Drazí farníci,
přináším malou připomínku patrona, knížete a zakladatele českého státu Svatého Václava.
Václav byl synem českého knížete Vratislava a jeho manželky Drahomíry, která pocházela z polabských Stodoranů. Podle staré tradice se narodil kolem r. 907 ve Stochově u Libušína a měl šest sourozenců: dva bratry, Boleslava a Spytihněva, kteří byli mladší než on, a čtyři sestry, z níchž známe jménem jen jednu, Přibyslavu.
Václav byl pokřtěn slovanským knězem, jedním ze žáků sv. Metoděje. O jeho křesťanskou výchovu se starala především jeho babička sv. Ludmila: "A dala ho vyučovat knihám slovanským podle návodu knězova, aby si dobře osvojil jejich smysl. Odvedl jej pak Vratislav na Budeč, a chlapec se začal učit knihám latinským.
Na Budči, při kostele sv. Petra, zbudovaném knížetem Spytihněvem, byla jakási vyšší škola, kde se učilo latinsky.
Dostalo se tedy Václavovi vzdělání, jímž se nemohli honosit ani panovníci velkých národů, ba ani sousední králové němečtí. Důležitější však bylo, že příklad zbožné babičky Ludmily a literární vzdělání uschopnily mladého knížete, aby pochopil a pronikl podstatu a hodnotu náboženství Kristova. Na skutečných křesťanských základech začal budovat nový křesťanský stát.
Václav byl vychován i ke zbožnosti. Dal v zemi stavět kostely, povolal do naší země vzdělané kněze z křesťanských zemí. Na Pražském Hradě položil základy ke stavbě kostela, dnes katedrály sv. Víta. Přivezení ostatků sv. Víta v té době znamenalo vytvoření státnosti a respekt okolních zemí k tomuto státu a panovníku.
Dokázal se postavit i do boje, jak z Radoslavem Zlickým, tak z německým knížetem Jindřichem l. Ptáčníkem. Místo bojů a drancování se dokázal politicky dohodnout.
Přemyslovský kníže Václav byl dne 28. září roku 935, před kostelem ve Staré Boleslavi, přepaden a zavražděn na příkaz svého vlastního bratra Boleslava. Ten si cestou prolití krve vlastního bratra vynutil nástupnickou vládu. Boleslav nesouhlasil s Václavovou smířlivou zahraniční politikou a chtěl se dostat na trůn - říká se tomu touha po moci a vládě a představě, že jako panovník bude lepším než ti druzí.
Píseň Svatý Václave byla po několik století neoficiální národní hymnou. Právem může být sv. Václav nazýván i patronem těch, kdo usilují o mír. On usiloval o mír nejen slovy, ale svým jednáním, svými činy, ne zbabělým ustupováním, ale osobním nasazením tehdy, kdy byla v sázce nejen jeho vláda, ale i život. Nevěděl, že v zápase s Radslavem Zlickým Bůh zázračně zasáhne. A protože chtěl zůstat svému bratru bratrem, raději položil svůj život, než by volil cestu násilí. Neboť miloval své nejbližší, svůj národ, každého člověka. Proto po celou dobu své vlády usiloval o mír, mír, který vychází ze spravedlnosti a lásky. A Čechové si byli vědomi, že mají ochránce a přímluvce za mír u Boha.
Václavův život a jeho zavraždění, se ještě v 10. století stali, zdrojem náboženského Svatováclavského kultu. Jeho uctívání, se později v 11. a 12. století, šířilo nejen po celé zemi, ale například i do sousedního Polska či Ruska. „Svatý Václav se stal světcem, přímluvčím a ochráncem svého lidu v nebesích, a tak i symbolem, záštitou a svorníkem národní jednoty a síly.“ (citace historika J. V. Šimáka).
„Ty jsi dědic České země, rozpomeň se na své plémě,“ zpíváme se Svatováclavském chorálu. Zkusme přemýšlet o tom, co vyjadřují tato slova.
Svatý Václav je dědic. Neměli bychom však být spíše my dědici svatého Václava, jeho odkazu, jeho stylu života? A vůbec, co to znamená slovo „dědic“? Pokud se zeptáme takto, možná se dobereme smyslu textu, který zpíváme.
Když do našich zemí přišli první misionáři křesťanské víry, nemohli jednoduše smést ze stolu hodnotový systém, základní vzorce kultury našich předků. Svatý Václav se stal „dědkem“, respektive dědicem České země, ochráncem národa a české státnosti.
Kolem svého ochránce se shromažďoval národ již velmi záhy. O tom bychom se dočetli v seriózních dějepisných knihách. Kolem sv. Václava je národ schopen semknout své síly i dnes. Snad jsme právě pochopili proč…
Ne náhodou si korunu Karla IV. panovníci půjčovali od sv. Václava. Ležela totiž na jeho lebce. Koruna českého království patří jemu a nikdo nepovolaný na ni neměl ani nemá právo.
Ten, kdo ctí svatého Václava, ctí své kořeny. Kdo ctí své kořeny, je pevně zakořeněný a jen tak nic s ním neotřese. Kdo naopak od sebe odsekává své kořeny, padne a zahyne.
Proč se chvějete, proč pochybujete? Jsem váš kníže, ale jsem jiný, než ostatní vaši vladaři. Nejdu dějinami oblečen v železo, ale v lásku Kristovu.
Byl jsem s vámi tak jako s vašimi předky vždy a za všech okolností. Byl jsem tu, když na nádvoří dupaly podpatky Heydrichových vojáků; když z hradu českých králů zněly naduté lži komunistů. Byl jsem s těmi silnými ženami, které mi dnes přišly poděkovat, v ono chladné ráno, kdy je před 60 roky vyhnali z jejich klášterů od modlitby, studia, péče o druhé a odvedli je k otrockým pracem.
Jsem s vámi, když mou zem, úrodnou a bohatou, jste zadlužili tak, že by ji věřitel mohl i s vámi prodat do otroctví.
Jsem s vámi, když se tu poctivý spravedlnosti těžko dovolává a často se jí nedožije.
Jsdu s vámi, když tuto zemi s kulturní a křesťanskou tradicí zaplavujete hazardem, podvodníky, prodejnými děvčaty a neúctou k životu.
Byl jsem s každým, kdo hájil tuto zem a dobro, důstojnost a život lidí. Jdu dějinami vítězně, protože nechci nikoho porazit a protože mou zbraní je Pravda. Mým štítem je Pravda, mou korouhví je Pravda.
Přestaňte se třást, vymlouvat a hádat. Vezměte do ruky nástroje práce, ne války, a začněte mou zemi zvelebovat.
Stačí tak málo – přestaňte si lhát a postavte se kolem mé korouhve, kterou je neporazitelná pravda. Nebojte se, nedám zahynouti ani vám ani budoucím. Odstraňte lež ze svých životů, jednání a slov a moje země bude zemský ráj – ne na pohled, na oko, ale skutečně.
Nedám zahynout vám ni budoucím – Kriste eleison.
Čerpáno z více zdrojů Vladimír
—————
