31. ledna si připomeneme svátek Jana Bosca

Tento světec se narodil 16. srpna 1815 v Itálii v chudé rolnické rodině. Jako kněz se věnoval opuštěné mládeži, která žila v ulicích Turína. Během několika let shromažďoval přes 500 chlapců, kteří u něho našli chybějící domov, dostalo se jim vzdělání.

Měl pro výchovu několik zásad:
- vytvářet rodinné prostředí
-jednat podle osvědčených norem pedagogiky a pastorace
- mladí lidé musí cítit, že je máme rádi a že to s nimi myslíme dobře
- vyžadovat dodržování pravidel
- zaměření na to, aby v nás mladí lidé nacházeli přátele, na něž se mohou obrátit s otázkami po smyslu života
- nabízet prostor a čas pro rozjímání, modlitbu a bohoslužby, bez kterých by tato výchova nevedla k vytváření životních zásad

Janův rodný dům

Následování
V duchu tohoto světce se v našem kraji vytvářely v době totality bohatá společenství prostřednictví salesiánů, tzv. „Chaloupky“.

 Obec Pozovice bylo jedno z míst kde byli školeni asistenti a vedoucí letních táborů. I toto místo bylo navštíveno tehdy členy VB po informaci občana z Pozovic. 

 V době totality na prázdninové akce jezdilo v ČR kolem 2000 dětí a mládeže.

Ve Štokách se mládežníci „Chaloupek“ podíleli při opravách střechy a věže kostela, vnitřních úpravách fary.

V obci Pozovice pracovali na fasádě školícího střediska a vnitřních opravách kapličky.

Účastníci chaloupek se dále sdružují pod názvem „Staré páky“ společně s biskupem Karlem Herbstem.

www.starepaky.cz  - klepni na odkaz

Biskup Karel

Mnozí pracují v salesiánských oratořích

- působí ve farnostech jako kněží

- pracují v laických sdruženích

- velká většina má své zaměstnání

Na fotografii kněz Pavel Kadlečík, známý pod jménem Revík, který spolupracoval, vedl a organizoval společně s Kájou Herbstem letní aktivity mládeže v době totality. Svoji první mši svatou sloužil mezi asistenty v přeplněné chaloupce v Pozovicích.

V tomto duchu po revoluci dále pracuje s mládeží tzv. „ Antiochie“- letní tábory a Fatym (P. Marek Dunda a tým). Salesiánská střediska dále nabízí letní tábory. O jejich činnosti se můžete informovat i na

www.antiochia.cz

Světec Jan Bosco dokázal oslovit dobu a ty, kteří byli bez domova i rodiny. Doporučuji přečíst si jeho životopis a pro pedagogy i rodiče vyhledat „Preventivní výchovný systém Jana Bosca“.

Všem příznivcům Jana Bosca přeji pěkný prožitý svátek.

Vladimír Pavlas

SVÁTEK KŘESTU PÁNĚ 12.1. 2025

Je po vánocích. Na stole už nevoní vánočka s rozinkami, ale obyčejný chléb vezdejší.
Co nám z těch svátků zůstalo? Dnešní svátek nám odpovídá právě na tuto otázku. Co je trvalým výsledkem, ovocem vánočních událostí?
Je tu trvalá Boží nabídka. Každému člověku v každé době nabízí Bůh záchranu a spásu. Všem lidem, kteří jsou dobré vůle, posílá Bůh záchranu.

Křest v Jordáně dosvědčuje, že tento Syn Ježíš se neštítí obyčejných hříšných lidí. Staví se s nimi dokonce do jedné řady, aby dal najevo, že se chce ujmout právě těch, kdo jsou v nouzi, kdo jsou v maléru.
Tenhle Mesiáš nepřišel proto, aby byl s lidmi jen o slavnostních příležitostech, aby pronesl slavnostní projev a pak se stáhl do svého nebe. Je dobře si tohle jasně uvědomit: Ježíšovo evangelium není slavnostní řeč pro sváteční dny, není to sváteční vánočka, ale denní chléb, program života pro dny všední.

Ježíš se setkával s lidmi na jejich pracovišti. S rybáři při rybolovu u jezera, s celníkem u jeho celnice. Ježíš se setkával s lidmi, když jim bylo zle: v nemoci, při umírání, když byli slušnou společností vyvrženi. Ježíš je beránek, který snímá hříchy z lidí, vysvobozuje je z jejich posedlosti, zlých návyků a závislosti.
Proto dnešní svátek Křtu Páně není pro nás jen vzpomínáním na událost, která se stala kdysi dávno. Je to událost, která se týká i dnes každého z nás.

I každému z nás řekl Bůh Otec na křtu:
„Ty jsi můj milovaný syn. Ty jsi má milovaná dcera. Stvořil jsem tě, dal jsem ti život, jsi můj, mám tě rád. Jdi a poslouchej mého Syna Ježíše, drž se jeho evangelia.“

Budeš slyšet od lidí i jiné rady:
Budou ti říkat, že dobrota je slabost, silný je ten, kdo je tvrdý.
Budou ti říkat, že poctivost je nerozumná, chytrý je ten, kdo krade, ten kdo ošidí druhého.
Budou ti říkat, že víra v Boha Otce je zastaralý přežitek, pro kostelové báby. Moderní je ten, kdo na desatero Božích přikázání ohled nebere.
Budou ti říkat mnohé proti Ježíšovu evangeliu, ale ty buď hrdý na to, že jsi pokřtěný, že patříš Kristu. Křtem jsme se stali dětmi krále nebe i země, a ctitelé Ducha Svatého. A to nás zavazuje: žij tedy vždy jako šlechtic ducha, žij ušlechtile, jak se sluší na křesťana a nehledej příklady v bezbožné ateistické společnosti, která tě obklopuje.
Na křtu nám každému řekl Ježíš Kristus: „Jako poslal Otec mne, tak posílám já vás. Jděte a žijte podle mého evangelia lásky a pokoje. Tak budete mými misionáři ve světě.“
Řekněte: nemá život nás, křesťanů, překrásný smysl a poslání? Nebo je lepší vrhnout se do víru života soudobé společnosti, pro kterou jsou křesťanské zásady a povinnosti přežitkem a je lepší žít bez pevných zásad a po mě může být třeba potopa.

Slavili jsme Slavnost Zjevení Páně. Co se tu zjevuje?
Ve všech svátcích jde vlastně pořád o jedno: o zjevení Boží lásky - to jest o viditelné vstoupení Boha do lidských dějin, do lidských osudů.
V lidech je stálá a mocná touha, aby se Pán kosmu, Pán našich lidských osudů, nějak viditelně, slyšitelně, hmatatelně projevil. Svědčí o tom stálé dychtivé pachtění lidí po různých prapodivných úkazech a zázračných „zjeveních“.
Na tuto touhu člověka Bůh odpověděl. Zjevil svou dobrotu a lásku viditelně ve svém Synu Ježíši. Zjevuje svou velikost a slávu při Ježíšově křtu v Jordánu.
Tento křest veřejně dosvědčuje, že Ježíš je zachránce, Bohem poslaný nám, hříšným lidem.
Že Bůh se člověka neštítí, že se v Ježíši staví vedle něj.
Že Bůh nás nechtěl nechat samotné v zápase s naší vlastní neláskou, ale že přišel, aby nám donesl odpuštění.
A v tom je právě smysl církevního roku, okruhu svátků: abychom si ve své zapomětlivosti vždy znovu připomínali onen most mezi Bohem a člověkem, abychom se znovu a znovu zaradovali, že i mezi námi a Bohem je pevně postaven tento most obrovské lásky a to je náš křest.

Ostatní svátosti jsou nám blízké, ty prožíváme už rozumně a vědomě - první svaté přijímání, biřmování, zpověď, sňatek, zaopatřování. Ale křest je nám udělen ještě před užíváním rozumu. Žádný vědomý zážitek si z našeho křtu do života neneseme.

Je to tak dobré? Nemají přece jen pravdu „novokřtěnci“, kteří  jsou pokřtěni až v dospělosti? Nemá mít každý právo sám se svobodně rozhodnout, chce-li být pokřtěn, až z toho má rozum?
Rozumnost této argumentace a volání po svobodném rozhodování člověka je jen zdánlivá. Vždyť dítě nemělo svobodu rozhodování už hned na začátku: nikdo se ho neptal, jestli se chce nebo nechce narodit.
Prostě bylo počato, poroděno, vrženo do života a je zde. A ten křest - hned na začátku bytí, to je nasměrování správným směrem, to má dát jeho životu správný smysl. A to má od mala ukazovat dobrou cestu ke správnému cíli života.

Křest připomíná rodičům, že to není jen dítě jejich - že je to i dítě Boží. Že křtem se jejich dítě stává členem další rodiny, větší a silnější, než je ta jejich, - rodiny věřících lidí, v níž budou doma po celém světě.
Křtem dítě sice nebude uchráněno od trampot života, ale dostane sílu, aby je uneslo. Křtem vstoupí do velikého školení - katechumenátu Boží církve, který je bude učit, jak svůj lidský život prožít lidsky, v lásce, jako cestu do Božího království.
To nám připomíná dnešní svátek Křtu Páně: že i my jsme pokřtění. Že jsme Kristovi bratři a sestry. Že jsme děti Boží. Že máme právo jít do nového roku v křesťanské naději . Ale také, že máme možnost se po celý život ve víře vzdělávat. Že si máme stále doplňovat svou křestní katechezi a to pravidelnou účastí na bohoslužbách, pobožnostech a dnes už i sledováním křesťanských pořadů prostřednictvím televize a rozhlasu. Dát dětem možnost výuky náboženství na školách a tak dát i této společnosti lidi, kteří jsou postaveni a vychováni na morálních zásadách převzatých od křesťanů.

Sestavil Vladimír Pavlas

                 Nový rok 2025

Vstupujeme do Nového roku. Pocity, které při tom bývají, není třeba nijak přehánět. Nového je totiž jen to, že zas počítáme čas od 1. ledna znovu a  na konci letopočtu píšeme jinou číslici.

 Ale přes to se mnoho lidí ptá, co nám tento rok přinese. A v koutku srdce si říkáme – jaký asi tento rok bude.

 Měli bychom se ptát: co přineseme svým blízkým a svému okolí.

Jakou nabídku mohu dát lidem , kteří žijí v této farnosti.

Každý z nás má nějaké přednosti a dovednosti, které může nabídnout.

Své přednosti nabízíme v prvé řadě rodině ve které žijeme a farní rodině.

V této farní rodině vytváříme místní Kristovu Církev, ve které jsme na základech naší víry i našich rodičů přijali křest.

Tato farnost je místem kde chválíme Boha, zde je to místo kde se máme dělit o starosti i radosti, úspěchy i bolesti.

Zde máme najít otevřenou náruč porozumění a opravdové pomoci.

V pravé Kristově církvi společně s jeho matkou Marií se modlíme a vyprošujeme si dary Ducha Svatého, abychom splnili a naplnili poslání, ve kterém nás Kristus povolal.

Modlitba je jistě v našem společném životě velmi důležitá a má své nenahraditelné místo. V ní máme najít svůj vlastní postoj a sílu od Ducha Svatého, jak a jakým skutkem daný problém vyřešit. Tak jako je víra bez skutků mrtvá, tak modlitba bez skutků se může zdát být Bohem nevyslyšená.

Dostáváme se k důležitým otázkám:

Jaký tento rok bude? Mohu něco změnit? Jsem takovým člověkem, který může něco dobrého vykonat?

Není jednodušší čekat, co život přinese a na konci dalšího roku připsat další číslo?

Pokud se rozhodneme pro nějaký životní program, měli bychom si uvědomit, kým jsme, kým jsme jako křesťané. Svatý Pavel nám v listě Galaťanům říká: jste synové. Před Bohem jste synové. Už nejsi otrok, ale syn, a jako syn také dědic skrze Boha.

 Na tom má stát mé sebevědomí. Křtem jsem se stal synem, nestojím už tedy v životě sám, v nebezpečí, opuštěný. Jsem synem. Mám Otce. Otce, který mi dal život v plnosti. To mne ovšem zavazuje. Ale zároveň mne to osvobozuje, protože jsem synem, který se konec konců pohybuje v tom, co je Otcovo. A který je Otcem veden k cíli.

 Jenže já jsem také synem, který má svou hlavu, který je nerad závislý . Který se snaží udělat svými silami nebe na zemi a vyjde mu z toho občas spíš peklo, nebo jen bezútěšná poušť. Kým bych se tedy měl stávat, kým se snažit být, abych své synovství uplatnil? Abych to, co mi Bůh - Otec dává, rozvinul a neničil?

A zde jistě pochopíte, že není právě dnes třeba jít daleko. Slavíme Marii - Matku Syna Božího, bohorodičku. Tu, která přinesla nejcennější plod života - Vykupitele. Slavíme služebnici Páně, která Bohu věnovala celý svůj život, a tak se stala ženou, jejíž život měl neuvěřitelně vysokou hodnotu - ač zůstala celý život v pozadí, neznámá, ba zdánlivě pro dějiny světa zbytečná. Slavíme tu, která "všechna slova uchovávala v srdci a rozvažovala o tom". Tu, která byla naplněna Duchem svatým, která se dala Bohu a jeho plánu.

 Jestli tedy chceme tomuto světu něco přinést, jestli chceme příští dny i měsíce prožít plodně, potom nám nezbývá, než vědět, že jsme syny a snažit se o životní postoj Mariin. Být Bohu k dispozici. Stávat se lidmi, pro něž je Boží vůle prvou a základní starostí a kteří vědí, že Bůh chce, aby náš život byl plný, a na rozdíl od nás k tomu zná cesty.

Angličan Isaac Newton

Když byl dítětem, zneklidňoval krále, když byl chlapcem, udivoval doktory, když byl mužem, otřásl celým národem i základy Římské říše. Ovládal zákony přírody, chodil po vlnách moře, tišil bouři, sytil z mála tisícové zástupy, uzdravoval bez léků, křísil mrtvé. Nepřátelé ho nemohli přemoci, satan jej nemohl zničit, hrob jej nemohl zadržet. Nade vším zvítězil.

Nenapsal ani jednu knihu, ale do největších knihoven světa by se nevešly knihy, které o něm byly napsány. Nesložil žádnou píseň. Ale svou odpouštějící láskou rozezvučel písně chvály více než všichni básníci světa. Nezaložil náboženskou školu, vědecký ústav ani seminář, ale všechny školy vzdělaných národů se nemohou pochlubit tolika žáky jako on.

Nezařídil lékařskou ordinaci, ale uzdravil více chorých duší, než tisíce lékařů nemocných těl. Nevelel žádné armádě, nedobyl železem ani píď půdy a přece žádný vojevůdce neměl tolik dobrovolníků jako on. Mocí své lásky, poselstvím evangelia přetvořil svět. Velcí mužové světa přišli a odešli. Všichni lidé zklamali, on však nikdy nikoho. Všichni lidé zhřešili, on však zůstal svatý, věčný dokonalý, nejkrásnější mezi lidskými syny.

A tento Ježíš je Spasitel světa, můj Spasitel a Přímluvce u Boha. Chceš-li, bude i tvůj. Pokoř se před ním, provolej ho králem svého srdce. Vyvol si Ježíše, nikdo není jako on.

S přáním do nového roku Vladimír Pavlas

Drazí přátelé,

budeme oslavovat s mnoha věřícími na celém světě narození jedinečného dítěte – úžasného člověka a současně Božího Syna Ježíše.
To Bůh sám v něm přišel na naši zem, mezi obyčejné lidi. To Bůh sám vzal na sebe naši slabost a zranitelnost, naši lhostejnost, nenávist i zlo.
Znameními zla jsou už zabouchnuté dveře před těhotnou Marií a Josefem, chlév a krmítko pro zvěř, chlad noci, chudí pastýři, ale především hrozící všudypřítomné zlo představuje šílený a krutý Herodes se svými vojáky .

           Skutečnost je, že Ježíš není obyčejné dítě, ale také vtělený Bůh sám a událost jeho narození sdělují andělé.
O narození Ježíše se dověděli pastýři od andělů: „Nebojte se, hle zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově.“(L 2,10)

          Naše české slovo anděl pochází z Řeckého slova angelos = posel. Je tak označen každý, kdo nesl a nese nějaké poselství, zprávu, novinu – podle Bible také Boží poselství. Jsou vždy v pozadí, vyslanci – poslové Boha, mají služebnou funkci – vedou lidi, něco důležitého oznamují – vyřizují, ochraňují, něčemu zlému zabraňují.

          I my se setkáváme s lidmi, kteří nám zanechávají nějaké poselství. Často to ani nepoznáme, jenom vnímáme, že nám ti lidé v mnohém pomohli, že setkání s nimi nebylo náhodné, že byli posláni a vstoupili do našeho života.
Ať je to manžel, manželka, snoubenec, snoubenka, zaměstnavatel, zaměstnanec narozené dítě v naší rodině. Každý z nich nese ve své přítomnosti nějaké poselství, které zcela mění tvůj život a vytváří nové vztahy.
Narozené dítě v rodině zcela změní Váš život a spoustu věcí se děje jinak než by si člověk přál a plánoval.

          Toto poselství narozeného dítěte se dotýká každého z nás a zasahuje do hlubokého nitra. V podstatě se nic zvláštního nestalo. Narodil se chlapec chudých rodičů při cestě do Betléma a dali mu jméno Ježíš. Podobnou zprávu najdeme i v novinách kde se dočteme, že se toho dne narodil syn nebo dcerka. Tato zpráva nás jistě potěší, ale nic zvláštního se neděje.
Kdo byl Ježíš a chudí rodiče z Nazareta Marie a Josef?
Odpověď na tuto otázku dostaneme až se naše myšlenky zastaví u jesliček s chudou rodinou, která se nelišila, ani nebyla něčím vyjmečným od jiných rodin.

           Nic z toho, co jsem právě řekl nám nemá vzít chuť každý rok znovu podnikat cestu k právě narozenému Božímu Synu, který se narodil k radosti a záchraně celého světa. Kdo jde za ním, kdo se chce setkávat s Bohem, hovořit s ním a brát vážně Boží pohled na tu kterou událost, ten se nemine s Věčností, a jistě nemůže přijít o radost, byť by kolem nás řádili ekonomické krize nejhoršího kalibru. Lidé Bůh je s námi, chceme a budeme s ním i my ?

Přeji všem pokojné a radostné svátky a těším se na společné setkání u betlémských jesliček.

Vladimír Pavlas

NA CO O VÁNOCÍCH NEZAPOMENOUT ?

Ani při všech těch vánočních starostech a radostech, při světle vánočních svíček a dětských očí, bychom neměli na něco zapomínat: o Vánocích slaví křesťané po celém světě narození Ježíše Krista. Tehdy před dvěma tisíci léty vstoupilo do lidských dějin něco zcela zvláštního, vzácného, jedinečného - jako výzva celému lidstvu. I naše letošní Vánoce by měly být něčím vzácným, zvláštním, byť se v našem životě opakují už kdoví po kolikáté.
.

Vánoce jsou tím nejpodivuhodnějším svátkem, který existuje. Jsou překvapením, které Bůh připravil lidem.

Dítě Vánoc nám říká: “Já jsem Bůh, který se stal člověkem.
Chci vám dokázat, že jsem Láska, že vás miluji a že vám nejsem schopen učinit něco zlého.”

Jsou Vánoce: svátky přijetí a lásky!

Do tohoto tvrdého a hrubého světa náhle vstupuje laskavé a křehké Dítě Ježíš: Přichází osvobodit člověka zapleteného do sítě nenávisti a zotročeného sektářstvím a roztržkami.
Přichází otevřít nové obzory. Boží syn dává vyrašit naději, že navzdory tolika těžkým obtížím nakonec vzejde na obzoru lidstva mír.

Toto ubohé Dítě, pro které "nebylo místo pod střechou", je jediným Dědicem celého stvoření.

"Nenašlo se pro ně místo..." (Lk 2,7) Pro Marii, Josefa a pro Dítě, které se mělo narodit. Pro kolik lidí i dnes není místo ve velkém hostinci lidského společenství, ale i v malém hostinci našeho srdce!
Kolik lidí i dnes přichází klepat na dveře.

DÁREK JE PŘEDEVŠÍM OSOBNÍ POSELSTVÍ

Dárek není jen ona věc, která se dává a která má hodnotu vyjádřitelnou v penězích. Dárek je především osobní poselství, které říká “mám tě rád“. A něco takového se vlastně ani penězi vyjádřit nedá. V dárku - pokud je myšlen upřímně a vskutku jako dárek - dáváme totiž sami sebe. A to je velká, slavná věc, kterou bychom měli o Vánocích zažít.

DÁREK NAD DÁRKY
Je před námi příležitost dát dětem dárek nad dárky. Totiž jistotu, že máme rádi nejen je, ale že se máme navzájem rádi i my dospělí kolem dokola. A není vůbec od věci, když třeba při štědrovečerní večeři vyhradíme chvíli, kdy všichni společně vzpomínáme na ty, kdo nějak patří do okruhu naší lásky, přízně, sympatií, a když děti v tomto vzpomínání mají své významné slovo. Takovýto dárek citové jistoty v rodinném společenství se nikdy neztratí, nezkazí, nezestárne, nezapomene.

NESTYDĚT SE ZA PROJEV LÁSKY

Říká se také, že o Vánocích se otvírají lidská srdce. Ano, je tomu tak - co to však znamená? Je to doba, kdy si dospělí vzájemně projevují více lásky, kdy ji více dávají najevo a nestydí se za ni. Je to také velká příležitost k odpuštění a k usmíření všude tam, kde došlo k nedorozumění a k hořkostem. Víme, že není prospěšné, když nad naším hněvem „zapadá slunce“. To platí sice obecně a každodenně, ale o Vánocích to má svůj zvláštní význam.

Dar

Dar z vděčnosti chce ale vyjádřit pravdivě slova „Mám tě rád“. Dalo by se říci, že čím je dar z vděčnosti méně drahý a méně okázalý, tím více může vyjadřovat lásku bez vypočítavosti.

Podělení se o radost a užitek

Krásným a obšťastňujícím darem může být, pokud se s někým, komu nejsem nic dlužen, podělím o to, co sám mám. Dělím se tak o radost, případně o užitek z toho, co vlastním, aniž chci něco získat. Takový dar je opravdu svobodný a obdarovaného nechce a nemá spoutat. A konečně dar v nouzi, kdy se dělíme o to, čeho má jeden více a druhý méně, je uznáním potřebnosti a rovné důstojnosti všech lidí.

A jak je to s dary o Vánocích?

Dary zviditelňují vztahy

Říká se, že Vánoce jsou svátky (dětské) radosti. Lidem přirozeně dárky dělají radost. Někdy ale podlehneme představě, že platí jakási přímá úměra: čím více dárků, tím více radosti. Není tomu tak! Dárek není jen věc, která má určitou hodnotu. Dárek je především osobní poselství, které říká „mám tě rád“. A něco takového se penězi vyjádřit nedá. V dárku totiž dáváme sami sebe. A to je velká, slavná věc, kterou bychom o Vánocích měli zažít.


Dárek nad dárky: jistota

Dárek nad dárky je pro děti jistota, že máme rádi nejen je, ale že se máme rádi i my dospělí kolem nich. Takovýto dárek citové jistoty se nikdy neztratí, nezkazí, nezestárne, nezapomene.

Nestydět se za projev lásky

Říká se také, že o Vánocích se otvírají lidská srdce. Ano, je tomu tak - co to však znamená? Je to doba, kdy si dospělí vzájemně projevují více lásky, kdy ji více dávají najevo a nestydí se za ni. Je to také velká příležitost k odpuštění a k usmíření všude tam, kde došlo k nedorozumění a k hořkostem.

Protože dostáváme, můžeme dávat.
Můžeme si navzájem přát, abychom v dávání i přijímání darů byli svobodní, upřímní a pravdiví. Protože nakonec všechno naše dávání darů má svůj základ v Božím daru nového, zlem nezatíženého života, který nám všem byl darován v Ježíši Kristu. A všechno naše přijímání darů může mít svůj vzor v Ježíšově matce Marii, která přijala s bezelstnou otevřeností andělovo zvěstování i dítě, které se ukázalo být vtěleným Božím synem.

Požehnané svátky přeje Vladimír Pavlas správce těchto stránek

Advent (v latině adventus) znamená příchod

Je to doba přípravy. Vyznačuje se dvojím očekáváním a to připomínkou slavností narození Ježíše Krista a jeho druhého příchodu na konci časů.

       Každoročním prožíváním adventu a slavením adventní liturgie církev zpřítomňuje očekávání starozákonních proroků, kteří připravovali lidstvo na příchod Mesiáše. Tím, že se věřící vžívají do atmosféry této dlouhé přípravy na první příchod Vykupitele, oživují zároveň touhu po jeho druhém příchodu na konci časů, ale rovněž do svého vlastního.

      Adventní doba není časem stráveným v supermarketu , ale je to čas, který je možno brát jako výzvu pro člověka ke bdění a zamyšlení. Lidé se mohou co nejvíce přiblížit jeden k druhému, ztišit se a ztišením otevřít prostor v duši pro příchod něčeho nového – zrození nové kvality.

     V biblické knize Zjevení svatého Jana říká Ježíš: "Hle, stojím u dveří a klepu. Kdo uslyší můj hlas a otevře dveře, k tomu vejdu a budu jíst - já u něho a on u mě" (Zj 3,20). Tyto dveře našeho srdce mají jen jednu kliku - zevnitř. Kristus je ani nevylomí, ani nevypáčí. Zevnitř je můžeme otevřít jenom my.

Adventní věnec

•        Věnec je symbolem vítězství a královské důstojnosti.

•        Bible mluví o věnci jako o projevu úcty, radosti a vítězství.

•        Adventní věnec je poctou tomu, kdo je očekáván,  kdo  přichází jako vítěz,   jako král a osvoboditel: Ježíš Kristus.   

•        Rozlévající se světlo z hořících svící vyjadřuje přicházejícího Krista, který rozptyluje temnotu a strach, neboť on je "Světlo světa"

          (Jan 8, 12).

•        Každému, kdo věrně a s láskou vyhlíží příchod Páně, bude předán věnec    spravedlnosti, vítězný věnec života.

Královský titul připisovaný Ježíši Kristu má svůj původ v evangeliích Nového zákona. Ježíš je zde představen jako dlouho očekávaný král Židů (Mesiáš - Vykupitel). Spolu s dalšími tituly (např. „Pán“) je označení „král“ vyjádřením vlády, kterou věřící křesťan přiznává Ježíši Kristu nad svým životem.

Slavnost Ježíše Krista Krále je dnem římskokatolického liturgického kalendáře, který připadá na poslední, tedy 34. neděli v liturgickém mezidobí.

Tato slavnost v závěru liturgického roku poukazuje na to, že Kristus Vykupitel je Pánem dějin a času, jemuž jsou podřízeni všichni lidé a všechno stvoření. On je Alfa a Omega. Ježíš sám kategoricky potvrdil svou královskou moc před Pilátem: Na jeho otázku“Ty jsi král?“ božský Vykupitel odpověděl: „Ano, já jsem Král“ (Jan 18,37).

Království, o kterém Ježíš mluví v evangeliu, není tedy z tohoto světa, to znamená, nemá svůj původ od lidí, ale pouze od Boha. Kristus nemá na mysli království založené na moci zbraní, nýbrž na síle Pravdy a Lásky (ne náhodou říká Pilátovi, že kdyby jeho království bylo z tohoto světa, bojovalo by, aby nebyl vydán židům). Lidé do něho vstupují tím, že se v pokání připravují na víru a křest, který působí opravdové vnitřní znovuzrození.

Svým druhým příchodem Kristus obnoví všechny věci, učiní „nové nebe a novou zemi“ (Zj 21,1), setře a utěší každou slzu, navždy vyhladí hřích smrt a všechnu nespravedlnost z tváře země. V tomto království bude vysvobozeno i všechno stvoření z otroctví a porušenosti a bude mít účast na slavné svobodě Božích synů. Proto křesťané v každé době vzývají Otce, aby přišlo jeho království, a modlí se tak zvláště v době adventní, když zpívají s liturgií: „Maraná tha“, to znamená „Přijď, Pane“, aby tak vyjádřili svou horoucí touhu po parusii – druhém příchodu.

Kristova vláda se nevztahuje pouze na katolické národy nebo na ty, kteří jako znovuzrození z křestního pramene patří i podle práva k Církvi, i když je bludné názory od ní odloučily nebo je neposlušnost oddělila od lásky, ale objímá i všechny ty, kteří nemají křesťanskou víru, neboť celý lidský rod je pod mocí Ježíše Krista.

Člověk, který neuznává Kristovo království v dějinách a odmítá se podřídit pod jeho jho, které je sladké, a pod jeho břímě, které je lehké, nebude moci dojít spásy ani najít pravý pokoj, protože zůstane obětí vášní, nepřátelství a nepokojů. Jedině „Kristus je pramenem soukromého i veřejného zdraví“, říkal Pius XI. „V nikom jiném není spásy a není pod nebem jiného jména, které bylo dáno lidem a ve kterém mají být spaseni“ (Sk 4,12). Jestliže lidstvo nehledá Jeho Království a Spravedlnost, stojí tváří v tvář různým -ismům, které ponižují člověka a ďábelsky degradují lidskou důstojnost ve jménu falešného sociálního, ekonomického a kulturního pokroku.

Svatá Anežka (Anežka Česká)

Svatá Anežka je symbolem české státnosti, ale také odpovědnosti státu vůči nemocným, starým, sociálně slabým a vyloučeným a v neposlední řadě symbolem milosrdenství. Byla to česká princezna Anežka Přemyslovna, dcera českého krále Přemysla Otakara I. a královny Konstancie Uherské. Působila jako řeholnice – abatyše kláštera Na Františku a byla také výraznou osobností politického, kulturního a společenského života. Po dlouhém úsilí ji 12. listopadu 1989 papež Jan Pavel II. svatořečil. Osobně jsem se účastnil svatořečení Anežky Přemyslovny v Římě. Její svatořečení bylo předzvěstí pádu komunismu. Nestačili jsme ani dorazit zpět do Prahy a dávné proroctví se naplnilo.  Pět dní po Anežčině svatořečení, 17. listopadu 1989, byla násilně potlačena studentská demonstrace na Národní třídě, což vyústilo v pád komunistického režimu. Když se kardinál Tomášek vrátil po týdnu do Prahy, sloužil 25. listopadu v katedrále děkovnou mši k poctě sv. Anežky už ve svobodné zemi. Pád totality je přisuzován i svaté Anežce, která nám darovala svobodu bez prolévání krve a tou byla takzvaná Sametová revoluce.

Toužili jsme po svobodě a lásce. Mnohé se naplnilo:svoboda slova, svoboda vyznání, svoboda podnikání, částečné narovnání křivd na majetku. Máme dnes svobodu slova, ale nevíme co je pravdivé a co je polopravda nebo lež. V kostelích můžeme bez postihu naslouchat božímu slovu, ale nenaslouchají ti, kteří tam záměrně nejsou. Na školách se může bez postihu vyučovat náboženství, ale nikdo děti na výuku nepřihlásí. Svoboda podnikání nepřinesla blahobyt pro všechny, ale prohloubila sociální rozdíly ve společnosti – nezaměstnanost, bezdomovci, rodiny bez bydlení, stále se zhoršující zdravotní péče.

Musíme počítat s tím, že v téměř celém národě převládá ateistické smýšlení a to je nevěřit v žádného Boha a řídit se vlastními etickými a morálními zásadami, které se vzdalují od křesťanské morálky a etiky. Tento propad křesťanské morálky a etiky je již dlouhodobý, už od doby totality a zasáhl několik generací. Pokud chceme žít v opravdové demokracii, není možné ji budovat bez křesťanské morálky. A to je odpověď pro nás věřící, ateisty, biskupy a kněze na to, co nám svatá Anežka podle vlastního vzoru a chování odkázala. Je příkladem a motivací pro službu druhým.

Vladimír Pavlas

1. listopadu slavíme svátek Všech svatých.

V tento den vzpomínáme na všechny svaté, i ty, kteří nebyli oficiálně svatořečení. Historii tohoto svátku najdeme už ve 4. století. Od 8. století se v Irsku a Anglii začal slavit svátek Všech svatých 1. listopadu a později se slavení svátku rozšířilo a v Římě se tak pravidelně slaví od 9. století.

2. listopadu slavíme Památku zesnulých.

Slavení tohoto svátku, zavedl benediktinský opat Odilo z Cluny v roce 998. Ve 13. Století se slavení Památky zesnulých rozšířilo v západní církvi a v roce 1915 jej papež Benedikt XIV. potvrdil pro celou církev. Je to den, kdy se církev modlí za zemřelé. Jsou pořádané četné bohoslužby, často jsou tyto bohoslužby konány přímo na hřbitovech v kaplích nebo u hlavního kříže. Kněz potom prochází s věřícími hřbitov a kropí hroby svěcenou vodou.

V těchto dnech je zvykem navštěvovat rodinné hroby a hroby příbuzných.

Přinášíme květiny a věnce a zdobíme hroby našich drahých. Zapálíme svíčku, její plamen je symbolem věčného života a naší víry, že smrtí život nekončí, ale pokračuje v jiné skutečnosti. Věříme, že naše modlitba pomáhá zemřelým, aby jim byly odpuštěné jejich hříchy a oni mohli najít cestu k Bohu.

V jedné duchovní písni zpíváme: „ Na dušičky vzpomínejme, z očistce jim pomáhejme, budou na nás vzpomínat, až my budem umírat.“

Plnomocné odpustky, to je (odpuštění trestů za hříchy) pro duše, které potřebují očištění, mohou křesťané získat v oktávu svátku "Všech svatých", tj. v prvních osmi listopadových dnech. Musí přijmout svátost smíření, eucharistie a pomodlit se na úmysl Svatého otce (Otče náš, Zdrávas Maria nebo jinou modlitbu).

Plnomocné odpustky, které lze běžně získat v dušičkovém týdnu od 1. do 8. listopadu, lze letos, stejně jako v předchozích letech (a až do roku 2026), získat také v týdnu před dušičkami, tedy od 25. do 31. října.

 

Památka všech zemřelých, lidově označovaná jako „Dušičky“, je vzpomínkou na zesnulé, kteří ještě nejsou dokonale připraveni ke vstupu do plného společenství s Bohem a jsou ve fázi „očišťování“. Církev, s odvoláním na některé biblické texty, nazývá toto konečné očišťování „očistcem“. Modlitba za zemřelé patří k nejstarší křesťanské tradici a vzpomínka na mrtvé je součástí každé mše.

Jak získat plnomocné odpustky?

1. listopadu odpoledne a 2. listopadu po celý den můžete při návštěvě kteréhokoliv kostela nebo kaple získat plnomocné odpustky přivlastnitelné pouze duším v očistci. Podmínky jsou:

1. svátost smíření*
2. svaté přijímání
3. modlitba na úmysl Svatého otce
4. vyloučení veškeré náklonnosti k jakémukoliv hříchu, a to i všednímu
5. pomodlit se při návštěvě kostela modlitbu Páně a Vyznání víry

Od 25. října do 8. listopadu můžete získat plnomocné odpustky, přivlastnitelné jen duším v očistci, jestliže po splnění obvyklých podmínek (viz níže) navštívíte hřbitov a pomodlíte se tam třeba jen v duchu za zemřelé.

1. svátost smíření*
2. svaté přijímání
3. modlitba na úmysl Svatého otce
4. vyloučení veškeré náklonnosti k jakémukoliv hříchu, a to i všednímu
5. pomodlit se při návštěvě hřbitova za zemřelé

*) Svátost smíření není nutné přijímat každý den. Stačí ji vykonat před začátkem týdne modliteb za zemřelé, v jeho průběhu, nebo až v dalších dnech po jeho skončení. Svaté přijímání a modlitba na úmysl Svatého otce jsou nutné každý den, kdy chcete plnomocný odpustek získat.

Co jsou odpustky?

O odpustcích pojednává Katechismus katolické církve v článcích 1471 - 1479 a 1498. V článku 1471 se píše, že nauka a praxe odpustků je v církvi úzce spojena s účinky svátosti pokání (zpovědi).

Odpustek znamená, že se před Bohem odpouštějí časné tresty za hříchy, jejichž vina byla zahlazena; je to odpuštění, které náležitě připravený věřící získává za určitých podmínek zásahem církve, jež jako služebnice vykoupení autoritativně rozděluje a používá pokladu zadostiučinění Krista a svatých.

Odpustek je částečný nebo plnomocný podle toho, zda částečně nebo úplně osvobozuje od časného trestu za hříchy. Odpustky mohou být přivlastněny živým nebo zesnulým.

Článek 1479 potom hovoří o přivlastnění odpustků duším v očistci: Protože zemřelí věřící, kteří se očišťují, jsou také členy téhož společenství svatých, můžeme jim pomáhat mimo jiné tím, že pro ně získáváme odpustky, aby byli zproštěni časných trestů, které si zasloužili za své hříchy.

 

 

Poděkování všem, kteří na své předky pamatují.

Vladimír Pavlas

Co nás čeká po smrti?

Snad všechna světová náboženství věří v nějakou formu posmrtné existence, zatímco materialistické nauky před nás kladou perspektivu nicoty. Kolik pří se vedlo kolem nejspornější otázky lidské existence a jak málo důkazů přinesly! Knihy Raymonda Moodyho se krátce po vydání v USA staly světovými bestsellery. Autor v nich shrnul "vzpomínky" těch, kteří přežili svou klinickou smrt, a došel k pozoruhodnému zjištění - jejich prožitky při umírání byly takřka totožné a nevyvracely možnost jakési další cesty. Lze tuto zarážející shodu klást jako důkaz, že naděje věřících nejsou neopodstatněné?

Moody shromáždil materiál o stopadesáti případech, které dotazované osoby popsaly jako „vyjití mimo tělo po klinické smrti, nebo v její blízkosti“. Na základě těchto výpovědí tvrdí Moody, že jejich zážitky jsou do značné míry shodné .

Moody vybudoval na základě shod v různých výpovědích jakýsi ideální model přežití klinické smrti, který popisuje takto:Člověk umírá. Když kritická situace jeho organismu dosahuje vrcholu, slyší, jak lékař konstatuje jeho smrt. Začíná teď slyšet nepříjemný zvuk, něco na způsob pronikavého zvonění nebo hlasitého nářku, a v téže době má pocit, že se velmi rychle pohybuje dlouhým temným tunelem. Potom se náhle ocitne mimo své tělo, i když z jistého odstupu, jako kdyby byl pouhým pozorovatelem. Z toho nezvyklého bočního úhlu pozoruje oživovací pokusy lékařů a je emocionálně hluboce rozrušen.

Tři svědectví

Tak například dívka, která prožila „stav mimo tělo“ jako důsledek autohavárie, z níž si odnesla několik vážných zranění, popsala svůj prožitek takto: „Viděla jsem své vlastní tělo celé zkroucené uvnitř rozbitého auta, okolo kterého se shromáždili lidé, ale nic jsem necítila.Bylo to tak, jako by tělo náleželo úplně někomu jinému, anebo jakoby to prostě byl nějaký předmět. Věděla jsem, že to je moje tělo, ale bylo mi úplně cizí, lhostejné.“Po určité době se začíná přežívající orientovat a zvykat si na svou zvláštní situaci. Zjišťuje, že stále má jakési „tělo“, které se však svou povahou i vlastnostmi úplně liší od toho těla, které opustil. Krátce potom se přiblíží jakési jiné bytosti, aby ho přivítaly a pomáhaly mu. Postřehne nevýrazné postavy dříve zesnulých příbuzných a známých. Objeví se před ním i bytost, s kterou se před tím nikdy nesetkal, světelná bytost, vydávající ze sebe vlny sympatií a lásky a pozorovatelného tepla. Tato bytost k němu směřuje, a aniž užívá slov a otázek, vede ho k vlastnímu zhodnocení jeho života. Pomáhá mu přitom tím, že mu v bleskové retrospektivě ukazuje panoráma hlavních událostí, kterými prošel. V jistém okamžiku se umírajícímu zdá, že se blíží k jakési bariéře či hranici. Usuzuje z toho, že se musí vrátit na zem, že čas jeho smrti ještě nenadešel. Brání se tomu, vědomí dalšího života po opuštění těla ho přitahuje natolik, že nepociťuje chuť k návratu. Přeplňují ho intenzivní pocity radosti, lásky a pokoje. Avšak bez ohledu na svůj vnitřní odpor spojuje se jakýmsi neznámým způsobem znovu se svým fyzickým tělem a vrací se do života. Později se časem snaží vyprávět o těchto svých zážitcích jiným lidem, ale naráží přitom na potíže srozumitelnosti. Především nenalézá vhodná slova, která by mohla vyjádřit to, co se s ním událo. Nicméně působí tento jeho prožitek hluboce na jeho další život a na jeho vztah ke smrti a jejímu smyslu v životě.

Jedna žena popisuje své dojmy z doby, kdy byla prohlášena  za mrtvou, takto: „Byl to pocit nejvyššího klidu a bezpečí, spojený s naprostým nedostatkem strachu. Nalézala jsem se v jakémsi tunelu vybudovaném jakoby ze soustředěných kruhů. Nějakou dobu po tomto mém zážitku jsem viděla v televizi program zvaný „tunel času“, v němž lidé cestovali z času do času právě takovým spirálovitým tunelem. To je asi nejblíže tomu, co jsem tenkrát pociťovala.“

A ještě jedno svědectví: „Uslyšel jsem hlas - ne tak, jak se slyší lidský hlas, ale jakoby za smyslovými vjemy, oznamující mi, co mám dělat, a nepociťoval jsem už strach z návratu do svého fyzického těla.“Ke knížce napsala předmluvu zmíněná Dr. Kübler-Rossová. Píše v ní: „Třebaže Dr. Moody netvrdí, že zkoumá sám jev smrti, vyplývá z jeho výzkumů, že umírající si zachovává vědomí prostředí, i když už byla konstatována jeho klinická smrt. To souhlasí s mými nálezy, v nichž jsem se opírala o výpovědi pacientů uznaných za mrtvé a vrácených k životu často k údivu kvalifikovaných vynikajících lékařů. Soudím, že naše společnost je v současné době v přechodné etapě. Musíme mít odvahu otevřít dveře novým výzkumům, odvahu přiznat si,že naše současné nástroje jsou v této oblasti nedostačující. Podle mého názoru otevře tato kniha mnoho takových dveří lidem s širokými obzory, bude pro ně zřídlem odvahy a způsobí, že náležitě ocení novou doménu vědeckého bádání.

Prožitek smrti

Podoba mezi jednotlivými líčeními je opravdu tak velká, že z nich lze vybrat asi patnáct samostatných prvků, které se opakují ve všech případech, se kterými jsem se setkal. Člověk umírá v okamžiku, kdy dosahuje nejvyšší tělesné tísně, slyší, jak lékař prohlašuje, že zemřel. Nato slyší nepříjemný hluk, hlasité zvonění nebo bzučení, a současně cítí, že se velmi rychle pohybuje nějakým dlouhým temným tunelem. Pak je najednou mimo své fyzické tělo, ale stále ještě v jeho bezprostřední blízkosti a vidí se odděleně od sebe jako divák. Dívá se na oživovací pokusy z tohoto vyhlídkového bodu a je ve stavu emocionálního vzrušení. Po chvíli se vzpamatuje a poněkud se přizpůsobí svému zvláštnímu stavu. Pozoruje, že má stále ještě jakési tělo, i když značně odlišné povahy a nadané velmi rozdílnými schopnostmi než mělo tělo, které opustil. Pak se začnou dít další věci. Přicházejí jiní, aby jej přivítali a pomohli mu. Vidí duše dříve zemřelých příbuzných a přátel a objevuje se před ním jakýsi vřelý a milující duch - něco co dosud nepoznal - jakoby bytost světla. Tato bytost mu beze slov položí otázku, která ho přiměje ohodnotit jeho život, přičemž mu pomůže panoramatickou projekcí důležitějších událostí z jeho života. V určité chvíli má zemřelý pocit, že se přibližuje k nějaké bariéře nebo hranici, ale shledává, že se musí vrátit zpět, že jeho čas dosud nenadešel. Tomu se brání, protože teď už je tak zaujat svými novými zážitky, že se nechce vrátit. Je přemožen intenzivními pocity radosti, lásky a míru. Ale přesto se zase nějak sjednotí se svým fyzickým tělem a žije dál. Později se snaží o tom mluvit s jinými lidmi, ale narazí na potíže. Jednak nemůže nalézt slova, která by dokázala vystihnout jeho nadpozemské zážitky. Nebo se setkává s nepochopením a tak se už dál nepokouší. Přesto však to, co zažil, hluboce ovlivní jeho další život, především jeho názor na smrt a její vztah k životu.“

 z pramenů www stránek sestavil

Vladimír Pavlas