu po odpočinku, na který jsme neměli právo:
Za nevíru a zoufalství:
Za duchovní bídu, kterou jsme zavinili:
Za odmítání svátostí:
Pane Ježíši, dej nám svou radost i ve chvílích, kdy se budeme připravovat na smrt, neboť ty žiješ a kraluješ na věky věků. Amen.
Náš Spasiteli, přibíjíme tě na kříž. Jako beránek jsi kladen na oltář a následuje první pozdvihování. Tvá láska k nám tě přivedla na kříž. Nemilujeme tě tak, jak si zasluhuješ. Proto k tobě voláme:
DEJ, AŤ TĚ VÍCE MILUJEME!
Když se modlíme, pracujeme, odpočíváme:
Když trpíme:
Když nás lidé pronásledují:
Když se nám podaří udělat dobrý skutek:
Když jsme zklamáni a zrazeni:
Když vítězíme nad zlem:
Když prohráváme a ustupujeme:
Miluj nás, Pane, a rozněcuj naši malou lásku, abychom tě milovali nadevšecko, neboť ty žiješ a kraluješ na věky věků. Amen.
Tvoje smrt, Pane, je i naší smrtí, je smrtí za nás a místo nás. Uvěřili jsme v tuto pravdu, neboť jsi ji dokázal svým životem. Posilni naši víru! Voláme k tobě:
VĚŘÍME V TEBE, PANE!
Tys pravý Bůh a člověk:
Tys jednorozený Syn Mariin:
Tys svými zázraky dokázal, že jsi pravý Bůh:
Ty ses nám ve všem podobal, kromě hříchu:
Tys zemřel na kříži, abys nás vykoupil:
Tvoje smrt se nekrvavě opakuje na oltáři:
Tys pod způsobou chleba a vína přítomen mezi námi:
Ty k nám promlouváš, kdykoliv nasloucháme Evangeliu:
Ty nás zveš k sobě, neboť jsi cesta, pravda a život:
Ty nám posíláš svého svatého Ducha:
Ty k nám mluvíš ve své Církvi:
Tys naše záchrana a jediná naděje:
Věříme v tebe, Pane, pomoz naší slabé víře, neboť ty žiješ a kraluješ na věky věků. Amen.
Svatá Panno, pomalu složili Ježíšovo tělo na tvůj klín. Není smutnější chvíle. Ten, kterému jsi dala pozemský život, dal věčný život nám. I náš pozemský život skončí. Pros za nás hříšné v hodinu smrti naší. Stůj pod naším křížem a přijmi nás také do svého náručí. Voláme k tobě:
UKAŽ NÁM SVÉHO SYNA!
Až dokončíme pouť svého života:
Až budeme opouštět svět:
Až se nebudeme moci modlit:
Až přestaneme vnímat své okolí:
Až se k nám bude blížit Satan, aby nám připomněl naše hříchy:
Až z dáli uslyšíme přísný hlas Soudce:
Až bude Bůh vážit naše hříchy:
Dříve než řekne slovo rozsudku:
Matko, přijmi nás, jako naše ochránkyně, do sboru svatých, kde zní sláva Otci i Synu i Duchu svatému na věky věků. Amen.
Pane, ještě není konec i když je hrob zapečetěn. Poslední slovo řekneš až vstaneš z mrtvých. Ve chvíli, kdy jsme se zastavili u tvého hrobu, voláme:
DĚKUJEME TI, PANE!
Za tvé narození a mládí:
Za tvůj Božský život:
Za tvé zázraky:
Za každé tvé slovo:
Za dar věčného života:
Za tvé přísliby:
Za tvou Matku:
Za tvé utrpení a smrt:
Za tvé zmrtvýchvstání:
Za seslání Ducha Svatého:
Za tvou Církev:
Za naše biskupy a kněze:
Za dobu, ve které žijeme:
Za svědectví, která vidíme u druhých:
Za dary Ducha svatého:
Za radost, kterou můžeme rozdávat:
Za lásku, kterou nás zahrnuješ:
Za každý den prožitý v milosti:
Za tvé požehnání:
Za drobnosti, které nás pozdvihují k tobě:
Za utrpení a zkoušky:
Za naději ve zmrtvýchvstání a život budoucího věku:
Za svátosti, které můžeme přijímat:
Za dary, které dáváš celému světu:
Vzdáváme ti díky, Bože, za všechna tvá dobrodiní, vždyť co máme dobrého, máme od tebe, neboť ty žiješ a kraluješ nad národy po všechny věky věků. Amen.
Závěrečná modlitba
Pane, cesta do nebe je krátká a trnitá. Je to životní křížová cesta. Stojí za to po ní jít, to jsme poznali. Drž nás, ať z ní nesejdeme, abychom tě chválili s Pannou Marií a se všemi svatými po všechny věky věků. Amen.
Vhodnou myšlenkou pro tuto dobu je biblický text z Listu Židům 10, 24.: „Mějme zájem jeden o druhého a povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům.“
—————
Drazí ,
Ve středu 14.2. 2024 vstoupíme do postního období, kde je nám nabízena možnost uvažovat o jádru křesťanského života. Tento den, nazvaný Popeleční středa, je dnem přísného půstu.
PRAVIDLA PŘÍSNÉHO PŮSTU NA POPELEČNÍ STŘEDU
Tato doba je vhodná k tomu, abychom za pomoci Božího Slova a svátostí obnovili svoji osobní i společnou cestu víry. Postní doba má odlišný charakter než ostatní části liturgického roku. Je to doba našeho obrácení, změna smýšlení, činění pokání. Je to doba naší vnitřní duchovní obnovy, což by mělo vyvrcholit opravdu dobrou a náročnou předvelikonoční svátostí smíření. Je to doba přípravy na obnovu našich křestních slibů ve vigilii Veliké noci. A konečně je to doba, kdy máme rozjímat o umučení našeho Pána Ježíše Krista.
Při mši svaté na Popeleční středu probíhá svěcení popela a udělování popelce. Na znamení, že se chceme skutečně obrátit, budeme všichni označeni na čele posvěceným popelem. Přitom uslyšíme slova kněze: „Pamatuj, že prach jsi a v prach se navrátíš!“ Právě při označování popelem si máme všichni – jeden vedle druhého – uvědomit a přiznat svou nedokonalost.
Vhodnou myšlenkou pro tuto dobu je biblický text z Listu Židům 10, 24.: „Mějme zájem jeden o druhého a povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům.“
Nacházejme novou důvěru v Ježíše Krista jako nejvyššího kněze, který pro nás získal odpuštění a přístup k Bohu. Hledejme s upřímným srdcem a s plnou vírou, držme se pevně naděje, kterou vyznáváme. Buďme pozorní k potřebám našich blízkých a pomáhejme dobrými skutky.
Také se říká, že pro posílení evangelních postojů je dobré účastnit se shromáždění – liturgie, vyhledávat dobrá společenství, nezapomínat na modlitbu, účastnit se rozjímání při Křížové cestě a zachovávat postní dny.
Vladimír Pavlas
—————
Krásně je to vidět v Bibli. Biblický svět nám ukazuje jedinečné dějiny, kdy Bůh lidi oslovuje, trestá, pomáhá v nebezpečí, zkrátka komunikuje. Člověk Bohu odpovídá právě aktem víry. Vírou vyjadřuje svoji věrnost Bohu. Když říkáme, že věříme, odevzdáváme se Bohu a toto odevzdání se je hlubší než naše názory a přesvědčení. Víra se týká nejen našeho vědomí, ale také nevědomí, které je centrem hlubšího jádra, „našeho srdce“ .
Nelze tvrdit, že kdo je věřící je automaticky dobrým a spravedlivým i naopak. Důležité je mít pro Boha otevřené své nitro. Do víry vkládáme sami sebe a máme k Bohu vztah. S Bohem pěstujeme vztah lásky, a díky víře je pro nás všechno osvětleno. Kdo uvěří v dospělosti cítí jakoby naráz prohlédnul, konečně vidí. Náboženský vztah se rodí z vděčnosti a také z údivu. Díky zbožnosti bereme život jako dar.
Otec Halík tuto teorii vysvětluje na příkladu: Bůh je jako světlo. Člověk ho nevidí přímo, ale je pro něho strašně důležité aby viděl, poznával, cítil. Pokud světlo zmizí, nastane tma a člověk se přestává orientovat. Člověk jako bytost má s věcmi okolo sebe společné pouze to, že existuje. Ale jinak se ve všem liší. Za největší rozdíl lze pokládat skutečnost lidského vědění o svém bytí. Člověk má též jistotu, že Bůh bude s ním v každé situaci. K tomu je potřeba Boha do svého života pozvat a nebát se vložit vše do jeho rukou..
Byl učedníkem Voltaira a jiných ateistů 18.století. Během francouzské revoluce se ve věku 55 let dostal jako podezřelý do vězení. Nadarmo hledal útěchu ve filosofii, kterou až do té doby tak vehementně zastával. Shledal ji prázdnou a nakonec odpuzující a upadl do hluboké deprese. Jeden ze spoluvězňů jej viděl v tomto stavu a nabídl mu svou Bibli. Laharpe se z počátku zdráhal, ale nakonec knihu otevřel, aby se na chvíli rozptýlil. Hned první řádek ho zaujal. Důstojnost Boží řeči jej udivila. Čím déle četl, tím více se divil. S úžasem zvolal: "Jak je to možné? Vždyť já tuto knihu vůbec neznám! Obsahuje odpovědi na všechny moje otázky. Nikdy by lidský duch nemohl něco takového vymyslet, anebo se takto vyjadřovat. Tato Kniha nemůže být nic jiného než Boží slovo."
Vězení opouštěl jako křesťan. Boží slovo způsobilo, že se z duchovního učedníka Voltairova se stal učedník Ježíše Krista. Mnoho lidí 18.století, kteří se otevřeli osvícenectví, obdrželi prázdné srdce a dostali se vnitřně z rovnováhy. Většina lidí našeho století na tom není lépe. Je jen jeden prostředek k uzdravení. Vrátit se. Ne k nějakému náboženství, ale k našemu Stvořiteli.
Čerpáno z publikovaných článků, sestavil a upravil Vladimír Pavlas
—————
—————
