Dobrohostov je poutním místem zasvěcené sv. Anně.

Příznačný název pro poutní místo zve k zázračné studánce, kterou oceníte především při problémech se zrakem.

Studánka vyvěrající při břehu Úsobského potoka je léčivá díky vysokému obsahu radonu a jódu ve vodě. Působí blahodárně především na oční onemocnění. Tradice vypráví o případu úplného uzdravení nemocného roku 1813, o čemž dodnes svědčí pískovcová pokladnice. Později zde byla postavena kaple se sochami sv. Barbory a Markéty, která dnes již nese pseudobarokní podobu.

Slavnostní bohoslužba bude v neděli 21. 7. 2024 v 10:30 hodin

Svatá Anna a svatý Jáchym byli rodiči Panny Marie.

Dlouho nemohli mít děti, až ve vysokém věku porodila Anna Marii, matku Ježíše. Anna znamená v hebrejštině milá a milostiplná. Svátek svaté Anny byl znám na východě od poloviny šestého století jako Zesnutí svaté Anny. Na západě se rozšířil ve dvanáctém století. V Čechách byla velmi oblíbenou světicí hlavně v 15. a v 16. století. Papež Sixtus IV. zavedl roku 1481 svátek svaté Anny do římského kalendáře. Papež Pius V. jej v roce 1568 zrušil. Papež Řehoř XIII. jej roku 1584 znovu zavedl a stanovil její svátek na 26. července. Téhož roku byl zaveden do římského kalendáře svátek svatého Jáchyma. Nyní se slaví památka obou rodičů Panny Marie, tedy Anny a Jáchyma, dne 26. července.

Svatá Anna je patronkou manželství, matek, šťastného porodu, ochránkyní horníků, mlynářů, truhlářů, tkalců a krejčích. Lidé se k ní modlívali za bouřky, anebo v období sucha za déšť.

Najdete zde i studánku s mírně radioaktivní vodou s léčebnými účinky.

Všem poutníkům přeji duchovní osvěžení, které mohou načerpat při bohoslužbách na tomto poutním místě. Pro ty, kteří nejsou místní upozornění:ke kapli se dostanete z Dobrohostova u Úsobí polní a lesní cestou, asi 1,5km.

Vladimír Pavlas

V naší vlasti si 5. července připomínáme svátek sv.Cyrila a Metoděje.

              Odkaz i dílo těchto bratří je základním kamenem nejen pro Moravany, ale i pro Čechy a celý slovanský svět. Jejich práce se nesmazatelně zapsala do dějin našeho i slovanského světa, avšak především vytvořila pevné duchovní základy pro pěstování křesťanské víry. Solunští bratři přišli na Velkou Moravu na žádost  knížete Rostislava Moravského na jaře roku 863.

              Svatí Konstantin (Cyril) a Metoděj, označováni někdy jednoduše jako bratři ze Soluně, jsou známí jako apoštolové Slovanů nebo také Slovanští věrozvěsti. Pro misii na Velké Moravě vytvořili písmo hlaholici a prosadili staroslověnštinu jako bohoslužebný jazyk.

          Konstantin (Konstantinos, zvaný též Konstantin Filosof nebo jen Filosof (narozen v roce 826 nebo 827 v Soluni a zemřel 14. února 869 v Římě)) byl profesorem filosofie v Konstantinopoli, roku 855 vstoupil do kláštera. Byl pouze mnichem, ačkoliv celý středověk byli oba bratři považováni za biskupy.  Znovu vstoupil do kláštera před svou smrtí v Římě, kde přijal řeholní jméno Cyril (Kyrillos), pod nímž je známější (svatý Cyril nebo Cyril Filosof). Byl mladším bratrem svatého Metoděje.

         Metoděj (Metod, lat. Methodius) (narozen 815 v Soluni a zemřel 6. dubna 885 na Moravě), starší bratr Konstantina, byl zpočátku byzantským státním úředníkem, později mnichem, diakonem a nakonec prvním moravským arcibiskupem.

Základ víry, křesťanské výchovy a vzdělanosti tohoto národa má kořeny na Velké Moravě. Tento státní svátek je pro nás výzvou i přihlášením se k odkazu našich předků i zrozením státnosti a identity našeho státu, který je postaven na základech křesťanství.

Mistr Jan Hus

 Narodil se 1369 v Husinci a zemřel 6. července 1415, upálen na hranici v Kostnici. Byl vysvěcen v římskokatolické církvi na kněze. Jan Hus byl českým středověkým náboženským myslitelem, reformátorem a především kazatelem. Stal se rektorem na pražské univerzitě v roce 1409- 1410.

Je s největší pravděpodobností také autorem reformy českého pravopisu,  odstranil spřežky a zavedl do české abecedy diakritiku.

 Ve svých náboženských pracích kritizoval mravní úpadek, v němž se ocitla katolická církev, a přejal některé myšlenky Jana Viklefa. Římskokatolická církev ho označila za kacíře, jeho učení za herezi a následovalo vyloučení z církve. Exkomunikován byl 1411, ale dále působil jako kazatel na venkově. Na koncilu v Kostnici byl odsouzen jako kacíř a vydán světské moci k upálení na hranici,  když odmítl odvolat své učení.

584 let trvalo, než katolická církev přiznala chybu. V roce 1999 prohlásil papež Jan Pavel II., že lituje kruté smrti Jana Husa a uznal ho jako reformátora církve.

 Některé Husovy názory dodnes katolická církev vnímá jako teologicky závadné a tohoto rehabilitovaného mučedníka přehlíží.

Datum jeho upálení se stalo státním svátkem. K jeho odkazu se hlásí husité, pravoslavná církev i další církve a společnosti vzešlé z reformace.

29.6. 2023 mají svátek svatý Petr a Pavel.

V našem okolí jsou zasvěceny kostely sv. Petra a Pavla v Úsobí a Šlapanově. Tyto farnosti k zasvěcení kostelů slaví již tradičně poutní slavnost na bohoslužbách a pouť bývá slavena  přeložením na neděli. Bývá doprovázena světskými radovánkami a jarmarkem různého druhu i hudebním doprovodem.

Kostel sv. Petra a Pavla v Úsobí

Svatý Petr – Šimon, bratr sv. Ondřeje, rybář, přijal od Ježíše jméno Petr, které v řečtině znamená skála. Ježíš ho tak pojmenoval, protože se měl stát skálou, na jejímž základě bude vybudována celá církev. I proto se stal po Kristově smrti prvním z dvanácti apoštolů. Konal jménem Krista zázraky až do své smrti, někdy kolem roku 64 n. l., kdy byl za Neronovy vlády ukřižován hlavou dolů. Je uctíván jako ten, kdo má klíče od nebeského království, a jako patron církve. Bývá zobrazován s klíčem a knihou.

Svatý Pavel jako římský občan byl původně nepřítelem křesťanství a patřil k největším pronásledovatelům křesťanů v Jeruzalémě, ale na cestě do Damašku se mu zjevil Ježíš Kristus a Pavel se obrátil na křesťanskou víru. Byl prvním misionářem církve, který šířil evangelium v Malé Asii a v Evropě. Byl souzen a stať mečem roku 65 n. l. Svatý Pavel je vzýván na pomoc proti hadímu uštknutí. Podle legendy ho uštkla zmije, aniž mu jakkoliv uškodila nebo ho poranila. Bývá zobrazován s mečem a s knihou.
 

Dle pramenů se tato pouť slavila i ve vesnici Pozovice, která patří do farnosti Šlapanov.¨

Kaplička v Pozovicích

Již tradičně zveme farníky a poutníky na poutní slavnost do kostela sv. Jakuba ve Štokách

 slavná mše svatá bude v neděli 9. 6. 2024 v 8:00 hodin

Datum poutní slavnosti se počítá od Velikonoc a to vždy 10. neděle.

PŮVOD A ÚCTA  K BOŽSKÉMU SRDCI PÁNĚ VE ŠTOKÁCH

Srdce bez hranic

Z žádných pramenů nelze vyčíst, kdy se v naší obci tato úcta k božskému Srdci Páně objevila a přerostla v poutní slavnost. Pravdou je, že se tato úcta začala šířit v 17. století. Podnětem byla zjevení sv. Markétě Alacoque 1674. Bylo jí dáno poznat lásku Ježíšova Srdce. Tato úcta se šířila i do našich domovů a mnozí vlastníte tzv. svaté obrazy s Kristem a probodeným srdcem, které je ovinuto trním, s plameny a křížem. Tato symbolika vyjadřuje hloubku Ježíšovy lásky k člověku.

Mladá srdce Štoků

Poutní slavnost je zakotvena v křesťanské tradici, kterou si občané Štoků váží a nezmizela ani v době totality, kdy byly poutní slavnosti různě překládány na jiné termíny.

Tyto slavnosti jsou často doprovázeny i světskými radovánkami, které vychází z podstaty slavnosti a navazují na zapojení se k lidové zbožnosti našich občanů. Podstata však zůstává v tajemství a lásce, kterou jsme zdědili a neseme dál v oslavě této křesťanské slavnosti, bez které by žádná pouť nebyla.

                                                                                Srdce zvonu

K opravdové pouti patří boží požehnání a účast na bohoslužbách této slavnosti. Pokud se zbožnost vytratila z našich řad, jsme o něco chudší a prožíváme pouhé ateistické slavnosti, které jsou založeny na okruhu příbuzných a přátel u dobrého jídla, návštěvou atrakcí a zakoupením perníkového srdce na důkaz, že máme někoho rádi.

Ve všech národech světa je srdce symbolem středu lidské bytosti, symbolem lidskosti a vzájemných vztahů. Kdyby svět zapomněl na „srdce“, zavládla by v něm jen vůle a rozum. Tak by se svět stal chladným a krutým, bez úcty a lásky.

Vladimír Pavlas
 

Dar z lásky

      Ve čtvrtek 30. května je v církevním kalendáři Slavnost Těla a Krve Páně.

Je to slavnost jejíž počátek sahá  do roku 1264, kdy ji pod názvem „Svátek Božího Těla“ zavedl papež Urban IV. pro celou církev po zázraku v Bolseně. Tam v roce 1263 začala během mše krvácet proměněná hostie. Korporál (plátno, které se dává na oltář pod kalich a patenu při obřadu proměňování) byl touto krví potřísněn a je zde dodnes uchováván.

Tato událost potvrdila víru křesťanů, že se během mše při obřadu proměňování mění podstata chleba a vína v tělo a krev Ježíše Krista.

Při této slavnosti, původně nazvané „Svátek Božího Těla“ a po 2. vatikánském koncilu přejmenované na „Slavnost Těla a Krve Páně“, si křesťané tuto pravdu víry o reálné přítomnosti Krista v proměněné hostii připomínají a mají možnost nově si uvědomit, jakým darem pro ně proměněná hostie je.

Proto je součástí této slavnosti kromě mše i modlitba adorace, kdy je proměněná hostie „vystavena“ ve zdobené schránce, která se nazývá monstrance. Po adoraci následuje průvod s monstrancí buď vesnicí nebo městem, kde se slavnost slaví a během průvodu je několik zastávek (obvykle bývají čtyři) během nichž křesťané Kristu svěřují své prosby, ale také vyjadřují svoji víru, úctu, lásku a vděčnost.

Průvod končí slavnostním požehnáním.

            Svátek Božího Těla je oslavou té nejdůležitější přítomnosti Krista Pána mezi námi. Je to přítomnost opravdová, skutečná a podstatná – ne tedy jen symbolická a pomyslná. Dnes oslavujeme Krista Pána přítomného v Nejsvětější svátosti oltářní.

             Kdy se nám tohoto daru dostalo? Pří poslední večeři u společného stolu s Ježíšem sedělo dvanáct nejbližších, kterým se nejvíce věnoval. Avšak jeden z nich je zrádce, druhý se bude za chvíli zbaběle zapřísahat, že s ním nechce nic mít, ostatní všichni až na jednoho se rozutečou.Dobře, ale domysleli jste, jak bychom se cítili my na místě Ježíše Krista v situaci toho večera? Celý národ – až na několik jednotlivců – ho už odmítl, nepřijal ho.

              Co bys v takové společnosti dělal ty, já, jeden každý z nás? Co bychom byli ochotni pro ně udělat my?  Pán Ježíš chce zůstat s nimi dál. Znovu a znovu chce nabízet svou lásku. Znovu a znovu se chce nabídnout kaž­dému člověku, co jich kde žije a bude žít na tomto světě. Také nám, i zde, i dnes se nabízí: Zradíš mne? Odmítneš mne? Utečeš ode mne? Anebo mne přijmeš do svého srdce? Já budu jen tam s vámi, kde bude s vámi a ve vás moje láska, kde se ve jménu mém budete mít rádi.

            Můžeme říci, že když přijímáme Nejsvětější svátost oltářní, sami se stáváme Tělem Kristovým. Je to pravda tajemná, ale skutečná. Jsme Tělem Kristovým. Každou společně slavenou mší svatou, kaž­dým gestem lásky se stáváme více Tělem Kristovým – svatým lidem Bo­žím. Toto nelze pochopit, ale můžeme to prožít, zažít, procítit ve svém srdci.

Upravený článek

Vladimír Pavals

KŘEMEŠNICKÁ POUŤ 25.- 26. 5. 2024

na Křemešník vem si deštník

Svátek Nejsvětější Trojice se slaví v Česku každoročně 50 dní po Velikonocích. Tento den připomíná křesťanskou víru v Trojici - Otce, Syna a Ducha svatého. V tento den se konají bohoslužby a mnoho lidí navštěvuje kostely a poutní místa zasvěcená Nejsvětější Trojici a tímto místem je i nám blízký Křemešník.

SOBOTA 25.5.2024

17:00 Boslužba - prof. PhDr.MUDr. Max Kašparu
 

NEDĚLE 26.5. 2024

  8:30 Mše svatá - P. Josef Sláčík

 10:30 Mše svatá - celebruje biskup Mons. Mgr. Václav Malý

14:00 - Závěrečné požehnání

15:00 - sobota a neděle  bude komentovaná prohlídka kostela

Řemeslné trhy- sobota 14:00 - 19:00, neděle 8:00 - 16:00

Pravda o tajemství Nejsvětější Trojice je pro nás natolik podstatná proto, že ukazuje Boha, jaký je sám v sobě. Pán Bůh je jeden ve své přirozenosti, avšak ve třech Osobách. Osoby Boží se mezi sebou odlišují reálně tak, že jedna Osoba není druhou. Neodlišují se ale přirozeností, ani vlastnostmi a ani činností, která je společná. Mají společnou božskou přirozenost, všechny vlastnosti i Boží činnost. Osoby se od sebe odlišují pouze původem: Bůh Otec nemá původ v nikom, Boží Syn má původ skrze odvěké a duchové zrození z Otce, Duch svatý má původ ze společného dýchání lásky Otce a Syna. První Osobu odlišuje otcovství, druhou Osobu synovství a třetí Osobu původ od Otce a Syna. Tolik byla katolická teologie schopná definovat na základě textů Písma svatého a děl církevních otců.

 

 

Podle dochovaného záznamu v pamětní knize spadl v roce 1555 pelhřimovský měšťan Matouš Chejstovský při útěku před lupiči do stříbrného dolu. Po návratu do Pelhřimova pak nechal na vrchu postavit dřevěnou kapli zasvěcenou Nejsvětější Trojici. V roce 1652 došlo k přestavbě na dřevěnou kapli, kterou vysvětil pražský arcibiskup Arnošt Harrach. Zároveň sem byly přeneseny ostatky sv. Kandida a Uršuly a papeže sv. Martina. Postupně sem docházelo stále více poutníků, takže kapacita brzy přestala stačit. Proto v roce 1752 vznikl na místě kaple barokní kostel.

Kdo je Duch svatý? Symboly Ducha.

Mnozí lidé se domnívají, že Duch je pouhé působení – nehmatatelné, přítomné kolem nás, možná působící hezké pocity, ale nějakým způsobem jen zdánlivé. V minulosti jsme ho v angličtině nazývali Holy Ghost, což podporuje představu, že není skutečně osobou, ale spíše přízrakem; navíc jsme v souvislosti s Holy Ghost často používali zájmeno „to“. Proto jsme si jen stěží dokázali Ducha svatého představit jako osobu.

Postava Otce je nám jasnější – malíři ho zobrazují v lidské podobě a obecně míváme s otci nějakou zkušenost. Proto je pro nás jednoduché o Otci uvažovat jako o osobě. Ježíš, Bůh Syn, je také osobou: v evangeliích o něm čteme, jak žil mezi obyčejnými lidmi a většinou dělal běžné věci jako my. Jsme obklopeni jeho obrazy – v každém katolickém kostele vidíme Ježíše na kříži. Pro většinu z nás tak není těžké přijmout, že Bůh Otec a Syn jsou osoby. Ale Duch? Je obtížné vidět ho jako osobu právě proto, že si ho těžko můžeme představit v lidské podobě.

Symboly Ducha

V Bibli je Duch svatý popisován jako vítr, oheň, oblak, voda, olej, dech, světlo. Při Ježíšově křtu na něj sestoupil v podobě holubice, což bývá často znázorňováno i v náboženském umění:

„Když se všechen lid dával pokřtít a když byl pokřtěn i Ježíš a modlil se, otevřelo se nebe, Duch svatý sestoupil na něj v tělesné podobě jako holubice“ (Lk 3,21–22).

I kdyby nám žádný z výše uvedených biblických symbolů nepomohl vnímat Ducha jako osobu, je důležité podívat se alespoň stručně na to, co nám každý z atributů o Duchu svatém zjevuje.

Holubice

Holubice, symbol pokoje a lásky, je něžná a může letět kamkoli chce – to je dobrý obraz Ducha svatého. Po potopě posílá Noe nad vody holubici, „aby viděl, zda voda z povrchu země opadla“ (Gn 8,8). Může nám to připomenout počátek příběhu o stvoření v Gn 1,2: „…a Boží duch se vznášel nad vodami.“

Vítr

Vítr může být silný a ničivý, anebo jemný, tichý, příjemný, osvěžující – téměř nepozorovatelný. To nám ukazuje, že Duch k nám přichází mnoha různými způsoby, třeba jako mocný vichr nebo jemný vánek:

„Vítr vane, kam chce; slyšíš, jak hučí, ale nevíš, odkud přichází a kam jde. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha“ (Jan 3,8).

Oheň

Oheň představuje žár, energii a sílu, anebo očišťování a ničení. Oheň Ducha nás očistí a naplní silou. Tak, jak to řekl Jan Křtitel o Kristu:

„Já vás sice křtím vodou, abyste se obrátili. Ale ten, který má přijít po mně, je mocnější než já; jemu nejsem hoden ani opánky přinést. On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm“ (Mt 3,11).

Oheň je znamením Boží přítomnosti – vzpomeňte si na Mojžíše u hořícího keře, na ohnivý sloup, Eliáše na hoře Karmel a na oheň z nebe. Autor listu Židům nám připomíná: „Náš Bůh je oheň stravující“ (Žid 12,29).

Oblak

Oblaka jsou tajemná a stále v pohybu – mohou obzor zakrýt a znenadání zase ukázat. Mohou být jasná a průsvitná, ale mohou také zastiňovat a clonit. Jak to vysvětluje Katechismus katolické církve v článku 697: „Oblak – někdy temný, jindy zářivý – zjevuje živého Boha a Spasitele, zahaluje přesažnost jeho slávy.“ To platilo o Mojžíšovi na hoře Sinaj (Ex 24,15–18), u stanu setkávání (Ex 33,9–10), během putování pouští (Ex 40,36–38) i při posvěcení chrámu (1 Král 8,10–12). Duch sestoupil na Marii a moc Nejvyššího ji zastínila (Lk 1,35), při proměnění zahalil oblak Ježíše a učedníky (Lk 9,34–35), při jeho nanebevstoupení (Sk 1,9) zahaluje oblak Ježíše do té doby, kdy opět přijde v oblaku s velikou mocí a slávou (Lk 21,27).

Voda

Voda osvěžuje, očišťuje a oživuje – místo bez vody nazýváme poušť. Voda je nezbytná pro veškerý život a Duch je vodou pro náš život duchovní:

„‘Kdo žízní, ať přijde ke mně a pije, ten, kdo ve mě věří. Jak říká Písmo, potečou proudy vod z jeho nitra.’To řekl o Duchu, jehož měli dostat ti, kdo v něho uvěřili“ (Jan 7,37–39).

Olej

Olej slouží k vaření, ke svícení i k ošetření unaveného těla. V Písmu je olej používán k pomazání, k zasvěcení pro službu Bohu (to nám připomíná svátosti), k uzdravení a jako pečeť. Když Samuel přichází do Jesseova domu pomazat Davida na budoucího krále Izraele, říká Bůh: „Nuže, pomaž ho! To je on“ (1 Sam 16,12). Sám Ježíš prohlašuje: „Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal…“ (Lk 4,18). A Pavel nám připomíná, že „se nám dostalo potvrzení od slíbeného Ducha svatého… a Duch je zárukou, že nám jednou připadne dědictví“ (Ef 1,13–14).

Dech

Dýcháme-li, žijeme – dech je nezbytný pro náš přirozený život: „Tehdy Hospodin Bůh… vdechl do jeho chřípí dech života; tak se stal člověk živou bytostí“ (Gn 2,7). Právě tak je Duch svatý nezbytný pro náš život duchovní: „… (Ježíš) na ně dechl a řekl jim: ‘Přijměte Ducha svatého!’“ (Jan 20,22)

Světlo

Abychom viděli přirozeně i duchovně, potřebujeme světlo. Bůh sám sebe popisuje jako světlo: „… a tma v něm vůbec není“ (1 Jan 1,5). Bůh nás povolal „… ze tmy ke svému podivuhodnému světlu“ (1 Petr 2,9) a žalmista říká: „Hospodin je mé světlo…“ (Žl 27,1). Víme, že toto světlo k nám přichází skrze přítomnost Božího Ducha v nás, a proto nás Ježíš povzbuzuje: „Ať vaše světlo svítí lidem, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích“ (Mt 5,16). Duch svatý vlévá Boží světlo do našich srdcí a myslí.

Každý z těchto symbolů nám sděluje něco podstatného o Duchu svatém a ukazuje nám způsoby, jakými chce působit v našich životech.

Osoba Ducha svatého

Pro nás je však velmi důležité vědět, že Duch svatý je božská osoba, stejně jako jsou božskými osobami Ježíš a Otec, a je proto hoden naší lásky, chvály a uctívání; je někým, komu můžeme věřit a složit v něj svou důvěru. Mylná je představa, že by Duch byl jen jakýmsi vzdáleným zdrojem síly, který my, slabí lidé, musíme připojit a zapnout. On je totiž osobou s nekonečnou moudrostí, svatostí a něžností. On je tím, koho máme pozvat, aby byl aktivně činný v našich životech, aby působil v nás a skrze nás. Řecké slovo paraklétos, jak je často Duch nazýván, znamená „ten, kdo je nám po boku, aby nám pomáhal“. Ti, kteří ho poznali jako osobu, mohou svědčit o požehnání, jež Duch při svém příchodu přinesl do jejich života. Nepřišel jako nějaký hřejivý pocit, ale jako všudypřítomný, milující přítel a pomocník, rádce a obhájce, podle Ježíšova zaslíbení: „A já budu prosit Otce, a dá vám jiného Přímluvce, aby s vámi zůstal navždy: Ducha pravdy“ (Jan 14,16).

Svatý Pavel nám k tomu píše v 1 Kor 3,16: „Nevíte, že jste Božím chrámem a že ve vás bydlí Boží Duch?“

Tento vztah k Duchu svatému vyjadřuje církev v Katechismu, v článku 221: „Když pak v plnosti časů posílá svého jednorozeného Syna a Ducha lásky, zjevuje Bůh své nejhlubší tajemství; věčné sdílení lásky je on sám: Otec, Syn a Duch svatý, a určil nás k tomu, abychom se na něm podíleli.“

Pokaždé, když recitujeme Vyznání víry, připomínáme si, že Duch „z Otce i Syna vychází, s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován“. Víme také, že Ducha svatého nepřijímáme pouze při křtu a biřmování, ale že je rozléván neustále, že vychází od Boha, který nám ho stále dává, aby nás uschopnil pro křesťanský život:

„Bůh nás přece nepovolal k nečistotě, ale k posvěcení! Proto, když tím (příkazem) někdo pohrdá, nepohrdá člověkem, ale Bohem, který vám dává svého svatého Ducha“ (1 Sol 4,8).

Když začneme vnímat Ducha svatého jako osobu toužící po vztahu s námi, budeme schopni změnit i svůj přístup k němu, a tak může začít proces proměny našeho života.

Nanebevstoupení je posledním zjevením vzkříšeného Krista učedníkům, datum slavnosti je pohyblivé, připadá na čtyřicátý den po velikonočních svátcích.

Ježíš Kristus vešel do samého nebe, aby se staral o naše záležitosti u Boha. (Žid 9,24)

Učedníci odešli na horu, kam jim Ježíš určil. Ježíš k nim přistoupil a promluvil:
„Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy.
Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa!“ (srov. Mt 28,16-20)

Když Bůh vzkřísil Krista Ježíše, vzkřísil zároveň s ním i nás, a když vykázal jemu místo v nebi,
vykázal je zároveň i nám, protože jsme s ním spojeni. (Ef 2,4-6)

Ježíš řekl:  „Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí!  Věříte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce
je mnoho příbytků. Odcházím vám připravit místo. Cestu, kam já jdu, znáte. Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“
(srov. Jan 14,1-6)

Jeho nanebevstoupení tedy otvírá plné pokračování díla, které při svém působení na zemi začal: působení učedníků. Ty, které zde na zemi získal - ty posílá jako své svědky do světa, ti mají získávat další a další a tak se mají prakticky starat o to, aby Ježíšova práce pro záchranu světa pokračovala. Následné vybavení učedníků dary Ducha svatého je obdarováním a posilou na tuto cestu. I my jsme tedy vlastně prodlouženou rukou Boží v Kristově díle na zemi. Proč bychom tedy měli mít strach?

Začíná měsíc květen a říká se, že je nejkrásnější měsíc v roce.  Po celý měsíc máj uctíváme v našich chrámech, kostelech ale i vesnických kapličkách či domácnostech blahoslavenou Pannu Marii při májových pobožnostech.

Májové pobožnosti nemusí vést kněz , ale postačí zbožná, ochotná duše z farnosti nebo vesnice. Program májových je různý. Někde se sejdou i v kapličce na vesnici a zpívají písně k Panně Marii. Někde se modlí nebo zpívají litanie.

Na těchto stránkách hledáte, jak připravit májovou pobožnost. Mohu naznačit určité schéma, ale nemusí být nutným pravidlem.

• sloky mariánské písně
• májová promluva nebo vhodné čtení o Marii nebo příběhy
• sloky mariánské písně
• recitace mariánské básně
• litanie k Panně Marii (loretánská litanie nebo tzv. „bavorské“ litanie, najdete je ve zpěvníku)
• krátká modlitba k Panně Marii ( ve zpěvníku, nebo vlastní slova)

Důležitější je touha se sejít a společně něco prožít. Jsou však farnosti, kde se touha po společenství vytratila. Pak doporučuji udělat si májovou pobožnost v rodinném kruhu a případně pozvat své známé. Je i možnost, že jednotlivé rodiny si rozdělí dny, kdy vždy jedna rodina vede pobožnost. Úcta k Panně Marii nás má vést k jejímu synu Ježíši.

Vladimír Pavlas

Maria a tajemství bolesti

            Milovaní bratři a sestry, drazí ctitelé a děti Panny Marie! Jeden člověk si stále naříkal na své životní trampoty, na svůj těžký kříž. A tak přišel se svými nářky až k Pánu Bohu a začal mu vyčítat: „Já vím, že každý člověk musí nést ně­jaký kříž. Ale ten, který jsi dal mně, je příliš těžký. Nemohu jej unést!“ A tak ho Pán Bůh zavedl do veliké místnosti, kde bylo bezpočet nejrůznějších křížů. Ať prý si vybere, který by mu vyhovoval nejlépe. A ten člověk cho­dil, po­těžkával, zkoušel jeden kříž za druhým. Jeden byl moc velký, jiný zase moc těžký, další měl zase moc ostré hrany. Žádný se mu nehodil. Až ko­nečně našel jeden, kterého si předtím nevšimnul. Byl tam zastrčený v koutě. Zkusil ho – a vida, ten byl ze všech těch křížů nejpřijatelnější. „Bože, tak tenhle kříž si beru, jestli smím!“ A Pán Bůh se usmál a řekl: „Bodejť bys nesměl, vždyť je to ten tvůj, na který sis tak naříkal!“ Ten člověk zahanbeně poděkoval, naložil si svůj staro-nový kříž na záda a nesl ho dál – už bez naříkání a bez výčitek.

            Moji milí, jistě jsme tomu příběhu dobře porozuměli. Dobře víme, co se míní tím křížem, a proč každý člověk musí nějaký nést. Ten kříž – to je naše bolest a utrpení. A bolest patří k člověku jako tělo k duši. Má své domovské právo na celém světě a v každém lidském srdci. Dříve nebo později, řidčeji nebo častěji, přijde na každého z nás. A je mezi námi pra­málo takových, aby se neptali: „Proč vlastně trpím?“ A ještě častější otázka bývá: „A  proč zrovna JÁ?“

            Bratři a sestry, bolest je a zůstane jedním z velikých tajemství ži­vota. Mnozí lidé si kladou otázku, proč Bůh, který je přece plnost dobra, může dopustit, aby na světě, který sám stvořil, bylo stále tolik zla, bolesti a utrpení. Bolest je tajemstvím života. Věřící si toto tajemství uvádějí do souvislosti s prvotním hříchem Adama a Evy. Vzpomenou si na své hříchy osobní a řeknou: „Utrpení je trest.“ Jenomže zas tu narážíme na nesrov­nalosti. Jak to, že mnozí lidé, kteří provokativně žijí v těžkých hříších, jsou ušetřeni bolestí, a na druhé straně mnozí lidé hodní, skromní a trpěliví musí tolik trpět?

            Moji drazí, jak je vidět, tudy cesta nevede. Touto cestou rozhodně tajemství bolesti a utrpení na kloub nepřijdeme. Křesťané vědí o své hříš­nosti a dokážou si leckteré své trampoty dát do souvislosti se svými vi­nami. Ale mnohem podstatnější a pro křesťana příznačnější je položit jinou otázku. Nemá smysl, abychom se ptali „Proč vlastně trpím“. Měli bychom se ptát spíše takto: „Co mi tím chceš, Pane, říci? K jakému cíli trpím?“

            Bratři a sestry, nevýslovné utrpení Krista Pána je zasazeno do řádu spásy: je to utrpení pro spásu druhých, pro spásu nás všech. A jen v tomto řádu spásy se dá pochopit i utrpení Ježíšovy matky – Sedmibolestné Panny Marie. A tak pojďme opět do školy Panny Marie, neboť život přelí­bezné Matky Boží Panny Marie je školou a vzorem pro všechny. Dobře víme, že Maria, ač nejdokonalejší Boží tvor, ač bez hříchu, nebyla bolesti ušetřena. Ba dokonce Maria trpěla mnohem víc, trpěla hlouběji než který­koliv hříšník, než kterákoliv matka lidských synů. Sedmibolestná trpěla jako spolutrpitelka Krista Pána. Trpěla jako podílnice na Kristově vyku­pitelském utrpení. Proto se modlíme „Stabat Mater dolorosa, iuxta crucem lacrimosa...“ – stála Matka bolestná pod křížem plačící. Ano, Maria stála pod křížem svého jediného Syna Ježíše Krista. Stála tam, rozrytá bolestí až na dno své duše, ale stála tam nezlomená, bez zoufalství. Maria obětovala svou bolest matky spolu s bolestí a smrtí svého Syna za spásu lidstva. Sedmibolestná obětovala nadlidskou bolest bezhříšného božského Syna i lidskou bolest matky bez hříchu – za nás hříšné, abychom byli zbaveni utrpení věčného.

            Moji milí, na Kalvárii vyvrcholila oběť Panny Marie, kterou vyko­nala jako obřad, když obětovala svého Syna v chrámě jeruzalémském. Ona už v srdci věděla i tehdy, pod křížem, jaká je odpověď na tajemství bolesti. Že totiž bolest je křtitelnicí, z níž má duše vyjít obnovena, projasněna, zmoudřelá a vidoucí. Že bolest je kříž, na kterém umíráme spolu s Kristem za sebe sama i za druhé, abychom i my i ti druzí spolu s Kristem vstali z mrtvých. Denně jsme křižováni bolestmi a zármutky, a denně vstáváme z mrtvých. Až jednou vstaneme z mrtvých nadobro a navěky. 

            Bratři a sestry, vidíme tedy, že tajemství bolesti je tajemství ví­tězné. Což ale neznamená, že bychom měli mít masochistické sklony! My nesmíme v žádném případě bolest zbožňovat, nesmíme v žádném případě bolest úmyslně a záměrně vyhledávat, nesmíme v žádném případě propa­dat tyranii bolesti a rozhodně se nesmíme zříkat radosti. A už vůbec ne­smíme bolest rozmnožovat – ať už u sebe samých nebo u druhých lidí! Naopak, docela naopak – každá bolest, kterou zmírníme u druhých, ať skutkem či jen slovem útěchy a účasti, je už jedním takovým zmrtvých­vstáním. Je podílem na  Kristově vítězství nad bolestí a smrtí. Ale tam, kde se bolest zmírnit nedá, kde ji neodstraní ani armády lékařů a vědců, eko­nomů a psychologů, tam zbývá jediné: snášet bolest a utrpení statečně a trpělivě. S pevnou důvěrou v Boha, který jediný zná všeho příčinu i důvod, smysl i cíl.

            Přátelé Boží, kéž nám v tomto pomáhá Sedmibolestná Panna Ma­ria. Kéž nám v tom pomáhá právě ta, která v bolestech stála pod křížem, která chovala na klíně mrtvé tělo Ukřižovaného Syna. A která jako Krá­lovna mučedníků nese dodnes a až do skonání věků všechnu lidskou bolest s námi. Ó, Maria, beze hříchu počatá, oroduj za nás, kteří se k tobě utí­káme! Amen.

Maria – učitelka modlitby

            Milovaní bratři a sestry, drazí ctitelé a děti Panny Marie! V jedné bohaté rodině umíral mladý člověk. Okolo něho rodina, přátelé – sklíčenost a bezmocnost. Ná­boženství se v té rodině nepěstovalo. A tu, když se otec naklonil nad sy­nem a ptal se ho, zdali si něco přeje, mladík zašeptal: „Modlete se za mne.“ Pro  všechny to byl šok. Bezradný otec se ptal: „Umí se tady někdo mod­lit?“ Nikdo to neuměl.

            Moji milí, jsou v životě chvíle, kdy i nejotrlejší člověk najednou pocítí prázdnotu, ze které se potřebuje vytrhnout někam výš, někam nad sebe. A to se děje právě prostřednictvím modlitby. Není člověk, který by to aspoň párkrát v životě nezažil. My křesťané víme, odkud vychází ta po­třeba: z nesmrtelné duše, která nás činí podobnými našemu Stvořiteli a nebeskému Otci. Z duše, která ze své podstaty touží po domově v Bohu. Víme, že modlitbou se duše přibližuje k Bohu neomylně a jistě. A dokonce se o to prakticky snažíme. Pravidelně či nepravidelně – jak kdo.

            Bratři a sestry, jeden bohoslovec byl náruživý kuřák. A tak se jed­nou ptal svého spirituála: „Otče, smím kouřit, když se modlím breviář?“ A moudrý spirituál mu odpověděl: „Ne takhle, milý synu, ale jinak: modli se, i když kouříš. Modli se zkrátka neustále.“ Podobně nás nabádá Kristus Pán a po něm jeho apoštolé ve svých listech bratřím: Modlete se ustavičně.

            Moji drazí, jistě tím neměl Pán Ježíš na mysli, že máme nechat stra­nou své denní povinnosti, svou práci, svou službu lidem. Že máme pořád chodit s očima ke stropu a se sepjatýma rukama. Ba ani to ne, že se ne­smíme pobavit, zasmát se či poveselit. Neměl na mysli ustavičné ševelení rtů v nekonečném opakování naučených modlitebních textů. Naopak – vždyť už prorok Izaiáš říká jakoby Božími ústy o vnějších praktikách ži­dovské zbožnosti toto: „Tento lid se mi oškliví! Ctí mě jen ústy, srdcem však je daleko ode mne!“

            Bratři a sestry, co tedy měl Kristus Pán na mysli tou ustavičnou modlitbou? Jistě to, čeho vzorem a skutečnou mistryní byla jeho Matka Panna Maria. Ona si ani jako chudá dívka v zapadlém Nazaretě, ani jako hospodyně v Josefově domácnosti, ani jako matka a vychovatelka dítěte, ani potom, když po smrti muže Josefa hospodařila svému synu až do jeho třiceti let – v žádném z těch životních období si nedopřávala luxus stálého klečení někde v koutku. Určitě si uměla najít takové chvilky pro modlitbu, ale mezitím konala tisíc a jednu práci. A každá matka a hospodyně ví, že většina těch domácích prací se nedá odbýt jen rukama. Musí se při nich myslet.

            Moji milí, v Panně Marii však trval nepřetržitě duch modlitby. Tr­val v ní i při pracích a myšlenkách všedního dne. Zbožnost a denní starosti, modlitbu a práci od sebe neoddělovala, nežila dvojím životem. Jenomže co je to vlastně ten „duch modlitby“? Totéž, co modlitba sama: vyznání víry, stav naprosté důvěry v Boží moc a v Boží lásku. Je to neustálé pozdvižení naší mysli k Bohu. Lépe řečeno – pozdvižení hořícího srdce k Bohu. A to není věc nějaké mimořádné chvíle – to je stav, to je permanentní způsob cítění a  konání, to je permanentní stav celého života křesťana.

            Bratři a sestry, to ovšem nepřichází jen tak samo od sebe. To je vědomé usilování. To je umění, kterému se učíme po celý život a nikdy s ním nejsme hotovi. Tak jako víra není pouhá neměnná danost, nýbrž Boží milost a člověkova vytrvalá vůle, naše aktivní ANO k této milosti – právě tak i modlitba je zároveň milost i úsilí. Vždyť jen věřící lidé se dovedou opravdově modlit. Víra a modlitba se navzájem podmiňují. Víra žije z modlitby a modlitba z víry. Ten, kdo se nemodlí, už vlastně odpadl od víry, aniž to ví a  aniž to chtěl.

            Moji drazí, a ještě je zde jedna důležitá věc. Měla snad Panna Maria při své vytrvalé modlitbě lehký a pozemsky šťastný život? To si zajisté nikdo z nás o Sedmibolestné Matce Boží ani nepomyslí! Nač jí tedy byla modlitba? A nač je vlastně modlitba nám? Jen lidé bez pravé víry si naivně a bláhově pletou modlitbu s nějakým magickým zaříkáváním, škemráním u Boha o to, aby nemocný nikdy neumřel, aby mě nebolely zuby, abych vy­hrál v loterii, aby v neděli nepršelo nebo aby naši dali gól.

            Bratři a sestry, máme-li skutečnou důvěru v Boha, všemohoucího Otce, je přirozené, že k němu přicházíme se všemi svými starostmi, bo­lestmi i touhami. Vždyť Kristus Pán říká jasně: „O co budete Otce prosit koli ve jménu mém, dá vám to.“ On sám se modlil: „Otče, je-li možné, odejmi ode mne tento hořký kalich. Avšak ne má, ale Tvá vůle se staň!“ Protože Bůh ví mnohem lépe než my vůbec tušíme, co je k našemu skuteč­nému dobru! K našemu dobru nejvyššímu: abychom došli do jeho věč­ného království. Kdo se modlí opravdu ve jménu Krista Pána, u toho všechny touhy a  přání se doslova rozplývají v Boží vůli jako kapka vody v moři. Je tedy pravým a  nejvyšším umění modlitby ne ani tak prosba, jako chvála a dík. Vzývání Boha, jeho velebnosti, krásy, moci a dobroty, se srdcem hořícím a prodchnutým pokornou vděčností a oddaností do jeho svaté vůle.

            Přátelé Boží, do této školy modlitby nás volá Panna Maria. Choďme do té její školy pilně. Naučme se přicházet k jejímu Synu, k jeho i našemu nebeskému Otci, k Duchu lásky, který nás s nebeským Otcem sjednocuje. Ne jako ke všemohoucímu služebníkovi našich přání – často tak omylných a  protichůdných – ale jako k Pánu našeho života, k Dárci naší pravé radosti a plnosti v Kristu Ježíši, který nás k sobě zve. Ó, Maria, beze hříchu počatá, oroduj za nás, kteří se k tobě utíkáme! Amen.

Maria a život v tichosti

Milovaní bratři a sestry, drazí ctitelé a děti Panny Marie! Žijeme v době, která by se dala nazvat ohrožení civilizace hlukem. A vskutku jsme na každém kroku vydáni napospas tyranii hluku. Na naše nervy denně útočí řev strojů a rá­musivá hudba, a to obojí se za námi táhne i na víkend. Podnikají se různé akce, pomýšlí se na zákony proti hluku. Jeden italský lékař prohlásil: „Při dalším stupňování hluku se z lidí stane pokolení podrážděných a nervóz­ních polodivochů.“

            Moji milí, a my se můžeme ptát: Je toto všechno jen nezbytným důsledkem naší vysoce vyspělé techniky? Vždyť právě technika, která vy­tváří tak obdivuhodná díla, by zajisté našla i způsob, jak hluk zmírnit – ne-li přímo odstranit. Zdá se však, že hluk v mnohých lidech probouzí klamný pocit, že existují jaksi „naplno“, že jsou NĚKDO. Vezměte si třeba ty vý­rostky, kteří vykuchávají tlumiče výfuku ve svých motocyklech, usilovně túrují motor a tím hlučením si připadají jako dospělí a silní chlapi. Pořádný rachot se zaměňuje za životní sílu.

            Bratři a sestry, a tak to vypadá, že už jsme si na to zvykli, že sná­šíme hluk zdánlivě snadno. U některých je dokonce na místě spíš otázka, zda ještě snesou ticho! Vždyť i část výletníků, kteří se v neděli utíkají do ticha přírody, přitom s sebou vlečou tranzistorové rádio. A jak vypadá naše dovolená? Mnohý z nás má nejlepší snahu najít si pro dovolenou nějaké odlehlé místo, aby „vypnul“ a zotavil se v naprostém klidu. Ale už třetí den dovolené jaksi neví, co si s tím klidem má počít. Nudí se. Opravdu – naše hlučící generace to nemá lehké.

            Moji drazí, a tak co s tím? Jako vždy, půjdeme opět do školy Panny Marie – vždyť přece život přelíbezné Matky Boží Panny Marie je školou a vzorem pro všechny! Panna Maria byla trampot příliš hlučného prostředí určitě ušetřena. Za tehdejších dob – a navíc v takovém zapadákově, jakým byl Nazaret – se toho asi mnoho nedělo. Ovšem Maria netrpěla nudou, netrpěla nedostatkem životních podnětů, netrpěla prázdnotou. Její život byl plný, i když plynul ve skrytosti a v tichosti. Ani lidé z nejbližšího okolí, a zpočátku ani sám svatý Josef, nevěděli nic o velikém tajemství jejího ži­vota, o  jejím panenském mateřství.

            Bratři a sestry, Panna Maria si chránila tajemství svého Syna peč­livě. Nedopustila, aby Boží slovo v jejím srdci bylo čímkoliv přehlušo­váno. Jak to o ní dosvědčuje evangelium: „Maria uchovávala všechna ta slova a uvažovala o nich ve svém srdci.“ V tomto se vlastně podobala ty­pickým ženám Orientu s jejich tichostí a skrytostí. S jejich životem pod závojem. A není to zdaleka jen básnický obraz, když jedna básnířka říká, že znamením ženy je závoj. Žena je totiž vždycky něco víc, něco mnohem krásnějšího a tajemnějšího, než se jeví našim očím – i když třeba zrovna nechodí se skutečným závojem. I jako panna, snoubenka, i jako matka je Panna Maria podivuhodně spojena s tajemstvím neustávajícího života a s jeho zdrojem a původcem, totiž s Bohem Stvořitelem.

            Moji milí, a jak se v tomto můžeme Panně Marii přiblížit my? Máme snad podniknout frontální útok proti vnějšímu hluku a rámusu? Jistě, i to by nebylo špatné. Jenomže hlučné stroje a tvrdou rockovou mu­ziku jen tak nedokážeme odstranit. Ale něco přece dokázat můžeme: Mů­žeme se snažit, abychom se my sami trochu ztišili. Můžeme brát věci, se kterými zacházíme, do rukou tišeji a pozorněji. Otevřít rádio, jen když mu chceme skutečně naslouchat, a ne jako pouhou zvukovou kulisu. Hlídat si svůj hlas, aby nebyl o nic hlučnější, než je nutné ke srozumitelnosti. Hlídat si svou řeč, abychom neříkali zbytečná a jalová slova. Pamatuj, že máš od Pána Boha dvě oči, ale  jen jedna ústa. Ať ti to vždycky připomíná, že máš víc pozorovat a míň mluvit.

            Přátelé Boží, a taková kázeň, takový krok k vlastnímu tichu, ponená­hlu otevře naše srdce Božímu hlasu. Snažme se utrhnout si ze svého denního přídělu času aspoň tu a tam chvilku ke ztišení. K naslouchání v tichu. Prospěje to i našemu tělesnému životu. A pro naši nesmrtelnou duši je ticho tím, čím je pro tělo spánek. Zvláště bychom se o to měli snažit večer a v neděli. Jak večery, tak neděle jsou nám Stvořitelem dány k uklid­nění a k soustředění. Neměli bychom je obracet naruby. Jsou věci, které nás tíží celý den, ale nemáme kdy se s nimi vyrovnat. Večer si je můžeme klidně probrat, postavit je na správné místo. Nejednou se při tom ztratí ten osten, který nás trápil, najde se správné řešení. A to je cesta, kterou nás vede tichá nazaretská dívka jménem Maria. Jako by nám říkala: Jen pojďte k mému Synu a uchovejte v srdci, co od něj uslyšíte. Bude vám to ku pokoji, který tento svět nemůže dát. Ó, Maria, beze hříchu počatá, oro­duj za nás, kteří se k tobě utíkáme! Amen.

Převzato z www stránek Římskokatolické farnosti Kardašova Řečice - P. Mgr. Ing. Jan Špaček