Archiv článků

Tři májové čtení

20.05.2019 21:24

Maria a tajemství bolesti

            Milovaní bratři a sestry, drazí ctitelé a děti Panny Marie! Jeden člověk si stále naříkal na své životní trampoty, na svůj těžký kříž. A tak přišel se svými nářky až k Pánu Bohu a začal mu vyčítat: „Já vím, že každý člověk musí nést ně­jaký kříž. Ale ten, který jsi dal mně, je příliš těžký. Nemohu jej unést!“ A tak ho Pán Bůh zavedl do veliké místnosti, kde bylo bezpočet nejrůznějších křížů. Ať prý si vybere, který by mu vyhovoval nejlépe. A ten člověk cho­dil, po­těžkával, zkoušel jeden kříž za druhým. Jeden byl moc velký, jiný zase moc těžký, další měl zase moc ostré hrany. Žádný se mu nehodil. Až ko­nečně našel jeden, kterého si předtím nevšimnul. Byl tam zastrčený v koutě. Zkusil ho – a vida, ten byl ze všech těch křížů nejpřijatelnější. „Bože, tak tenhle kříž si beru, jestli smím!“ A Pán Bůh se usmál a řekl: „Bodejť bys nesměl, vždyť je to ten tvůj, na který sis tak naříkal!“ Ten člověk zahanbeně poděkoval, naložil si svůj staro-nový kříž na záda a nesl ho dál – už bez naříkání a bez výčitek.

            Moji milí, jistě jsme tomu příběhu dobře porozuměli. Dobře víme, co se míní tím křížem, a proč každý člověk musí nějaký nést. Ten kříž – to je naše bolest a utrpení. A bolest patří k člověku jako tělo k duši. Má své domovské právo na celém světě a v každém lidském srdci. Dříve nebo později, řidčeji nebo častěji, přijde na každého z nás. A je mezi námi pra­málo takových, aby se neptali: „Proč vlastně trpím?“ A ještě častější otázka bývá: „A  proč zrovna JÁ?“

            Bratři a sestry, bolest je a zůstane jedním z velikých tajemství ži­vota. Mnozí lidé si kladou otázku, proč Bůh, který je přece plnost dobra, může dopustit, aby na světě, který sám stvořil, bylo stále tolik zla, bolesti a utrpení. Bolest je tajemstvím života. Věřící si toto tajemství uvádějí do souvislosti s prvotním hříchem Adama a Evy. Vzpomenou si na své hříchy osobní a řeknou: „Utrpení je trest.“ Jenomže zas tu narážíme na nesrov­nalosti. Jak to, že mnozí lidé, kteří provokativně žijí v těžkých hříších, jsou ušetřeni bolestí, a na druhé straně mnozí lidé hodní, skromní a trpěliví musí tolik trpět?

            Moji drazí, jak je vidět, tudy cesta nevede. Touto cestou rozhodně tajemství bolesti a utrpení na kloub nepřijdeme. Křesťané vědí o své hříš­nosti a dokážou si leckteré své trampoty dát do souvislosti se svými vi­nami. Ale mnohem podstatnější a pro křesťana příznačnější je položit jinou otázku. Nemá smysl, abychom se ptali „Proč vlastně trpím“. Měli bychom se ptát spíše takto: „Co mi tím chceš, Pane, říci? K jakému cíli trpím?“

            Bratři a sestry, nevýslovné utrpení Krista Pána je zasazeno do řádu spásy: je to utrpení pro spásu druhých, pro spásu nás všech. A jen v tomto řádu spásy se dá pochopit i utrpení Ježíšovy matky – Sedmibolestné Panny Marie. A tak pojďme opět do školy Panny Marie, neboť život přelí­bezné Matky Boží Panny Marie je školou a vzorem pro všechny. Dobře víme, že Maria, ač nejdokonalejší Boží tvor, ač bez hříchu, nebyla bolesti ušetřena. Ba dokonce Maria trpěla mnohem víc, trpěla hlouběji než který­koliv hříšník, než kterákoliv matka lidských synů. Sedmibolestná trpěla jako spolutrpitelka Krista Pána. Trpěla jako podílnice na Kristově vyku­pitelském utrpení. Proto se modlíme „Stabat Mater dolorosa, iuxta crucem lacrimosa...“ – stála Matka bolestná pod křížem plačící. Ano, Maria stála pod křížem svého jediného Syna Ježíše Krista. Stála tam, rozrytá bolestí až na dno své duše, ale stála tam nezlomená, bez zoufalství. Maria obětovala svou bolest matky spolu s bolestí a smrtí svého Syna za spásu lidstva. Sedmibolestná obětovala nadlidskou bolest bezhříšného božského Syna i lidskou bolest matky bez hříchu – za nás hříšné, abychom byli zbaveni utrpení věčného.

            Moji milí, na Kalvárii vyvrcholila oběť Panny Marie, kterou vyko­nala jako obřad, když obětovala svého Syna v chrámě jeruzalémském. Ona už v srdci věděla i tehdy, pod křížem, jaká je odpověď na tajemství bolesti. Že totiž bolest je křtitelnicí, z níž má duše vyjít obnovena, projasněna, zmoudřelá a vidoucí. Že bolest je kříž, na kterém umíráme spolu s Kristem za sebe sama i za druhé, abychom i my i ti druzí spolu s Kristem vstali z mrtvých. Denně jsme křižováni bolestmi a zármutky, a denně vstáváme z mrtvých. Až jednou vstaneme z mrtvých nadobro a navěky

            Bratři a sestry, vidíme tedy, že tajemství bolesti je tajemství ví­tězné. Což ale neznamená, že bychom měli mít masochistické sklony! My nesmíme v žádném případě bolest zbožňovat, nesmíme v žádném případě bolest úmyslně a záměrně vyhledávat, nesmíme v žádném případě propa­dat tyranii bolesti a rozhodně se nesmíme zříkat radosti. A už vůbec ne­smíme bolest rozmnožovat – ať už u sebe samých nebo u druhých lidí! Naopak, docela naopak – každá bolest, kterou zmírníme u druhých, ať skutkem či jen slovem útěchy a účasti, je už jedním takovým zmrtvých­vstáním. Je podílem na  Kristově vítězství nad bolestí a smrtí. Ale tam, kde se bolest zmírnit nedá, kde ji neodstraní ani armády lékařů a vědců, eko­nomů a psychologů, tam zbývá jediné: snášet bolest a utrpení statečně a trpělivě. S pevnou důvěrou v Boha, který jediný zná všeho příčinu i důvod, smysl i cíl.

            Přátelé Boží, kéž nám v tomto pomáhá Sedmibolestná Panna Ma­ria. Kéž nám v tom pomáhá právě ta, která v bolestech stála pod křížem, která chovala na klíně mrtvé tělo Ukřižovaného Syna. A která jako Krá­lovna mučedníků nese dodnes a až do skonání věků všechnu lidskou bolest s námi. Ó, Maria, beze hříchu počatá, oroduj za nás, kteří se k tobě utí­káme! Amen.

 

Maria – učitelka modlitby

            Milovaní bratři a sestry, drazí ctitelé a děti Panny Marie! V jedné bohaté rodině umíral mladý člověk. Okolo něho rodina, přátelé – sklíčenost a bezmocnost. Ná­boženství se v té rodině nepěstovalo. A tu, když se otec naklonil nad sy­nem a ptal se ho, zdali si něco přeje, mladík zašeptal: „Modlete se za mne.“ Pro  všechny to byl šok. Bezradný otec se ptal: „Umí se tady někdo mod­lit?“ Nikdo to neuměl.

            Moji milí, jsou v životě chvíle, kdy i nejotrlejší člověk najednou pocítí prázdnotu, ze které se potřebuje vytrhnout někam výš, někam nad sebe. A to se děje právě prostřednictvím modlitby. Není člověk, který by to aspoň párkrát v životě nezažil. My křesťané víme, odkud vychází ta po­třeba: z nesmrtelné duše, která nás činí podobnými našemu Stvořiteli a nebeskému Otci. Z duše, která ze své podstaty touží po domově v Bohu. Víme, že modlitbou se duše přibližuje k Bohu neomylně a jistě. A dokonce se o to prakticky snažíme. Pravidelně či nepravidelně – jak kdo.

            Bratři a sestry, jeden bohoslovec byl náruživý kuřák. A tak se jed­nou ptal svého spirituála: „Otče, smím kouřit, když se modlím breviář?“ A moudrý spirituál mu odpověděl: „Ne takhle, milý synu, ale jinak: modli se, i když kouříš. Modli se zkrátka neustále.“ Podobně nás nabádá Kristus Pán a po něm jeho apoštolé ve svých listech bratřím: Modlete se ustavičně.

            Moji drazí, jistě tím neměl Pán Ježíš na mysli, že máme nechat stra­nou své denní povinnosti, svou práci, svou službu lidem. Že máme pořád chodit s očima ke stropu a se sepjatýma rukama. Ba ani to ne, že se ne­smíme pobavit, zasmát se či poveselit. Neměl na mysli ustavičné ševelení rtů v nekonečném opakování naučených modlitebních textů. Naopak – vždyť už prorok Izaiáš říká jakoby Božími ústy o vnějších praktikách ži­dovské zbožnosti toto: „Tento lid se mi oškliví! Ctí mě jen ústy, srdcem však je daleko ode mne!“

            Bratři a sestry, co tedy měl Kristus Pán na mysli tou ustavičnou modlitbou? Jistě to, čeho vzorem a skutečnou mistryní byla jeho Matka Panna Maria. Ona si ani jako chudá dívka v zapadlém Nazaretě, ani jako hospodyně v Josefově domácnosti, ani jako matka a vychovatelka dítěte, ani potom, když po smrti muže Josefa hospodařila svému synu až do jeho třiceti let – v žádném z těch životních období si nedopřávala luxus stálého klečení někde v koutku. Určitě si uměla najít takové chvilky pro modlitbu, ale mezitím konala tisíc a jednu práci. A každá matka a hospodyně ví, že většina těch domácích prací se nedá odbýt jen rukama. Musí se při nich myslet.

            Moji milí, v Panně Marii však trval nepřetržitě duch modlitby. Tr­val v ní i při pracích a myšlenkách všedního dne. Zbožnost a denní starosti, modlitbu a práci od sebe neoddělovala, nežila dvojím životem. Jenomže co je to vlastně ten „duch modlitby“? Totéž, co modlitba sama: vyznání víry, stav naprosté důvěry v Boží moc a v Boží lásku. Je to neustálé pozdvižení naší mysli k Bohu. Lépe řečeno – pozdvižení hořícího srdce k Bohu. A to není věc nějaké mimořádné chvíle – to je stav, to je permanentní způsob cítění a  konání, to je permanentní stav celého života křesťana.

            Bratři a sestry, to ovšem nepřichází jen tak samo od sebe. To je vědomé usilování. To je umění, kterému se učíme po celý život a nikdy s ním nejsme hotovi. Tak jako víra není pouhá neměnná danost, nýbrž Boží milost a člověkova vytrvalá vůle, naše aktivní ANO k této milosti – právě tak i modlitba je zároveň milost i úsilí. Vždyť jen věřící lidé se dovedou opravdově modlit. Víra a modlitba se navzájem podmiňují. Víra žije z modlitby a modlitba z víry. Ten, kdo se nemodlí, už vlastně odpadl od víry, aniž to ví a  aniž to chtěl.

            Moji drazí, a ještě je zde jedna důležitá věc. Měla snad Panna Maria při své vytrvalé modlitbě lehký a pozemsky šťastný život? To si zajisté nikdo z nás o Sedmibolestné Matce Boží ani nepomyslí! Nač jí tedy byla modlitba? A nač je vlastně modlitba nám? Jen lidé bez pravé víry si naivně a bláhově pletou modlitbu s nějakým magickým zaříkáváním, škemráním u Boha o to, aby nemocný nikdy neumřel, aby mě nebolely zuby, abych vy­hrál v loterii, aby v neděli nepršelo nebo aby naši dali gól.

            Bratři a sestry, máme-li skutečnou důvěru v Boha, všemohoucího Otce, je přirozené, že k němu přicházíme se všemi svými starostmi, bo­lestmi i touhami. Vždyť Kristus Pán říká jasně: „O co budete Otce prosit koli ve jménu mém, dá vám to.“ On sám se modlil: „Otče, je-li možné, odejmi ode mne tento hořký kalich. Avšak ne má, ale Tvá vůle se staň!“ Protože Bůh ví mnohem lépe než my vůbec tušíme, co je k našemu skuteč­nému dobru! K našemu dobru nejvyššímu: abychom došli do jeho věč­ného království. Kdo se modlí opravdu ve jménu Krista Pána, u toho všechny touhy a  přání se doslova rozplývají v Boží vůli jako kapka vody v moři. Je tedy pravým a  nejvyšším umění modlitby ne ani tak prosba, jako chvála a dík. Vzývání Boha, jeho velebnosti, krásy, moci a dobroty, se srdcem hořícím a prodchnutým pokornou vděčností a oddaností do jeho svaté vůle.

            Přátelé Boží, do této školy modlitby nás volá Panna Maria. Choďme do té její školy pilně. Naučme se přicházet k jejímu Synu, k jeho i našemu nebeskému Otci, k Duchu lásky, který nás s nebeským Otcem sjednocuje. Ne jako ke všemohoucímu služebníkovi našich přání – často tak omylných a  protichůdných – ale jako k Pánu našeho života, k Dárci naší pravé radosti a plnosti v Kristu Ježíši, který nás k sobě zve. Ó, Maria, beze hříchu počatá, oroduj za nás, kteří se k tobě utíkáme! Amen.

Maria a život v tichosti

Milovaní bratři a sestry, drazí ctitelé a děti Panny Marie! Žijeme v době, která by se dala nazvat ohrožení civilizace hlukem. A vskutku jsme na každém kroku vydáni napospas tyranii hluku. Na naše nervy denně útočí řev strojů a rá­musivá hudba, a to obojí se za námi táhne i na víkend. Podnikají se různé akce, pomýšlí se na zákony proti hluku. Jeden italský lékař prohlásil: „Při dalším stupňování hluku se z lidí stane pokolení podrážděných a nervóz­ních polodivochů.“

            Moji milí, a my se můžeme ptát: Je toto všechno jen nezbytným důsledkem naší vysoce vyspělé techniky? Vždyť právě technika, která vy­tváří tak obdivuhodná díla, by zajisté našla i způsob, jak hluk zmírnit – ne-li přímo odstranit. Zdá se však, že hluk v mnohých lidech probouzí klamný pocit, že existují jaksi „naplno“, že jsou NĚKDO. Vezměte si třeba ty vý­rostky, kteří vykuchávají tlumiče výfuku ve svých motocyklech, usilovně túrují motor a tím hlučením si připadají jako dospělí a silní chlapi. Pořádný rachot se zaměňuje za životní sílu.

            Bratři a sestry, a tak to vypadá, že už jsme si na to zvykli, že sná­šíme hluk zdánlivě snadno. U některých je dokonce na místě spíš otázka, zda ještě snesou ticho! Vždyť i část výletníků, kteří se v neděli utíkají do ticha přírody, přitom s sebou vlečou tranzistorové rádio. A jak vypadá naše dovolená? Mnohý z nás má nejlepší snahu najít si pro dovolenou nějaké odlehlé místo, aby „vypnul“ a zotavil se v naprostém klidu. Ale už třetí den dovolené jaksi neví, co si s tím klidem má počít. Nudí se. Opravdu – naše hlučící generace to nemá lehké.

            Moji drazí, a tak co s tím? Jako vždy, půjdeme opět do školy Panny Marie – vždyť přece život přelíbezné Matky Boží Panny Marie je školou a vzorem pro všechny! Panna Maria byla trampot příliš hlučného prostředí určitě ušetřena. Za tehdejších dob – a navíc v takovém zapadákově, jakým byl Nazaret – se toho asi mnoho nedělo. Ovšem Maria netrpěla nudou, netrpěla nedostatkem životních podnětů, netrpěla prázdnotou. Její život byl plný, i když plynul ve skrytosti a v tichosti. Ani lidé z nejbližšího okolí, a zpočátku ani sám svatý Josef, nevěděli nic o velikém tajemství jejího ži­vota, o  jejím panenském mateřství.

            Bratři a sestry, Panna Maria si chránila tajemství svého Syna peč­livě. Nedopustila, aby Boží slovo v jejím srdci bylo čímkoliv přehlušo­váno. Jak to o ní dosvědčuje evangelium: „Maria uchovávala všechna ta slova a uvažovala o nich ve svém srdci.“ V tomto se vlastně podobala ty­pickým ženám Orientu s jejich tichostí a skrytostí. S jejich životem pod závojem. A není to zdaleka jen básnický obraz, když jedna básnířka říká, že znamením ženy je závoj. Žena je totiž vždycky něco víc, něco mnohem krásnějšího a tajemnějšího, než se jeví našim očím – i když třeba zrovna nechodí se skutečným závojem. I jako panna, snoubenka, i jako matka je Panna Maria podivuhodně spojena s tajemstvím neustávajícího života a s jeho zdrojem a původcem, totiž s Bohem Stvořitelem.

            Moji milí, a jak se v tomto můžeme Panně Marii přiblížit my? Máme snad podniknout frontální útok proti vnějšímu hluku a rámusu? Jistě, i to by nebylo špatné. Jenomže hlučné stroje a tvrdou rockovou mu­ziku jen tak nedokážeme odstranit. Ale něco přece dokázat můžeme: Mů­žeme se snažit, abychom se my sami trochu ztišili. Můžeme brát věci, se kterými zacházíme, do rukou tišeji a pozorněji. Otevřít rádio, jen když mu chceme skutečně naslouchat, a ne jako pouhou zvukovou kulisu. Hlídat si svůj hlas, aby nebyl o nic hlučnější, než je nutné ke srozumitelnosti. Hlídat si svou řeč, abychom neříkali zbytečná a jalová slova. Pamatuj, že máš od Pána Boha dvě oči, ale  jen jedna ústa. Ať ti to vždycky připomíná, že máš víc pozorovat a míň mluvit.

            Přátelé Boží, a taková kázeň, takový krok k vlastnímu tichu, ponená­hlu otevře naše srdce Božímu hlasu. Snažme se utrhnout si ze svého denního přídělu času aspoň tu a tam chvilku ke ztišení. K naslouchání v tichu. Prospěje to i našemu tělesnému životu. A pro naši nesmrtelnou duši je ticho tím, čím je pro tělo spánek. Zvláště bychom se o to měli snažit večer a v neděli. Jak večery, tak neděle jsou nám Stvořitelem dány k uklid­nění a k soustředění. Neměli bychom je obracet naruby. Jsou věci, které nás tíží celý den, ale nemáme kdy se s nimi vyrovnat. Večer si je můžeme klidně probrat, postavit je na správné místo. Nejednou se při tom ztratí ten osten, který nás trápil, najde se správné řešení. A to je cesta, kterou nás vede tichá nazaretská dívka jménem Maria. Jako by nám říkala: Jen pojďte k mému Synu a uchovejte v srdci, co od něj uslyšíte. Bude vám to ku pokoji, který tento svět nemůže dát. Ó, Maria, beze hříchu počatá, oro­duj za nás, kteří se k tobě utíkáme! Amen.

Převzato z www stránek Římskokatolické farnosti Kardašova Řečice - P. Mgr. Ing. Jan Špaček

 

—————

Májové pobožnosti

30.04.2019 01:23

 

Začíná měsíc květen a říká se, že je nejkrásnější měsíc v roce.  Po celý měsíc máj uctíváme v našich chrámech, kostelech ale i vesnických kapličkách či domácnostech blahoslavenou Pannu Marii při májových pobožnostech.

 

Májové pobožnosti nemusí vést kněz , ale postačí zbožná, ochotná duše z farnosti nebo vesnice. Program májových je různý. Někde se sejdou i v kapličce na vesnici a zpívají písně k Panně Marii. Někde se modlí nebo zpívají litanie.

Na těchto stránkách hledáte, jak připravit májovou pobožnost. Mohu naznačit určité schéma, ale nemusí být nutným pravidlem.

  • sloky mariánské písně
  • májová promluva nebo vhodné čtení o Marii nebo příběhy
  • sloky mariánské písně
  • recitace mariánské básně
  • litanie k Panně Marii (loretánská litanie nebo tzv. „bavorské“ litanie, najdete je ve zpěvníku)
  • krátká modlitba k Panně Marii ( ve zpěvníku, nebo vlastní slova)

Důležitější je touha se sejít a společně něco prožít. Jsou však farnosti, kde se touha po společenství vytratila. Pak doporučuji udělat si májovou pobožnost v rodinném kruhu a případně pozvat své známé. Je i možnost, že jednotlivé rodiny si rozdělí dny, kdy vždy jedna rodina vede pobožnost. Úcta k Panně Marii nás má vést k jejímu synu Ježíši.

Vladimír Pavlas

 

 

 

—————

Všechny články

—————