Drazí farníci,

přináším malou připomínku patrona, knížete a zakladatele českého státu  Svatého Václava.

             Václav byl synem českého knížete Vratislava a jeho manželky Drahomíry, která pocházela z polabských Stodoranů. Podle staré tradice se narodil kolem r. 907 ve Stochově u Libušína a měl šest sourozenců: dva bratry, Boleslava a Spytihněva, kteří byli mladší než on, a čtyři sestry, z níchž známe jménem jen jednu, Přibyslavu.

           Václav byl pokřtěn  slovanským knězem, jedním ze žáků sv. Metoděje. O jeho křesťanskou výchovu se starala především jeho babička sv. Ludmila: "A  dala ho vyučovat knihám slovanským podle návodu knězova, aby si dobře  osvojil jejich smysl. Odvedl jej pak Vratislav na Budeč, a chlapec se začal učit knihám latinským.

          Na Budči, při kostele sv. Petra, zbudovaném knížetem Spytihněvem, byla jakási vyšší škola, kde se učilo latinsky.

          Dostalo se tedy Václavovi vzdělání, jímž se nemohli honosit ani panovníci velkých národů, ba ani sousední králové němečtí. Důležitější však bylo, že příklad zbožné babičky Ludmily a literární vzdělání uschopnily mladého knížete, aby pochopil a pronikl podstatu a hodnotu náboženství Kristova. Na skutečných křesťanských základech začal budovat nový křesťanský stát.

           Václav byl vychován i ke zbožnosti. Dal v zemi stavět kostely, povolal do naší země vzdělané kněze z křesťanských zemí. Na Pražském Hradě položil základy ke stavbě kostela, dnes katedrály sv. Víta. Přivezení ostatků sv. Víta v té době znamenalo vytvoření státnosti a respekt okolních zemí k tomuto státu a panovníku.

           Dokázal se postavit i do boje, jak z Radoslavem Zlickým, tak z německým knížetem Jindřichem l. Ptáčníkem. Místo bojů a drancování se dokázal politicky dohodnout.

             Přemyslovský kníže Václav  byl dne 28. září roku 935, před kostelem ve Staré Boleslavi, přepaden a zavražděn na příkaz svého vlastního  bratra Boleslava. Ten  si cestou prolití krve vlastního bratra vynutil nástupnickou vládu. Boleslav nesouhlasil s Václavovou smířlivou zahraniční politikou a chtěl se dostat na trůn - říká se tomu touha po moci a vládě a představě, že jako panovník bude lepším než ti druzí.

           Píseň Svatý Václave byla po několik století neoficiální národní hymnou. Právem může být sv. Václav nazýván i patronem těch, kdo usilují o mír. On usiloval o mír nejen slovy, ale svým jednáním, svými činy, ne zbabělým ustupováním, ale osobním nasazením tehdy, kdy byla v sázce nejen jeho vláda, ale i život. Nevěděl, že v zápase s Radslavem Zlickým Bůh zázračně zasáhne. A protože chtěl zůstat svému bratru bratrem, raději položil svůj život, než by volil cestu násilí. Neboť miloval své nejbližší, svůj národ, každého člověka. Proto po celou dobu své vlády usiloval o mír, mír, který vychází ze spravedlnosti a lásky. A Čechové si byli vědomi, že mají ochránce a přímluvce za mír u Boha.

               Václavův život a jeho zavraždění, se ještě v 10. století stali, zdrojem náboženského Svatováclavského kultu. Jeho uctívání, se později v 11. a 12. století, šířilo nejen po celé zemi, ale například i do sousedního Polska či Ruska. „Svatý Václav se stal světcem, přímluvčím a ochráncem svého lidu v nebesích, a tak i symbolem, záštitou a svorníkem národní jednoty a síly.“ (citace historika J. V. Šimáka).

„Ty jsi dědic České země, rozpomeň se na své plémě,“ zpíváme se Svatováclavském chorálu. Zkusme přemýšlet o tom, co vyjadřují tato slova.

            Svatý Václav je dědic. Neměli bychom však být spíše my dědici svatého Václava, jeho odkazu, jeho stylu života? A vůbec, co to znamená slovo „dědic“? Pokud se zeptáme takto, možná se dobereme smyslu textu, který zpíváme.
 

          Když do našich zemí přišli první misionáři křesťanské víry, nemohli jednoduše smést ze stolu hodnotový systém, základní vzorce kultury našich předků. Svatý Václav se stal „dědkem“, respektive dědicem České země, ochráncem národa a české státnosti.
Kolem svého ochránce se shromažďoval národ již velmi záhy. O tom bychom se dočetli v seriózních dějepisných knihách. Kolem sv. Václava je národ schopen semknout své síly i dnes. Snad jsme právě pochopili proč…
Ne náhodou si korunu Karla IV. panovníci půjčovali od sv. Václava. Ležela totiž na jeho lebce. Koruna českého království patří jemu a nikdo nepovolaný na ni neměl ani nemá právo.
Ten, kdo ctí svatého Václava, ctí své kořeny. Kdo ctí své kořeny, je pevně zakořeněný a jen tak nic s ním neotřese. Kdo naopak od sebe odsekává své kořeny, padne a zahyne.

Co by svatý Václav řekl nám v tento den?

              Proč se chvějete, proč pochybujete?  Jsem váš kníže, ale jsem jiný, než ostatní vaši vladaři. Nejdu dějinami oblečen v železo, ale v lásku Kristovu.

              Byl jsem s vámi tak jako s vašimi předky vždy a za všech okolností. Byl jsem tu, když na nádvoří dupaly podpatky Heydrichových vojáků; když z hradu českých králů zněly naduté lži komunistů. Byl jsem s těmi silnými ženami, které mi dnes přišly poděkovat, v ono chladné ráno, kdy je před 60 roky vyhnali  z jejich klášterů od modlitby, studia, péče o druhé a odvedli je k otrockým pracem.

             Jsem s vámi, když mou zem, úrodnou a bohatou, jste zadlužili tak, že by ji věřitel mohl i s vámi prodat do otroctví.

             Jsem s vámi, když se tu poctivý spravedlnosti těžko dovolává a často se jí nedožije.

             Jsdu s vámi, když tuto zemi s kulturní a křesťanskou tradicí zaplavujete hazardem, podvodníky, prodejnými děvčaty a neúctou k životu.

            Byl jsem s každým, kdo hájil tuto zem a dobro, důstojnost a život lidí. Jdu dějinami vítězně, protože nechci nikoho porazit a protože mou zbraní je Pravda. Mým štítem je Pravda, mou korouhví je Pravda.

            Přestaňte se třást, vymlouvat a hádat. Vezměte do ruky nástroje práce, ne války, a začněte mou zemi zvelebovat.

            Stačí tak málo – přestaňte si lhát a postavte se kolem mé korouhve, kterou je neporazitelná pravda. Nebojte se, nedám zahynouti ani vám ani budoucím. Odstraňte lež ze svých životů, jednání a slov a moje země bude zemský ráj – ne na pohled, na oko, ale skutečně.
Nedám zahynout vám ni budoucím – Kriste eleison.

    Čerpáno z více zdrojů                                                                                                     Vladimír

Co je ateista ?    

Tímto slovem se označuje bezvěrec, jedinec odmítající náboženství, boha, víru v nějakou vyšší bytost nebo cokoliv duchovního.

S tímto životním stylem se zároveň nese odmítání etických a morálních norem, které jsou vodítkem pro zdravý život ve společnosti.

Ateisté žijí podle přirozených morálních zásad, které jim předali rodiče v jejich výchově. Nadále si tyto normy posunují ke svému prospěchu. Jejich rodiče, či prarodiče prošli na školách ve velké většině křesťanskou morálkou v podobě výuky náboženství, dále čerpali a obnovovali svůj morální základ na bohoslužbách.

Prošlo od té doby několik generací, které výuku etiky a morálky neznají. Je to dědictví z velké části od našich komunistických bratří, kteří odstranili vše, co bylo spojeno s nějakou vírou. Vybudovali ateistický základ pro soudobou společnost bez morálních norem a společnost tyto myšlenky přijala.

Křesťanství a ateismus

Ahoj, zajímalo by mě, jak se stavíte k ateismu. Já v zásadě souhlasím s tím, že ateismus je jednou z cest k Bohu - je to ale cesta nelehká, protože jde k Bohu prostorem Boží nepřítomnosti. Co si myslíte vy? Berete ateisty jako bratry, soupeře, jako cíle evangelizace nebo ty kdo, se mýlí, nebo jinak?

Atheismus je cestou k Bohu? No potěš koště. Atheisté jsou samozřejmě cílem evangelizace, protože jsou to ovce, které jsou naprosto ztracené a přivést takovou ovci ke svému pastýři je určitě velmi radostné, když se to povede.

Atheismus jako takový je náš velmi tvrdý soupeř, protože svojí bezbožností společnost již naprosto prostoupila a to nejen tu českou, ale bezbožnou se stala i věda na Západě obecně, protože je přetížena materialismem a to často bezdůvodně. Často se uchyluje k vědomým lžím (třeba ohledně otázky darwinismu), jenom aby mohla Boha vědecky vyvracet. Co je vědeckého na zpochybňování víry teoriemi, které byly vymyšleny proto, aby vysvětlily svět i bez Božího vlivu a přitom jediný jejich důkaz spočívá na tom, že takto to být musí, abychom se bez Boha obešli?

I české zákony a vzdělávání hodnotu náboženství naprosto zpochybňují. Je to nějaké přesvědčení, které nemá být nikomu nuceno (pokud možno by neměli ani rodiče své děti k němu usměrňovat, ale zde je to naštěstí převážně pouze jen názor veřejnosti, nikoli zákon). Toto přesvědčení nemá žádnou oporu v realitě - náboženství je podle toho jen takovou snůškou názorů, jejichž platnost je zcela závislá jen na tom, čemu dotyčný subjekt věří.

 Není divu, že potom ateisté věřícím vytýkají, že jim církev (nebo rodiče a jiné výchovné vlivy) naprosto vymyla mozek. Proč nenechají děti, aby o své víře rozhodly, až budou velké? Takový názor, ač je velmi svobodymilovný, vlastně tvrdí jediné: Jsou to nesmysly, nemá smysl jim věřit a pokud tomu někdo věří, tak to nemá v hlavě pohromadě, ale pokud je dospělý, je to jeho věc. Pokud by na tuto hru přistoupil i ten věřící, o nějž se jedná (a mám takový dojem občas, že i to je možné, přes tu všechnu hypertoleranci, jíž současní křesťané oplývají. Co považuje za pravdu (a to velmi důležitou), vlastně pravdou není nebo je pravdivost této pravdy odvozena od jeho osobního přesvědčení.

 Existuje ale snad Bůh jen pro ty, co na Něj věří a pro ostatní ne? Těch ostatních si nevšímá, nebo prostě úplně není? Má ke každému úplně individuální přístup a i jiné skutečnosti, náboženstvím popisované (např. existuje očistec?, co všechno je hřích?), jsou touto vírou determinovány?

Právo u Boha a u lidí je jiné. Je to logické. A pokud je někdo potrestán za něco, o čem nevěděl, že se to nesmí/musí, nenese vinu ve smyslu hříchu, ale přestupku proti zákonu se dopustil. Toto ustanovení je velmi důležité, protože činí státní aparát provozuschopný, jinak by byla činnost státní spravedlnosti o hodně obtížnější (spíš nemožnější) a to už jde teď ztuha, právě díky humanismu (ten je jako takový jistě dobrý, ale někdy už přerůstá ve zvrácenost - všelijaké ty respekty k jiným kulturám, ...).

 Soudce přece v Boha věřit může stále. On také přece netrestá za hříchy proti Bohu, ale za provinění proti společnosti. Hrozné je, když má uznat odškodné ženě za zpackaný potrat, který (lékaři) špatně provedli. To je výsměch Boží spravedlnosti. Jinak, trest v civilizovaných státech (tím se myslí zejména EU), má pachatele vychovávat, existuje spousta možností zmírnění trestu posléze v jeho průběhu, takže si aspoň ten člověk zapamatuje, že toto se opravdu nedělá.

 Díky Bohu, už nejsme v době Bídníků, kde viník neměl nárok na odpuštění společnosti nikdy. Teď dostane odpuštění, i když si je nezaslouží (kmetiněveský vrah - vyústění je naprosto nekřesťanské, viník se nemůže stát naprosto čistým, musí nést následky svého hrozného činu; pokud by jel načerno MHD, bylo by to samozřejmě něco jiného).

Kam se musí křesťan vložit: tam, kde nemá člověk zastání a je omezován/ohrožován jiným člověkem (např. nenarozený plod svou matkou) v souladu se zákony země. Tam je to opravdu problém.
Jinak spousta věcí se tolerovat může, i když jsou hříšné a tam bychom měli působit tak, že tyto činnosti nebudeme dělat a budeme se snažit od nich druhé lidi odradit.

Toužili jsme po svobodě a lásce. Mnohé se naplnilo: svoboda slova, svoboda vyznání, svoboda podnikání, částečné narovnání křivd na majetku. Máme dnes svobodu slova, ale nevíme, co je pravdivé a co je polopravda nebo lež. V kostelích můžeme bez postihu naslouchat božímu slovu, ale nenaslouchají ti, kteří tam záměrně nejsou. Na školách se může bez postihu vyučovat náboženství, ale nikdo děti na výuku nepřihlásí. Svoboda podnikání nepřinesla blahobyt pro všechny, ale prohloubila sociální rozdíly ve společnosti – nezaměstnanost, bezdomovci, rodiny bez bydlení, stále se zhoršující zdravotní péče a morální úpadek.

Musíme počítat s tím, že v téměř celém národě převládá ateistické smýšlení a to je nevěřit v žádného Boha a řídit se vlastními etickými a morálními zásadami, které se vzdalují od křesťanské morálky a etiky. Tento propad křesťanské morálky a etiky je již dlouhodobý, už od doby totality a zasáhl několik generací. Pokud chceme žít v opravdové demokracii, není možné ji budovat bez křesťanské morálky. A to je odpověď pro nás věřící, ateisty, biskupy a kněze na to, co nám svatá Anežka podle vlastního vzoru a chování odkázala. Je příkladem a motivací pro službu druhým.

Doplněné a převzaté názory z WWW stránek

Vladimír Pavlas

Občanská výchova patří k nejdůležitějším předmětům výuky

J. A. Komenský, učitel národů se vyjádřil: Zanedbávání výchovy je zkázou jednotlivců, rodin, národů i států.

- Proto by moudrá výchova měla být prioritou každého člověka, rodiny, školy, médií (noviny, rozhlas, televize), společnosti, státu a církve.

Lidská moc, která popírá existenci mravního zákona  a světového názoru na něm zbudovaného, tj. univerzálního světového názoru čisté demokracie, zákonitě směřuje ke krizovým jevům, k úpadku morálního zdraví, krizovým jevům ekonomickým, k náhražkovému štěstí, šikaně, kriminalitě, totalitě, válkám. Prioritou proto musí být vláda moudrého světového názoru v hlavách co největšího počtu lidí, hlavně však učitelů, zejména občanské výchovy.

Platon, který učil, že výchova je úkol politický, že vládnout znamená vychovávat, souhlasil by asi s názorem, že když státní moc způsobila zhoršení morálního zdraví společnosti, je opět na nové státní moci, aby toto zhoršení společnosti napravila. Představa o zastaralých mravních pravidlech, jejichž dodržování překáží nezávislému hledání lidského štěstí, je zcela falešná.

Není práva bez morálky

JUDr. Milan Hulík si ve svém článku klade otázku: „Má soudce soudit podle zákonů nebo podle morálky?“ Správnou odpověď najdeme v knize JUDr. B. Ečera Norimberský soud: „Není práva bez morálky. Právo, které se odpoutá od tohoto svého pramene, usychá, hyne nebo se mění v opak práva.“ Podobně se o vztahu morálky a práva vyjádřil i ruský filozof Vladimír Solovjev: „Právo je minimum morálky.“

Pro soudce, občany, představitele státní moci je tragický názor, že lidské právo je víc, je důležitější než morální řád, odvozený z přírodního mravního zákona, z něhož jsou odvozeny všelidské mravní normy. Čím větší je odchylka od norem mravního zákona, tím méně se dá hovořit o demokratickém právním státu, o spravedlnosti, bezpečnosti, důvěře a o zdravých vztazích či poctivé ekonomice. (ČD z 29. 3. 1994)

Komentář: po pádu komunismu lidé očekávali nové a nadějné dny, které oživí tuto českou společnost. Zvolili si svobodně demokracii. Ta však má svá pravidla a aby byla funkční musí být založena na morálním a mravním základě jednotlivce. Demokracie, v nichž státní moc toleruje nízkou a klesající úroveň morálního zdraví, stávají se zákonitě časem jen demokraciemi formálními, zpravidla však vybavenými mocnou tajnou totalitní mocí, která na práva a svobody občanů v případě své potřeby nemusí dbát.

Jednou z možností obnovy mravních zákonů je učit se zachovávat Desatero, které se praktikuje v církvích a rodinách s křesťanskou výchovou. Ale ani zde není záruka, že tyto rodiny vychovají pod vlivem současné společnosti občany s ryzím přesvědčením k mravním normám. Příkladem toho je doba totality, kde se podařilo pod vlivem škol odbourat náboženskou výuku a  morální normy, které byly v našich zemích i celé Evropě postaveny na křesťanských základech.

Po pádu totality se mnoho nezměnilo. Sice je svoboda vyznání a vzdělávání v křesťanských hodnotách, ale generace převzaly pouze malou část z výchovy rodičů a přizpůsobily se názorům společnosti, ve které žijí. Nedivme se, že současná generace, která vyšla z těchto základů, má pokřivený názor na mravní hodnoty i Zákon. V těchto řadách stojí velká řada voličů i těch, kteří jsou voleni. Komu dát důvěru? Vždy nejde o to, co by člověk dělat neměl, nýbrž co by dělat měl. Svobodu nelze chápat jako osvobození od něčeho (negativního), ale a především jako svobodu k něčemu.

Příkazy a zákazy nechtějí život a svobodu člověka omezovat, ale chránit. Co však dělat v konkrétní situaci, v určitém případě, to musí i křesťanům povědět rozum. Je důležité nést svojí osobní zodpovědnost a stále nově orientovat svůj život k osvědčeným křesťanským zásadám.

  Pro výchovu mravní osobnosti a pro správné rozhodování v nejrůznějších situacích.

1. „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiné bohy mimo mne. Neuděláš si modlu, ani žádnou podobu toho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se jim klanět ani jim sloužit. Protože já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivý. Trestám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kdo mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kdo mě milují a zachovávají mé příkazy.

2. Nezneužiješ jméno Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jméno zneužíval.

3. Zachovávej den odpočinku, aby ti byl svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci, ani ty, ani tvůj syn a tvá dcera, ani tvůj otrok a tvá otrokyně, ani tvůj dobytek, ani přistěhovalec, kterého jsi přijal k sobě. V šesti dnech totiž udělal Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto Hospodin požehnal den odpočinku a oddělil jej jako svatý.

4. Cti svého otce i svou matku, abys dlouho žil na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.

5. Nezabiješ.

6. Nezcizoložíš.

7. Nepokradeš.

8. Nevydáš křivé svědectví proti svému bližnímu.

9. Nebudeš dychtit po domu svého bližního.

10. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního, ani po jeho otroku, ani po jeho otrokyni, ani po   jeho býku, ani po jeho oslu, po ničem, co patří tvému bližnímu.“

Čas, který je nám dán, abychom vytvářeli svůj život a naplňovali jeho smysl, je vzácný. Každému z nás je vyměřen Bohem.

Každý člověk prožívá v životě chvíle, o kterých by si přál, aby zůstaly, ale čas plyne neúprosně vpřed – zdá se nám, že čím jsme starší, tím plyne rychleji. Ale jindy se nám čas přímo vleče. Zdá se nám, že stojí a chtěli bychom jej uspíšit. Ale čas nelze ovlivnit.

Jen svými myšlenkami můžeme prolomit hranice prostoru a času, překročit začátek a konec vlastní pozemské existence, zkoumat minulost, plánovat budoucnost.

Bezprostředně se nás ovšem dotýká doba nejbližší : příští týden, příští den, příští hodina, příští chvíle. V ní se žádá správné rozhodnutí.

Abychom my jako dospělí lidé vystihli včas problémy doby a jejich řešení, to zdůrazňuje sv.Pavel v listě Efesanům - dřív než začne připomínat povinnosti křesťanů ve společenství, vybízí : „Žijte pozorně jako moudří a využijte pravou chvíli, neboť dny jsou zlé. Chápejte, co je vůle Boží“ (Ef 5,15a).

Vyloží-li se desatero přikázání pro dnešní dobu a snažíme-li se je vzít za svou směrnici, pomáhá nám uchopit pravou chvíli, konat Boží vůli a stávat se lepšími a šťastnějšími lidmi.

Sestavíl z více článků Vladimír Pavlas

Česká republika a výuka náboženství

Výuku náboženství reguluje Školský zákon 561/2004 Sb., který v § 15 stanovuje, že ve školách lze v souladu se zásadami a cíli vzdělávání podle § 2 vyučovat náboženství.

 Náboženství mohou vyučovat registrované církve nebo náboženské společnosti, kterým bylo přiznáno zvláštní právo vyučovat náboženství ve státních školách.

V základních a středních školách zřizovaných státem, krajem, obcí se vyučuje náboženství jako nepovinný předmět, pokud se k předmětu náboženství uskutečňovanému danou církví nebo náboženskou společností přihlásí ve školním roce alespoň 7 žáků školy.

 K vyučování náboženství lze spojovat žáky z několika ročníků jedné školy nebo více škol, nejvýše však do počtu 30 žáků ve třídě. Spojovat žáky z více škol k vyučování náboženství lze na základě smlouvy mezi příslušnými školami, která upraví rovněž úhradu nákladů spojených s tímto vyučováním.

Vyučovat náboženství může v základním pracovněprávním vztahu k právnické osobě, která vykonává činnost dané školy, pověřený zástupce církve nebo náboženské společnosti, který splňuje předpoklady dané školským zákonem pro výkon činnosti pedagogického pracovníka. Pověření vydává statutární orgán církve nebo náboženské společnosti. Většinou se výuka koná v den, kdy je méně hodin, obvykle odpoledne.

Na církevních školách je výuka náboženství povinná, nebo fakultativní. Záleží na konkrétním zřizovateli. Většina církevních škol má svého kaplana. Výuka náboženství může být zvolená studentem v rámci maturitní zkoušky.  

FARNÍ KOSTEL SV. BARTOLOMĚJE V HERÁLCI

U HAVLÍČKOVA BRODU

Poutní slavnost bude v neděli 25.8. 2024 v 8:00hodin

Nejstarší zmínka o kostele je už z 13. století. Kolem roku 1280 byl opevněn a chráněn vodním příkopem (rybníkem).

V roce 1782 byly postaveny nové varhany varhanářem z Dačic a to za 180 zlatých.

Roku 1873 při velkém požáru v Herálci byl kostel značně poničen a z rozhodnutí vrchnosti byl v následujících letech zbořen a postaven nynější.

V současné podobě je kostel postaven ve slohu pseudogotickém a to v letech 1876 – 1880. Byl slavnostně konsekrován biskupem královéhradeckým Josefem Haisem o 4. neděli říjnové, dne 24. října 1880.

Podrobnosti:

Byl vypracován nový plán na nový kostel, který byl svěřen uměleckému znalci a akademickému malíři Bedřichu Wachsmannovi, plán kolaudoval pražský stavitel Bělský. Plán byl schválen počátkem roku 1876. Stavbu řídil Jan Nep. Stejskal, správce velkostatku v Herálci. Stavitelem byl Jan Martin z Humpolce.                                                                                     

 Po dobu přestavby farního chrámu se bohoslužby konaly v prozatímní kapli postavené na náměstíčku. Na místě hlavního oltáře kaple dnes stojí socha svatého Floriána.

Počátkem jara roku 1877 se započalo se stavbou. Proti původnímu kostelu je posunut asi o 5,5 metru k jihu a je též o tolik prodloužen k východu. Kostel má na délku 35 metrů a na šířku 18 metrů. Základní kámen nového kostela byl posvěcen 12. srpna 1877. Okna vsazená do olova byla zhotovena v Pelhřimově.

Hlavní oltář svatého Bartoloměje zhotovil truhlář Karel Votýpka z Prahy a pozlatil jej Emanuel Kopáček  též z Prahy. Obraz hlavního oltáře namaloval ředitel malířské akademie pan A. Lhota. Se svatým Bartolomějem uprostřed jsou na obraze vymalováni ještě čtyři další světci: svatý Václav, svatý Vojtěch, svatý Ladislav a svatý Bohumír.

Kostel byl vybavován postupně: 1881 byl pořízen nový Boží hrob, kostelní lavice a neznámou dárkyní z Vídně darovány dva obrazy (Srdce Páně a Matky Boží Milostiplné).

 1882 byl pořízen Umíráček od jihlavského zvonaře Hilzera a nové varhany od Karla Schiffnera z Prahy.

1884 byl pořízen nový mariánský oltář. Socha P. Marie i menší sochy sv. Jáchyma a Anny jsou z původního kostela.

1885 byly polychromovány sochy sv. Petra a Pavla z původního kostela umístěny v presbytáři po stranách hlavního oltáře.

Roku 1889 byl pořízen nový oltář sv. Jana Nepomuckého od pana Drahozala z Humpolce a obrazem Jana Nepomuckého od malíře J. Vysekala. Křížová cesta je z roku 1856 a je z původního kostela.

Nejcennější historickou památkou je barokní cínová osmiboká křtitelnice z roku 1645 s reliéfy, na nichž jsou vyobrazeni 4 evangelisté, Narození Páně, Zmrtvýchvstání Krista, Křest Kristův a Nejsvětější Trojice.

Mezi vybavení kostela patří i dva oltáře umístěné pod kruchtou.

V okolí kostela směrem na Pavlov je starý hřbitov z 19. Století. Nachází se zde řada historicky cenných empírových náhrobků, které na toto místo byly přeneseny pravděpodobně ze zrušeného hřbitova, který byl přímo u starého kostela svatého Bartoloměje.

Stručný zápis z posledních oprav kostela:

1971 – obnovena vnější omítka kostela

1978 – kostel pokryt plechovou krytinou

1981 – proveden nátěr střechy a věže

1982 – oprava a přeladění varhan

1984 – provedena vnitřní výmalba kostela malířem p. Jaroslavem Sekerou a Karlem Charvátem z Chotěboře. Při té příležitosti byla přesklena i okna v lodi kostela a opravena figurální okna v presbytáři.

1986 – pořízena mřížová vrata pro větrání kostela, které zhotovil p. Bohumil Jerml – kovář z Věže.

1989 – změna režimu z komunistického na demokracii (Sametová revoluce). Již od roku 1950 byla církev pronásledována a rolníkům odebrána hospodářská zvířata, nářadí i pole a lesy. Tento režim se podepsal na každé rodině, kde budoucí generace byly vychovávány k ateismu. Odchodem staré generace se kostely postupně vyprázdnily a dnes v roce 2021 je můžeme nazvat jako mrtvé farnosti. K této změně dospěla i farnost v Herálci, kde zůstalo několik jedinců, kteří praktikují svoji víru. Demokracie a svoboda nepomohla k navrácení se k Bohu.

V současnosti je Herálec bez fary, která byla biskupstvím prodána obecnímu úřadu a následně zbourána. Farnost nemá stálého kněze, bohoslužby se konají jedou za měsíc. Děkujme Bohu za uchování víry a pamatujme na ty, kteří neznají svojí cestu a jejich cíl je daleko od skutečnosti, kterou Bůh nabízí.

Sestaveno z dostupných informací pro farnost v Herálci, kde v kostele svatého Bartoloměje moji předci přijímali svátosti a v pokoji odpočívají

Vladimír Pavlas v Pozovicích 13. 7. 2021

Dobrohostov je poutním místem zasvěcené sv. Anně.

Příznačný název pro poutní místo zve k zázračné studánce, kterou oceníte především při problémech se zrakem.

Studánka vyvěrající při břehu Úsobského potoka je léčivá díky vysokému obsahu radonu a jódu ve vodě. Působí blahodárně především na oční onemocnění. Tradice vypráví o případu úplného uzdravení nemocného roku 1813, o čemž dodnes svědčí pískovcová pokladnice. Později zde byla postavena kaple se sochami sv. Barbory a Markéty, která dnes již nese pseudobarokní podobu.

Slavnostní bohoslužba bude v neděli 21. 7. 2024 v 10:30 hodin

Svatá Anna a svatý Jáchym byli rodiči Panny Marie.

Dlouho nemohli mít děti, až ve vysokém věku porodila Anna Marii, matku Ježíše. Anna znamená v hebrejštině milá a milostiplná. Svátek svaté Anny byl znám na východě od poloviny šestého století jako Zesnutí svaté Anny. Na západě se rozšířil ve dvanáctém století. V Čechách byla velmi oblíbenou světicí hlavně v 15. a v 16. století. Papež Sixtus IV. zavedl roku 1481 svátek svaté Anny do římského kalendáře. Papež Pius V. jej v roce 1568 zrušil. Papež Řehoř XIII. jej roku 1584 znovu zavedl a stanovil její svátek na 26. července. Téhož roku byl zaveden do římského kalendáře svátek svatého Jáchyma. Nyní se slaví památka obou rodičů Panny Marie, tedy Anny a Jáchyma, dne 26. července.

Svatá Anna je patronkou manželství, matek, šťastného porodu, ochránkyní horníků, mlynářů, truhlářů, tkalců a krejčích. Lidé se k ní modlívali za bouřky, anebo v období sucha za déšť.

Najdete zde i studánku s mírně radioaktivní vodou s léčebnými účinky.

Všem poutníkům přeji duchovní osvěžení, které mohou načerpat při bohoslužbách na tomto poutním místě. Pro ty, kteří nejsou místní upozornění:ke kapli se dostanete z Dobrohostova u Úsobí polní a lesní cestou, asi 1,5km.

Vladimír Pavlas

V naší vlasti si 5. července připomínáme svátek sv.Cyrila a Metoděje.

              Odkaz i dílo těchto bratří je základním kamenem nejen pro Moravany, ale i pro Čechy a celý slovanský svět. Jejich práce se nesmazatelně zapsala do dějin našeho i slovanského světa, avšak především vytvořila pevné duchovní základy pro pěstování křesťanské víry. Solunští bratři přišli na Velkou Moravu na žádost  knížete Rostislava Moravského na jaře roku 863.

              Svatí Konstantin (Cyril) a Metoděj, označováni někdy jednoduše jako bratři ze Soluně, jsou známí jako apoštolové Slovanů nebo také Slovanští věrozvěsti. Pro misii na Velké Moravě vytvořili písmo hlaholici a prosadili staroslověnštinu jako bohoslužebný jazyk.

          Konstantin (Konstantinos, zvaný též Konstantin Filosof nebo jen Filosof (narozen v roce 826 nebo 827 v Soluni a zemřel 14. února 869 v Římě)) byl profesorem filosofie v Konstantinopoli, roku 855 vstoupil do kláštera. Byl pouze mnichem, ačkoliv celý středověk byli oba bratři považováni za biskupy.  Znovu vstoupil do kláštera před svou smrtí v Římě, kde přijal řeholní jméno Cyril (Kyrillos), pod nímž je známější (svatý Cyril nebo Cyril Filosof). Byl mladším bratrem svatého Metoděje.

         Metoděj (Metod, lat. Methodius) (narozen 815 v Soluni a zemřel 6. dubna 885 na Moravě), starší bratr Konstantina, byl zpočátku byzantským státním úředníkem, později mnichem, diakonem a nakonec prvním moravským arcibiskupem.

Základ víry, křesťanské výchovy a vzdělanosti tohoto národa má kořeny na Velké Moravě. Tento státní svátek je pro nás výzvou i přihlášením se k odkazu našich předků i zrozením státnosti a identity našeho státu, který je postaven na základech křesťanství.

Mistr Jan Hus

 Narodil se 1369 v Husinci a zemřel 6. července 1415, upálen na hranici v Kostnici. Byl vysvěcen v římskokatolické církvi na kněze. Jan Hus byl českým středověkým náboženským myslitelem, reformátorem a především kazatelem. Stal se rektorem na pražské univerzitě v roce 1409- 1410.

Je s největší pravděpodobností také autorem reformy českého pravopisu,  odstranil spřežky a zavedl do české abecedy diakritiku.

 Ve svých náboženských pracích kritizoval mravní úpadek, v němž se ocitla katolická církev, a přejal některé myšlenky Jana Viklefa. Římskokatolická církev ho označila za kacíře, jeho učení za herezi a následovalo vyloučení z církve. Exkomunikován byl 1411, ale dále působil jako kazatel na venkově. Na koncilu v Kostnici byl odsouzen jako kacíř a vydán světské moci k upálení na hranici,  když odmítl odvolat své učení.

584 let trvalo, než katolická církev přiznala chybu. V roce 1999 prohlásil papež Jan Pavel II., že lituje kruté smrti Jana Husa a uznal ho jako reformátora církve.

 Některé Husovy názory dodnes katolická církev vnímá jako teologicky závadné a tohoto rehabilitovaného mučedníka přehlíží.

Datum jeho upálení se stalo státním svátkem. K jeho odkazu se hlásí husité, pravoslavná církev i další církve a společnosti vzešlé z reformace.

29.6. 2023 mají svátek svatý Petr a Pavel.

V našem okolí jsou zasvěceny kostely sv. Petra a Pavla v Úsobí a Šlapanově. Tyto farnosti k zasvěcení kostelů slaví již tradičně poutní slavnost na bohoslužbách a pouť bývá slavena  přeložením na neděli. Bývá doprovázena světskými radovánkami a jarmarkem různého druhu i hudebním doprovodem.

Kostel sv. Petra a Pavla v Úsobí

Svatý Petr – Šimon, bratr sv. Ondřeje, rybář, přijal od Ježíše jméno Petr, které v řečtině znamená skála. Ježíš ho tak pojmenoval, protože se měl stát skálou, na jejímž základě bude vybudována celá církev. I proto se stal po Kristově smrti prvním z dvanácti apoštolů. Konal jménem Krista zázraky až do své smrti, někdy kolem roku 64 n. l., kdy byl za Neronovy vlády ukřižován hlavou dolů. Je uctíván jako ten, kdo má klíče od nebeského království, a jako patron církve. Bývá zobrazován s klíčem a knihou.

Svatý Pavel jako římský občan byl původně nepřítelem křesťanství a patřil k největším pronásledovatelům křesťanů v Jeruzalémě, ale na cestě do Damašku se mu zjevil Ježíš Kristus a Pavel se obrátil na křesťanskou víru. Byl prvním misionářem církve, který šířil evangelium v Malé Asii a v Evropě. Byl souzen a stať mečem roku 65 n. l. Svatý Pavel je vzýván na pomoc proti hadímu uštknutí. Podle legendy ho uštkla zmije, aniž mu jakkoliv uškodila nebo ho poranila. Bývá zobrazován s mečem a s knihou.
 

Dle pramenů se tato pouť slavila i ve vesnici Pozovice, která patří do farnosti Šlapanov.¨

Kaplička v Pozovicích

Již tradičně zveme farníky a poutníky na poutní slavnost do kostela sv. Jakuba ve Štokách

 slavná mše svatá bude v neděli 9. 6. 2024 v 8:00 hodin

Datum poutní slavnosti se počítá od Velikonoc a to vždy 10. neděle.

PŮVOD A ÚCTA  K BOŽSKÉMU SRDCI PÁNĚ VE ŠTOKÁCH

Srdce bez hranic

Z žádných pramenů nelze vyčíst, kdy se v naší obci tato úcta k božskému Srdci Páně objevila a přerostla v poutní slavnost. Pravdou je, že se tato úcta začala šířit v 17. století. Podnětem byla zjevení sv. Markétě Alacoque 1674. Bylo jí dáno poznat lásku Ježíšova Srdce. Tato úcta se šířila i do našich domovů a mnozí vlastníte tzv. svaté obrazy s Kristem a probodeným srdcem, které je ovinuto trním, s plameny a křížem. Tato symbolika vyjadřuje hloubku Ježíšovy lásky k člověku.

Mladá srdce Štoků

Poutní slavnost je zakotvena v křesťanské tradici, kterou si občané Štoků váží a nezmizela ani v době totality, kdy byly poutní slavnosti různě překládány na jiné termíny.

Tyto slavnosti jsou často doprovázeny i světskými radovánkami, které vychází z podstaty slavnosti a navazují na zapojení se k lidové zbožnosti našich občanů. Podstata však zůstává v tajemství a lásce, kterou jsme zdědili a neseme dál v oslavě této křesťanské slavnosti, bez které by žádná pouť nebyla.

                                                                                Srdce zvonu

K opravdové pouti patří boží požehnání a účast na bohoslužbách této slavnosti. Pokud se zbožnost vytratila z našich řad, jsme o něco chudší a prožíváme pouhé ateistické slavnosti, které jsou založeny na okruhu příbuzných a přátel u dobrého jídla, návštěvou atrakcí a zakoupením perníkového srdce na důkaz, že máme někoho rádi.

Ve všech národech světa je srdce symbolem středu lidské bytosti, symbolem lidskosti a vzájemných vztahů. Kdyby svět zapomněl na „srdce“, zavládla by v něm jen vůle a rozum. Tak by se svět stal chladným a krutým, bez úcty a lásky.

Vladimír Pavlas
 

Dar z lásky

      Ve čtvrtek 30. května je v církevním kalendáři Slavnost Těla a Krve Páně.

Je to slavnost jejíž počátek sahá  do roku 1264, kdy ji pod názvem „Svátek Božího Těla“ zavedl papež Urban IV. pro celou církev po zázraku v Bolseně. Tam v roce 1263 začala během mše krvácet proměněná hostie. Korporál (plátno, které se dává na oltář pod kalich a patenu při obřadu proměňování) byl touto krví potřísněn a je zde dodnes uchováván.

Tato událost potvrdila víru křesťanů, že se během mše při obřadu proměňování mění podstata chleba a vína v tělo a krev Ježíše Krista.

Při této slavnosti, původně nazvané „Svátek Božího Těla“ a po 2. vatikánském koncilu přejmenované na „Slavnost Těla a Krve Páně“, si křesťané tuto pravdu víry o reálné přítomnosti Krista v proměněné hostii připomínají a mají možnost nově si uvědomit, jakým darem pro ně proměněná hostie je.

Proto je součástí této slavnosti kromě mše i modlitba adorace, kdy je proměněná hostie „vystavena“ ve zdobené schránce, která se nazývá monstrance. Po adoraci následuje průvod s monstrancí buď vesnicí nebo městem, kde se slavnost slaví a během průvodu je několik zastávek (obvykle bývají čtyři) během nichž křesťané Kristu svěřují své prosby, ale také vyjadřují svoji víru, úctu, lásku a vděčnost.

Průvod končí slavnostním požehnáním.

            Svátek Božího Těla je oslavou té nejdůležitější přítomnosti Krista Pána mezi námi. Je to přítomnost opravdová, skutečná a podstatná – ne tedy jen symbolická a pomyslná. Dnes oslavujeme Krista Pána přítomného v Nejsvětější svátosti oltářní.

             Kdy se nám tohoto daru dostalo? Pří poslední večeři u společného stolu s Ježíšem sedělo dvanáct nejbližších, kterým se nejvíce věnoval. Avšak jeden z nich je zrádce, druhý se bude za chvíli zbaběle zapřísahat, že s ním nechce nic mít, ostatní všichni až na jednoho se rozutečou.Dobře, ale domysleli jste, jak bychom se cítili my na místě Ježíše Krista v situaci toho večera? Celý národ – až na několik jednotlivců – ho už odmítl, nepřijal ho.

              Co bys v takové společnosti dělal ty, já, jeden každý z nás? Co bychom byli ochotni pro ně udělat my?  Pán Ježíš chce zůstat s nimi dál. Znovu a znovu chce nabízet svou lásku. Znovu a znovu se chce nabídnout kaž­dému člověku, co jich kde žije a bude žít na tomto světě. Také nám, i zde, i dnes se nabízí: Zradíš mne? Odmítneš mne? Utečeš ode mne? Anebo mne přijmeš do svého srdce? Já budu jen tam s vámi, kde bude s vámi a ve vás moje láska, kde se ve jménu mém budete mít rádi.

            Můžeme říci, že když přijímáme Nejsvětější svátost oltářní, sami se stáváme Tělem Kristovým. Je to pravda tajemná, ale skutečná. Jsme Tělem Kristovým. Každou společně slavenou mší svatou, kaž­dým gestem lásky se stáváme více Tělem Kristovým – svatým lidem Bo­žím. Toto nelze pochopit, ale můžeme to prožít, zažít, procítit ve svém srdci.

Upravený článek

Vladimír Pavals