Krásně je to vidět v Bibli. Biblický svět nám ukazuje jedinečné dějiny, kdy Bůh lidi oslovuje, trestá, pomáhá v nebezpečí, zkrátka komunikuje. Člověk Bohu odpovídá právě aktem víry. Vírou vyjadřuje svoji věrnost Bohu. Když říkáme, že věříme, odevzdáváme se Bohu a toto odevzdání se je hlubší než naše názory a přesvědčení. Víra se týká nejen našeho vědomí, ale také nevědomí, které je centrem hlubšího jádra, „našeho srdce“ .
Nelze tvrdit, že kdo je věřící je automaticky dobrým a spravedlivým i naopak. Důležité je mít pro Boha otevřené své nitro. Do víry vkládáme sami sebe a máme k Bohu vztah. S Bohem pěstujeme vztah lásky, a díky víře je pro nás všechno osvětleno. Kdo uvěří v dospělosti cítí jakoby naráz prohlédnul, konečně vidí. Náboženský vztah se rodí z vděčnosti a také z údivu. Díky zbožnosti bereme život jako dar.
Otec Halík tuto teorii vysvětluje na příkladu: Bůh je jako světlo. Člověk ho nevidí přímo, ale je pro něho strašně důležité aby viděl, poznával, cítil. Pokud světlo zmizí, nastane tma a člověk se přestává orientovat. Člověk jako bytost má s věcmi okolo sebe společné pouze to, že existuje. Ale jinak se ve všem liší. Za největší rozdíl lze pokládat skutečnost lidského vědění o svém bytí. Člověk má též jistotu, že Bůh bude s ním v každé situaci. K tomu je potřeba Boha do svého života pozvat a nebát se vložit vše do jeho rukou..
Byl učedníkem Voltaira a jiných ateistů 18.století. Během francouzské revoluce se ve věku 55 let dostal jako podezřelý do vězení. Nadarmo hledal útěchu ve filosofii, kterou až do té doby tak vehementně zastával. Shledal ji prázdnou a nakonec odpuzující a upadl do hluboké deprese. Jeden ze spoluvězňů jej viděl v tomto stavu a nabídl mu svou Bibli. Laharpe se z počátku zdráhal, ale nakonec knihu otevřel, aby se na chvíli rozptýlil. Hned první řádek ho zaujal. Důstojnost Boží řeči jej udivila. Čím déle četl, tím více se divil. S úžasem zvolal: "Jak je to možné? Vždyť já tuto knihu vůbec neznám! Obsahuje odpovědi na všechny moje otázky. Nikdy by lidský duch nemohl něco takového vymyslet, anebo se takto vyjadřovat. Tato Kniha nemůže být nic jiného než Boží slovo."
Vězení opouštěl jako křesťan. Boží slovo způsobilo, že se z duchovního učedníka Voltairova se stal učedník Ježíše Krista. Mnoho lidí 18.století, kteří se otevřeli osvícenectví, obdrželi prázdné srdce a dostali se vnitřně z rovnováhy. Většina lidí našeho století na tom není lépe. Je jen jeden prostředek k uzdravení. Vrátit se. Ne k nějakému náboženství, ale k našemu Stvořiteli.
Čerpáno z publikovaných článků, sestavil a upravil Vladimír Pavlas
—————
31. ledna si připomeneme svátek Jana Bosca
Tento světec se narodil 16. srpna 1815 v Itálii v chudé rolnické rodině. Jako kněz se věnoval opuštěné mládeži, která žila v ulicích Turína. Během několika let shromažďoval přes 500 chlapců, kteří u něho našli chybějící domov, dostalo se jim vzdělání.
Měl pro výchovu několik zásad:
- vytvářet rodinné prostředí
-jednat podle osvědčených norem pedagogiky a pastorace
- mladí lidé musí cítit, že je máme rádi a že to s nimi myslíme dobře
- vyžadovat dodržování pravidel
- zaměření na to, aby v nás mladí lidé nacházeli přátele, na něž se mohou obrátit s otázkami po smyslu života
- nabízet prostor a čas pro rozjímání, modlitbu a bohoslužby, bez kterých by tato výchova nevedla k vytváření životních zásad
Janův rodný dům
Ve Štokách se mládežníci „Chaloupek“ podíleli při opravách střechy a věže kostela, vnitřních úpravách fary.
V obci Pozovice pracovali na fasádě školícího střediska a vnitřních opravách kapličky.
Účastníci chaloupek se dále sdružují pod názvem „Staré páky“ společně s biskupem Karlem Herbstem.
www.starepaky.cz - klepni na odkaz
Biskup Karel
Mnozí pracují v salesiánských oratořích
- působí ve farnostech jako kněží
- pracují v laických sdruženích
- velká většina má své zaměstnání
Na fotografii kněz Pavel Kadlečík, známý pod jménem Revík, který spolupracoval, vedl a organizoval společně s Kájou Herbstem letní aktivity mládeže v době totality. Svoji první mši svatou sloužil mezi asistenty v přeplněné chaloupce v Pozovicích.
V tomto duchu po revoluci dále pracuje s mládeží tzv. „ Antiochie“- letní tábory a Fatym (P. Marek Dunda a tým). Salesiánská střediska dále nabízí letní tábory. O jejich činnosti se můžete informovat i na
Světec Jan Bosco dokázal oslovit dobu a ty, kteří byli bez domova i rodiny. Doporučuji přečíst si jeho životopis a pro pedagogy i rodiče vyhledat „Preventivní výchovný systém Jana Bosca“.
Všem příznivcům Jana Bosca přeji pěkný prožitý svátek.
Vladimír Pavlas
—————
2. února oslavíme svátek Uvedení Páně do chrámu.
Lidově se tento svátek nazývá Hromnice. Tímto svátkem dříve končila doba vánoční a z kostelů se odstranila vánoční výzdoba. V den tohoto svátku si připomínáme událost, kdy Maria a pěstoun Josef přinesli Ježíše 40 dní po jeho narození do chrámu, aby ho odevzdali Bohu.
Svátek je obohacen symbolem žehnání svící, které mají významnou symbolickou úlohu v křesťanském životě.
- Svíce a její světlo je symbolem života
- Svítí na cestu
- Ukazuje směr
- Tvoří společenství
- Vyjadřuje jednotu
- Dohořelá svíce měří náš čas
Tato symbolika provází nejen křesťany, ale i ty kteří vnitřně se s touto symbolikou ztotožňují.
Svíce rozsvěcujeme na adventních věncích, vánočním stromku, při narozeninách na dortech, když je nečas a nesvítí světlo, při významných událostech, ve chvílích ticha a proseb, na hrobech těch, kteří mezi námi nejsou.
Jan 1, 9 – 11 Bylo však pravé Světlo, jež osvěcuje každého člověka přicházejícího na tento svět. Na světě byl, a svět ho nepoznal. Do vlastního přišel, a vlastní ho nepřijali.
Všem přeji dny prozářené světlem
Vladimír Pavlas
—————
Postní doba začíná Popeleční středou a končí až o Velikonocích. Velikonoce jsou pohyblivým svátkem a tak začátek postní doby
– Popeleční středa připadá na 14. 2. 2024.
Pod názvem masopust se tedy skrývá celé období od Tří králů až do začátku postní doby.
Na Moravě se toto období označuje jako fašank, fašinek nebo ostatky.
Tučný čtvrtek
Přípravou na masopust býval čtvrtek před masopustní nedělí. Nazývali ho jako "tučný čtvrtek" lidově řečeno"tučňák". Panovalo přesvědčení, že v tento den má člověk jíst a pít co nejvíce, aby byl celý rok při síle. . Obvykle bývá k obědu znamenitá vepřová pečeně, knedlík a zelí. Každý si na tučný čtvrtek má dopřát tolik piva a mastného jídla, co snese.
Taneční nebo masopustní neděle
Po bohoslužbách a vydatném obědě se všichni chystali k muzice, která vyhrávala na návsi. Takto hudebníci zvali k muzice do hospody, kde teklo pivo proudem a z bot tanečních párů se jen kouřilo a veselého křiku neubývalo ani v časných ranních hodinách. V tento den také hospodyně smažily koblihy pro masopustní průvod.
Masopustní pondělí
Na masopustní pondělí se pokračovalo v tanci. Byl to takzvaný "mužovský bál". Ten byl pouze pro ženaté a vdané, protože sedláci při tanci vyhazovali selky vysoko ke stropu. To jen pro to, aby se prý na poli urodil vysoký len a oves.
Maškarní masopustní úterý
Vyvrcholením masopustu bylo úterý, kdy se pořádaly průvody maškar nebo hrály žákovské divadelní hry. Maškarní zábava probíhala zpravidla v úterý před Popeleční středou, byla vrcholem masopustu. Mezi masky patřil medvěd, někdy vedený na řetězu medvědářem, smrtka s kosou. Objevovala se i maska s jezdcem na koni, Žid s pytlem nebo rancem na zádech, bába s nůší, kominík se žebříkem, kozel a mnoho dalších.
V tento den bývalo zvykem, že se slepicím sypalo zrní do kruhu z řetězu, aby nezabloudily a nezanášely. V tentýž den se nemělo věšet prádlo na půdu, neboť to prý vedlo k přemnožení blech. Ženy nesměly šít, aby slepice dobře nesly. Masopustem končil tanec a tančit se smělo až zase v květnu při stavění májky a poté až zadlouho o podzimním posvícení. Čím byla maska pitvornější, tím budila větší pozornost. Masopust byl zakončen tradičním "pochování basy". To byl symbol, že si čtyřicet dní nevrzne na tanečních veselicích.
Sestavil Vladimír Pavlas
—————
KŘEST PÁNĚ 7.1. 2024
Je po vánocích. Na stole už nevoní vánočka s rozinkami, ale obyčejný chléb vezdejší.
Co nám z těch svátků zůstalo? Dnešní svátek nám odpovídá právě na tuto otázku. Co je trvalým výsledkem, ovocem vánočních událostí?
Je tu trvalá Boží nabídka. Každému člověku v každé době nabízí Bůh záchranu a spásu. Všem lidem, kteří jsou dobré vůle, posílá Bůh záchranu.
Křest v Jordáně dosvědčuje, že tento Syn Ježíš se neštítí obyčejných hříšných lidí. Staví se s nimi dokonce do jedné řady, aby dal najevo, že se chce ujmout právě těch, kdo jsou v nouzi, kdo jsou v maléru.
Tenhle Mesiáš nepřišel proto, aby byl s lidmi jen o slavnostních příležitostech, aby pronesl slavnostní projev a pak se stáhl do svého nebe. Je dobře si tohle jasně uvědomit: Ježíšovo evangelium není slavnostní řeč pro sváteční dny, není to sváteční vánočka, ale denní chléb, program života pro dny všední.
Ježíš se setkával s lidmi na jejich pracovišti. S rybáři při rybolovu u jezera, s celníkem u jeho celnice. Ježíš se setkával s lidmi, když jim bylo zle: v nemoci, při umírání, když byli slušnou společností vyvrženi. Ježíš je beránek, který snímá hříchy z lidí, vysvobozuje je z jejich posedlosti, zlých návyků a závislosti.
Proto dnešní svátek Křtu Páně není pro nás jen vzpomínáním na událost, která se stala kdysi dávno. Je to událost, která se týká i dnes každého z nás.
I každému z nás řekl Bůh Otec na křtu:
„Ty jsi můj milovaný syn. Ty jsi má milovaná dcera. Stvořil jsem tě, dal jsem ti život, jsi můj, mám tě rád. Jdi a poslouchej mého Syna Ježíše, drž se jeho evangelia.“
Budeš slyšet od lidí i jiné rady:
Budou ti říkat, že dobrota je slabost, silný je ten, kdo je tvrdý.
Budou ti říkat, že poctivost je nerozumná, chytrý je ten, kdo krade, ten kdo ošidí druhého.
Budou ti říkat, že víra v Boha Otce je zastaralý přežitek, pro kostelové báby. Moderní je ten, kdo na desatero Božích přikázání ohled nebere.
Budou ti říkat mnohé proti Ježíšovu evangeliu, ale ty buď hrdý na to, že jsi pokřtěný, že patříš Kristu. Křtem jsme se stali dětmi krále nebe i země, a ctitelé Ducha Svatého. A to nás zavazuje: žij tedy vždy jako šlechtic ducha, žij ušlechtile, jak se sluší na křesťana a nehledej příklady v bezbožné ateistické společnosti, která tě obklopuje.
Na křtu nám každému řekl Ježíš Kristus: „Jako poslal Otec mne, tak posílám já vás. Jděte a žijte podle mého evangelia lásky a pokoje. Tak budete mými misionáři ve světě.“
Řekněte: nemá život nás, křesťanů, překrásný smysl a poslání? Nebo je lepší vrhnout se do víru života soudobé společnosti, pro kterou jsou křesťanské zásady a povinnosti přežitkem a je lepší žít bez pevných zásad a po mě může být třeba potopa.
Slavili jsme Slavnost Zjevení Páně. Co se tu zjevuje?
Ve všech svátcích jde vlastně pořád o jedno: o zjevení Boží lásky - to jest o viditelné vstoupení Boha do lidských dějin, do lidských osudů.
V lidech je stálá a mocná touha, aby se Pán kosmu, Pán našich lidských osudů, nějak viditelně, slyšitelně, hmatatelně projevil. Svědčí o tom stálé dychtivé pachtění lidí po různých prapodivných úkazech a zázračných „zjeveních“.
Na tuto touhu člověka Bůh odpověděl. Zjevil svou dobrotu a lásku viditelně ve svém Synu Ježíši. Zjevuje svou velikost a slávu při Ježíšově křtu v Jordánu.
Tento křest veřejně dosvědčuje, že Ježíš je zachránce, Bohem poslaný nám, hříšným lidem.
Že Bůh se člověka neštítí, že se v Ježíši staví vedle něj.
Že Bůh nás nechtěl nechat samotné v zápase s naší vlastní neláskou, ale že přišel, aby nám donesl odpuštění.
A v tom je právě smysl církevního roku, okruhu svátků: abychom si ve své zapomětlivosti vždy znovu připomínali onen most mezi Bohem a člověkem, abychom se znovu a znovu zaradovali, že i mezi námi a Bohem je pevně postaven tento most obrovské lásky a to je náš křest.
Ostatní svátosti jsou nám blízké, ty prožíváme už rozumně a vědomě - první svaté přijímání, biřmování, zpověď, sňatek, zaopatřování. Ale křest je nám udělen ještě před užíváním rozumu. Žádný vědomý zážitek si z našeho křtu do života neneseme.
Je to tak dobré? Nemají přece jen pravdu „novokřtěnci“, kteří jsou pokřtěni až v dospělosti? Nemá mít každý právo sám se svobodně rozhodnout, chce-li být pokřtěn, až z toho má rozum?
Rozumnost této argumentace a volání po svobodném rozhodování člověka je jen zdánlivá. Vždyť dítě nemělo svobodu rozhodování už hned na začátku: nikdo se ho neptal, jestli se chce nebo nechce narodit.
Prostě bylo počato, poroděno, vrženo do života a je zde. A ten křest - hned na začátku bytí, to je nasměrování správným směrem, to má dát jeho životu správný smysl. A to má od mala ukazovat dobrou cestu ke správnému cíli života.
Křest připomíná rodičům, že to není jen dítě jejich - že je to i dítě Boží. Že křtem se jejich dítě stává členem další rodiny, větší a silnější, než je ta jejich, - rodiny věřících lidí, v níž budou doma po celém světě.
Křtem dítě sice nebude uchráněno od trampot života, ale dostane sílu, aby je uneslo. Křtem vstoupí do velikého školení - katechumenátu Boží církve, který je bude učit, jak svůj lidský život prožít lidsky, v lásce, jako cestu do Božího království.
To nám připomíná dnešní svátek Křtu Páně: že i my jsme pokřtění. Že jsme Kristovi bratři a sestry. Že jsme děti Boží. Že máme právo jít do nového roku v křesťanské naději . Ale také, že máme možnost se po celý život ve víře vzdělávat. Že si máme stále doplňovat svou křestní katechezi a to pravidelnou účastí na bohoslužbách, pobožnostech a dnes už i sledováním křesťanských pořadů prostřednictvím televize a rozhlasu. Dát dětem možnost výuky náboženství na školách a tak dát i této společnosti lidi, kteří jsou postaveni a vychováni na morálních zásadách převzatých od křesťanů.
Sestavil Vladimír Pavlas
—————
Slavnost Zjevení Páně
Slavnost Zjevení Páně křesťanům připomíná a zpřítomňuje zjevení slávy Krista Krále celému světu.
.jpg)
Liturgie se při mši svaté zaměřuje především na příchod tří mudrců jako zástupců pohanských národů, pouze v antifonách k evangelním kantikům se uchoval starší obsah této slavnosti, zahrnující také Ježíšův křest v Jordáně a proměnění vody ve víno v Káně Galilejské (kdy Ježíš zjevil svou slávu a jeho učedníci v něj uvěřili – Jan 2,11).
Trojí událost bývá někdy vykládána jako trojí zjevení Kristovy slávy: pohanům (mudrci), židům (křest) a učedníkům (Kána).
V liturgickém kalendáři katolické církve ani v Písmu svatém tři králové nefigurují. Nový zákon hovoří o mudrcích, kteří se přišli poklonit do Betléma právě narozenému Ježíši. Královské koruny i jména jim až o mnoho staletí později později přisoudila umělecká tradice a lidová zbožnost. Šestý leden návštěvu trojice mudrců připomíná.
—————
Nový rok 2024
Vstupujeme do Nového roku. Pocity, které při tom bývají, není třeba nijak přehánět. Nového je totiž jen to, že zas počítáme čas od 1. ledna znovu a na konci letopočtu píšeme jinou číslici.
Ale přes to se mnoho lidí ptá, co nám tento rok přinese. A v koutku srdce si říkáme – jaký asi tento rok bude.
Měli bychom se ptát: co přineseme svým blízkým a svému okolí.
Jakou nabídku mohu dát lidem , kteří žijí v této farnosti.
Každý z nás má nějaké přednosti a dovednosti, které může nabídnout.
Své přednosti nabízíme v prvé řadě rodině ve které žijeme a farní rodině.
V této farní rodině vytváříme místní Kristovu Církev, ve které jsme na základech naší víry i našich rodičů přijali křest.
Tato farnost je místem kde chválíme Boha, zde je to místo kde se máme dělit o starosti i radosti, úspěchy i bolesti.
Zde máme najít otevřenou náruč porozumění a opravdové pomoci.
V pravé Kristově církvi společně s jeho matkou Marií se modlíme a vyprošujeme si dary Ducha Svatého, abychom splnili a naplnili poslání, ve kterém nás Kristus povolal.
Modlitba je jistě v našem společném životě velmi důležitá a má své nenahraditelné místo. V ní máme najít svůj vlastní postoj a sílu od Ducha Svatého, jak a jakým skutkem daný problém vyřešit. Tak jako je víra bez skutků mrtvá, tak modlitba bez skutků se může zdát být Bohem nevyslyšená.
Dostáváme se k důležitým otázkám:
Jaký tento rok bude? Mohu něco změnit? Jsem takovým člověkem, který může něco dobrého vykonat?
Není jednodušší čekat, co život přinese a na konci dalšího roku připsat další číslo?
Pokud se rozhodneme pro nějaký životní program, měli bychom si uvědomit, kým jsme, kým jsme jako křesťané. Svatý Pavel nám v listě Galaťanům říká: jste synové. Před Bohem jste synové. Už nejsi otrok, ale syn, a jako syn také dědic skrze Boha.
Na tom má stát mé sebevědomí. Křtem jsem se stal synem, nestojím už tedy v životě sám, v nebezpečí, opuštěný. Jsem synem. Mám Otce. Otce, který mi dal život v plnosti. To mne ovšem zavazuje. Ale zároveň mne to osvobozuje, protože jsem synem, který se konec konců pohybuje v tom, co je Otcovo. A který je Otcem veden k cíli.
Jenže já jsem také synem, který má svou hlavu, který je nerad závislý . Který se snaží udělat svými silami nebe na zemi a vyjde mu z toho občas spíš peklo, nebo jen bezútěšná poušť. Kým bych se tedy měl stávat, kým se snažit být, abych své synovství uplatnil? Abych to, co mi Bůh - Otec dává, rozvinul a neničil?
A zde jistě pochopíte, že není právě dnes třeba jít daleko. Slavíme Marii - Matku Syna Božího, bohorodičku. Tu, která přinesla nejcennější plod života - Vykupitele. Slavíme služebnici Páně, která Bohu věnovala celý svůj život, a tak se stala ženou, jejíž život měl neuvěřitelně vysokou hodnotu - ač zůstala celý život v pozadí, neznámá, ba zdánlivě pro dějiny světa zbytečná. Slavíme tu, která "všechna slova uchovávala v srdci a rozvažovala o tom". Tu, která byla naplněna Duchem svatým, která se dala Bohu a jeho plánu.
Jestli tedy chceme tomuto světu něco přinést, jestli chceme příští dny i měsíce prožít plodně, potom nám nezbývá, než vědět, že jsme syny a snažit se o životní postoj Mariin. Být Bohu k dispozici. Stávat se lidmi, pro něž je Boží vůle prvou a základní starostí a kteří vědí, že Bůh chce, aby náš život byl plný, a na rozdíl od nás k tomu zná cesty.
Angličan Isaac Newton
Když byl dítětem, zneklidňoval krále, když byl chlapcem, udivoval doktory, když byl mužem, otřásl celým národem i základy Římské říše. Ovládal zákony přírody, chodil po vlnách moře, tišil bouři, sytil z mála tisícové zástupy, uzdravoval bez léků, křísil mrtvé. Nepřátelé ho nemohli přemoci, satan jej nemohl zničit, hrob jej nemohl zadržet. Nade vším zvítězil.
Nenapsal ani jednu knihu, ale do největších knihoven světa by se nevešly knihy, které o něm byly napsány. Nesložil žádnou píseň. Ale svou odpouštějící láskou rozezvučel písně chvály více než všichni básníci světa. Nezaložil náboženskou školu, vědecký ústav ani seminář, ale všechny školy vzdělaných národů se nemohou pochlubit tolika žáky jako on.
Nezařídil lékařskou ordinaci, ale uzdravil více chorých duší, než tisíce lékařů nemocných těl. Nevelel žádné armádě, nedobyl železem ani píď půdy a přece žádný vojevůdce neměl tolik dobrovolníků jako on. Mocí své lásky, poselstvím evangelia přetvořil svět. Velcí mužové světa přišli a odešli. Všichni lidé zklamali, on však nikdy nikoho. Všichni lidé zhřešili, on však zůstal svatý, věčný dokonalý, nejkrásnější mezi lidskými syny.
A tento Ježíš je Spasitel světa, můj Spasitel a Přímluvce u Boha. Chceš-li, bude i tvůj. Pokoř se před ním, provolej ho králem svého srdce. Vyvol si Ježíše, nikdo není jako on.
—————
NA CO O VÁNOCÍCH NEZAPOMENOUT ?
Ani při všech těch vánočních starostech a radostech, při světle vánočních svíček a dětských očí, bychom neměli na něco zapomínat: o Vánocích slaví křesťané po celém světě narození Ježíše Krista. Tehdy před dvěma tisíci léty vstoupilo do lidských dějin něco zcela zvláštního, vzácného, jedinečného - jako výzva celému lidstvu. I naše letošní Vánoce by měly být něčím vzácným, zvláštním, byť se v našem životě opakují už kdoví po kolikáté.
.
Vánoce jsou tím nejpodivuhodnějším svátkem, který existuje. Jsou překvapením, které Bůh připravil lidem.
Dítě Vánoc nám říká: “Já jsem Bůh, který se stal člověkem.
Chci vám dokázat, že jsem Láska, že vás miluji a že vám nejsem schopen učinit něco zlého.”
Jsou Vánoce: svátky přijetí a lásky!
Do tohoto tvrdého a hrubého světa náhle vstupuje laskavé a křehké Dítě Ježíš: Přichází osvobodit člověka zapleteného do sítě nenávisti a zotročeného sektářstvím a roztržkami.
Přichází otevřít nové obzory. Boží syn dává vyrašit naději, že navzdory tolika těžkým obtížím nakonec vzejde na obzoru lidstva mír.
Toto ubohé Dítě, pro které "nebylo místo pod střechou", je jediným Dědicem celého stvoření.
"Nenašlo se pro ně místo..." (Lk 2,7) Pro Marii, Josefa a pro Dítě, které se mělo narodit. Pro kolik lidí i dnes není místo ve velkém hostinci lidského společenství, ale i v malém hostinci našeho srdce!
Kolik lidí i dnes přichází klepat na dveře.
DÁREK JE PŘEDEVŠÍM OSOBNÍ POSELSTVÍ
Dárek není jen ona věc, která se dává a která má hodnotu vyjádřitelnou v penězích. Dárek je především osobní poselství, které říká “mám tě rád“. A něco takového se vlastně ani penězi vyjádřit nedá. V dárku - pokud je myšlen upřímně a vskutku jako dárek - dáváme totiž sami sebe. A to je velká, slavná věc, kterou bychom měli o Vánocích zažít.
DÁREK NAD DÁRKY
Je před námi příležitost dát dětem dárek nad dárky. Totiž jistotu, že máme rádi nejen je, ale že se máme navzájem rádi i my dospělí kolem dokola. A není vůbec od věci, když třeba při štědrovečerní večeři vyhradíme chvíli, kdy všichni společně vzpomínáme na ty, kdo nějak patří do okruhu naší lásky, přízně, sympatií, a když děti v tomto vzpomínání mají své významné slovo. Takovýto dárek citové jistoty v rodinném společenství se nikdy neztratí, nezkazí, nezestárne, nezapomene.
NESTYDĚT SE ZA PROJEV LÁSKY
Říká se také, že o Vánocích se otvírají lidská srdce. Ano, je tomu tak - co to však znamená? Je to doba, kdy si dospělí vzájemně projevují více lásky, kdy ji více dávají najevo a nestydí se za ni. Je to také velká příležitost k odpuštění a k usmíření všude tam, kde došlo k nedorozumění a k hořkostem. Víme, že není prospěšné, když nad naším hněvem „zapadá slunce“. To platí sice obecně a každodenně, ale o Vánocích to má svůj zvláštní význam.
Dar
Dar z vděčnosti chce ale vyjádřit pravdivě slova „Mám tě rád“. Dalo by se říci, že čím je dar z vděčnosti méně drahý a méně okázalý, tím více může vyjadřovat lásku bez vypočítavosti.
Podělení se o radost a užitek
Krásným a obšťastňujícím darem může být, pokud se s někým, komu nejsem nic dlužen, podělím o to, co sám mám. Dělím se tak o radost, případně o užitek z toho, co vlastním, aniž chci něco získat. Takový dar je opravdu svobodný a obdarovaného nechce a nemá spoutat. A konečně dar v nouzi, kdy se dělíme o to, čeho má jeden více a druhý méně, je uznáním potřebnosti a rovné důstojnosti všech lidí.
A jak je to s dary o Vánocích?
Dary zviditelňují vztahy
Říká se, že Vánoce jsou svátky (dětské) radosti. Lidem přirozeně dárky dělají radost. Někdy ale podlehneme představě, že platí jakási přímá úměra: čím více dárků, tím více radosti. Není tomu tak! Dárek není jen věc, která má určitou hodnotu. Dárek je především osobní poselství, které říká „mám tě rád“. A něco takového se penězi vyjádřit nedá. V dárku totiž dáváme sami sebe. A to je velká, slavná věc, kterou bychom o Vánocích měli zažít.
Dárek nad dárky: jistota
Dárek nad dárky je pro děti jistota, že máme rádi nejen je, ale že se máme rádi i my dospělí kolem nich. Takovýto dárek citové jistoty se nikdy neztratí, nezkazí, nezestárne, nezapomene.
Nestydět se za projev lásky
Říká se také, že o Vánocích se otvírají lidská srdce. Ano, je tomu tak - co to však znamená? Je to doba, kdy si dospělí vzájemně projevují více lásky, kdy ji více dávají najevo a nestydí se za ni. Je to také velká příležitost k odpuštění a k usmíření všude tam, kde došlo k nedorozumění a k hořkostem.
Protože dostáváme, můžeme dávat.
Můžeme si navzájem přát, abychom v dávání i přijímání darů byli svobodní, upřímní a pravdiví. Protože nakonec všechno naše dávání darů má svůj základ v Božím daru nového, zlem nezatíženého života, který nám všem byl darován v Ježíši Kristu. A všechno naše přijímání darů může mít svůj vzor v Ježíšově matce Marii, která přijala s bezelstnou otevřeností andělovo zvěstování i dítě, které se ukázalo být vtěleným Božím synem.
Požehnané svátky přeje Vladimír Pavlas správce těchto stránek
—————
Je to doba přípravy. Vyznačuje se dvojím očekáváním a to připomínkou slavností narození Ježíše Krista a jeho druhého příchodu na konci časů.
Každoročním prožíváním adventu a slavením adventní liturgie církev zpřítomňuje očekávání starozákonních proroků, kteří připravovali lidstvo na příchod Mesiáše. Tím, že se věřící vžívají do atmosféry této dlouhé přípravy na první příchod Vykupitele, oživují zároveň touhu po jeho druhém příchodu na konci časů, ale rovněž do svého vlastního.
Adventní doba není časem stráveným v supermarketu , ale je to čas, který je možno brát jako výzvu pro člověka ke bdění a zamyšlení. Lidé se mohou co nejvíce přiblížit jeden k druhému, ztišit se a ztišením otevřít prostor v duši pro příchod něčeho nového – zrození nové kvality.
V biblické knize Zjevení svatého Jana říká Ježíš: "Hle, stojím u dveří a klepu. Kdo uslyší můj hlas a otevře dveře, k tomu vejdu a budu jíst - já u něho a on u mě" (Zj 3,20). Tyto dveře našeho srdce mají jen jednu kliku - zevnitř. Kristus je ani nevylomí, ani nevypáčí. Zevnitř je můžeme otevřít jenom my.
• Věnec je symbolem vítězství a královské důstojnosti.
• Bible mluví o věnci jako o projevu úcty, radosti a vítězství.
• Adventní věnec je poctou tomu, kdo je očekáván, kdo přichází jako vítěz, jako král a osvoboditel: Ježíš Kristus.
• Rozlévající se světlo z hořících svící vyjadřuje přicházejícího Krista, který rozptyluje temnotu a strach, neboť on je "Světlo světa"
(Jan 8, 12).
• Každému, kdo věrně a s láskou vyhlíží příchod Páně, bude předán věnec spravedlnosti, vítězný věnec života.
—————
Slavnost Ježíše Krista Krále je dnem římskokatolického liturgického kalendáře, který připadá na poslední, tedy 34. neděli v liturgickém mezidobí.
Tato slavnost v závěru liturgického roku poukazuje na to, že Kristus Vykupitel je Pánem dějin a času, jemuž jsou podřízeni všichni lidé a všechno stvoření. On je Alfa a Omega. Ježíš sám kategoricky potvrdil svou královskou moc před Pilátem: Na jeho otázku“Ty jsi král?“ božský Vykupitel odpověděl: „Ano, já jsem Král“ (Jan 18,37).
Království, o kterém Ježíš mluví v evangeliu, není tedy z tohoto světa, to znamená, nemá svůj původ od lidí, ale pouze od Boha. Kristus nemá na mysli království založené na moci zbraní, nýbrž na síle Pravdy a Lásky (ne náhodou říká Pilátovi, že kdyby jeho království bylo z tohoto světa, bojovalo by, aby nebyl vydán židům). Lidé do něho vstupují tím, že se v pokání připravují na víru a křest, který působí opravdové vnitřní znovuzrození.
Svým druhým příchodem Kristus obnoví všechny věci, učiní „nové nebe a novou zemi“ (Zj 21,1), setře a utěší každou slzu, navždy vyhladí hřích smrt a všechnu nespravedlnost z tváře země. V tomto království bude vysvobozeno i všechno stvoření z otroctví a porušenosti a bude mít účast na slavné svobodě Božích synů. Proto křesťané v každé době vzývají Otce, aby přišlo jeho království, a modlí se tak zvláště v době adventní, když zpívají s liturgií: „Maraná tha“, to znamená „Přijď, Pane“, aby tak vyjádřili svou horoucí touhu po parusii – druhém příchodu.
Kristova vláda se nevztahuje pouze na katolické národy nebo na ty, kteří jako znovuzrození z křestního pramene patří i podle práva k Církvi, i když je bludné názory od ní odloučily nebo je neposlušnost oddělila od lásky, ale objímá i všechny ty, kteří nemají křesťanskou víru, neboť celý lidský rod je pod mocí Ježíše Krista.
Člověk, který neuznává Kristovo království v dějinách a odmítá se podřídit pod jeho jho, které je sladké, a pod jeho břímě, které je lehké, nebude moci dojít spásy ani najít pravý pokoj, protože zůstane obětí vášní, nepřátelství a nepokojů. Jedině „Kristus je pramenem soukromého i veřejného zdraví“, říkal Pius XI. „V nikom jiném není spásy a není pod nebem jiného jména, které bylo dáno lidem a ve kterém mají být spaseni“ (Sk 4,12). Jestliže lidstvo nehledá Jeho Království a Spravedlnost, stojí tváří v tvář různým -ismům, které ponižují člověka a ďábelsky degradují lidskou důstojnost ve jménu falešného sociálního, ekonomického a kulturního pokroku.
—————
—————
