Každý pátek je den pokání, neboť toho dne za nás umřel náš Spasitel. Kajícími skutky se připojujeme aspoň nepatrně k jeho oběti a tak se vděčně hlásíme k jeho kříži.
Páteční půst od masa patří už dlouho mezi církevní přikázání.Jeho zachovávání je nyní velmi ztíženo složitostí dnešního života. Proto tuto povinnost pozměňujeme tak, že věřící buď mohou dále zachovávat půst od masa, anebo si uložit nějaký projev pokání podle vlastní volby, buď půst nebo skutek zbožnosti nebo skutek lásky.
Půst: odepřít si masitý pokrm, alkoholický nápoj, kouření, sladkosti, zábavné pořady v televizi a podobně.
Skutek zbožnosti: účast na mši svaté, četba Písma, křížová cesta, modlitba sv. růžence, studium křesťanské nauky, meditace a podobně.
Skutek lásky: návštěva nemocných a péče o ně, pomoc bližním, konkrétní služba občanskému nebo církevnímu společenství a podobně.
Na počátku a v závěru postní doby, to je na Popeleční středu a na Velký pátek, je nařízen půst zdrženlivosti od masitých pokrmů a zároveň půst újmy. Při postu újmy je dovoleno najíst se jen jednou za den dosyta. Tento spojený půst zdrženlivosti a újmy je závazný pro katolíky od dokončeného 18. do dokončeného 59. roku života. Mladistvým mezi 14. a 18. rokem a po dovršení 59. roku se v těchto dnech ukládá pouze půst zdrženlivosti od masitých pokrmů. Nemoc, těžká tělesná práce nebo jiný podobně vážný důvod od povinnosti újmy osvobozují. V tyto dva dny se sjednocují katolíci všech zemí společným vyjádřením ducha pokání a dosvědčují tak své spojení s Pánem (Poenitemini III).
Vybízíme ty, kdo mají dostatečné příjmy, aby zvláště v době postní jako výraz ochoty napravovat hříchy vlastní i cizí - přispívali na dobré účely, například na zmírnění bídy ve světě, podporu potřebných, opravu kostelů, potřeby duchovní správy atd.
Každý katolík, který se dopustil smrtelného hříchu, je přísně zavázán vyzpovídat se svátostně aspoň jednou za rok. Stejně jako povinnost přijímat Tělo Páně, i tento závazek je možné splnit v kterémkoliv kostele a kdykoli během roku avšak nejvhodnější je k tomu doba postní a velikonoční.
Důtklivě však vybízíme každého, aby po těžkém pádu nemeškal a obnovil své přátelství s Bohem ihned dokonalou lítostí a co nejdříve svátostí pokání.
Splněním nařízení alespoň jednou za rok svátostně se vyzpovídat a přijmout Nejsvětější Svátost se sice vyhoví zákonu, ale nejvyšší zákon je láska. Kdo chce skutečně růst ve své věrnosti ke Kristu, přijímá tyto svátosti častěji.
Všechny vnější projevy pokání ať vycházejí z upřímného srdce!
Tento postní řád nabývá platnosti dnem vyhlášení, to je od první neděle postní, dne 3. března 1974. Vaši ordináři.
Tento postní řád, jenž je stále platný, doplňujeme Rozhodnutím ČBK o pateru přikázáních, zasvěcených svátcích a postech ze dne 4. 7. 2000.
Patero církevních přikázání
O nedělích a zasvěcených svátcích se účastnit mše svaté a zachovat pracovní klid.
Vyzpovídat se ze svých hříchů aspoň jednou za rok.
Přijmout Svátost oltářní aspoň ve velikonoční době.
Zdržovat se od požívání masa a zachovávat půst újmy ve stanovené dny.
Přispívat Církvi na její potřeby.
Zasvěcené svátky
Všechny neděle
Slavnost Narození Páně
Slavnost Matky Boží Panny Marie
Církev doporučuje stejně slavit také:
Zjevení Páně
Nanebevstoupení Páně
Těla a Krve Páně
Neposkvrněné početí Panny Marie
Nanebevzetí Panny Marie
svatého Josefa
svatých Petra a Pavla
svatých Cyrila a Metoděje
svatého Václava
Všech svatých
Posty
Popeleční středa a Velký pátek jsou dny přísného postu:
Zdrženlivost od masa i újma v jídle.
(zdrženlivost od masa zavazuje od 14 let, újma v jídle od 18 do 60 let)
Každý pátek, pokud na něj nepřipadne církevní slavnost, je dnem pokání.
Formou pokání je půst od masa nebo jiný kající skutek nebo modlitba.
—————
Postní doba začíná Popeleční středou a končí až o Velikonocích. Velikonoce jsou pohyblivým svátkem a tak začátek postní doby
– Popeleční středa připadá na 18. 2. 2026.
Pod názvem masopust se tedy skrývá celé období od Tří králů až do začátku postní doby.
Na Moravě se toto období označuje jako fašank, fašinek nebo ostatky.
Tučný čtvrtek
Přípravou na masopust býval čtvrtek před masopustní nedělí. Nazývali ho jako "tučný čtvrtek" lidově řečeno"tučňák". Panovalo přesvědčení, že v tento den má člověk jíst a pít co nejvíce, aby byl celý rok při síle. . Obvykle bývá k obědu znamenitá vepřová pečeně, knedlík a zelí. Každý si na tučný čtvrtek má dopřát tolik piva a mastného jídla, co snese.
Taneční nebo masopustní neděle
Po bohoslužbách a vydatném obědě se všichni chystali k muzice, která vyhrávala na návsi. Takto hudebníci zvali k muzice do hospody, kde teklo pivo proudem a z bot tanečních párů se jen kouřilo a veselého křiku neubývalo ani v časných ranních hodinách. V tento den také hospodyně smažily koblihy pro masopustní průvod.
Masopustní pondělí
Na masopustní pondělí se pokračovalo v tanci. Byl to takzvaný "mužovský bál". Ten byl pouze pro ženaté a vdané, protože sedláci při tanci vyhazovali selky vysoko ke stropu. To jen pro to, aby se prý na poli urodil vysoký len a oves.
Maškarní masopustní úterý
Vyvrcholením masopustu bylo úterý, kdy se pořádaly průvody maškar nebo hrály žákovské divadelní hry. Maškarní zábava probíhala zpravidla v úterý před Popeleční středou, byla vrcholem masopustu. Mezi masky patřil medvěd, někdy vedený na řetězu medvědářem, smrtka s kosou. Objevovala se i maska s jezdcem na koni, Žid s pytlem nebo rancem na zádech, bába s nůší, kominík se žebříkem, kozel a mnoho dalších.
V tento den bývalo zvykem, že se slepicím sypalo zrní do kruhu z řetězu, aby nezabloudily a nezanášely. V tentýž den se nemělo věšet prádlo na půdu, neboť to prý vedlo k přemnožení blech. Ženy nesměly šít, aby slepice dobře nesly. Masopustem končil tanec a tančit se smělo až zase v květnu při stavění májky a poté až zadlouho o podzimním posvícení. Čím byla maska pitvornější, tím budila větší pozornost. Masopust byl zakončen tradičním "pochování basy". To byl symbol, že si čtyřicet dní nevrzne na tanečních veselicích.
Sestavil Vladimír Pavlas
—————
2. února oslavíme svátek Uvedení Páně do chrámu.
Lidově se tento svátek nazývá Hromnice. Tímto svátkem dříve končila doba vánoční a z kostelů se odstranila vánoční výzdoba. V den tohoto svátku si připomínáme událost, kdy Maria a pěstoun Josef přinesli Ježíše 40 dní po jeho narození do chrámu, aby ho odevzdali Bohu.
Svátek je obohacen symbolem žehnání svící, které mají významnou symbolickou úlohu v křesťanském životě.
- Svíce a její světlo je symbolem života
- Svítí na cestu
- Ukazuje směr
- Tvoří společenství
- Vyjadřuje jednotu
- Dohořelá svíce měří náš čas
Tato symbolika provází nejen křesťany, ale i ty kteří vnitřně se s touto symbolikou ztotožňují.
Svíce rozsvěcujeme na adventních věncích, vánočním stromku, při narozeninách na dortech, když je nečas a nesvítí světlo, při významných událostech, ve chvílích ticha a proseb, na hrobech těch, kteří mezi námi nejsou.
Jan 1, 9 – 11 Bylo však pravé Světlo, jež osvěcuje každého člověka přicházejícího na tento svět. Na světě byl, a svět ho nepoznal. Do vlastního přišel, a vlastní ho nepřijali.
Všem přeji dny prozářené světlem
Vladimír Pavlas
—————
31. ledna si připomeneme svátek Jana Bosca
Tento světec se narodil 16. srpna 1815 v Itálii v chudé rolnické rodině. Jako kněz se věnoval opuštěné mládeži, která žila v ulicích Turína. Během několika let shromažďoval přes 500 chlapců, kteří u něho našli chybějící domov, dostalo se jim vzdělání.
Měl pro výchovu několik zásad:
- vytvářet rodinné prostředí
-jednat podle osvědčených norem pedagogiky a pastorace
- mladí lidé musí cítit, že je máme rádi a že to s nimi myslíme dobře
- vyžadovat dodržování pravidel
- zaměření na to, aby v nás mladí lidé nacházeli přátele, na něž se mohou obrátit s otázkami po smyslu života
- nabízet prostor a čas pro rozjímání, modlitbu a bohoslužby, bez kterých by tato výchova nevedla k vytváření životních zásad
Janův rodný dům
Ve Štokách se mládežníci „Chaloupek“ podíleli při opravách střechy a věže kostela, vnitřních úpravách fary.
V obci Pozovice pracovali na fasádě školícího střediska a vnitřních opravách kapličky.
Účastníci chaloupek se dále sdružují pod názvem „Staré páky“ společně s biskupem Karlem Herbstem.
www.starepaky.cz - klepni na odkaz
Biskup Karel
Mnozí pracují v salesiánských oratořích
- působí ve farnostech jako kněží
- pracují v laických sdruženích
- velká většina má své zaměstnání
Na fotografii kněz Pavel Kadlečík, známý pod jménem Revík, který spolupracoval, vedl a organizoval společně s Kájou Herbstem letní aktivity mládeže v době totality. Svoji první mši svatou sloužil mezi asistenty v přeplněné chaloupce v Pozovicích.
V tomto duchu po revoluci dále pracuje s mládeží tzv. „ Antiochie“- letní tábory a Fatym (P. Marek Dunda a tým). Salesiánská střediska dále nabízí letní tábory. O jejich činnosti se můžete informovat i na
Světec Jan Bosco dokázal oslovit dobu a ty, kteří byli bez domova i rodiny. Doporučuji přečíst si jeho životopis a pro pedagogy i rodiče vyhledat „Preventivní výchovný systém Jana Bosca“.
Všem příznivcům Jana Bosca přeji pěkný prožitý svátek.
Vladimír Pavlas
—————
Občanská výchova patří k nejdůležitějším předmětům výuky
J. A. Komenský, učitel národů se vyjádřil: Zanedbávání výchovy je zkázou jednotlivců, rodin, národů i států.
- Proto by moudrá výchova měla být prioritou každého člověka, rodiny, školy, médií (noviny, rozhlas, televize), společnosti, státu a církve.
Lidská moc, která popírá existenci mravního zákona a světového názoru na něm zbudovaného, tj. univerzálního světového názoru čisté demokracie, zákonitě směřuje ke krizovým jevům, k úpadku morálního zdraví, krizovým jevům ekonomickým, k náhražkovému štěstí, šikaně, kriminalitě, totalitě, válkám. Prioritou proto musí být vláda moudrého světového názoru v hlavách co největšího počtu lidí, hlavně však učitelů, zejména občanské výchovy.
Platon, který učil, že výchova je úkol politický, že vládnout znamená vychovávat, souhlasil by asi s názorem, že když státní moc způsobila zhoršení morálního zdraví společnosti, je opět na nové státní moci, aby toto zhoršení společnosti napravila. Představa o zastaralých mravních pravidlech, jejichž dodržování překáží nezávislému hledání lidského štěstí, je zcela falešná.
Není práva bez morálky
JUDr. Milan Hulík si ve svém článku klade otázku: „Má soudce soudit podle zákonů nebo podle morálky?“ Správnou odpověď najdeme v knize JUDr. B. Ečera Norimberský soud: „Není práva bez morálky. Právo, které se odpoutá od tohoto svého pramene, usychá, hyne nebo se mění v opak práva.“ Podobně se o vztahu morálky a práva vyjádřil i ruský filozof Vladimír Solovjev: „Právo je minimum morálky.“
Pro soudce, občany, představitele státní moci je tragický názor, že lidské právo je víc, je důležitější než morální řád, odvozený z přírodního mravního zákona, z něhož jsou odvozeny všelidské mravní normy. Čím větší je odchylka od norem mravního zákona, tím méně se dá hovořit o demokratickém právním státu, o spravedlnosti, bezpečnosti, důvěře a o zdravých vztazích či poctivé ekonomice. (ČD z 29. 3. 1994)
Komentář: po pádu komunismu lidé očekávali nové a nadějné dny, které oživí tuto českou společnost. Zvolili si svobodně demokracii. Ta však má svá pravidla a aby byla funkční musí být založena na morálním a mravním základě jednotlivce. Demokracie, v nichž státní moc toleruje nízkou a klesající úroveň morálního zdraví, stávají se zákonitě časem jen demokraciemi formálními, zpravidla však vybavenými mocnou tajnou totalitní mocí, která na práva a svobody občanů v případě své potřeby nemusí dbát.
Jednou z možností obnovy mravních zákonů je učit se zachovávat Desatero, které se praktikuje v církvích a rodinách s křesťanskou výchovou. Ale ani zde není záruka, že tyto rodiny vychovají pod vlivem současné společnosti občany s ryzím přesvědčením k mravním normám. Příkladem toho je doba totality, kde se podařilo pod vlivem škol odbourat náboženskou výuku a morální normy, které byly v našich zemích i celé Evropě postaveny na křesťanských základech.
Po pádu totality se mnoho nezměnilo. Sice je svoboda vyznání a vzdělávání v křesťanských hodnotách, ale generace převzaly pouze malou část z výchovy rodičů a přizpůsobily se názorům společnosti, ve které žijí. Nedivme se, že současná generace, která vyšla z těchto základů, má pokřivený názor na mravní hodnoty i Zákon. V těchto řadách stojí velká řada voličů i těch, kteří jsou voleni. Komu dát důvěru? Vždy nejde o to, co by člověk dělat neměl, nýbrž co by dělat měl. Svobodu nelze chápat jako osvobození od něčeho (negativního), ale a především jako svobodu k něčemu.
Příkazy a zákazy nechtějí život a svobodu člověka omezovat, ale chránit. Co však dělat v konkrétní situaci, v určitém případě, to musí i křesťanům povědět rozum. Je důležité nést svojí osobní zodpovědnost a stále nově orientovat svůj život k osvědčeným křesťanským zásadám.
Pro výchovu mravní osobnosti a pro správné rozhodování v nejrůznějších situacích.
1. „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiné bohy mimo mne. Neuděláš si modlu, ani žádnou podobu toho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se jim klanět ani jim sloužit. Protože já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivý. Trestám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kdo mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kdo mě milují a zachovávají mé příkazy.
2. Nezneužiješ jméno Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jméno zneužíval.
3. Zachovávej den odpočinku, aby ti byl svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci, ani ty, ani tvůj syn a tvá dcera, ani tvůj otrok a tvá otrokyně, ani tvůj dobytek, ani přistěhovalec, kterého jsi přijal k sobě. V šesti dnech totiž udělal Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto Hospodin požehnal den odpočinku a oddělil jej jako svatý.
4. Cti svého otce i svou matku, abys dlouho žil na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.
5. Nezabiješ.
6. Nezcizoložíš.
7. Nepokradeš.
8. Nevydáš křivé svědectví proti svému bližnímu.
9. Nebudeš dychtit po domu svého bližního.
10. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního, ani po jeho otroku, ani po jeho otrokyni, ani po jeho býku, ani po jeho oslu, po ničem, co patří tvému bližnímu.“
Čas, který je nám dán, abychom vytvářeli svůj život a naplňovali jeho smysl, je vzácný. Každému z nás je vyměřen Bohem.
Každý člověk prožívá v životě chvíle, o kterých by si přál, aby zůstaly, ale čas plyne neúprosně vpřed – zdá se nám, že čím jsme starší, tím plyne rychleji. Ale jindy se nám čas přímo vleče. Zdá se nám, že stojí a chtěli bychom jej uspíšit. Ale čas nelze ovlivnit.
Jen svými myšlenkami můžeme prolomit hranice prostoru a času, překročit začátek a konec vlastní pozemské existence, zkoumat minulost, plánovat budoucnost.
Bezprostředně se nás ovšem dotýká doba nejbližší : příští týden, příští den, příští hodina, příští chvíle. V ní se žádá správné rozhodnutí.
Abychom my jako dospělí lidé vystihli včas problémy doby a jejich řešení, to zdůrazňuje sv.Pavel v listě Efesanům - dřív než začne připomínat povinnosti křesťanů ve společenství, vybízí : „Žijte pozorně jako moudří a využijte pravou chvíli, neboť dny jsou zlé. Chápejte, co je vůle Boží“ (Ef 5,15a).
Vyloží-li se desatero přikázání pro dnešní dobu a snažíme-li se je vzít za svou směrnici, pomáhá nám uchopit pravou chvíli, konat Boží vůli a stávat se lepšími a šťastnějšími lidmi.
Sestavíl z více článků Vladimír Pavlas
—————
Lk 14,25-33
Je křesťanství lehké nebo těžké? Mají nevěřící snazší život než křesťané, nebo ne? Na tyto otázky má samozřejmě zbožný člověk připravenou tu správnou odpověď. A jak zkušenost ukazuje, bývají dvojího druhu. Někteří lidé považují své křesťanství za jedinečnou pomoc k lepšímu a snadnějšímu životu a hlavně druhým lidem říkají, jak je to všechno lehké, když člověk věří. Jistě, mnohdy je to tak - ale je to tak vždycky?
Je tu i druhá skupina lidí, kteří říkají: my, křesťané, to máme mnohem těžší, než ostatní lidé. Musíme zachovávat přikázání, snažit se žít dobře, pomáhat druhým,nesmíme krást, ubližovat druhým, musíme chodit do kostela, vychovávat děti k pravdě a navíc se postit a modlit ... A je-li tento výklad doprovázen patřičně utrápeným obličejem, je nám zřejmé, že takovému člověku jeho křesťanství moc radosti nenadělá.
Jak to tedy je? Zkusme dát předběžně tuto odpověď: křesťanství je někdy těžké a někdy lehké, ale vždy je náročné. Náročné na pravdivost, náročné proto, poněvadž vyžaduje jednoznačná rozhodnutí. A o tom právě mluví dnešní evangelium.
Nepožaduje se v něm, aby měl člověk Ježíše rád a ostatní lidi kvůli tomu ze své lásky vyloučil.
Požaduje se v něm ale správné pořadí: je třeba mít Ježíše v každém případě na prvém místě - ne proto, že by byl Ježíš Kristus žárlivým, ale proto, poněvadž on sám tvoří vstup ke všemu dobrému. Ne nadarmo v Janově evangeliu o sobě říká: "Já jsem dveře k ovcím". A tento požadavek, mít Ježíše na prvém místě, není jen něco teoretického.
Není to věc jakéhosi seznamu, který bychom měli doma dobře uložený. Je to věc, která se týká celého našeho života: jestliže má člověk Ježíše na prvém místě, potom se život takového člověka musí odehrávat v Ježíšově stylu.
Až zde je život opravdový a není to žádná vysněná skutečnost. Patří do něj také umírání a smrt. A to všechno může člověk přijmout právě proto, poněvadž jde za Ježíšem
- právě proto, poněvadž jde za tím, kdo byl ukřižován a vstal z mrtvých
- a kdo i nám slíbil účast na svém vzkříšení.
Ten, kdo jde za Ježíšem, si tedy může dovolit v životě mnohé ztrácet, může si také dovolit realistický pohled na smrt - a nemusí před tím vším utíkat. Naopak - může vědět o tom, že ve chvíli ztrácení, "denního umírání" je Ježíši podoben a může dokonce vědět, že zcela se s ním může ztotožnit ve vlastní smrti.
Je to tvrdá řeč a raději bychom z ní unikli? Možná, ale byla by to škoda. Výzva k dobrému zvážení možností, kterou evangelium přináší, když mluví o stavbě věže a o vojenském tažení, to není výzva k vypočítavosti.
Ale je to výzva k denní realitě: když chci být křesťanem, mám si uvědomit, co všechno to obnáší. A potom toto všechno přijmout a pokusit se realizovat. Pak nebude má snaha marná a zbytečná. A jen tak se vyhnu nebezpečí, že před prvou překážkou couvnu nebo od třetí překážky odejdu zklamán a rozhořčen.
Ježíš nám totiž nenabízí ani útěchu, ani těžkosti, ani zajímavou podívanou
- nabízí nám životní cestu, kterou je nakonec on sám. A tato cesta, jakkoliv je náročná, je pro člověka schůdná. A je pro něho dobrá.
—————
SVÁTEK KŘESTU PÁNĚ 11.1. 2026
Je po vánocích. Na stole už nevoní vánočka s rozinkami, ale obyčejný chléb vezdejší.
Co nám z těch svátků zůstalo? Dnešní svátek nám odpovídá právě na tuto otázku. Co je trvalým výsledkem, ovocem vánočních událostí?
Je tu trvalá Boží nabídka. Každému člověku v každé době nabízí Bůh záchranu a spásu. Všem lidem, kteří jsou dobré vůle, posílá Bůh záchranu.
Křest v Jordáně dosvědčuje, že tento Syn Ježíš se neštítí obyčejných hříšných lidí. Staví se s nimi dokonce do jedné řady, aby dal najevo, že se chce ujmout právě těch, kdo jsou v nouzi, kdo jsou v maléru.
Tenhle Mesiáš nepřišel proto, aby byl s lidmi jen o slavnostních příležitostech, aby pronesl slavnostní projev a pak se stáhl do svého nebe. Je dobře si tohle jasně uvědomit: Ježíšovo evangelium není slavnostní řeč pro sváteční dny, není to sváteční vánočka, ale denní chléb, program života pro dny všední.
Ježíš se setkával s lidmi na jejich pracovišti. S rybáři při rybolovu u jezera, s celníkem u jeho celnice. Ježíš se setkával s lidmi, když jim bylo zle: v nemoci, při umírání, když byli slušnou společností vyvrženi. Ježíš je beránek, který snímá hříchy z lidí, vysvobozuje je z jejich posedlosti, zlých návyků a závislosti.
Proto dnešní svátek Křtu Páně není pro nás jen vzpomínáním na událost, která se stala kdysi dávno. Je to událost, která se týká i dnes každého z nás.
I každému z nás řekl Bůh Otec na křtu:
„Ty jsi můj milovaný syn. Ty jsi má milovaná dcera. Stvořil jsem tě, dal jsem ti život, jsi můj, mám tě rád. Jdi a poslouchej mého Syna Ježíše, drž se jeho evangelia.“
Budeš slyšet od lidí i jiné rady:
Budou ti říkat, že dobrota je slabost, silný je ten, kdo je tvrdý.
Budou ti říkat, že poctivost je nerozumná, chytrý je ten, kdo krade, ten kdo ošidí druhého.
Budou ti říkat, že víra v Boha Otce je zastaralý přežitek, pro kostelové báby. Moderní je ten, kdo na desatero Božích přikázání ohled nebere.
Budou ti říkat mnohé proti Ježíšovu evangeliu, ale ty buď hrdý na to, že jsi pokřtěný, že patříš Kristu. Křtem jsme se stali dětmi krále nebe i země, a ctitelé Ducha Svatého. A to nás zavazuje: žij tedy vždy jako šlechtic ducha, žij ušlechtile, jak se sluší na křesťana a nehledej příklady v bezbožné ateistické společnosti, která tě obklopuje.
Na křtu nám každému řekl Ježíš Kristus: „Jako poslal Otec mne, tak posílám já vás. Jděte a žijte podle mého evangelia lásky a pokoje. Tak budete mými misionáři ve světě.“
Řekněte: nemá život nás, křesťanů, překrásný smysl a poslání? Nebo je lepší vrhnout se do víru života soudobé společnosti, pro kterou jsou křesťanské zásady a povinnosti přežitkem a je lepší žít bez pevných zásad a po mě může být třeba potopa.
Slavili jsme Slavnost Zjevení Páně. Co se tu zjevuje?
Ve všech svátcích jde vlastně pořád o jedno: o zjevení Boží lásky - to jest o viditelné vstoupení Boha do lidských dějin, do lidských osudů.
V lidech je stálá a mocná touha, aby se Pán kosmu, Pán našich lidských osudů, nějak viditelně, slyšitelně, hmatatelně projevil. Svědčí o tom stálé dychtivé pachtění lidí po různých prapodivných úkazech a zázračných „zjeveních“.
Na tuto touhu člověka Bůh odpověděl. Zjevil svou dobrotu a lásku viditelně ve svém Synu Ježíši. Zjevuje svou velikost a slávu při Ježíšově křtu v Jordánu.
Tento křest veřejně dosvědčuje, že Ježíš je zachránce, Bohem poslaný nám, hříšným lidem.
Že Bůh se člověka neštítí, že se v Ježíši staví vedle něj.
Že Bůh nás nechtěl nechat samotné v zápase s naší vlastní neláskou, ale že přišel, aby nám donesl odpuštění.
A v tom je právě smysl církevního roku, okruhu svátků: abychom si ve své zapomětlivosti vždy znovu připomínali onen most mezi Bohem a člověkem, abychom se znovu a znovu zaradovali, že i mezi námi a Bohem je pevně postaven tento most obrovské lásky a to je náš křest.
Ostatní svátosti jsou nám blízké, ty prožíváme už rozumně a vědomě - první svaté přijímání, biřmování, zpověď, sňatek, zaopatřování. Ale křest je nám udělen ještě před užíváním rozumu. Žádný vědomý zážitek si z našeho křtu do života neneseme.
Je to tak dobré? Nemají přece jen pravdu „novokřtěnci“, kteří jsou pokřtěni až v dospělosti? Nemá mít každý právo sám se svobodně rozhodnout, chce-li být pokřtěn, až z toho má rozum?
Rozumnost této argumentace a volání po svobodném rozhodování člověka je jen zdánlivá. Vždyť dítě nemělo svobodu rozhodování už hned na začátku: nikdo se ho neptal, jestli se chce nebo nechce narodit.
Prostě bylo počato, poroděno, vrženo do života a je zde. A ten křest - hned na začátku bytí, to je nasměrování správným směrem, to má dát jeho životu správný smysl. A to má od mala ukazovat dobrou cestu ke správnému cíli života.
Křest připomíná rodičům, že to není jen dítě jejich - že je to i dítě Boží. Že křtem se jejich dítě stává členem další rodiny, větší a silnější, než je ta jejich, - rodiny věřících lidí, v níž budou doma po celém světě.
Křtem dítě sice nebude uchráněno od trampot života, ale dostane sílu, aby je uneslo. Křtem vstoupí do velikého školení - katechumenátu Boží církve, který je bude učit, jak svůj lidský život prožít lidsky, v lásce, jako cestu do Božího království.
To nám připomíná dnešní svátek Křtu Páně: že i my jsme pokřtění. Že jsme Kristovi bratři a sestry. Že jsme děti Boží. Že máme právo jít do nového roku v křesťanské naději . Ale také, že máme možnost se po celý život ve víře vzdělávat. Že si máme stále doplňovat svou křestní katechezi a to pravidelnou účastí na bohoslužbách, pobožnostech a dnes už i sledováním křesťanských pořadů prostřednictvím televize a rozhlasu. Dát dětem možnost výuky náboženství na školách a tak dát i této společnosti lidi, kteří jsou postaveni a vychováni na morálních zásadách převzatých od křesťanů.
Sestavil Vladimír Pavlas
—————
Nový rok 2026
Vstupujeme do Nového roku. Pocity, které při tom bývají, není třeba nijak přehánět. Nového je totiž jen to, že zas počítáme čas od 1. ledna znovu a na konci letopočtu píšeme jinou číslici.
Ale přes to se mnoho lidí ptá, co nám tento rok přinese. A v koutku srdce si říkáme – jaký asi tento rok bude.
Měli bychom se ptát: co přineseme svým blízkým a svému okolí.
Jakou nabídku mohu dát lidem , kteří žijí v této farnosti.
Každý z nás má nějaké přednosti a dovednosti, které může nabídnout.
Své přednosti nabízíme v prvé řadě rodině ve které žijeme a farní rodině.
V této farní rodině vytváříme místní Kristovu Církev, ve které jsme na základech naší víry i našich rodičů přijali křest.
Tato farnost je místem kde chválíme Boha, zde je to místo kde se máme dělit o starosti i radosti, úspěchy i bolesti.
Zde máme najít otevřenou náruč porozumění a opravdové pomoci.
V pravé Kristově církvi společně s jeho matkou Marií se modlíme a vyprošujeme si dary Ducha Svatého, abychom splnili a naplnili poslání, ve kterém nás Kristus povolal.
Modlitba je jistě v našem společném životě velmi důležitá a má své nenahraditelné místo. V ní máme najít svůj vlastní postoj a sílu od Ducha Svatého, jak a jakým skutkem daný problém vyřešit. Tak jako je víra bez skutků mrtvá, tak modlitba bez skutků se může zdát být Bohem nevyslyšená.
Dostáváme se k důležitým otázkám:
Jaký tento rok bude? Mohu něco změnit? Jsem takovým člověkem, který může něco dobrého vykonat?
Není jednodušší čekat, co život přinese a na konci dalšího roku připsat další číslo?
Pokud se rozhodneme pro nějaký životní program, měli bychom si uvědomit, kým jsme, kým jsme jako křesťané. Svatý Pavel nám v listě Galaťanům říká: jste synové. Před Bohem jste synové. Už nejsi otrok, ale syn, a jako syn také dědic skrze Boha.
Na tom má stát mé sebevědomí. Křtem jsem se stal synem, nestojím už tedy v životě sám, v nebezpečí, opuštěný. Jsem synem. Mám Otce. Otce, který mi dal život v plnosti. To mne ovšem zavazuje. Ale zároveň mne to osvobozuje, protože jsem synem, který se konec konců pohybuje v tom, co je Otcovo. A který je Otcem veden k cíli.
Jenže já jsem také synem, který má svou hlavu, který je nerad závislý . Který se snaží udělat svými silami nebe na zemi a vyjde mu z toho občas spíš peklo, nebo jen bezútěšná poušť. Kým bych se tedy měl stávat, kým se snažit být, abych své synovství uplatnil? Abych to, co mi Bůh - Otec dává, rozvinul a neničil?
A zde jistě pochopíte, že není právě dnes třeba jít daleko. Slavíme Marii - Matku Syna Božího, bohorodičku. Tu, která přinesla nejcennější plod života - Vykupitele. Slavíme služebnici Páně, která Bohu věnovala celý svůj život, a tak se stala ženou, jejíž život měl neuvěřitelně vysokou hodnotu - ač zůstala celý život v pozadí, neznámá, ba zdánlivě pro dějiny světa zbytečná. Slavíme tu, která "všechna slova uchovávala v srdci a rozvažovala o tom". Tu, která byla naplněna Duchem svatým, která se dala Bohu a jeho plánu.
Jestli tedy chceme tomuto světu něco přinést, jestli chceme příští dny i měsíce prožít plodně, potom nám nezbývá, než vědět, že jsme syny a snažit se o životní postoj Mariin. Být Bohu k dispozici. Stávat se lidmi, pro něž je Boží vůle prvou a základní starostí a kteří vědí, že Bůh chce, aby náš život byl plný, a na rozdíl od nás k tomu zná cesty.
Angličan Isaac Newton
Když byl dítětem, zneklidňoval krále, když byl chlapcem, udivoval doktory, když byl mužem, otřásl celým národem i základy Římské říše. Ovládal zákony přírody, chodil po vlnách moře, tišil bouři, sytil z mála tisícové zástupy, uzdravoval bez léků, křísil mrtvé. Nepřátelé ho nemohli přemoci, satan jej nemohl zničit, hrob jej nemohl zadržet. Nade vším zvítězil.
Nenapsal ani jednu knihu, ale do největších knihoven světa by se nevešly knihy, které o něm byly napsány. Nesložil žádnou píseň. Ale svou odpouštějící láskou rozezvučel písně chvály více než všichni básníci světa. Nezaložil náboženskou školu, vědecký ústav ani seminář, ale všechny školy vzdělaných národů se nemohou pochlubit tolika žáky jako on.
Nezařídil lékařskou ordinaci, ale uzdravil více chorých duší, než tisíce lékařů nemocných těl. Nevelel žádné armádě, nedobyl železem ani píď půdy a přece žádný vojevůdce neměl tolik dobrovolníků jako on. Mocí své lásky, poselstvím evangelia přetvořil svět. Velcí mužové světa přišli a odešli. Všichni lidé zklamali, on však nikdy nikoho. Všichni lidé zhřešili, on však zůstal svatý, věčný dokonalý, nejkrásnější mezi lidskými syny.
A tento Ježíš je Spasitel světa, můj Spasitel a Přímluvce u Boha. Chceš-li, bude i tvůj. Pokoř se před ním, provolej ho králem svého srdce. Vyvol si Ježíše, nikdo není jako on.
—————
—————
NA CO O VÁNOCÍCH NEZAPOMENOUT ?
Ani při všech těch vánočních starostech a radostech, při světle vánočních svíček a dětských očí, bychom neměli na něco zapomínat: o Vánocích slaví křesťané po celém světě narození Ježíše Krista. Tehdy před dvěma tisíci léty vstoupilo do lidských dějin něco zcela zvláštního, vzácného, jedinečného - jako výzva celému lidstvu. I naše letošní Vánoce by měly být něčím vzácným, zvláštním, byť se v našem životě opakují už kdoví po kolikáté.
.
Vánoce jsou tím nejpodivuhodnějším svátkem, který existuje. Jsou překvapením, které Bůh připravil lidem.
Dítě Vánoc nám říká: “Já jsem Bůh, který se stal člověkem.
Chci vám dokázat, že jsem Láska, že vás miluji a že vám nejsem schopen učinit něco zlého.”
Jsou Vánoce: svátky přijetí a lásky!
Do tohoto tvrdého a hrubého světa náhle vstupuje laskavé a křehké Dítě Ježíš: Přichází osvobodit člověka zapleteného do sítě nenávisti a zotročeného sektářstvím a roztržkami.
Přichází otevřít nové obzory. Boží syn dává vyrašit naději, že navzdory tolika těžkým obtížím nakonec vzejde na obzoru lidstva mír.
Toto ubohé Dítě, pro které "nebylo místo pod střechou", je jediným Dědicem celého stvoření.
"Nenašlo se pro ně místo..." (Lk 2,7) Pro Marii, Josefa a pro Dítě, které se mělo narodit. Pro kolik lidí i dnes není místo ve velkém hostinci lidského společenství, ale i v malém hostinci našeho srdce!
Kolik lidí i dnes přichází klepat na dveře.
DÁREK JE PŘEDEVŠÍM OSOBNÍ POSELSTVÍ
Dárek není jen ona věc, která se dává a která má hodnotu vyjádřitelnou v penězích. Dárek je především osobní poselství, které říká “mám tě rád“. A něco takového se vlastně ani penězi vyjádřit nedá. V dárku - pokud je myšlen upřímně a vskutku jako dárek - dáváme totiž sami sebe. A to je velká, slavná věc, kterou bychom měli o Vánocích zažít.
DÁREK NAD DÁRKY
Je před námi příležitost dát dětem dárek nad dárky. Totiž jistotu, že máme rádi nejen je, ale že se máme navzájem rádi i my dospělí kolem dokola. A není vůbec od věci, když třeba při štědrovečerní večeři vyhradíme chvíli, kdy všichni společně vzpomínáme na ty, kdo nějak patří do okruhu naší lásky, přízně, sympatií, a když děti v tomto vzpomínání mají své významné slovo. Takovýto dárek citové jistoty v rodinném společenství se nikdy neztratí, nezkazí, nezestárne, nezapomene.
NESTYDĚT SE ZA PROJEV LÁSKY
Říká se také, že o Vánocích se otvírají lidská srdce. Ano, je tomu tak - co to však znamená? Je to doba, kdy si dospělí vzájemně projevují více lásky, kdy ji více dávají najevo a nestydí se za ni. Je to také velká příležitost k odpuštění a k usmíření všude tam, kde došlo k nedorozumění a k hořkostem. Víme, že není prospěšné, když nad naším hněvem „zapadá slunce“. To platí sice obecně a každodenně, ale o Vánocích to má svůj zvláštní význam.
Dar
Dar z vděčnosti chce ale vyjádřit pravdivě slova „Mám tě rád“. Dalo by se říci, že čím je dar z vděčnosti méně drahý a méně okázalý, tím více může vyjadřovat lásku bez vypočítavosti.
Podělení se o radost a užitek
Krásným a obšťastňujícím darem může být, pokud se s někým, komu nejsem nic dlužen, podělím o to, co sám mám. Dělím se tak o radost, případně o užitek z toho, co vlastním, aniž chci něco získat. Takový dar je opravdu svobodný a obdarovaného nechce a nemá spoutat. A konečně dar v nouzi, kdy se dělíme o to, čeho má jeden více a druhý méně, je uznáním potřebnosti a rovné důstojnosti všech lidí.
A jak je to s dary o Vánocích?
Dary zviditelňují vztahy
Říká se, že Vánoce jsou svátky (dětské) radosti. Lidem přirozeně dárky dělají radost. Někdy ale podlehneme představě, že platí jakási přímá úměra: čím více dárků, tím více radosti. Není tomu tak! Dárek není jen věc, která má určitou hodnotu. Dárek je především osobní poselství, které říká „mám tě rád“. A něco takového se penězi vyjádřit nedá. V dárku totiž dáváme sami sebe. A to je velká, slavná věc, kterou bychom o Vánocích měli zažít.
Dárek nad dárky: jistota
Dárek nad dárky je pro děti jistota, že máme rádi nejen je, ale že se máme rádi i my dospělí kolem nich. Takovýto dárek citové jistoty se nikdy neztratí, nezkazí, nezestárne, nezapomene.
Nestydět se za projev lásky
Říká se také, že o Vánocích se otvírají lidská srdce. Ano, je tomu tak - co to však znamená? Je to doba, kdy si dospělí vzájemně projevují více lásky, kdy ji více dávají najevo a nestydí se za ni. Je to také velká příležitost k odpuštění a k usmíření všude tam, kde došlo k nedorozumění a k hořkostem.
Protože dostáváme, můžeme dávat.
Můžeme si navzájem přát, abychom v dávání i přijímání darů byli svobodní, upřímní a pravdiví. Protože nakonec všechno naše dávání darů má svůj základ v Božím daru nového, zlem nezatíženého života, který nám všem byl darován v Ježíši Kristu. A všechno naše přijímání darů může mít svůj vzor v Ježíšově matce Marii, která přijala s bezelstnou otevřeností andělovo zvěstování i dítě, které se ukázalo být vtěleným Božím synem.
Požehnané svátky přeje Vladimír Pavlas správce těchto stránek
—————
—————
