Občanská výchova patří k nejdůležitějším předmětům výuky
J. A. Komenský, učitel národů se vyjádřil: Zanedbávání výchovy je zkázou jednotlivců, rodin, národů i států.
- Proto by moudrá výchova měla být prioritou každého člověka, rodiny, školy, médií (noviny, rozhlas, televize), společnosti, státu a církve.
Lidská moc, která popírá existenci mravního zákona a světového názoru na něm zbudovaného, tj. univerzálního světového názoru čisté demokracie, zákonitě směřuje ke krizovým jevům, k úpadku morálního zdraví, krizovým jevům ekonomickým, k náhražkovému štěstí, šikaně, kriminalitě, totalitě, válkám. Prioritou proto musí být vláda moudrého světového názoru v hlavách co největšího počtu lidí, hlavně však učitelů, zejména občanské výchovy.
Platon, který učil, že výchova je úkol politický, že vládnout znamená vychovávat, souhlasil by asi s názorem, že když státní moc způsobila zhoršení morálního zdraví společnosti, je opět na nové státní moci, aby toto zhoršení společnosti napravila. Představa o zastaralých mravních pravidlech, jejichž dodržování překáží nezávislému hledání lidského štěstí, je zcela falešná.
Není práva bez morálky
JUDr. Milan Hulík si ve svém článku klade otázku: „Má soudce soudit podle zákonů nebo podle morálky?“ Správnou odpověď najdeme v knize JUDr. B. Ečera Norimberský soud: „Není práva bez morálky. Právo, které se odpoutá od tohoto svého pramene, usychá, hyne nebo se mění v opak práva.“ Podobně se o vztahu morálky a práva vyjádřil i ruský filozof Vladimír Solovjev: „Právo je minimum morálky.“
Pro soudce, občany, představitele státní moci je tragický názor, že lidské právo je víc, je důležitější než morální řád, odvozený z přírodního mravního zákona, z něhož jsou odvozeny všelidské mravní normy. Čím větší je odchylka od norem mravního zákona, tím méně se dá hovořit o demokratickém právním státu, o spravedlnosti, bezpečnosti, důvěře a o zdravých vztazích či poctivé ekonomice. (ČD z 29. 3. 1994)
Komentář: po pádu komunismu lidé očekávali nové a nadějné dny, které oživí tuto českou společnost. Zvolili si svobodně demokracii. Ta však má svá pravidla a aby byla funkční musí být založena na morálním a mravním základě jednotlivce. Demokracie, v nichž státní moc toleruje nízkou a klesající úroveň morálního zdraví, stávají se zákonitě časem jen demokraciemi formálními, zpravidla však vybavenými mocnou tajnou totalitní mocí, která na práva a svobody občanů v případě své potřeby nemusí dbát.
Jednou z možností obnovy mravních zákonů je učit se zachovávat Desatero, které se praktikuje v církvích a rodinách s křesťanskou výchovou. Ale ani zde není záruka, že tyto rodiny vychovají pod vlivem současné společnosti občany s ryzím přesvědčením k mravním normám. Příkladem toho je doba totality, kde se podařilo pod vlivem škol odbourat náboženskou výuku a morální normy, které byly v našich zemích i celé Evropě postaveny na křesťanských základech.
Po pádu totality se mnoho nezměnilo. Sice je svoboda vyznání a vzdělávání v křesťanských hodnotách, ale generace převzaly pouze malou část z výchovy rodičů a přizpůsobily se názorům společnosti, ve které žijí. Nedivme se, že současná generace, která vyšla z těchto základů, má pokřivený názor na mravní hodnoty i Zákon. V těchto řadách stojí velká řada voličů i těch, kteří jsou voleni. Komu dát důvěru? Vždy nejde o to, co by člověk dělat neměl, nýbrž co by dělat měl. Svobodu nelze chápat jako osvobození od něčeho (negativního), ale a především jako svobodu k něčemu.
Příkazy a zákazy nechtějí život a svobodu člověka omezovat, ale chránit. Co však dělat v konkrétní situaci, v určitém případě, to musí i křesťanům povědět rozum. Je důležité nést svojí osobní zodpovědnost a stále nově orientovat svůj život k osvědčeným křesťanským zásadám.
Pro výchovu mravní osobnosti a pro správné rozhodování v nejrůznějších situacích.
1. „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiné bohy mimo mne. Neuděláš si modlu, ani žádnou podobu toho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se jim klanět ani jim sloužit. Protože já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivý. Trestám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kdo mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kdo mě milují a zachovávají mé příkazy.
2. Nezneužiješ jméno Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jméno zneužíval.
3. Zachovávej den odpočinku, aby ti byl svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci, ani ty, ani tvůj syn a tvá dcera, ani tvůj otrok a tvá otrokyně, ani tvůj dobytek, ani přistěhovalec, kterého jsi přijal k sobě. V šesti dnech totiž udělal Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto Hospodin požehnal den odpočinku a oddělil jej jako svatý.
4. Cti svého otce i svou matku, abys dlouho žil na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.
5. Nezabiješ.
6. Nezcizoložíš.
7. Nepokradeš.
8. Nevydáš křivé svědectví proti svému bližnímu.
9. Nebudeš dychtit po domu svého bližního.
10. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního, ani po jeho otroku, ani po jeho otrokyni, ani po jeho býku, ani po jeho oslu, po ničem, co patří tvému bližnímu.“
Čas, který je nám dán, abychom vytvářeli svůj život a naplňovali jeho smysl, je vzácný. Každému z nás je vyměřen Bohem.
Každý člověk prožívá v životě chvíle, o kterých by si přál, aby zůstaly, ale čas plyne neúprosně vpřed – zdá se nám, že čím jsme starší, tím plyne rychleji. Ale jindy se nám čas přímo vleče. Zdá se nám, že stojí a chtěli bychom jej uspíšit. Ale čas nelze ovlivnit.
Jen svými myšlenkami můžeme prolomit hranice prostoru a času, překročit začátek a konec vlastní pozemské existence, zkoumat minulost, plánovat budoucnost.
Bezprostředně se nás ovšem dotýká doba nejbližší : příští týden, příští den, příští hodina, příští chvíle. V ní se žádá správné rozhodnutí.
Abychom my jako dospělí lidé vystihli včas problémy doby a jejich řešení, to zdůrazňuje sv.Pavel v listě Efesanům - dřív než začne připomínat povinnosti křesťanů ve společenství, vybízí : „Žijte pozorně jako moudří a využijte pravou chvíli, neboť dny jsou zlé. Chápejte, co je vůle Boží“ (Ef 5,15a).
Vyloží-li se desatero přikázání pro dnešní dobu a snažíme-li se je vzít za svou směrnici, pomáhá nám uchopit pravou chvíli, konat Boží vůli a stávat se lepšími a šťastnějšími lidmi.
Sestavíl z více článků Vladimír Pavlas
—————
Česká republika a výuka náboženství
Výuku náboženství reguluje Školský zákon 561/2004 Sb., který v § 15 stanovuje, že ve školách lze v souladu se zásadami a cíli vzdělávání podle § 2 vyučovat náboženství.
Náboženství mohou vyučovat registrované církve nebo náboženské společnosti, kterým bylo přiznáno zvláštní právo vyučovat náboženství ve státních školách.
V základních a středních školách zřizovaných státem, krajem, obcí se vyučuje náboženství jako nepovinný předmět, pokud se k předmětu náboženství uskutečňovanému danou církví nebo náboženskou společností přihlásí ve školním roce alespoň 7 žáků školy.
K vyučování náboženství lze spojovat žáky z několika ročníků jedné školy nebo více škol, nejvýše však do počtu 30 žáků ve třídě. Spojovat žáky z více škol k vyučování náboženství lze na základě smlouvy mezi příslušnými školami, která upraví rovněž úhradu nákladů spojených s tímto vyučováním.
Vyučovat náboženství může v základním pracovněprávním vztahu k právnické osobě, která vykonává činnost dané školy, pověřený zástupce církve nebo náboženské společnosti, který splňuje předpoklady dané školským zákonem pro výkon činnosti pedagogického pracovníka. Pověření vydává statutární orgán církve nebo náboženské společnosti. Většinou se výuka koná v den, kdy je méně hodin, obvykle odpoledne.
Na církevních školách je výuka náboženství povinná, nebo fakultativní. Záleží na konkrétním zřizovateli. Většina církevních škol má svého kaplana. Výuka náboženství může být zvolená studentem v rámci maturitní zkoušky.
—————
FARNÍ KOSTEL SV. BARTOLOMĚJE V HERÁLCI
U HAVLÍČKOVA BRODU
Nejstarší zmínka o kostele je už z 13. století. Kolem roku 1280 byl opevněn a chráněn vodním příkopem (rybníkem).
V roce 1782 byly postaveny nové varhany varhanářem z Dačic a to za 180 zlatých.
Roku 1873 při velkém požáru v Herálci byl kostel značně poničen a z rozhodnutí vrchnosti byl v následujících letech zbořen a postaven nynější.
V současné podobě je kostel postaven ve slohu pseudogotickém a to v letech 1876 – 1880. Byl slavnostně konsekrován biskupem královéhradeckým Josefem Haisem o 4. neděli říjnové, dne 24. října 1880.
Podrobnosti:
Byl vypracován nový plán na nový kostel, který byl svěřen uměleckému znalci a akademickému malíři Bedřichu Wachsmannovi, plán kolaudoval pražský stavitel Bělský. Plán byl schválen počátkem roku 1876. Stavbu řídil Jan Nep. Stejskal, správce velkostatku v Herálci. Stavitelem byl Jan Martin z Humpolce.
Po dobu přestavby farního chrámu se bohoslužby konaly v prozatímní kapli postavené na náměstíčku. Na místě hlavního oltáře kaple dnes stojí socha svatého Floriána.
Počátkem jara roku 1877 se započalo se stavbou. Proti původnímu kostelu je posunut asi o 5,5 metru k jihu a je též o tolik prodloužen k východu. Kostel má na délku 35 metrů a na šířku 18 metrů. Základní kámen nového kostela byl posvěcen 12. srpna 1877. Okna vsazená do olova byla zhotovena v Pelhřimově.
Hlavní oltář svatého Bartoloměje zhotovil truhlář Karel Votýpka z Prahy a pozlatil jej Emanuel Kopáček též z Prahy. Obraz hlavního oltáře namaloval ředitel malířské akademie pan A. Lhota. Se svatým Bartolomějem uprostřed jsou na obraze vymalováni ještě čtyři další světci: svatý Václav, svatý Vojtěch, svatý Ladislav a svatý Bohumír.
Kostel byl vybavován postupně: 1881 byl pořízen nový Boží hrob, kostelní lavice a neznámou dárkyní z Vídně darovány dva obrazy (Srdce Páně a Matky Boží Milostiplné).
1882 byl pořízen Umíráček od jihlavského zvonaře Hilzera a nové varhany od Karla Schiffnera z Prahy.
1884 byl pořízen nový mariánský oltář. Socha P. Marie i menší sochy sv. Jáchyma a Anny jsou z původního kostela.
1885 byly polychromovány sochy sv. Petra a Pavla z původního kostela umístěny v presbytáři po stranách hlavního oltáře.
Roku 1889 byl pořízen nový oltář sv. Jana Nepomuckého od pana Drahozala z Humpolce a obrazem Jana Nepomuckého od malíře J. Vysekala. Křížová cesta je z roku 1856 a je z původního kostela.
Nejcennější historickou památkou je barokní cínová osmiboká křtitelnice z roku 1645 s reliéfy, na nichž jsou vyobrazeni 4 evangelisté, Narození Páně, Zmrtvýchvstání Krista, Křest Kristův a Nejsvětější Trojice.
Mezi vybavení kostela patří i dva oltáře umístěné pod kruchtou.
V okolí kostela směrem na Pavlov je starý hřbitov z 19. Století. Nachází se zde řada historicky cenných empírových náhrobků, které na toto místo byly přeneseny pravděpodobně ze zrušeného hřbitova, který byl přímo u starého kostela svatého Bartoloměje.
Stručný zápis z posledních oprav kostela:
1971 – obnovena vnější omítka kostela
1978 – kostel pokryt plechovou krytinou
1981 – proveden nátěr střechy a věže
1982 – oprava a přeladění varhan
1984 – provedena vnitřní výmalba kostela malířem p. Jaroslavem Sekerou a Karlem Charvátem z Chotěboře. Při té příležitosti byla přesklena i okna v lodi kostela a opravena figurální okna v presbytáři.
1986 – pořízena mřížová vrata pro větrání kostela, které zhotovil p. Bohumil Jerml – kovář z Věže.
1989 – změna režimu z komunistického na demokracii (Sametová revoluce). Již od roku 1950 byla církev pronásledována a rolníkům odebrána hospodářská zvířata, nářadí i pole a lesy. Tento režim se podepsal na každé rodině, kde budoucí generace byly vychovávány k ateismu. Odchodem staré generace se kostely postupně vyprázdnily a dnes v roce 2021 je můžeme nazvat jako mrtvé farnosti. K této změně dospěla i farnost v Herálci, kde zůstalo několik jedinců, kteří praktikují svoji víru. Demokracie a svoboda nepomohla k navrácení se k Bohu.
V současnosti je Herálec bez fary, která byla biskupstvím prodána obecnímu úřadu a následně zbourána. Farnost nemá stálého kněze, bohoslužby se konají jedou za měsíc. Děkujme Bohu za uchování víry a pamatujme na ty, kteří neznají svojí cestu a jejich cíl je daleko od skutečnosti, kterou Bůh nabízí.
Sestaveno z dostupných informací pro farnost v Herálci, kde v kostele svatého Bartoloměje moji předci přijímali svátosti a v pokoji odpočívají
Vladimír Pavlas v Pozovicích 13. 7. 2021
—————
Dobrohostov je poutním místem zasvěcené sv. Anně.
Příznačný název pro poutní místo zve k zázračné studánce, kterou oceníte především při problémech se zrakem.
Studánka vyvěrající při břehu Úsobského potoka je léčivá díky vysokému obsahu radonu a jódu ve vodě. Působí blahodárně především na oční onemocnění. Tradice vypráví o případu úplného uzdravení nemocného roku 1813, o čemž dodnes svědčí pískovcová pokladnice. Později zde byla postavena kaple se sochami sv. Barbory a Markéty, která dnes již nese pseudobarokní podobu.
Svatá Anna a svatý Jáchym byli rodiči Panny Marie.
Dlouho nemohli mít děti, až ve vysokém věku porodila Anna Marii, matku Ježíše. Anna znamená v hebrejštině milá a milostiplná. Svátek svaté Anny byl znám na východě od poloviny šestého století jako Zesnutí svaté Anny. Na západě se rozšířil ve dvanáctém století. V Čechách byla velmi oblíbenou světicí hlavně v 15. a v 16. století. Papež Sixtus IV. zavedl roku 1481 svátek svaté Anny do římského kalendáře. Papež Pius V. jej v roce 1568 zrušil. Papež Řehoř XIII. jej roku 1584 znovu zavedl a stanovil její svátek na 26. července. Téhož roku byl zaveden do římského kalendáře svátek svatého Jáchyma. Nyní se slaví památka obou rodičů Panny Marie, tedy Anny a Jáchyma, dne 26. července.
Svatá Anna je patronkou manželství, matek, šťastného porodu, ochránkyní horníků, mlynářů, truhlářů, tkalců a krejčích. Lidé se k ní modlívali za bouřky, anebo v období sucha za déšť.
Najdete zde i studánku s mírně radioaktivní vodou s léčebnými účinky.
Všem poutníkům přeji duchovní osvěžení, které mohou načerpat při bohoslužbách na tomto poutním místě. Pro ty, kteří nejsou místní upozornění:ke kapli se dostanete z Dobrohostova u Úsobí polní a lesní cestou, asi 1,5km.
Vladimír Pavlas
—————
V naší vlasti si 5. července připomínáme svátek sv.Cyrila a Metoděje.
Odkaz i dílo těchto bratří je základním kamenem nejen pro Moravany, ale i pro Čechy a celý slovanský svět. Jejich práce se nesmazatelně zapsala do dějin našeho i slovanského světa, avšak především vytvořila pevné duchovní základy pro pěstování křesťanské víry. Solunští bratři přišli na Velkou Moravu na žádost knížete Rostislava Moravského na jaře roku 863.
Svatí Konstantin (Cyril) a Metoděj, označováni někdy jednoduše jako bratři ze Soluně, jsou známí jako apoštolové Slovanů nebo také Slovanští věrozvěsti. Pro misii na Velké Moravě vytvořili písmo hlaholici a prosadili staroslověnštinu jako bohoslužebný jazyk.
Konstantin (Konstantinos, zvaný též Konstantin Filosof nebo jen Filosof (narozen v roce 826 nebo 827 v Soluni a zemřel 14. února 869 v Římě)) byl profesorem filosofie v Konstantinopoli, roku 855 vstoupil do kláštera. Byl pouze mnichem, ačkoliv celý středověk byli oba bratři považováni za biskupy. Znovu vstoupil do kláštera před svou smrtí v Římě, kde přijal řeholní jméno Cyril (Kyrillos), pod nímž je známější (svatý Cyril nebo Cyril Filosof). Byl mladším bratrem svatého Metoděje.
Metoděj (Metod, lat. Methodius) (narozen 815 v Soluni a zemřel 6. dubna 885 na Moravě), starší bratr Konstantina, byl zpočátku byzantským státním úředníkem, později mnichem, diakonem a nakonec prvním moravským arcibiskupem.
Základ víry, křesťanské výchovy a vzdělanosti tohoto národa má kořeny na Velké Moravě. Tento státní svátek je pro nás výzvou i přihlášením se k odkazu našich předků i zrozením státnosti a identity našeho státu, který je postaven na základech křesťanství.
Mistr Jan Hus
Narodil se 1369 v Husinci a zemřel 6. července 1415, upálen na hranici v Kostnici. Byl vysvěcen v římskokatolické církvi na kněze. Jan Hus byl českým středověkým náboženským myslitelem, reformátorem a především kazatelem. Stal se rektorem na pražské univerzitě v roce 1409- 1410.
Je s největší pravděpodobností také autorem reformy českého pravopisu, odstranil spřežky a zavedl do české abecedy diakritiku.
Ve svých náboženských pracích kritizoval mravní úpadek, v němž se ocitla katolická církev, a přejal některé myšlenky Jana Viklefa. Římskokatolická církev ho označila za kacíře, jeho učení za herezi a následovalo vyloučení z církve. Exkomunikován byl 1411, ale dále působil jako kazatel na venkově. Na koncilu v Kostnici byl odsouzen jako kacíř a vydán světské moci k upálení na hranici, když odmítl odvolat své učení.
584 let trvalo, než katolická církev přiznala chybu. V roce 1999 prohlásil papež Jan Pavel II., že lituje kruté smrti Jana Husa a uznal ho jako reformátora církve.
Některé Husovy názory dodnes katolická církev vnímá jako teologicky závadné a tohoto rehabilitovaného mučedníka přehlíží.
Datum jeho upálení se stalo státním svátkem. K jeho odkazu se hlásí husité, pravoslavná církev i další církve a společnosti vzešlé z reformace.
—————
29.6. 2023 mají svátek svatý Petr a Pavel.
V našem okolí jsou zasvěceny kostely sv. Petra a Pavla v Úsobí a Šlapanově. Tyto farnosti k zasvěcení kostelů slaví již tradičně poutní slavnost na bohoslužbách a pouť bývá slavena přeložením na neděli. Bývá doprovázena světskými radovánkami a jarmarkem různého druhu i hudebním doprovodem.
Kostel sv. Petra a Pavla v Úsobí
Svatý Petr – Šimon, bratr sv. Ondřeje, rybář, přijal od Ježíše jméno Petr, které v řečtině znamená skála. Ježíš ho tak pojmenoval, protože se měl stát skálou, na jejímž základě bude vybudována celá církev. I proto se stal po Kristově smrti prvním z dvanácti apoštolů. Konal jménem Krista zázraky až do své smrti, někdy kolem roku 64 n. l., kdy byl za Neronovy vlády ukřižován hlavou dolů. Je uctíván jako ten, kdo má klíče od nebeského království, a jako patron církve. Bývá zobrazován s klíčem a knihou.
Svatý Pavel jako římský občan byl původně nepřítelem křesťanství a patřil k největším pronásledovatelům křesťanů v Jeruzalémě, ale na cestě do Damašku se mu zjevil Ježíš Kristus a Pavel se obrátil na křesťanskou víru. Byl prvním misionářem církve, který šířil evangelium v Malé Asii a v Evropě. Byl souzen a stať mečem roku 65 n. l. Svatý Pavel je vzýván na pomoc proti hadímu uštknutí. Podle legendy ho uštkla zmije, aniž mu jakkoliv uškodila nebo ho poranila. Bývá zobrazován s mečem a s knihou.
Dle pramenů se tato pouť slavila i ve vesnici Pozovice, která patří do farnosti Šlapanov.¨
Kaplička v Pozovicích
—————
PŮVOD A ÚCTA K BOŽSKÉMU SRDCI PÁNĚ VE ŠTOKÁCH
Srdce bez hranic
Z žádných pramenů nelze vyčíst, kdy se v naší obci tato úcta k božskému Srdci Páně objevila a přerostla v poutní slavnost. Pravdou je, že se tato úcta začala šířit v 17. století. Podnětem byla zjevení sv. Markétě Alacoque 1674. Bylo jí dáno poznat lásku Ježíšova Srdce. Tato úcta se šířila i do našich domovů a mnozí vlastníte tzv. svaté obrazy s Kristem a probodeným srdcem, které je ovinuto trním, s plameny a křížem. Tato symbolika vyjadřuje hloubku Ježíšovy lásky k člověku.
Mladá srdce Štoků
Poutní slavnost je zakotvena v křesťanské tradici, kterou si občané Štoků váží a nezmizela ani v době totality, kdy byly poutní slavnosti různě překládány na jiné termíny.
Tyto slavnosti jsou často doprovázeny i světskými radovánkami, které vychází z podstaty slavnosti a navazují na zapojení se k lidové zbožnosti našich občanů. Podstata však zůstává v tajemství a lásce, kterou jsme zdědili a neseme dál v oslavě této křesťanské slavnosti, bez které by žádná pouť nebyla.
Srdce zvonu
K opravdové pouti patří boží požehnání a účast na bohoslužbách této slavnosti. Pokud se zbožnost vytratila z našich řad, jsme o něco chudší a prožíváme pouhé ateistické slavnosti, které jsou založeny na okruhu příbuzných a přátel u dobrého jídla, návštěvou atrakcí a zakoupením perníkového srdce na důkaz, že máme někoho rádi.
Ve všech národech světa je srdce symbolem středu lidské bytosti, symbolem lidskosti a vzájemných vztahů. Kdyby svět zapomněl na „srdce“, zavládla by v něm jen vůle a rozum. Tak by se svět stal chladným a krutým, bez úcty a lásky.
Vladimír Pavlas
—————
Dar z lásky
Ve čtvrtek 30. května je v církevním kalendáři Slavnost Těla a Krve Páně.
Je to slavnost jejíž počátek sahá do roku 1264, kdy ji pod názvem „Svátek Božího Těla“ zavedl papež Urban IV. pro celou církev po zázraku v Bolseně. Tam v roce 1263 začala během mše krvácet proměněná hostie. Korporál (plátno, které se dává na oltář pod kalich a patenu při obřadu proměňování) byl touto krví potřísněn a je zde dodnes uchováván.
Tato událost potvrdila víru křesťanů, že se během mše při obřadu proměňování mění podstata chleba a vína v tělo a krev Ježíše Krista.
Při této slavnosti, původně nazvané „Svátek Božího Těla“ a po 2. vatikánském koncilu přejmenované na „Slavnost Těla a Krve Páně“, si křesťané tuto pravdu víry o reálné přítomnosti Krista v proměněné hostii připomínají a mají možnost nově si uvědomit, jakým darem pro ně proměněná hostie je.
Proto je součástí této slavnosti kromě mše i modlitba adorace, kdy je proměněná hostie „vystavena“ ve zdobené schránce, která se nazývá monstrance. Po adoraci následuje průvod s monstrancí buď vesnicí nebo městem, kde se slavnost slaví a během průvodu je několik zastávek (obvykle bývají čtyři) během nichž křesťané Kristu svěřují své prosby, ale také vyjadřují svoji víru, úctu, lásku a vděčnost.
Průvod končí slavnostním požehnáním.
Svátek Božího Těla je oslavou té nejdůležitější přítomnosti Krista Pána mezi námi. Je to přítomnost opravdová, skutečná a podstatná – ne tedy jen symbolická a pomyslná. Dnes oslavujeme Krista Pána přítomného v Nejsvětější svátosti oltářní.
Kdy se nám tohoto daru dostalo? Pří poslední večeři u společného stolu s Ježíšem sedělo dvanáct nejbližších, kterým se nejvíce věnoval. Avšak jeden z nich je zrádce, druhý se bude za chvíli zbaběle zapřísahat, že s ním nechce nic mít, ostatní všichni až na jednoho se rozutečou.Dobře, ale domysleli jste, jak bychom se cítili my na místě Ježíše Krista v situaci toho večera? Celý národ – až na několik jednotlivců – ho už odmítl, nepřijal ho.
Co bys v takové společnosti dělal ty, já, jeden každý z nás? Co bychom byli ochotni pro ně udělat my? Pán Ježíš chce zůstat s nimi dál. Znovu a znovu chce nabízet svou lásku. Znovu a znovu se chce nabídnout každému člověku, co jich kde žije a bude žít na tomto světě. Také nám, i zde, i dnes se nabízí: Zradíš mne? Odmítneš mne? Utečeš ode mne? Anebo mne přijmeš do svého srdce? Já budu jen tam s vámi, kde bude s vámi a ve vás moje láska, kde se ve jménu mém budete mít rádi.
Můžeme říci, že když přijímáme Nejsvětější svátost oltářní, sami se stáváme Tělem Kristovým. Je to pravda tajemná, ale skutečná. Jsme Tělem Kristovým. Každou společně slavenou mší svatou, každým gestem lásky se stáváme více Tělem Kristovým – svatým lidem Božím. Toto nelze pochopit, ale můžeme to prožít, zažít, procítit ve svém srdci.
Upravený článek
Vladimír Pavals
—————
KŘEMEŠNICKÁ POUŤ 25.- 26. 5. 2024
na Křemešník vem si deštník
Svátek Nejsvětější Trojice se slaví v Česku každoročně 50 dní po Velikonocích. Tento den připomíná křesťanskou víru v Trojici - Otce, Syna a Ducha svatého. V tento den se konají bohoslužby a mnoho lidí navštěvuje kostely a poutní místa zasvěcená Nejsvětější Trojici a tímto místem je i nám blízký Křemešník.
NEDĚLE 26.5. 2024
8:30 Mše svatá - P. Josef Sláčík
Řemeslné trhy- sobota 14:00 - 19:00, neděle 8:00 - 16:00
Pravda o tajemství Nejsvětější Trojice je pro nás natolik podstatná proto, že ukazuje Boha, jaký je sám v sobě. Pán Bůh je jeden ve své přirozenosti, avšak ve třech Osobách. Osoby Boží se mezi sebou odlišují reálně tak, že jedna Osoba není druhou. Neodlišují se ale přirozeností, ani vlastnostmi a ani činností, která je společná. Mají společnou božskou přirozenost, všechny vlastnosti i Boží činnost. Osoby se od sebe odlišují pouze původem: Bůh Otec nemá původ v nikom, Boží Syn má původ skrze odvěké a duchové zrození z Otce, Duch svatý má původ ze společného dýchání lásky Otce a Syna. První Osobu odlišuje otcovství, druhou Osobu synovství a třetí Osobu původ od Otce a Syna. Tolik byla katolická teologie schopná definovat na základě textů Písma svatého a děl církevních otců.
Podle dochovaného záznamu v pamětní knize spadl v roce 1555 pelhřimovský měšťan Matouš Chejstovský při útěku před lupiči do stříbrného dolu. Po návratu do Pelhřimova pak nechal na vrchu postavit dřevěnou kapli zasvěcenou Nejsvětější Trojici. V roce 1652 došlo k přestavbě na dřevěnou kapli, kterou vysvětil pražský arcibiskup Arnošt Harrach. Zároveň sem byly přeneseny ostatky sv. Kandida a Uršuly a papeže sv. Martina. Postupně sem docházelo stále více poutníků, takže kapacita brzy přestala stačit. Proto v roce 1752 vznikl na místě kaple barokní kostel.
—————
Mnozí lidé se domnívají, že Duch je pouhé působení – nehmatatelné, přítomné kolem nás, možná působící hezké pocity, ale nějakým způsobem jen zdánlivé. V minulosti jsme ho v angličtině nazývali Holy Ghost, což podporuje představu, že není skutečně osobou, ale spíše přízrakem; navíc jsme v souvislosti s Holy Ghost často používali zájmeno „to“. Proto jsme si jen stěží dokázali Ducha svatého představit jako osobu.
Postava Otce je nám jasnější – malíři ho zobrazují v lidské podobě a obecně míváme s otci nějakou zkušenost. Proto je pro nás jednoduché o Otci uvažovat jako o osobě. Ježíš, Bůh Syn, je také osobou: v evangeliích o něm čteme, jak žil mezi obyčejnými lidmi a většinou dělal běžné věci jako my. Jsme obklopeni jeho obrazy – v každém katolickém kostele vidíme Ježíše na kříži. Pro většinu z nás tak není těžké přijmout, že Bůh Otec a Syn jsou osoby. Ale Duch? Je obtížné vidět ho jako osobu právě proto, že si ho těžko můžeme představit v lidské podobě.
Symboly Ducha
V Bibli je Duch svatý popisován jako vítr, oheň, oblak, voda, olej, dech, světlo. Při Ježíšově křtu na něj sestoupil v podobě holubice, což bývá často znázorňováno i v náboženském umění:
„Když se všechen lid dával pokřtít a když byl pokřtěn i Ježíš a modlil se, otevřelo se nebe, Duch svatý sestoupil na něj v tělesné podobě jako holubice“ (Lk 3,21–22).
I kdyby nám žádný z výše uvedených biblických symbolů nepomohl vnímat Ducha jako osobu, je důležité podívat se alespoň stručně na to, co nám každý z atributů o Duchu svatém zjevuje.
Holubice
Holubice, symbol pokoje a lásky, je něžná a může letět kamkoli chce – to je dobrý obraz Ducha svatého. Po potopě posílá Noe nad vody holubici, „aby viděl, zda voda z povrchu země opadla“ (Gn 8,8). Může nám to připomenout počátek příběhu o stvoření v Gn 1,2: „…a Boží duch se vznášel nad vodami.“
Vítr
Vítr může být silný a ničivý, anebo jemný, tichý, příjemný, osvěžující – téměř nepozorovatelný. To nám ukazuje, že Duch k nám přichází mnoha různými způsoby, třeba jako mocný vichr nebo jemný vánek:
„Vítr vane, kam chce; slyšíš, jak hučí, ale nevíš, odkud přichází a kam jde. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha“ (Jan 3,8).
Oheň
Oheň představuje žár, energii a sílu, anebo očišťování a ničení. Oheň Ducha nás očistí a naplní silou. Tak, jak to řekl Jan Křtitel o Kristu:
„Já vás sice křtím vodou, abyste se obrátili. Ale ten, který má přijít po mně, je mocnější než já; jemu nejsem hoden ani opánky přinést. On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm“ (Mt 3,11).
Oheň je znamením Boží přítomnosti – vzpomeňte si na Mojžíše u hořícího keře, na ohnivý sloup, Eliáše na hoře Karmel a na oheň z nebe. Autor listu Židům nám připomíná: „Náš Bůh je oheň stravující“ (Žid 12,29).
Oblak
Oblaka jsou tajemná a stále v pohybu – mohou obzor zakrýt a znenadání zase ukázat. Mohou být jasná a průsvitná, ale mohou také zastiňovat a clonit. Jak to vysvětluje Katechismus katolické církve v článku 697: „Oblak – někdy temný, jindy zářivý – zjevuje živého Boha a Spasitele, zahaluje přesažnost jeho slávy.“ To platilo o Mojžíšovi na hoře Sinaj (Ex 24,15–18), u stanu setkávání (Ex 33,9–10), během putování pouští (Ex 40,36–38) i při posvěcení chrámu (1 Král 8,10–12). Duch sestoupil na Marii a moc Nejvyššího ji zastínila (Lk 1,35), při proměnění zahalil oblak Ježíše a učedníky (Lk 9,34–35), při jeho nanebevstoupení (Sk 1,9) zahaluje oblak Ježíše do té doby, kdy opět přijde v oblaku s velikou mocí a slávou (Lk 21,27).
Voda
Voda osvěžuje, očišťuje a oživuje – místo bez vody nazýváme poušť. Voda je nezbytná pro veškerý život a Duch je vodou pro náš život duchovní:
„‘Kdo žízní, ať přijde ke mně a pije, ten, kdo ve mě věří. Jak říká Písmo, potečou proudy vod z jeho nitra.’To řekl o Duchu, jehož měli dostat ti, kdo v něho uvěřili“ (Jan 7,37–39).
Olej
Olej slouží k vaření, ke svícení i k ošetření unaveného těla. V Písmu je olej používán k pomazání, k zasvěcení pro službu Bohu (to nám připomíná svátosti), k uzdravení a jako pečeť. Když Samuel přichází do Jesseova domu pomazat Davida na budoucího krále Izraele, říká Bůh: „Nuže, pomaž ho! To je on“ (1 Sam 16,12). Sám Ježíš prohlašuje: „Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal…“ (Lk 4,18). A Pavel nám připomíná, že „se nám dostalo potvrzení od slíbeného Ducha svatého… a Duch je zárukou, že nám jednou připadne dědictví“ (Ef 1,13–14).
Dech
Dýcháme-li, žijeme – dech je nezbytný pro náš přirozený život: „Tehdy Hospodin Bůh… vdechl do jeho chřípí dech života; tak se stal člověk živou bytostí“ (Gn 2,7). Právě tak je Duch svatý nezbytný pro náš život duchovní: „… (Ježíš) na ně dechl a řekl jim: ‘Přijměte Ducha svatého!’“ (Jan 20,22)
Světlo
Abychom viděli přirozeně i duchovně, potřebujeme světlo. Bůh sám sebe popisuje jako světlo: „… a tma v něm vůbec není“ (1 Jan 1,5). Bůh nás povolal „… ze tmy ke svému podivuhodnému světlu“ (1 Petr 2,9) a žalmista říká: „Hospodin je mé světlo…“ (Žl 27,1). Víme, že toto světlo k nám přichází skrze přítomnost Božího Ducha v nás, a proto nás Ježíš povzbuzuje: „Ať vaše světlo svítí lidem, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích“ (Mt 5,16). Duch svatý vlévá Boží světlo do našich srdcí a myslí.
Každý z těchto symbolů nám sděluje něco podstatného o Duchu svatém a ukazuje nám způsoby, jakými chce působit v našich životech.
Osoba Ducha svatého
Pro nás je však velmi důležité vědět, že Duch svatý je božská osoba, stejně jako jsou božskými osobami Ježíš a Otec, a je proto hoden naší lásky, chvály a uctívání; je někým, komu můžeme věřit a složit v něj svou důvěru. Mylná je představa, že by Duch byl jen jakýmsi vzdáleným zdrojem síly, který my, slabí lidé, musíme připojit a zapnout. On je totiž osobou s nekonečnou moudrostí, svatostí a něžností. On je tím, koho máme pozvat, aby byl aktivně činný v našich životech, aby působil v nás a skrze nás. Řecké slovo paraklétos, jak je často Duch nazýván, znamená „ten, kdo je nám po boku, aby nám pomáhal“. Ti, kteří ho poznali jako osobu, mohou svědčit o požehnání, jež Duch při svém příchodu přinesl do jejich života. Nepřišel jako nějaký hřejivý pocit, ale jako všudypřítomný, milující přítel a pomocník, rádce a obhájce, podle Ježíšova zaslíbení: „A já budu prosit Otce, a dá vám jiného Přímluvce, aby s vámi zůstal navždy: Ducha pravdy“ (Jan 14,16).
Svatý Pavel nám k tomu píše v 1 Kor 3,16: „Nevíte, že jste Božím chrámem a že ve vás bydlí Boží Duch?“
Tento vztah k Duchu svatému vyjadřuje církev v Katechismu, v článku 221: „Když pak v plnosti časů posílá svého jednorozeného Syna a Ducha lásky, zjevuje Bůh své nejhlubší tajemství; věčné sdílení lásky je on sám: Otec, Syn a Duch svatý, a určil nás k tomu, abychom se na něm podíleli.“
Pokaždé, když recitujeme Vyznání víry, připomínáme si, že Duch „z Otce i Syna vychází, s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován“. Víme také, že Ducha svatého nepřijímáme pouze při křtu a biřmování, ale že je rozléván neustále, že vychází od Boha, který nám ho stále dává, aby nás uschopnil pro křesťanský život:
„Bůh nás přece nepovolal k nečistotě, ale k posvěcení! Proto, když tím (příkazem) někdo pohrdá, nepohrdá člověkem, ale Bohem, který vám dává svého svatého Ducha“ (1 Sol 4,8).
Když začneme vnímat Ducha svatého jako osobu toužící po vztahu s námi, budeme schopni změnit i svůj přístup k němu, a tak může začít proces proměny našeho života.
—————
—————
