Co nás čeká po smrti?

Snad všechna světová náboženství věří v nějakou formu posmrtné existence, zatímco materialistické nauky před nás kladou perspektivu nicoty. Kolik pří se vedlo kolem nejspornější otázky lidské existence a jak málo důkazů přinesly! Knihy Raymonda Moodyho se krátce po vydání v USA staly světovými bestsellery. Autor v nich shrnul "vzpomínky" těch, kteří přežili svou klinickou smrt, a došel k pozoruhodnému zjištění - jejich prožitky při umírání byly takřka totožné a nevyvracely možnost jakési další cesty. Lze tuto zarážející shodu klást jako důkaz, že naděje věřících nejsou neopodstatněné?

Moody shromáždil materiál o stopadesáti případech, které dotazované osoby popsaly jako „vyjití mimo tělo po klinické smrti, nebo v její blízkosti“. Na základě těchto výpovědí tvrdí Moody, že jejich zážitky jsou do značné míry shodné .

Moody vybudoval na základě shod v různých výpovědích jakýsi ideální model přežití klinické smrti, který popisuje takto:Člověk umírá. Když kritická situace jeho organismu dosahuje vrcholu, slyší, jak lékař konstatuje jeho smrt. Začíná teď slyšet nepříjemný zvuk, něco na způsob pronikavého zvonění nebo hlasitého nářku, a v téže době má pocit, že se velmi rychle pohybuje dlouhým temným tunelem. Potom se náhle ocitne mimo své tělo, i když z jistého odstupu, jako kdyby byl pouhým pozorovatelem. Z toho nezvyklého bočního úhlu pozoruje oživovací pokusy lékařů a je emocionálně hluboce rozrušen.

Tři svědectví

Tak například dívka, která prožila „stav mimo tělo“ jako důsledek autohavárie, z níž si odnesla několik vážných zranění, popsala svůj prožitek takto: „Viděla jsem své vlastní tělo celé zkroucené uvnitř rozbitého auta, okolo kterého se shromáždili lidé, ale nic jsem necítila.Bylo to tak, jako by tělo náleželo úplně někomu jinému, anebo jakoby to prostě byl nějaký předmět. Věděla jsem, že to je moje tělo, ale bylo mi úplně cizí, lhostejné.“Po určité době se začíná přežívající orientovat a zvykat si na svou zvláštní situaci. Zjišťuje, že stále má jakési „tělo“, které se však svou povahou i vlastnostmi úplně liší od toho těla, které opustil. Krátce potom se přiblíží jakési jiné bytosti, aby ho přivítaly a pomáhaly mu. Postřehne nevýrazné postavy dříve zesnulých příbuzných a známých. Objeví se před ním i bytost, s kterou se před tím nikdy nesetkal, světelná bytost, vydávající ze sebe vlny sympatií a lásky a pozorovatelného tepla. Tato bytost k němu směřuje, a aniž užívá slov a otázek, vede ho k vlastnímu zhodnocení jeho života. Pomáhá mu přitom tím, že mu v bleskové retrospektivě ukazuje panoráma hlavních událostí, kterými prošel. V jistém okamžiku se umírajícímu zdá, že se blíží k jakési bariéře či hranici. Usuzuje z toho, že se musí vrátit na zem, že čas jeho smrti ještě nenadešel. Brání se tomu, vědomí dalšího života po opuštění těla ho přitahuje natolik, že nepociťuje chuť k návratu. Přeplňují ho intenzivní pocity radosti, lásky a pokoje. Avšak bez ohledu na svůj vnitřní odpor spojuje se jakýmsi neznámým způsobem znovu se svým fyzickým tělem a vrací se do života. Později se časem snaží vyprávět o těchto svých zážitcích jiným lidem, ale naráží přitom na potíže srozumitelnosti. Především nenalézá vhodná slova, která by mohla vyjádřit to, co se s ním událo. Nicméně působí tento jeho prožitek hluboce na jeho další život a na jeho vztah ke smrti a jejímu smyslu v životě.

Jedna žena popisuje své dojmy z doby, kdy byla prohlášena  za mrtvou, takto: „Byl to pocit nejvyššího klidu a bezpečí, spojený s naprostým nedostatkem strachu. Nalézala jsem se v jakémsi tunelu vybudovaném jakoby ze soustředěných kruhů. Nějakou dobu po tomto mém zážitku jsem viděla v televizi program zvaný „tunel času“, v němž lidé cestovali z času do času právě takovým spirálovitým tunelem. To je asi nejblíže tomu, co jsem tenkrát pociťovala.“

A ještě jedno svědectví: „Uslyšel jsem hlas - ne tak, jak se slyší lidský hlas, ale jakoby za smyslovými vjemy, oznamující mi, co mám dělat, a nepociťoval jsem už strach z návratu do svého fyzického těla.“Ke knížce napsala předmluvu zmíněná Dr. Kübler-Rossová. Píše v ní: „Třebaže Dr. Moody netvrdí, že zkoumá sám jev smrti, vyplývá z jeho výzkumů, že umírající si zachovává vědomí prostředí, i když už byla konstatována jeho klinická smrt. To souhlasí s mými nálezy, v nichž jsem se opírala o výpovědi pacientů uznaných za mrtvé a vrácených k životu často k údivu kvalifikovaných vynikajících lékařů. Soudím, že naše společnost je v současné době v přechodné etapě. Musíme mít odvahu otevřít dveře novým výzkumům, odvahu přiznat si,že naše současné nástroje jsou v této oblasti nedostačující. Podle mého názoru otevře tato kniha mnoho takových dveří lidem s širokými obzory, bude pro ně zřídlem odvahy a způsobí, že náležitě ocení novou doménu vědeckého bádání.

Prožitek smrti

Podoba mezi jednotlivými líčeními je opravdu tak velká, že z nich lze vybrat asi patnáct samostatných prvků, které se opakují ve všech případech, se kterými jsem se setkal. Člověk umírá v okamžiku, kdy dosahuje nejvyšší tělesné tísně, slyší, jak lékař prohlašuje, že zemřel. Nato slyší nepříjemný hluk, hlasité zvonění nebo bzučení, a současně cítí, že se velmi rychle pohybuje nějakým dlouhým temným tunelem. Pak je najednou mimo své fyzické tělo, ale stále ještě v jeho bezprostřední blízkosti a vidí se odděleně od sebe jako divák. Dívá se na oživovací pokusy z tohoto vyhlídkového bodu a je ve stavu emocionálního vzrušení. Po chvíli se vzpamatuje a poněkud se přizpůsobí svému zvláštnímu stavu. Pozoruje, že má stále ještě jakési tělo, i když značně odlišné povahy a nadané velmi rozdílnými schopnostmi než mělo tělo, které opustil. Pak se začnou dít další věci. Přicházejí jiní, aby jej přivítali a pomohli mu. Vidí duše dříve zemřelých příbuzných a přátel a objevuje se před ním jakýsi vřelý a milující duch - něco co dosud nepoznal - jakoby bytost světla. Tato bytost mu beze slov položí otázku, která ho přiměje ohodnotit jeho život, přičemž mu pomůže panoramatickou projekcí důležitějších událostí z jeho života. V určité chvíli má zemřelý pocit, že se přibližuje k nějaké bariéře nebo hranici, ale shledává, že se musí vrátit zpět, že jeho čas dosud nenadešel. Tomu se brání, protože teď už je tak zaujat svými novými zážitky, že se nechce vrátit. Je přemožen intenzivními pocity radosti, lásky a míru. Ale přesto se zase nějak sjednotí se svým fyzickým tělem a žije dál. Později se snaží o tom mluvit s jinými lidmi, ale narazí na potíže. Jednak nemůže nalézt slova, která by dokázala vystihnout jeho nadpozemské zážitky. Nebo se setkává s nepochopením a tak se už dál nepokouší. Přesto však to, co zažil, hluboce ovlivní jeho další život, především jeho názor na smrt a její vztah k životu.“

K rozjímání v době postní z pramenů www stránek sestavil

Vladimír Pavlas

ŘÍJEN - MĚSÍC RŮŽENCE

Počátky modlitby růžence sahají až do středověku

Do té doby se poustevníci a řeholníci snažili alespoň jednou týdně pomodlit všech 150 žalmů. Taková modlitba ale byla překážkou pro většinu lidí, protože málokdo uměl číst a psát. První snaha  zpřístupnění modlitby opravdu pro každého vedla k nahrazení každého žalmu jedním tajemstvím. Postupně došlo i k přidání mariánské modlitby Zdrávas Maria. Tak začal vznikat růženec takový, jaký ho známe dodnes, jehož konečnou formu schválil papež Pius V. v 16. století.

Růženec měl tedy stejný počet zdrávasu jako je v bibli žalmu – 150 a byl rozdělen do 3 hlavních tajemství – radostného, bolestného a slavného. V roce 2002 sv. Jan Pavel II. doplnil růženec ještě o jedno tajemství – tajemství slavné.

Panna Maria nás vždycky vede k Ježíši

A to i skrze růženec. Pokaždé, když se zjevovala – ve Fatimě, na Turzovce, v Lurdech nebo se stále zjevuje v Medjugorji. S láskou nám připomíná, abychom nezapomínali na tuto prostou modlitbu, která je nejkratší cestou k modlitbě srdcem. Modlit se srdcem znamená hledat odpovědi pro svůj život. A právě růženec, jehož tajemství nám vypráví o životě Ježíše, nám může odpovědět na mnoho otázek. Pomůže nám získat pokoj v srdci, který nám nikdo nevezme a naše srdce se otevírá Bohu a jeho působení.

Růženec je silnou zbraní proti Zlému.

Může být zbraní každého z nás a je jen na nás, jestli se rozhodneme ji používat. Mnoho svatých si uvědomovalo tuto sílu a celý svůj život neodložili mocnou zbraň z rukou. Například sv. Ignác z Loyoly nosil růženec neustále při sobě - ani na spaní ho neodložil, a vždy, když měl chvilku volna, neváhal s modlitbou. Sv. Jan Pavel II. často jako malý vídával svého otce – vojenského důstojníka - klečet na kolenou a modlit se růženec. Později řekl, že právě tyto chvíle byly pro něj obrovskou školou víry, právě když jeho otec, velký a vážený muž, vzal do rukou křehkou, ale silnou zbraň.

  Růženec je živý a stále aktuální

Je krásné vidět mladé lidi s růžencem v ruce, jak si s důvěrou a horlivostí vyprošují skrze Pannu Marii milosti do svého života. A stejně tak je krásné vidět skupinku babiček, které věrně a vytrvalé orodují za své děti, vnoučata, kněze, farnost i celý svět. Stejně tak je krásné vidět i Tebe, jak kráčíš za Kristem podepřen o modlitbu růžence.

Drazí farníci,

přináším malou připomínku patrona, knížete a zakladatele českého státu  Svatého Václava.

             Václav byl synem českého knížete Vratislava a jeho manželky Drahomíry, která pocházela z polabských Stodoranů. Podle staré tradice se narodil kolem r. 907 ve Stochově u Libušína a měl šest sourozenců: dva bratry, Boleslava a Spytihněva, kteří byli mladší než on, a čtyři sestry, z níchž známe jménem jen jednu, Přibyslavu.

           Václav byl pokřtěn  slovanským knězem, jedním ze žáků sv. Metoděje. O jeho křesťanskou výchovu se starala především jeho babička sv. Ludmila: "A  dala ho vyučovat knihám slovanským podle návodu knězova, aby si dobře  osvojil jejich smysl. Odvedl jej pak Vratislav na Budeč, a chlapec se začal učit knihám latinským.

          Na Budči, při kostele sv. Petra, zbudovaném knížetem Spytihněvem, byla jakási vyšší škola, kde se učilo latinsky.

          Dostalo se tedy Václavovi vzdělání, jímž se nemohli honosit ani panovníci velkých národů, ba ani sousední králové němečtí. Důležitější však bylo, že příklad zbožné babičky Ludmily a literární vzdělání uschopnily mladého knížete, aby pochopil a pronikl podstatu a hodnotu náboženství Kristova. Na skutečných křesťanských základech začal budovat nový křesťanský stát.

           Václav byl vychován i ke zbožnosti. Dal v zemi stavět kostely, povolal do naší země vzdělané kněze z křesťanských zemí. Na Pražském Hradě položil základy ke stavbě kostela, dnes katedrály sv. Víta. Přivezení ostatků sv. Víta v té době znamenalo vytvoření státnosti a respekt okolních zemí k tomuto státu a panovníku.

           Dokázal se postavit i do boje, jak z Radoslavem Zlickým, tak z německým knížetem Jindřichem l. Ptáčníkem. Místo bojů a drancování se dokázal politicky dohodnout.

             Přemyslovský kníže Václav  byl dne 28. září roku 935, před kostelem ve Staré Boleslavi, přepaden a zavražděn na příkaz svého vlastního  bratra Boleslava. Ten  si cestou prolití krve vlastního bratra vynutil nástupnickou vládu. Boleslav nesouhlasil s Václavovou smířlivou zahraniční politikou a chtěl se dostat na trůn - říká se tomu touha po moci a vládě a představě, že jako panovník bude lepším než ti druzí.

           Píseň Svatý Václave byla po několik století neoficiální národní hymnou. Právem může být sv. Václav nazýván i patronem těch, kdo usilují o mír. On usiloval o mír nejen slovy, ale svým jednáním, svými činy, ne zbabělým ustupováním, ale osobním nasazením tehdy, kdy byla v sázce nejen jeho vláda, ale i život. Nevěděl, že v zápase s Radslavem Zlickým Bůh zázračně zasáhne. A protože chtěl zůstat svému bratru bratrem, raději položil svůj život, než by volil cestu násilí. Neboť miloval své nejbližší, svůj národ, každého člověka. Proto po celou dobu své vlády usiloval o mír, mír, který vychází ze spravedlnosti a lásky. A Čechové si byli vědomi, že mají ochránce a přímluvce za mír u Boha.

               Václavův život a jeho zavraždění, se ještě v 10. století stali, zdrojem náboženského Svatováclavského kultu. Jeho uctívání, se později v 11. a 12. století, šířilo nejen po celé zemi, ale například i do sousedního Polska či Ruska. „Svatý Václav se stal světcem, přímluvčím a ochráncem svého lidu v nebesích, a tak i symbolem, záštitou a svorníkem národní jednoty a síly.“ (citace historika J. V. Šimáka).

„Ty jsi dědic České země, rozpomeň se na své plémě,“ zpíváme se Svatováclavském chorálu. Zkusme přemýšlet o tom, co vyjadřují tato slova.

            Svatý Václav je dědic. Neměli bychom však být spíše my dědici svatého Václava, jeho odkazu, jeho stylu života? A vůbec, co to znamená slovo „dědic“? Pokud se zeptáme takto, možná se dobereme smyslu textu, který zpíváme.
 

          Když do našich zemí přišli první misionáři křesťanské víry, nemohli jednoduše smést ze stolu hodnotový systém, základní vzorce kultury našich předků. Svatý Václav se stal „dědkem“, respektive dědicem České země, ochráncem národa a české státnosti.
Kolem svého ochránce se shromažďoval národ již velmi záhy. O tom bychom se dočetli v seriózních dějepisných knihách. Kolem sv. Václava je národ schopen semknout své síly i dnes. Snad jsme právě pochopili proč…
Ne náhodou si korunu Karla IV. panovníci půjčovali od sv. Václava. Ležela totiž na jeho lebce. Koruna českého království patří jemu a nikdo nepovolaný na ni neměl ani nemá právo.
Ten, kdo ctí svatého Václava, ctí své kořeny. Kdo ctí své kořeny, je pevně zakořeněný a jen tak nic s ním neotřese. Kdo naopak od sebe odsekává své kořeny, padne a zahyne.

Co by svatý Václav řekl nám v tento den?

              Proč se chvějete, proč pochybujete?  Jsem váš kníže, ale jsem jiný, než ostatní vaši vladaři. Nejdu dějinami oblečen v železo, ale v lásku Kristovu.

              Byl jsem s vámi tak jako s vašimi předky vždy a za všech okolností. Byl jsem tu, když na nádvoří dupaly podpatky Heydrichových vojáků; když z hradu českých králů zněly naduté lži komunistů. Byl jsem s těmi silnými ženami, které mi dnes přišly poděkovat, v ono chladné ráno, kdy je před 60 roky vyhnali  z jejich klášterů od modlitby, studia, péče o druhé a odvedli je k otrockým pracem.

             Jsem s vámi, když mou zem, úrodnou a bohatou, jste zadlužili tak, že by ji věřitel mohl i s vámi prodat do otroctví.

             Jsem s vámi, když se tu poctivý spravedlnosti těžko dovolává a často se jí nedožije.

             Jsdu s vámi, když tuto zemi s kulturní a křesťanskou tradicí zaplavujete hazardem, podvodníky, prodejnými děvčaty a neúctou k životu.

            Byl jsem s každým, kdo hájil tuto zem a dobro, důstojnost a život lidí. Jdu dějinami vítězně, protože nechci nikoho porazit a protože mou zbraní je Pravda. Mým štítem je Pravda, mou korouhví je Pravda.

            Přestaňte se třást, vymlouvat a hádat. Vezměte do ruky nástroje práce, ne války, a začněte mou zemi zvelebovat.

            Stačí tak málo – přestaňte si lhát a postavte se kolem mé korouhve, kterou je neporazitelná pravda. Nebojte se, nedám zahynouti ani vám ani budoucím. Odstraňte lež ze svých životů, jednání a slov a moje země bude zemský ráj – ne na pohled, na oko, ale skutečně.
Nedám zahynout vám ni budoucím – Kriste eleison.

    Čerpáno z více zdrojů                                                                                                     Vladimír

Česká republika a výuka náboženství

Výuku náboženství reguluje Školský zákon 561/2004 Sb., který v § 15 stanovuje, že ve školách lze v souladu se zásadami a cíli vzdělávání podle § 2 vyučovat náboženství.

 Náboženství mohou vyučovat registrované církve nebo náboženské společnosti, kterým bylo přiznáno zvláštní právo vyučovat náboženství ve státních školách.

V základních a středních školách zřizovaných státem, krajem, obcí se vyučuje náboženství jako nepovinný předmět, pokud se k předmětu náboženství uskutečňovanému danou církví nebo náboženskou společností přihlásí ve školním roce alespoň 7 žáků školy.

 K vyučování náboženství lze spojovat žáky z několika ročníků jedné školy nebo více škol, nejvýše však do počtu 30 žáků ve třídě. Spojovat žáky z více škol k vyučování náboženství lze na základě smlouvy mezi příslušnými školami, která upraví rovněž úhradu nákladů spojených s tímto vyučováním.

Vyučovat náboženství může v základním pracovněprávním vztahu k právnické osobě, která vykonává činnost dané školy, pověřený zástupce církve nebo náboženské společnosti, který splňuje předpoklady dané školským zákonem pro výkon činnosti pedagogického pracovníka. Pověření vydává statutární orgán církve nebo náboženské společnosti. Většinou se výuka koná v den, kdy je méně hodin, obvykle odpoledne.

Na církevních školách je výuka náboženství povinná, nebo fakultativní. Záleží na konkrétním zřizovateli. Většina církevních škol má svého kaplana. Výuka náboženství může být zvolená studentem v rámci maturitní zkoušky.  

Občanská výchova patří k nejdůležitějším předmětům výuky

J. A. Komenský, učitel národů se vyjádřil: Zanedbávání výchovy je zkázou jednotlivců, rodin, národů i států.

- Proto by moudrá výchova měla být prioritou každého člověka, rodiny, školy, médií (noviny, rozhlas, televize), společnosti, státu a církve.

Lidská moc, která popírá existenci mravního zákona  a světového názoru na něm zbudovaného, tj. univerzálního světového názoru čisté demokracie, zákonitě směřuje ke krizovým jevům, k úpadku morálního zdraví, krizovým jevům ekonomickým, k náhražkovému štěstí, šikaně, kriminalitě, totalitě, válkám. Prioritou proto musí být vláda moudrého světového názoru v hlavách co největšího počtu lidí, hlavně však učitelů, zejména občanské výchovy.

Platon, který učil, že výchova je úkol politický, že vládnout znamená vychovávat, souhlasil by asi s názorem, že když státní moc způsobila zhoršení morálního zdraví společnosti, je opět na nové státní moci, aby toto zhoršení společnosti napravila. Představa o zastaralých mravních pravidlech, jejichž dodržování překáží nezávislému hledání lidského štěstí, je zcela falešná.

Není práva bez morálky

JUDr. Milan Hulík si ve svém článku klade otázku: „Má soudce soudit podle zákonů nebo podle morálky?“ Správnou odpověď najdeme v knize JUDr. B. Ečera Norimberský soud: „Není práva bez morálky. Právo, které se odpoutá od tohoto svého pramene, usychá, hyne nebo se mění v opak práva.“ Podobně se o vztahu morálky a práva vyjádřil i ruský filozof Vladimír Solovjev: „Právo je minimum morálky.“

Pro soudce, občany, představitele státní moci je tragický názor, že lidské právo je víc, je důležitější než morální řád, odvozený z přírodního mravního zákona, z něhož jsou odvozeny všelidské mravní normy. Čím větší je odchylka od norem mravního zákona, tím méně se dá hovořit o demokratickém právním státu, o spravedlnosti, bezpečnosti, důvěře a o zdravých vztazích či poctivé ekonomice. (ČD z 29. 3. 1994)

Komentář: po pádu komunismu lidé očekávali nové a nadějné dny, které oživí tuto českou společnost. Zvolili si svobodně demokracii. Ta však má svá pravidla a aby byla funkční musí být založena na morálním a mravním základě jednotlivce. Demokracie, v nichž státní moc toleruje nízkou a klesající úroveň morálního zdraví, stávají se zákonitě časem jen demokraciemi formálními, zpravidla však vybavenými mocnou tajnou totalitní mocí, která na práva a svobody občanů v případě své potřeby nemusí dbát.

Jednou z možností obnovy mravních zákonů je učit se zachovávat Desatero, které se praktikuje v církvích a rodinách s křesťanskou výchovou. Ale ani zde není záruka, že tyto rodiny vychovají pod vlivem současné společnosti občany s ryzím přesvědčením k mravním normám. Příkladem toho je doba totality, kde se podařilo pod vlivem škol odbourat náboženskou výuku a  morální normy, které byly v našich zemích i celé Evropě postaveny na křesťanských základech.

Po pádu totality se mnoho nezměnilo. Sice je svoboda vyznání a vzdělávání v křesťanských hodnotách, ale generace převzaly pouze malou část z výchovy rodičů a přizpůsobily se názorům společnosti, ve které žijí. Nedivme se, že současná generace, která vyšla z těchto základů, má pokřivený názor na mravní hodnoty i Zákon. V těchto řadách stojí velká řada voličů i těch, kteří jsou voleni. Komu dát důvěru? Vždy nejde o to, co by člověk dělat neměl, nýbrž co by dělat měl. Svobodu nelze chápat jako osvobození od něčeho (negativního), ale a především jako svobodu k něčemu.

Příkazy a zákazy nechtějí život a svobodu člověka omezovat, ale chránit. Co však dělat v konkrétní situaci, v určitém případě, to musí i křesťanům povědět rozum. Je důležité nést svojí osobní zodpovědnost a stále nově orientovat svůj život k osvědčeným křesťanským zásadám.

  Pro výchovu mravní osobnosti a pro správné rozhodování v nejrůznějších situacích.

1. „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiné bohy mimo mne. Neuděláš si modlu, ani žádnou podobu toho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se jim klanět ani jim sloužit. Protože já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivý. Trestám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kdo mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kdo mě milují a zachovávají mé příkazy.

2. Nezneužiješ jméno Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jméno zneužíval.

3. Zachovávej den odpočinku, aby ti byl svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci, ani ty, ani tvůj syn a tvá dcera, ani tvůj otrok a tvá otrokyně, ani tvůj dobytek, ani přistěhovalec, kterého jsi přijal k sobě. V šesti dnech totiž udělal Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto Hospodin požehnal den odpočinku a oddělil jej jako svatý.

4. Cti svého otce i svou matku, abys dlouho žil na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.

5. Nezabiješ.

6. Nezcizoložíš.

7. Nepokradeš.

8. Nevydáš křivé svědectví proti svému bližnímu.

9. Nebudeš dychtit po domu svého bližního.

10. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního, ani po jeho otroku, ani po jeho otrokyni, ani po   jeho býku, ani po jeho oslu, po ničem, co patří tvému bližnímu.“

Čas, který je nám dán, abychom vytvářeli svůj život a naplňovali jeho smysl, je vzácný. Každému z nás je vyměřen Bohem.

Každý člověk prožívá v životě chvíle, o kterých by si přál, aby zůstaly, ale čas plyne neúprosně vpřed – zdá se nám, že čím jsme starší, tím plyne rychleji. Ale jindy se nám čas přímo vleče. Zdá se nám, že stojí a chtěli bychom jej uspíšit. Ale čas nelze ovlivnit.

Jen svými myšlenkami můžeme prolomit hranice prostoru a času, překročit začátek a konec vlastní pozemské existence, zkoumat minulost, plánovat budoucnost.

Bezprostředně se nás ovšem dotýká doba nejbližší : příští týden, příští den, příští hodina, příští chvíle. V ní se žádá správné rozhodnutí.

Abychom my jako dospělí lidé vystihli včas problémy doby a jejich řešení, to zdůrazňuje sv.Pavel v listě Efesanům - dřív než začne připomínat povinnosti křesťanů ve společenství, vybízí : „Žijte pozorně jako moudří a využijte pravou chvíli, neboť dny jsou zlé. Chápejte, co je vůle Boží“ (Ef 5,15a).

Vyloží-li se desatero přikázání pro dnešní dobu a snažíme-li se je vzít za svou směrnici, pomáhá nám uchopit pravou chvíli, konat Boží vůli a stávat se lepšími a šťastnějšími lidmi.

Sestavíl z více článků Vladimír Pavlas

V naší vlasti si 5. července připomínáme svátek sv.Cyrila a Metoděje.

              Odkaz i dílo těchto bratří je základním kamenem nejen pro Moravany, ale i pro Čechy a celý slovanský svět. Jejich práce se nesmazatelně zapsala do dějin našeho i slovanského světa, avšak především vytvořila pevné duchovní základy pro pěstování křesťanské víry. Solunští bratři přišli na Velkou Moravu na žádost  knížete Rostislava Moravského na jaře roku 863.

              Svatí Konstantin (Cyril) a Metoděj, označováni někdy jednoduše jako bratři ze Soluně, jsou známí jako apoštolové Slovanů nebo také Slovanští věrozvěsti. Pro misii na Velké Moravě vytvořili písmo hlaholici a prosadili staroslověnštinu jako bohoslužebný jazyk.

          Konstantin (Konstantinos, zvaný též Konstantin Filosof nebo jen Filosof (narozen v roce 826 nebo 827 v Soluni a zemřel 14. února 869 v Římě)) byl profesorem filosofie v Konstantinopoli, roku 855 vstoupil do kláštera. Byl pouze mnichem, ačkoliv celý středověk byli oba bratři považováni za biskupy.  Znovu vstoupil do kláštera před svou smrtí v Římě, kde přijal řeholní jméno Cyril (Kyrillos), pod nímž je známější (svatý Cyril nebo Cyril Filosof). Byl mladším bratrem svatého Metoděje.

         Metoděj (Metod, lat. Methodius) (narozen 815 v Soluni a zemřel 6. dubna 885 na Moravě), starší bratr Konstantina, byl zpočátku byzantským státním úředníkem, později mnichem, diakonem a nakonec prvním moravským arcibiskupem.

Základ víry, křesťanské výchovy a vzdělanosti tohoto národa má kořeny na Velké Moravě. Tento státní svátek je pro nás výzvou i přihlášením se k odkazu našich předků i zrozením státnosti a identity našeho státu, který je postaven na základech křesťanství.

Mistr Jan Hus

 Narodil se 1369 v Husinci a zemřel 6. července 1415, upálen na hranici v Kostnici. Byl vysvěcen v římskokatolické církvi na kněze. Jan Hus byl českým středověkým náboženským myslitelem, reformátorem a především kazatelem. Stal se rektorem na pražské univerzitě v roce 1409- 1410.

Je s největší pravděpodobností také autorem reformy českého pravopisu,  odstranil spřežky a zavedl do české abecedy diakritiku.

 Ve svých náboženských pracích kritizoval mravní úpadek, v němž se ocitla katolická církev, a přejal některé myšlenky Jana Viklefa. Římskokatolická církev ho označila za kacíře, jeho učení za herezi a následovalo vyloučení z církve. Exkomunikován byl 1411, ale dále působil jako kazatel na venkově. Na koncilu v Kostnici byl odsouzen jako kacíř a vydán světské moci k upálení na hranici,  když odmítl odvolat své učení.

584 let trvalo, než katolická církev přiznala chybu. V roce 1999 prohlásil papež Jan Pavel II., že lituje kruté smrti Jana Husa a uznal ho jako reformátora církve.

 Některé Husovy názory dodnes katolická církev vnímá jako teologicky závadné a tohoto rehabilitovaného mučedníka přehlíží.

Datum jeho upálení se stalo státním svátkem. K jeho odkazu se hlásí husité, pravoslavná církev i další církve a společnosti vzešlé z reformace.

29.6. 2023 mají svátek svatý Petr a Pavel.

V našem okolí jsou zasvěceny kostely sv. Petra a Pavla v Úsobí a Šlapanově. Tyto farnosti k zasvěcení kostelů slaví již tradičně poutní slavnost na bohoslužbách a pouť bývá slavena  přeložením na neděli. Bývá doprovázena světskými radovánkami a jarmarkem různého druhu i hudebním doprovodem.

Kostel sv. Petra a Pavla v Úsobí

Svatý Petr – Šimon, bratr sv. Ondřeje, rybář, přijal od Ježíše jméno Petr, které v řečtině znamená skála. Ježíš ho tak pojmenoval, protože se měl stát skálou, na jejímž základě bude vybudována celá církev. I proto se stal po Kristově smrti prvním z dvanácti apoštolů. Konal jménem Krista zázraky až do své smrti, někdy kolem roku 64 n. l., kdy byl za Neronovy vlády ukřižován hlavou dolů. Je uctíván jako ten, kdo má klíče od nebeského království, a jako patron církve. Bývá zobrazován s klíčem a knihou.

Svatý Pavel jako římský občan byl původně nepřítelem křesťanství a patřil k největším pronásledovatelům křesťanů v Jeruzalémě, ale na cestě do Damašku se mu zjevil Ježíš Kristus a Pavel se obrátil na křesťanskou víru. Byl prvním misionářem církve, který šířil evangelium v Malé Asii a v Evropě. Byl souzen a stať mečem roku 65 n. l. Svatý Pavel je vzýván na pomoc proti hadímu uštknutí. Podle legendy ho uštkla zmije, aniž mu jakkoliv uškodila nebo ho poranila. Bývá zobrazován s mečem a s knihou.
 

Dle pramenů se tato pouť slavila i ve vesnici Pozovice, která patří do farnosti Šlapanov.¨

Kaplička v Pozovicích

Již tradičně zveme farníky a poutníky na poutní slavnost do kostela sv. Jakuba ve Štokách

 slavná mše svatá bude v neděli 18. 6. 2023 v 8:00 hodin

Datum poutní slavnosti se počítá od Velikonoc a to vždy 10. neděle.

PŮVOD A ÚCTA  K BOŽSKÉMU SRDCI PÁNĚ VE ŠTOKÁCH

Srdce bez hranic

Z žádných pramenů nelze vyčíst, kdy se v naší obci tato úcta k božskému Srdci Páně objevila a přerostla v poutní slavnost. Pravdou je, že se tato úcta začala šířit v 17. století. Podnětem byla zjevení sv. Markétě Alacoque 1674. Bylo jí dáno poznat lásku Ježíšova Srdce. Tato úcta se šířila i do našich domovů a mnozí vlastníte tzv. svaté obrazy s Kristem a probodeným srdcem, které je ovinuto trním, s plameny a křížem. Tato symbolika vyjadřuje hloubku Ježíšovy lásky k člověku.

Mladá srdce Štoků

Poutní slavnost je zakotvena v křesťanské tradici, kterou si občané Štoků váží a nezmizela ani v době totality, kdy byly poutní slavnosti různě překládány na jiné termíny.

Tyto slavnosti jsou často doprovázeny i světskými radovánkami, které vychází z podstaty slavnosti a navazují na zapojení se k lidové zbožnosti našich občanů. Podstata však zůstává v tajemství a lásce, kterou jsme zdědili a neseme dál v oslavě této křesťanské slavnosti, bez které by žádná pouť nebyla.

                                                                                Srdce zvonu

K opravdové pouti patří boží požehnání a účast na bohoslužbách této slavnosti. Pokud se zbožnost vytratila z našich řad, jsme o něco chudší a prožíváme pouhé ateistické slavnosti, které jsou založeny na okruhu příbuzných a přátel u dobrého jídla, návštěvou atrakcí a zakoupením perníkového srdce na důkaz, že máme někoho rádi.

Ve všech národech světa je srdce symbolem středu lidské bytosti, symbolem lidskosti a vzájemných vztahů. Kdyby svět zapomněl na „srdce“, zavládla by v něm jen vůle a rozum. Tak by se svět stal chladným a krutým, bez úcty a lásky.

Vladimír Pavlas
 

Dar z lásky

      Ve čtvrtek 8. června je v církevním kalendáři Slavnost Těla a Krve Páně.

Je to slavnost jejíž počátek sahá  do roku 1264, kdy ji pod názvem „Svátek Božího Těla“ zavedl papež Urban IV. pro celou církev po zázraku v Bolseně. Tam v roce 1263 začala během mše krvácet proměněná hostie. Korporál (plátno, které se dává na oltář pod kalich a patenu při obřadu proměňování) byl touto krví potřísněn a je zde dodnes uchováván.

Tato událost potvrdila víru křesťanů, že se během mše při obřadu proměňování mění podstata chleba a vína v tělo a krev Ježíše Krista.

Při této slavnosti, původně nazvané „Svátek Božího Těla“ a po 2. vatikánském koncilu přejmenované na „Slavnost Těla a Krve Páně“, si křesťané tuto pravdu víry o reálné přítomnosti Krista v proměněné hostii připomínají a mají možnost nově si uvědomit, jakým darem pro ně proměněná hostie je.

Proto je součástí této slavnosti kromě mše i modlitba adorace, kdy je proměněná hostie „vystavena“ ve zdobené schránce, která se nazývá monstrance. Po adoraci následuje průvod s monstrancí buď vesnicí nebo městem, kde se slavnost slaví a během průvodu je několik zastávek (obvykle bývají čtyři) během nichž křesťané Kristu svěřují své prosby, ale také vyjadřují svoji víru, úctu, lásku a vděčnost.

Průvod končí slavnostním požehnáním.

            Svátek Božího Těla je oslavou té nejdůležitější přítomnosti Krista Pána mezi námi. Je to přítomnost opravdová, skutečná a podstatná – ne tedy jen symbolická a pomyslná. Dnes oslavujeme Krista Pána přítomného v Nejsvětější svátosti oltářní.

             Kdy se nám tohoto daru dostalo? Pří poslední večeři u společného stolu s Ježíšem sedělo dvanáct nejbližších, kterým se nejvíce věnoval. Avšak jeden z nich je zrádce, druhý se bude za chvíli zbaběle zapřísahat, že s ním nechce nic mít, ostatní všichni až na jednoho se rozutečou.Dobře, ale domysleli jste, jak bychom se cítili my na místě Ježíše Krista v situaci toho večera? Celý národ – až na několik jednotlivců – ho už odmítl, nepřijal ho.

              Co bys v takové společnosti dělal ty, já, jeden každý z nás? Co bychom byli ochotni pro ně udělat my?  Pán Ježíš chce zůstat s nimi dál. Znovu a znovu chce nabízet svou lásku. Znovu a znovu se chce nabídnout kaž­dému člověku, co jich kde žije a bude žít na tomto světě. Také nám, i zde, i dnes se nabízí: Zradíš mne? Odmítneš mne? Utečeš ode mne? Anebo mne přijmeš do svého srdce? Já budu jen tam s vámi, kde bude s vámi a ve vás moje láska, kde se ve jménu mém budete mít rádi.

            Můžeme říci, že když přijímáme Nejsvětější svátost oltářní, sami se stáváme Tělem Kristovým. Je to pravda tajemná, ale skutečná. Jsme Tělem Kristovým. Každou společně slavenou mší svatou, kaž­dým gestem lásky se stáváme více Tělem Kristovým – svatým lidem Bo­žím. Toto nelze pochopit, ale můžeme to prožít, zažít, procítit ve svém srdci.

Upravený článek

Vladimír Pavals

KŘEMEŠNICKÁ POUŤ 3.- 4. 6. 2023

na Křemešník vem si deštník

Svátek Nejsvětější Trojice se slaví v Česku každoročně 50 dní po Velikonocích. Tento den připomíná křesťanskou víru v Trojici - Otce, Syna a Ducha svatého. V tento den se konají bohoslužby a mnoho lidí navštěvuje kostely a poutní místa zasvěcená Nejsvětější Trojici a tímto místem je i nám blízký Křemešník.

SOBOTA 3.6.2023

17:00 Boslužba - prof. PhDr.MUDr. Max Kašparu
 

NEDĚLE 4.6. 2023

  8:00 Mše svatá - P. Josef Sláčík

 10:30 Mše svatá - celebruje biskup Mons. Vlastimil Kročil

 - Vylévání studánek - soubor lidových písní a tanců Trnávka (po hlavní mši svaté)

12:30 - Hudební vystoupení v ambitech - soubor "Řekni všem" a hosté

14:00 - Závěrečné požehnání

15:00 - sobota a neděle  bude komentovaná prohlídka kostela

Řemeslné trhy- sobota 14:00 - 19:00, neděle 8:00 - 16:00

Pravda o tajemství Nejsvětější Trojice je pro nás natolik podstatná proto, že ukazuje Boha, jaký je sám v sobě. Pán Bůh je jeden ve své přirozenosti, avšak ve třech Osobách. Osoby Boží se mezi sebou odlišují reálně tak, že jedna Osoba není druhou. Neodlišují se ale přirozeností, ani vlastnostmi a ani činností, která je společná. Mají společnou božskou přirozenost, všechny vlastnosti i Boží činnost. Osoby se od sebe odlišují pouze původem: Bůh Otec nemá původ v nikom, Boží Syn má původ skrze odvěké a duchové zrození z Otce, Duch svatý má původ ze společného dýchání lásky Otce a Syna. První Osobu odlišuje otcovství, druhou Osobu synovství a třetí Osobu původ od Otce a Syna. Tolik byla katolická teologie schopná definovat na základě textů Písma svatého a děl církevních otců.

 

 

Podle dochovaného záznamu v pamětní knize spadl v roce 1555 pelhřimovský měšťan Matouš Chejstovský při útěku před lupiči do stříbrného dolu. Po návratu do Pelhřimova pak nechal na vrchu postavit dřevěnou kapli zasvěcenou Nejsvětější Trojici. V roce 1652 došlo k přestavbě na dřevěnou kapli, kterou vysvětil pražský arcibiskup Arnošt Harrach. Zároveň sem byly přeneseny ostatky sv. Kandida a Uršuly a papeže sv. Martina. Postupně sem docházelo stále více poutníků, takže kapacita brzy přestala stačit. Proto v roce 1752 vznikl na místě kaple barokní kostel.