Kam směřuje náš život

22.10.2016 20:52

Co nás čeká po smrti?

 

Snad všechna světová náboženství věří v nějakou formu posmrtné existence, zatímco materialistické nauky před nás kladou perspektivu nicoty. Kolik pří se vedlo kolem nejspornější otázky lidské existence a jak málo důkazů přinesly! Knihy Raymonda Moodyho se krátce po vydání v USA staly světovými bestsellery. Autor v nich shrnul "vzpomínky" těch, kteří přežili svou klinickou smrt, a došel k pozoruhodnému zjištění - jejich prožitky při umírání byly takřka totožné a nevyvracely možnost jakési další cesty. Lze tuto zarážející shodu klást jako důkaz, že naděje věřících nejsou neopodstatněné?

 

Moody shromáždil materiál o stopadesáti případech, které dotazované osoby popsaly jako „vyjití mimo tělo po klinické smrti, nebo v její blízkosti“. Na základě těchto výpovědí tvrdí Moody, že jejich zážitky jsou do značné míry shodné .

Moody vybudoval na základě shod v různých výpovědích jakýsi ideální model přežití klinické smrti, který popisuje takto:Člověk umírá. Když kritická situace jeho organismu dosahuje vrcholu, slyší, jak lékař konstatuje jeho smrt. Začíná teď slyšet nepříjemný zvuk, něco na způsob pronikavého zvonění nebo hlasitého nářku, a v téže době má pocit, že se velmi rychle pohybuje dlouhým temným tunelem. Potom se náhle ocitne mimo své tělo, i když z jistého odstupu, jako kdyby byl pouhým pozorovatelem. Z toho nezvyklého bočního úhlu pozoruje oživovací pokusy lékařů a je emocionálně hluboce rozrušen.

 

Tři svědectví

 

Tak například dívka, která prožila „stav mimo tělo“ jako důsledek autohavárie, z níž si odnesla několik vážných zranění, popsala svůj prožitek takto: „Viděla jsem své vlastní tělo celé zkroucené uvnitř rozbitého auta, okolo kterého se shromáždili lidé, ale nic jsem necítila.Bylo to tak, jako by tělo náleželo úplně někomu jinému, anebo jakoby to prostě byl nějaký předmět. Věděla jsem, že to je moje tělo, ale bylo mi úplně cizí, lhostejné.“Po určité době se začíná přežívající orientovat a zvykat si na svou zvláštní situaci. Zjišťuje, že stále má jakési „tělo“, které se však svou povahou i vlastnostmi úplně liší od toho těla, které opustil. Krátce potom se přiblíží jakési jiné bytosti, aby ho přivítaly a pomáhaly mu. Postřehne nevýrazné postavy dříve zesnulých příbuzných a známých. Objeví se před ním i bytost, s kterou se před tím nikdy nesetkal, světelná bytost, vydávající ze sebe vlny sympatií a lásky a pozorovatelného tepla. Tato bytost k němu směřuje, a aniž užívá slov a otázek, vede ho k vlastnímu zhodnocení jeho života. Pomáhá mu přitom tím, že mu v bleskové retrospektivě ukazuje panoráma hlavních událostí, kterými prošel. V jistém okamžiku se umírajícímu zdá, že se blíží k jakési bariéře či hranici. Usuzuje z toho, že se musí vrátit na zem, že čas jeho smrti ještě nenadešel. Brání se tomu, vědomí dalšího života po opuštění těla ho přitahuje natolik, že nepociťuje chuť k návratu. Přeplňují ho intenzivní pocity radosti, lásky a pokoje. Avšak bez ohledu na svůj vnitřní odpor spojuje se jakýmsi neznámým způsobem znovu se svým fyzickým tělem a vrací se do života. Později se časem snaží vyprávět o těchto svých zážitcích jiným lidem, ale naráží přitom na potíže srozumitelnosti. Především nenalézá vhodná slova, která by mohla vyjádřit to, co se s ním událo. Nicméně působí tento jeho prožitek hluboce na jeho další život a na jeho vztah ke smrti a jejímu smyslu v životě.

 

Jedna žena popisuje své dojmy z doby, kdy byla prohlášena  za mrtvou, takto: „Byl to pocit nejvyššího klidu a bezpečí, spojený s naprostým nedostatkem strachu. Nalézala jsem se v jakémsi tunelu vybudovaném jakoby ze soustředěných kruhů. Nějakou dobu po tomto mém zážitku jsem viděla v televizi program zvaný „tunel času“, v němž lidé cestovali z času do času právě takovým spirálovitým tunelem. To je asi nejblíže tomu, co jsem tenkrát pociťovala.“

 

A ještě jedno svědectví: „Uslyšel jsem hlas - ne tak, jak se slyší lidský hlas, ale jakoby za smyslovými vjemy, oznamující mi, co mám dělat, a nepociťoval jsem už strach z návratu do svého fyzického těla.“Ke knížce napsala předmluvu zmíněná Dr. Kübler-Rossová. Píše v ní: „Třebaže Dr. Moody netvrdí, že zkoumá sám jev smrti, vyplývá z jeho výzkumů, že umírající si zachovává vědomí prostředí, i když už byla konstatována jeho klinická smrt. To souhlasí s mými nálezy, v nichž jsem se opírala o výpovědi pacientů uznaných za mrtvé a vrácených k životu často k údivu kvalifikovaných vynikajících lékařů. Soudím, že naše společnost je v současné době v přechodné etapě. Musíme mít odvahu otevřít dveře novým výzkumům, odvahu přiznat si,že naše současné nástroje jsou v této oblasti nedostačující. Podle mého názoru otevře tato kniha mnoho takových dveří lidem s širokými obzory, bude pro ně zřídlem odvahy a způsobí, že náležitě ocení novou doménu vědeckého bádání.

                    

Prožitek smrti

Podoba mezi jednotlivými líčeními je opravdu tak velká, že z nich lze vybrat asi patnáct samostatných prvků, které se opakují ve všech případech, se kterými jsem se setkal. Člověk umírá v okamžiku, kdy dosahuje nejvyšší tělesné tísně, slyší, jak lékař prohlašuje, že zemřel. Nato slyší nepříjemný hluk, hlasité zvonění nebo bzučení, a současně cítí, že se velmi rychle pohybuje nějakým dlouhým temným tunelem. Pak je najednou mimo své fyzické tělo, ale stále ještě v jeho bezprostřední blízkosti a vidí se odděleně od sebe jako divák. Dívá se na oživovací pokusy z tohoto vyhlídkového bodu a je ve stavu emocionálního vzrušení. Po chvíli se vzpamatuje a poněkud se přizpůsobí svému zvláštnímu stavu. Pozoruje, že má stále ještě jakési tělo, i když značně odlišné povahy a nadané velmi rozdílnými schopnostmi než mělo tělo, které opustil. Pak se začnou dít další věci. Přicházejí jiní, aby jej přivítali a pomohli mu. Vidí duše dříve zemřelých příbuzných a přátel a objevuje se před ním jakýsi vřelý a milující duch - něco co dosud nepoznal - jakoby bytost světla. Tato bytost mu beze slov položí otázku, která ho přiměje ohodnotit jeho život, přičemž mu pomůže panoramatickou projekcí důležitějších událostí z jeho života. V určité chvíli má zemřelý pocit, že se přibližuje k nějaké bariéře nebo hranici, ale shledává, že se musí vrátit zpět, že jeho čas dosud nenadešel. Tomu se brání, protože teď už je tak zaujat svými novými zážitky, že se nechce vrátit. Je přemožen intenzivními pocity radosti, lásky a míru. Ale přesto se zase nějak sjednotí se svým fyzickým tělem a žije dál. Později se snaží o tom mluvit s jinými lidmi, ale narazí na potíže. Jednak nemůže nalézt slova, která by dokázala vystihnout jeho nadpozemské zážitky. Nebo se setkává s nepochopením a tak se už dál nepokouší. Přesto však to, co zažil, hluboce ovlivní jeho další život, především jeho názor na smrt a její vztah k životu.“

 

K rozjímání v době postní z pramenů www stránek sestavil

 

Vladimír Pavlas

 

—————

Zpět