KŘEST PÁNĚ 7.1. 2024
Je po vánocích. Na stole už nevoní vánočka s rozinkami, ale obyčejný chléb vezdejší.
Co nám z těch svátků zůstalo? Dnešní svátek nám odpovídá právě na tuto otázku. Co je trvalým výsledkem, ovocem vánočních událostí?
Je tu trvalá Boží nabídka. Každému člověku v každé době nabízí Bůh záchranu a spásu. Všem lidem, kteří jsou dobré vůle, posílá Bůh záchranu.
Křest v Jordáně dosvědčuje, že tento Syn Ježíš se neštítí obyčejných hříšných lidí. Staví se s nimi dokonce do jedné řady, aby dal najevo, že se chce ujmout právě těch, kdo jsou v nouzi, kdo jsou v maléru.
Tenhle Mesiáš nepřišel proto, aby byl s lidmi jen o slavnostních příležitostech, aby pronesl slavnostní projev a pak se stáhl do svého nebe. Je dobře si tohle jasně uvědomit: Ježíšovo evangelium není slavnostní řeč pro sváteční dny, není to sváteční vánočka, ale denní chléb, program života pro dny všední.
Ježíš se setkával s lidmi na jejich pracovišti. S rybáři při rybolovu u jezera, s celníkem u jeho celnice. Ježíš se setkával s lidmi, když jim bylo zle: v nemoci, při umírání, když byli slušnou společností vyvrženi. Ježíš je beránek, který snímá hříchy z lidí, vysvobozuje je z jejich posedlosti, zlých návyků a závislosti.
Proto dnešní svátek Křtu Páně není pro nás jen vzpomínáním na událost, která se stala kdysi dávno. Je to událost, která se týká i dnes každého z nás.
I každému z nás řekl Bůh Otec na křtu:
„Ty jsi můj milovaný syn. Ty jsi má milovaná dcera. Stvořil jsem tě, dal jsem ti život, jsi můj, mám tě rád. Jdi a poslouchej mého Syna Ježíše, drž se jeho evangelia.“
Budeš slyšet od lidí i jiné rady:
Budou ti říkat, že dobrota je slabost, silný je ten, kdo je tvrdý.
Budou ti říkat, že poctivost je nerozumná, chytrý je ten, kdo krade, ten kdo ošidí druhého.
Budou ti říkat, že víra v Boha Otce je zastaralý přežitek, pro kostelové báby. Moderní je ten, kdo na desatero Božích přikázání ohled nebere.
Budou ti říkat mnohé proti Ježíšovu evangeliu, ale ty buď hrdý na to, že jsi pokřtěný, že patříš Kristu. Křtem jsme se stali dětmi krále nebe i země, a ctitelé Ducha Svatého. A to nás zavazuje: žij tedy vždy jako šlechtic ducha, žij ušlechtile, jak se sluší na křesťana a nehledej příklady v bezbožné ateistické společnosti, která tě obklopuje.
Na křtu nám každému řekl Ježíš Kristus: „Jako poslal Otec mne, tak posílám já vás. Jděte a žijte podle mého evangelia lásky a pokoje. Tak budete mými misionáři ve světě.“
Řekněte: nemá život nás, křesťanů, překrásný smysl a poslání? Nebo je lepší vrhnout se do víru života soudobé společnosti, pro kterou jsou křesťanské zásady a povinnosti přežitkem a je lepší žít bez pevných zásad a po mě může být třeba potopa.
Slavili jsme Slavnost Zjevení Páně. Co se tu zjevuje?
Ve všech svátcích jde vlastně pořád o jedno: o zjevení Boží lásky - to jest o viditelné vstoupení Boha do lidských dějin, do lidských osudů.
V lidech je stálá a mocná touha, aby se Pán kosmu, Pán našich lidských osudů, nějak viditelně, slyšitelně, hmatatelně projevil. Svědčí o tom stálé dychtivé pachtění lidí po různých prapodivných úkazech a zázračných „zjeveních“.
Na tuto touhu člověka Bůh odpověděl. Zjevil svou dobrotu a lásku viditelně ve svém Synu Ježíši. Zjevuje svou velikost a slávu při Ježíšově křtu v Jordánu.
Tento křest veřejně dosvědčuje, že Ježíš je zachránce, Bohem poslaný nám, hříšným lidem.
Že Bůh se člověka neštítí, že se v Ježíši staví vedle něj.
Že Bůh nás nechtěl nechat samotné v zápase s naší vlastní neláskou, ale že přišel, aby nám donesl odpuštění.
A v tom je právě smysl církevního roku, okruhu svátků: abychom si ve své zapomětlivosti vždy znovu připomínali onen most mezi Bohem a člověkem, abychom se znovu a znovu zaradovali, že i mezi námi a Bohem je pevně postaven tento most obrovské lásky a to je náš křest.
Ostatní svátosti jsou nám blízké, ty prožíváme už rozumně a vědomě - první svaté přijímání, biřmování, zpověď, sňatek, zaopatřování. Ale křest je nám udělen ještě před užíváním rozumu. Žádný vědomý zážitek si z našeho křtu do života neneseme.
Je to tak dobré? Nemají přece jen pravdu „novokřtěnci“, kteří jsou pokřtěni až v dospělosti? Nemá mít každý právo sám se svobodně rozhodnout, chce-li být pokřtěn, až z toho má rozum?
Rozumnost této argumentace a volání po svobodném rozhodování člověka je jen zdánlivá. Vždyť dítě nemělo svobodu rozhodování už hned na začátku: nikdo se ho neptal, jestli se chce nebo nechce narodit.
Prostě bylo počato, poroděno, vrženo do života a je zde. A ten křest - hned na začátku bytí, to je nasměrování správným směrem, to má dát jeho životu správný smysl. A to má od mala ukazovat dobrou cestu ke správnému cíli života.
Křest připomíná rodičům, že to není jen dítě jejich - že je to i dítě Boží. Že křtem se jejich dítě stává členem další rodiny, větší a silnější, než je ta jejich, - rodiny věřících lidí, v níž budou doma po celém světě.
Křtem dítě sice nebude uchráněno od trampot života, ale dostane sílu, aby je uneslo. Křtem vstoupí do velikého školení - katechumenátu Boží církve, který je bude učit, jak svůj lidský život prožít lidsky, v lásce, jako cestu do Božího království.
To nám připomíná dnešní svátek Křtu Páně: že i my jsme pokřtění. Že jsme Kristovi bratři a sestry. Že jsme děti Boží. Že máme právo jít do nového roku v křesťanské naději . Ale také, že máme možnost se po celý život ve víře vzdělávat. Že si máme stále doplňovat svou křestní katechezi a to pravidelnou účastí na bohoslužbách, pobožnostech a dnes už i sledováním křesťanských pořadů prostřednictvím televize a rozhlasu. Dát dětem možnost výuky náboženství na školách a tak dát i této společnosti lidi, kteří jsou postaveni a vychováni na morálních zásadách převzatých od křesťanů.
Sestavil Vladimír Pavlas
—————
