Lk 15, 1-10 (Podobenství o ztracené ovci a ztraceném penězi)
Obě podobenství jsou tak jasná a názorná, že sotva k nim lze něco dodávat. Že je neuvěřitelně velká radost nad navráceným hříšníkem a Bůh je nejen tím, kdo se raduje, ale i tím, kdo hříšníka hledá a "přivede" ho zpátky, to lze z obou podobenství vyčíst velmi snadno. Otázkou je, zda tomu posluchač opravdu uvěří a zda na základě toho ve svém životě opravdu jedná.
Všimněme si ale úvodních dvou vět evangelia:
Do Ježíšovy blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali: „Přijímá hříšníky a jí s nimi!“
Kvůli těmto dvěma větám jsou vlastně vyprávěny tyto tři podobenství. Lukáš tyto věty neopakuje jen jako historickou událost, ale jako výzvu svým posluchačům a tedy dnes i nám.
Ježíšovi učedníci i ti, kteří přijali Kristovo učení jsou vázáni následovat příklad svého Pána a Mistra, jsou také vázáni přímo pokračovat v jeho díle.
Máme tedy dnes "přijímat hříšníky a ty, kteří nectí Boží Zákon, máme s nimi dokonce jíst u jednoho stolu?“ Evangelium poukazuje nejen na společné posezení u stolu, ale máme jako křesťané vstupovat do užšího společenství s hříšníky.
Jak to dělat? Odpověď není zcela jednoduchá. Víme, že dost záleží na tom, s kým se člověk stýká. Pokud má "špatné kamarády a lidi jiného názoru", působí to na něho zpravidla špatně a je nebezpečí, že mezi nimi uvízne a přizpůsobí se jim.
Toho jsou si křesťané mnohdy vědomi a věc řeší buď tak, že se snaží stýkat se jen s lidmi "hodnými, věřícími a jak říkáme- našimi", nebo tak, že se raději moc nestýkají s nikým.
Je to sice "politika" velice účinná, ale není v Ježíšově duchu.
Můžeme právem namítnout, že my nejsme Ježíš, že si tedy nemůžeme dovolit to, co si mohl dovolit on. Je to pravda. On byl plný Boha v nejvyšší možné míře, když byl Božím synem. On se tedy nemohl stát s hříšníky hříšníkem, naopak, on mohl hříšníkům přiblížit Boží skutečnost v nejplnější míře. Proto ho zřejmě i hříšníci hledali.
Z toho ovšem už vysvítá správné řešení pro nás. Máme přijímat hříšníky a jíst s nimi, ale abychom si to mohli dovolit a aby to těm hříšníkům bylo k dobrému, musíme být co nejvíce plní Boha, jeho Ducha a nejen své lidskosti.
Řešení není tedy v tom, stranit se Boha, abych neodrazoval hříšníky, ale v tom, být Boha plný. A do jaké míry se to v nás bude uskutečňovat, do té míry budeme nejen schopni (ale také povinni!) přijímat hříšníky do svého blízkého společenství.
Jak bude toto "přijímání hříšníků" vypadat, to jistě určí konkrétní životní okolnosti každého z nás. Společné je to, že toto přijímání hříšníků bude stát na vědomí, že Bůh je hledá ne, že my na nich pácháme dobré skutky v náš vlastní prospěch. Ovšem nikdy nás to neopravňuje ke ztrátě respektu vůči osobnosti a svobodě druhých. Přijímat hříšníky není totéž, co násilně je převychovávat.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Člověk má co dělat, aby se odpoutal od hříchu a nedal se strhnout špatnými příležitostmi. A tady se mu najednou ještě radí, aby bral hříšníky do svého společenství! Není to nebezpečné? Ano je! Ale kde mají poznat hříšníci Boží dobrotu, Boží nabídku společenství, ne-li u těch, kdo z této dobroty a v tomto společenství žijí, kteří v tomto kostele naslouchají řádkům Evangelia a přijímají Krista.
To, že nás Bůh hledá, chápe dost málo věřících. Mnozí máme tendenci stále prosit a dožadovat se toho, aby si nás Bůh všiml a jsou z neúspěch rozčarováni.. Snad je to taky tím, že si mnozí Boha spojují se svým pozemským otcem, jehož lásku, náklonnost a hlavně odpuštění si museli (případně třeba vůbec nemohli!) zasloužit a získat. Ale jen do té míry, do jaké pochopíme, že Bůh sám nás hledá a zve do svého společenství.S Ježíšem budeme jistě schopni zaujmout podobný postoj vůči hříšníkům, vůči "vyřazeným" dnešní doby.
Ježíšem kladený požadavek lásky k bližnímu není vlastně k uskutečnění moc lehký, ale víme, že je cestou, která vede k cíli.
Vladimír Pavlas
—————
