Slavnost Zjevení Páně

Slavnost Zjevení Páně křesťanům připomíná a zpřítomňuje zjevení slávy Krista Krále celému světu.

Liturgie se při mši svaté zaměřuje především na příchod tří mudrců jako zástupců pohanských národů, pouze v antifonách k evangelním kantikům se uchoval starší obsah této slavnosti, zahrnující také Ježíšův křest v Jordáně a proměnění vody ve víno v Káně Galilejské (kdy Ježíš zjevil svou slávu a jeho učedníci v něj uvěřili – Jan 2,11).

Trojí událost bývá někdy vykládána jako trojí zjevení Kristovy slávy: pohanům (mudrci), židům (křest) a učedníkům (Kána).

V liturgickém kalendáři katolické církve ani v Písmu svatém tři králové nefigurují. Nový zákon hovoří o mudrcích, kteří se přišli poklonit do Betléma právě narozenému Ježíši. Královské koruny i jména jim až o mnoho staletí později později přisoudila umělecká tradice a lidová zbožnost. Šestý leden návštěvu trojice mudrců připomíná.

Zjevení Panny Marie ve Fatimě

Zjevení v portugalské Fatimě začalo v roce 1916 trojím zjevením anděla desetileté Lucii Santosové, devítiletému Františkovi a sedmileté Jacintě Martovým.

Po této duchovní přípravě docházelo každý měsíc od 13. května do 13. října 1917 ke zjevením Panny Marie. Tento cyklus 6 zjevení byl ukončen slunečním zázrakem. I když dětem zpočátku nikdo nevěřil a zažily krušné chvíle a výslechy, díky ochraně Panny Marie byly všechny komplikace a pomluvy překonány a tato mariánská zjevení po důkladném teologickém šetření byla uznána Církví jako pravá dne 13. 10. 1930.

Zjevení ve Fatimě začala v době, kdy v Portugalsku vládl mimořádně silný protínáboženský duch a křesťanství bylo velmi pronásledováno. Fatimské události během roku po ukončení zjevení změnily tuto negativní nábožensko-politickou situaci.

Již při prvním setkání anděl děti povzbuzoval k úctě k Bohu a v této souvislosti je naučil modlitbu: „Můj Bože, věřím v Tebe, klaním se Ti, doufám v Tebe a miluji Tě. Prosím za odpuštění pro ty, kdo v Tebe nevěří, Tobě se neklanějí, v Tebe nedoufají a Tebe nemilují.“

Při druhém setkání je velmi povzbuzoval k modlitbě a obětem. Řekl jim, že ze všeho mohou učinit oběti a nabídnout je Pánu.

Při třetím setkání je povzbuzoval k eucharistické úctě a naučil je následující modlitbu: „Nejsvětější Trojice, Otče, Synu a Duchu Svatý, hluboce se Ti klaním a obětuji Ti drahocenné Tělo a Krev, Duši a Božství Pána Ježíše Krista, přítomného ve všech svatostáncích světa, na usmíření za urážky, rouhání a lhostejnosti kterými je urážen. A pro nekonečné zásluhy jeho Nejsvětějšího Srdce a Neposkvrněného Srdce Mariina Tě prosím za obrácení ubohých hříšníků.“

1. zjevení – 13. 5. 1917

13. května 1917 si Lucie, František a Hyacinta hráli nahoře na svahu Cova da Iria. Zatímco se jim pásly ovce, postavili si zídku kolem křoví. Náhle uviděli něco jako blesk. V domění, že se blíží bouřka začali sestupovat, aby hnali ovce k silnici. Asi v polovině svahu uviděli nový blesk a po pár krocích uviděli před sebou nad dubem paní, oděnou v bílém šatě, zářící více než slunce. Vycházelo z ní jasné intenzivní světlo. Všichni tři se ocitli uvnitř světla, které paní obklopovalo a z ní se rozlévalo. Ze vzdálenosti asi půldruhého metru k nim promluvila: Nebojte se! Neublížím vám. Na otázky odkud je a co si přeje,odpověděla: „Přicházím z nebe. Přišla jsem vás požádat, abyste sem přicházeli po šest příštích měsíců 13-tého dne vždy ve stejnou hodinu. Pak vám řeknu kdo jsem a co chci...“ Děti se ptaly, zda přijdou do nebe a na dvě děvčata, která před nedávnem zemřela. Když jim Paní s laskavostí dotazy zodpověděla, zeptala se: „Chcete se obětovat Bohu a snášet všechna utrpení, která na vás sešle, jako zadostiučinění za hříchy, jimiž je urážen, a jako prosbu za obrácení hříšníků?“ při posledních slovech otevřela ruce a děti zalilo silné světlo, odraz paprsků, které z jejích rukou vycházely. To světlo proniklo dětem do hrudi a do hlubin duše, takže se viděly v Bohu, který byl tím světlem, jasněji než v zrcadle. Padly na kolena a v duchu opakovaly andělem naučenou modlitbu. Paní pak ještě řekla: „Modlete se každý den růženec, abyste tak vyprosili světu mír a konec války“. Pak se začala zvedat a vznášet k východu a její světlo jakoby před sní otevíralo cestu do nebeské klenby. Děti si nejprve slíbily, že budou mlčet, ale neudržely tajemství. Hyacinta o tom první domařekla, takže se to rozšířilo. Rodiče šli samozřejmě na faru a místní farář zaujal opatrný postoj, varoval, že může jít i o mámení zlého ducha.

2. zjevení – 13. 6. 1917

13. června po modlitbě děti opět spatřili paprsek blížícího se světla a nad dubem se Paní zjevila podruhé. Na Luciinu otázku, co si přeje, odpověděla: „Přála bych si, abyste se denně modlili růženec a učili se číst. Později vám řeknu, co chci.“ Dále Lucie přednesla své prosby vč. vzetí do nebe. Paní řekla, že si Hyacintu a |Františka brzy vezme. V odpovědi se mimo jiné dozvěděla, že Ježíš: Chce zavést ve světě úctu k mému Neposkvrněnému Srdci a ona mu má přitom pomoci. Lucie projevila smutek, že zůstane na zemi sama. Paní dodala: „Neztrácej odvahu! Nikdy tě neopustím, mé Neposkvrněné Srdce bude tvým útočištěm a cestou, která tě povede k Bohu.“ Opět je zalila záře a před pravou dlaní Panny Marie bylo Srdce ovinuté trním, které se je zdálo probodávat. Všichni pochopili, že je to Neposkvrněné Srdce Mariino, zraňované lidskými hříchy, a že si přeje odčinění těch vin. To bylo na závěr zjevení a děti to uchovávali jako 1. tajemství, i když jim v té věci mlčení nebylo přikázáno.

3. zjevení – 13. 7. 1917

13. července na Cova da Iria se děti již modlily se zástupem. Paní přišla a zopakovala své prosby. Lucie mimo další prosby požádala o zázrak a Paní ho přislíbila v říjnu. Panna Maria řekla, že je třeba se modlit růženec a pak pokračovala: Obětujte se za hříšníky a říkejte často, zvláště když přinášíte nějakou oběť: Ježíší, dělám to z lásky k tobě, za obrácení hříšníků a na odčinění hříchů proti Mariinu Neposkvrněnému Srdci“. Při posledních slovech otevřela Paní ruce a zdálo se, že záře proniká zemí a všichni tři viděli jakoby ohnivé moře, v němž byli ďáblové a duše, podobné průhledným, černým a bronzově zbarveným žhavým uhlíkům.

Duše měly lidskou podobu, vznášely se v tom žáru, zmítaly se mezi plameny, které z nich šlehaly, a vycházely mraky kouře, padaly na všechny strany jako jiskry při obrovských požárech, bez tíhy a rovnováhy za bolestného a zoufalého volání a naříkání, které vzbuzovalo děs a rozechvívalo hrůzou. Když vizionáři vzhlédli k Paní, řekla jim: „Viděli jste peklo, kam se dostávají duše ubohých hříšníků. Aby je zachránil, chce Bůh ve světě zavést úctu k mému Neposkvrněnému Srdci. Jestliže lidé udělají, co vám řeknu, mnoho duší se zachrání a bude mír. Válka spěje ke konci. Nepřestanou-li však urážet Boha, vypukne za pontifikátu Pia XI. nová, krutější válka. Až uvidíte noc ozářenou neznámým světlem, vězte, že to je velké znamení, kterým Bůh dává najevo, že potrestá svět za jeho zločiny válkou, hladem, pronásledováním Církve a Svatého otce. Aby se tomu zabránilo, příjdu požádat o zasvěcení Ruska svému Neposkvrněnému Srdci a o smírné svaté přijímání o prvních sobotách v měsící...“ Panna Maria uvedla předpovědi o Rusku, o pronásledování Církve, o utrpení Svatého otce i to, že některé národy zmizí z povrchu Země. Oznámení o utrpení bylo podmíněné jako v případě 2. světové války. Mnoho se naplnilo, pekelné nebezpečí ale stále hrozí. O tajemstvích sdělených v tento den měly děti prozatím mlčet. A Paní dodala: Když se budete modlit růženec, opakujte po každém desátku: O můž Ježíší, odpusť nám naše hříchy, uchraň nás pekelného ohně a přiveď do nebe všechny duše, zvláště ty, které Tvého milosrdenství nejvíce potřebují. Pak zjevení skončilo jako obvykle.

4. zjevení – 19. 8. 1917

13. srpna byly děti vezněny na faře a tak ke zjevení došlo později ve Valinhos. Byli vyzvání, aby 13.9. přišli na Cova da Iria a denně se modlili růženec. Na dotaz, co s penězi, které tam lidé nechávají, dostali odpověď, aby se nechala udělat dvoje nosítka pro slavnost růžencové Panny Marie a zbytek sloužil na stavbu kaple a loučila se slovy: Modlete se, hodně se modlete a přinášejte oběti a hříšníky, neboť mnoho duší přichází do pekla, protože se za ně nikdo neobětuje a nemodlí.“

5. zjevení – 13. 9. 1917

13. září se Lucie, František a Hyacinta museli protlačit zástupem, z něhož na ně lidé volali prosby. U dubu se s nimi začali modlit růženec. Paní přišla, opět poprosila o modlitbu růžence. Pochválila děti za jejich oběti a stanovila hranice pro jejich askezi s provazem (děti spali s utaženým provazem kolem těla). Na různé prosby odpověděla, že některé splní, některé ne. Pak se začala vznášet.

6. zjevení – 13. 10. 1917

13. října pršelo, na Cova da Iria vybídla Lucie lidi, aby zavřeli deštníky a modlili se růženec. Pak přišla „Naše milá Paní“ a řekla Lucii: „Chci ti řící, aby zde postavili k mé úctě kapli. Jsem Panna Maria, Královna svatého růžence. Dále se denně modlete růženec. Válka spěje ke konci, vojáci se brzy vrátí domů.“ Následovala Luciina prosba za nemocné a hříšníky. K jejím žádostem Panna Maria řekla:“Některé ano, jiné ne. Musí se polepšit a prosit za odpuštění svých hříchů. Ať už víc neurážejí Boha, našeho Pána, byl již tolik urážen.“ Pak rozevřela ruce a nechala je ozářit paprsky slunce. Zatímco se vznášela, zazářilo její světlo proti slunci. Poté co Paní zmizela v nekonečné dáli oblohy, spatřili vedle slunce sv. Josefa s Ježíškem a Naší milou Paní v bílém šatě s modrým pláštěm. Sv. Josef žehnal svět a rukou dělal kříž. Potom uviděli Pana Ježíše a Pannu Marii Bolestnou. Pan Ježíš žehnal svět stejným způsobem jako sv. Josef. A nakonec uviděli Paní jako P.M. Karmelskou.

V té době nastal sluneční zázrak. Ustal déšť, roztrhly se mraky a ukázal se sluneční kotouč v podobě stříbrného měsíce, který začal vířivě kroužit jako ohnivé kolo metajíce všemi směry pruhy světel v barvách žluté, zelené, červené, modré, fialové, které ozařovaly oblaka, stromy, skály i lidi. Pak se na několik vteřin zastavilo a nejhýřivější světelné kolo se znovu roztočilo. Pak se znovu zastavilo a roztočilo ještě v rozmanitějším oslnivém víření. Pak všichni zažili pocit, jakoby se odpoutalo od oblohy a padalo na ně. Lidé padali na kolena do bláta a vzbuzovali lítost nad svými hříchy. Tyto výjevy, trvající asi 10 minut, vidělo na 70 000 lidí nejen nad místem, ale i ve vzdálenosti více kilometrů. Po skončení slunečního úkazu měli lidé šaty dokonale suché, jakoby vůbec nepršelo.

Fatimská Panna Maria vyzývá k obrácení, pokání, modlitbám za hříšníky. Chce jedině to, co její Syn. Jedná se o lásku, které on učí v evangeliu. Ve své lásce k nám a za naši spásu šel do krajnosti. Stále jde o záchranu duší, to se neobejde bez lásky a ta je naší spásou, neboť Bůh je Láska a žít v lásce znamená žít v Bohu.

FATIMSKÁ TAJEMSTVÍ

První a druhá část tajemství, jak je ve své, třetí vzpomínce formulovala sestra Lucie 31. srpna 1941 a adresovala biskupovi z Leirie-Fatimy

Budu proto muset trochu mluvit o tajemství a odpovědět na první otázku.

Co je tajemství. Zdá se mi, že to mohu říci, protože mám již dovolení z nebe. Také Boží představitelé na zemi mě k tomu zplnomocnili několikrát v různých dopisech, z nichž jeden je, jak se domnívám, uložen u Jeho Excelence, totiž dopis P. Giusseppa Bernarda Gonçalvese, v němž mi přikazuje, abych napsala Svatému otci. Jedním z bodů, které mi ukládá, je odhalení tajemství. Něco jsem sdělila, ale abych neprodlužovala psaní, které mělo být krátké, omezila jsem se na nejnutnější a nechala na Bohu, aby mi dal vhodnější příležitost.

Už v druhém dopise jsem předložila pochybnost, která mě trápila od 13. června do 13. července a která v tomto zjevení zmizela.

Tedy: tajemství spočívá ve třech odlišných věcech, dvě z nich chci nyní odhalit.

První bylo tedy vidění pekla.

Madona nám ukázala velké moře ohně, které bylo jakoby pod zemí. Do tohoto ohně byli ponoření démoni a duše jako průhledné černé nebo bronzové řeřavé uhlíky s lidským tvarem, které se míhaly v požáru a byly neseny plameny, které z nich vycházely spolu s mraky kouře a padaly na všechny strany tak, jako padají jiskry při velkých požárech, bez tíže či rovnováhy, uprostřed bolestných výkřiků a vzdechů plných zoufalství, které vyvolávaly děs a naháněly strach. Démony bylo možné rozpoznat podle hrozných a odporných zvířecích tvarů – úděsných a neznámých, ale průhledných a černých. Toto vidění trvalo chvilku. Děkujeme naší dobré nebeské Matce, která nám na začátku (v prvním zjevení) slíbila, že nás přivede do nebe; myslím, že jinak bychom byli zemřeli děsem a hrůzou.

Pak jsme pozvedli oči k Madoně, která nám dobrotivě a smutně řekla: Viděli jste peklo, kam upadají duše ubohých hříšníků. Aby byly zachráněny, chce Bůh zavést ve světě úctu k mému Neposkvrněnému Srdci. Jestliže lidé udělají to, co vám řeknu, mnohé duše se zachrání a navrátí se jim pokoj. Válka se schyluje ke konci; nepřestanou-li však urážet Boha, začne během pontifikátů Pia XI. jiná, ještě horší. Až uvidíte noc ozářenou neznámým světlem, vězte, že je to velké znamení, které vám Bůh dává, že se chystá potrestat svět za jeho zločiny skrze válku, hlad a pronásledování církve i Svatého otce. Aby se jí zabránilo, budu žádat o zasvěcení Ruska mému Neposkvrněnému Srdci a o smírné přijímání o prvních sobotách. Budou-li přijaty moje požadavky, Rusko se obrátí a bude mír; když se tak nestane, rozšíří své bludy po světě a bude podněcovat války a pronásledování církve. Dobří lidé budou mučení, Svatý otec bude muset hodně trpět, mnohé národy budou zničeny. Nakonec mé Neposkvrněné Srdce zvítězí. Svatý otec mi zasvětí Rusko, které se obrátí, a světu bude dopřáno údobí míru.

TŘETÍ ČÁST TAJEMSTVÍ

Třetí část tajemství zjeveného 13. července 1917 na Cova di Iria-Fatima.

Píšu z poslušnosti vůči tobě, můj Bože, který mi to přikazuješ skrze nejdůstojnějšího pana biskupa z Leirie a skrze tvou a mou nejsvětější Matku.

Po dvou částech, které jsem již vyložila, jsme uviděli po levici Naší Paní, trochu výše, anděla s ohnivým mečem v levé ruce; jiskřil a vyšlehovaly z něho plameny, které jako by měly zapálit svět; avšak vyhasínaly, jakmile se dotkly záře, která vycházela z pravé ruky Naší Paní směrem k němu: anděl ukázal pravou rukou na zem a silným hlasem řekl: Pokání! Pokání! Pokání! V oslnivém světle, kterým je Bůh, jsme viděli „podobně, jako když se lidé vidí v zrcadle, kolem kterého procházejí“, bíle oblečeného biskupa, „vytušili jsme, že je to Svatý otec“. Další různí biskupové, kněží, řeholníci a řeholnice vystupovali na strmou horu, na jejímž vrcholku byl velký kříž z hrubých kmenů, jako korkového dubu s kůrou; dříve než se Svatý otec dospěl, procházel velkým polorozbořeným městem, rozechvělý, kolísavým krokem, zkroušený bolestí a trýzní se modlil za duše mrtvol, které na cestě potkával; když došel na vrchol hory a padl na kolena u paty velkého kříže, byl zabit skupinou vojáků, kteří na něho vystřelili několik ran z pušek, několik šípů; stejně tak zemřeli jeden za druhým ostatní biskupové i kněží, řeholníci, řeholnice a různé světské osoby, muži i ženy různých tříd a postavení. Pod dvěma rameny kříže stáli dva andělé, každý s křišťálovou nádobou v ruce, zachycovali krev mučedníků a zalévali jí duše, které se přibližovaly k Bohu.

Tuy. 3. ledna 1944“

TEOLOGICKÝ KOMENTÁŘ

Pokus o výklad fatimského tajemství

V příslušné literatuře byla již první a druhá část fatimského tajemství natolik prodiskutována, že není třeba vše líčit znovu. Rád bych jen krátce připomněl nejdůležitější bod. Děti prožily krátký okamžik plný hrůzy, ve kterém viděli peklo. Viděly pád „duší ubohých hříšníků“. Nyní je jim řečeno, proč tomuto okamžiku byly vystaveny: aby „je zachránili“ – aby ukázaly cestu záchrany. Vybavuje se nám věta z prvního Petrova listu: „Cílem vaší víry je spasení duší.“ (srov. 1,9) Vyznačenou cestou k tomuto cíli je – k překvapení osob pocházejících z anglosaského a německého kulturního prostředí – úcta k Neposkvrněnému Srdci P. Marie. K pochopení může v tomto případě postačit krátké vysvětlení. „Srdce“ v biblickém jazyce znamená těžiště lidské existence, místo, kde se soustřeďuje rozum, vůle, temperament a citlivost, kde člověk nachází svou jednotu a vnitřní směr. „Neposkvrněné Srdce“ je podle Mt 5,8 to srdce, jež pro svůj vztah k Bohu dosáhlo dokonalé vnitřní jednoty, a tedy „vidí Boha“. Úcta k Neposkvrněnému Srdci P.Marie proto znamená směřovat k postoji srdce, v němž se „fiat“ – „ať se stane podle tvé vůle“ – stalo utvářejícím středem celé existence. Pokud by někdo namítal, že bychom však mezi sebe a Krista neměli klást lidskou bytost, bylo by dobré připomenout, že Pavel se neobává říci svým komunitám: Napodobujte mě! (1 Kor 4,16; Flp 3,17; 1 Sol 1,6; 2 Sol 3,7-9) Na apoštolovi si totiž mohou konkrétně ověřit, co to znamená následovat Krista. Od koho bychom se však v každé době mohli učit lépe než od Matky Páně?

Dospěli jsme tak konečně ke třetí části fatimského tajemství, kterou poprvé v úplnosti zveřejňujeme. Výklad, který ve svém textu podal kardinál Sodano 13. května, byl nejprve osobně předložen sestře Lucii. Ta k tomu především poznamenala, že jí bylo dáno vidění, ne však jeho výklad. Výklad, říkala, není záležitostí vizionáře, ale církve. Po přečtení textu však řekla, že tento výklad odpovídá tomu, co prožila, a že ze své strany uznává tento výklad za správný. Následující část může být tedy pouze pokusem o hlubší odůvodnění tohoto výkladu na základě dosud uvedených kritérií.

Tak jako je nalezeným klíčovým výrazem v první i druhé části tajemství výraz „zachránit duše“, v tomto tajemství je jím trojí volání: „Pokání! Pokání! Pokání!“ Připomíná nám začátek evangelia: „Obraťte se a věřte evangeliu!“ (Mk 1,15) Chápat znamení času znamená chápat naléhavost pokání, obrácení, víry. To je správná odpověď na historickou chvíli, která je charakterizována velkými hrozbami zachycenými následujícími obrazy. Dovolím si zařadit jednu osobní vzpomínku; v osobním rozhovoru mi sestra Lucie řekla, jak stále jasněji chápe, že cílem všech těchto zjevení je stále větší růst ve víře, naději a lásce – vše ostatní je jen prostředkem, který k tomu vede.

Podívejme se teď podrobněji na jednotlivé obrazy. Anděl s ohnivým mečem po levici Matky Boží připomíná analogické obrazy z Apokalypsy. Představuje hrozbu soudu, která doléhá na svět. Výhled, že by se svět mohl v moři plamenů přeměnit v popel, se dnes nejeví jako čirá fantazie: sám člověk připravil svými vynálezy ohnivý meč. Vidění pak ukazuje sílu, která se staví ničivé – je to zář Matky Boží a v určitém smyslu z ní vycházející výzva k pokání. Tím způsobem je zdůrazněna důležitost svobody člověka: o budoucnosti není navždy rozhodnuto a obraz, který děti viděly, není film budoucnosti, na němž by se nic nemohlo změnit. Ve skutečnosti k veškerému vidění dochází jen proto, aby svoboda vystoupila do popředí a byla pozitivně využita. Smyslem vidění není ukázat film o nenapravitelně stanovené budoucnosti. Smysl je právě opačný; totiž uvést do pohybu síly pro změnu k dobrému. Proto jsou zcela scestná ona fatalistická vysvětlení tajemství, jež například říkají, že atentátník z 13. května 1981 byl vlastně nástrojem Božího plánu řízeného Prozřetelností, a nemohl tedy jednat svobodně, nebo jiné podobné názory, které kolují ve veřejnosti. Vidění mluví spíše o nebezpečích a o cestě, jak se před nimi zachránit.

Následující věty textu znovu velmi jasně ukazují symbolický charakter vidění. Lidé se jeví jako v nějakém zrcadle. Musíme mít neustále na paměti toto vnitřní omezení vidění, jehož hranice jsou tu viditelně naznačeny. Budoucnost se ukazuje pouze „jako v zrcadle, nejasně“ (srov. 1 Kor 13,12). Všimněme si nyní jednotlivých obrazů, které následují v textu tajemství. Místo dějiště je popsáno třemi symboly: strmá hora, velké polorozbořené město a konečně veliký kříž z hrubých kamenů. Hora a město symbolizují místo lidských dějin: dějiny jako namáhavý výstup vzhůru, dějiny jako místo lidské tvořivosti a lidského soužití, ale zároveň jako místo zkázy, jíž člověk ničí dílo své vlastní práce. Město může být místem společenství a pokroku, ale také místem nebezpečí a krajních hrozeb. Na hoře stojí kříž – cíl a orientační bod dějin. Na kříži se zkáza mění ve spásu; tyčí se v dějinách jako znamení bídy a jako jejich příslib.

Pak se tu objevují osoby: bíle oblečený biskup („tušili jsme, že by to mohl být Svatý otec“), další biskupové, kněží, řeholníci a řeholnice a konečně mužové a ženy všech tříd a sociálních vrstev. Zdá se jako by papež šel přede všemi, chvějící se a trpící všemi těmi hrůzami, jež ho obklopují. Nejen domy toho města jsou polorozbořené – papež kráčí mezi mrtvolami zabitých. Cesta církve je popisována jako Via Crucis, jako putování údobím násilí, ničení a pronásledování. V tomto obraze lze objevit znázorněné dějiny celého století. Jako jsou místa země shrnuta ve dvou obrazech – hora a město orientující se na kříž – tak i časy jsou prezentovány sevřeným způsobem: ve vidění můžeme rozpoznat uplynulé století jako století světových válek a mnoha místních válek, které naplnili celou jeho druhou půli a přinesli s sebou nové formy krutosti. V zrcadle tohoto vidění můžeme vidět svědky víry celých desetiletí. V této souvislosti se zdá vhodné uvést větu sestry Lucie, kterou napsala v dopise Svatém otci 12. května 1982: „Třetí část tajemství se vztahuje na slova Naší Paní: „Jestli ne, (Rusko) rozšíří své bludy po světě a bude podněcovat války a pronásledování církve. Dobří lidé budou mučeni, Svatý otec bude muset hodně trpět, mnohé národy budou zničeny.“

Postava papeže má na Via Crucis v jednom ze století zvláštní úlohu. V jeho namáhavém výstupu na horu můžeme bezpochyby najít zobrazení různých papežů, kteří Piem X. počínaje, až po papeže sv. Jana Pavla II. Sdíleli utrpení toho století a snažili se uprostřed nich jít po cestě, která vede ke kříži. Ve vidění je i papež zabit na cestě mučedníků. Což v tom neměl Svatý otec poznat svůj osud, když si po atentátu 13. května 1981 dal přinést text třetí části tajemství? Stál velmi blízko hranici smrti a sám vysvětlil své zachránění slovy: „Byla to mateřská ruka, která vedla dráhu kulky, a papež se ve smrtelném zápase zastavil na prahu smrti.“ (13.5.1994) Skutečnost, že „mateřská ruka“ vychýlila smrtelnou kulku, znovu ukazuje, že neexistuje neměnný osud, že víra a modlitba jsou moci, které mohou ovlivnit dějiny, a že nakonec modlitba je silnější než střely, víra je mocnější než rozdělení.

Závěr tajemství připomíná obrazy, které možná Lucie viděla ve zbožných knihách a jejichž obsah vyplývá ze starobylých intuicí víry. Je to utěšující vidění, které chce dát uzdravující moci Boha proniknout do dějin krve a slz. Andělé zachycují pod rameny kříže krev mučedníků a zalévají tak duše, které se přibližují k Bohu. Krev Kristova i krev mučedníků je zde pod stejným zorným úhlem: krev mučedníků stéká z ramen kříže. Jejich mučednictví se naplňuje v solidaritě s Kristovým utrpením, stává se s ním jedno. Doplňují „na svém těle, co ještě zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap“ (srov. Kol 1,24). Jejich život se stal samotnou Eucharistií, vloženou do tajemství zrna, které umírá a stává se plodným. Krev mučedníků je semenem křesťanů, řekl Tertulián. Jako se z Kristovy smrti, z jeho otevřeného boku zrodila církev, tak je smrt svědků úrodnou půdou pro budoucí život církve. Vidění třetí části tajemství, na počátku tak stísňující, se tedy uzavírá obrazem naděje: žádné utrpení není marné a právě trpící církev, církev mučedníků, se pro člověka stává ukazatelem při hledání Boha. Do láskyplných rukou Boha byli přijati nejen trpící jako Lazar, který došel velké útěchy a tajemně představuje Krista, který se chce stát pro nás ubohým Lazarem; je tu něco víc: z utrpení svědků vyvěrá očistná a obnovující síla, protože zpřítomňuje Kristovo utrpení a předává přítomnosti svou spásonosnou účinnost.

 Dospěli jsme k poslední otázce: Co ve svém celku (ve třech částech) znamená fatimské tajemství? Co nám říká?…  Fatima nenabízí uspokojení pro naši zvědavost, ostatně křesťanská víra většinou vůbec nechce a nemůže být návnadou pro naši zvědavost. To, co zůstává, jsme viděli hned na počátku našich úvah o textu tajemství: výzva k modlitbě jako cestě ke „spáse duší“ a ve stejném smyslu volání – čiňte pokání a obraťte se!

Nakonec bych se chtěl ještě jednou zmínit o dalším klíčovém slovu tajemství, jež se stalo právem proslulým: „Mé Neposkvrněné Srdce zvítězí.“ Co to znamená? Srdce otevřené Bohu, očištěné kontemplací Boha, je silnější než pušky a jakékoliv zbraně. Mariino „fiat“, slovo jejího srdce, změnilo dějiny světa, protože na tento svět přivedlo Spasitele a díky tomuto „ano“ se Bůh mohl stát člověkem v našem prostoru a zůstává tak navždy. Vidíme a zakoušíme stále, že zlo má v tomto světě moc. Má moc, protože naše svoboda se stále odvrací od Boha. Avšak od doby, kdy sám Bůh má lidské srdce a obrátil tak svobodu člověka k dobru, k Bohu, nemá svoboda v konání zla poslední slovo. Od té doby platí slova: „Ve světě budete mít soužení. Ale buďte dobré mysli. Já jsem přemohl svět.“ (Jan 16,33).

Fatimské poselství nás vybízí, abychom důvěřovali tomuto příslibu.

Převzato a upraveno z dostupných pramenů

Kdysi za jednoho mrazivého Štědrého večera seděl zamyšleně muž u krbu, ve kterém plápolal oheň, a přemítal o významu Vánoc. "Pro Boha nemá cenu, aby se stal člověkem," uvažoval. "Proč by všemohoucí Bůh měl trávit svůj drahocenný čas s někým jako jsme my? A i kdyby, proč by se chtěl narodit zrovna ve stáji? Ani nápad! Celá ta věc je nesmysl. Kdyby Bůh opravdu chtěl sestoupit na zem, určitě by si našel jiný způsob."

Náhle muže vyrušil z úvah divný zvuk přicházející zvenku. Přiskočil k oknu a opřel se o rám. Venku uviděl houf sněžných hus, které divoce mávaly křidly a zoufale se plácaly v hlubokém sněhu. Byly jako omámené a pomatené. Zřejmě z vyčerpání odpadly od většího hejna směřujícího do teplejších krajin.

Muži jich bylo líto, a tak se zachumlal do teplého oblečení a vyšel ven. Pokusil se zahnat roztřesené husy do teplé garáže, ale čím víc se snažil, tím víc ptáci zmatkovali. "Kdyby tak věděli, že je chci zachránit," pomyslel si muž. "Jak je mám přesvědčit, že to myslím pro jejich dobro?"

Tu ho napadlo: "Kdybych se aspoň na chvilku stal taky sněžnou husou a mohl s nimi mluvit jejich řečí, pak by mě pochopily."

V náhlém osvícení si vzpomněl, že je Štědrý večer, a široce se usmál. Vánoční příběh se mu už nezdál nesmyslný. V duchu si představil prostě vyhlížející dítě ležící v jeslích ve stáji v Betlémě. Už rozuměl vánoční záhadě: Bůh se stal jedním z nás, aby nám naší řečí mohl sdělit, že nás miluje, že nás miluje právě teď a že mu jde o naše dobro.

Svátek Povýšení svatého Kříže – a poutní slavnosti v našich kaplích

14. 9. 2022 oslavíme slavný svátek Povýšení sv. Kříže. Svátek byl ustanoven na památku nalezení sv. Kříže byzantskou císařovnou sv. Helenou roku 362 a jeho druhé Povýšení v roce 628 v Jeruzalémě. Kříž Kristův se stal branou do Nebe, Svatý kříž žil před Stvořením světa ve věčných úradcích Božích, žil od stvoření světa v zaslíbeních a proroctvích, byl vztyčen na Golgotě a žije dále, nejenom v paměti vykoupených, nýbrž skutečně, ve mši svaté , jež je neustálým obnovováním oběti kalvarské. Vykupitel je lidstvu stále připomínán. 

Tuto slavnost si připomenou slavnou poutní mší svatou v našich kostelích a kaplích zasvěcených Povýšení svatého Kříže a to:

Sobota - 15.9. 2022 v 15:00 hod. ve Skorkově u Úsobí

Sobota -15.9. 2022 v 17:00 hod. v Petrovicích u Štoků

Neděle -18.9. 2022 v 11:00 hod ve Svatém Kříži u Havlíčkova Brodu

Kříž zdobí snad každý kostel a každou domácnost křesťanů přesto, že jde de facto o nástroj k zabíjení. Bůh však proměňuje lidskou zrůdnost vedoucí ke strašné smrti v cestu záchrany. A platí to nejen o kříži, ale i o člověku samotném. Bůh nás vede k životu, a když my sami jsme nestačili na vlastní rozhodnutí se pro Boha, on sám bere na sebe naše selhání a otevírá cestu záchrany. Z mučicího nástroje se rázem stává symbol života, protože Ježíš smrt překonal. Nikoli bolestí a utrpením, ale poslušností Otci, která, ač tvrdě zkoušena bolestí, Nebeského Otce nezklamala. Ježíš Boží mocí vstává z mrtvých a nástroj smrti ztrácí svůj hrůzostrašný obsah. Proto je dnes znamením radostného vítězství Boha.

 

Mt 10, 37-42
"Kdo miluje matku nebo otce více než mě, není mě hoden".

Drazí farníci, slova dnešního evangelia jsou stále aktuální pro každého znás.

Nesmíme zapomenout, že tato slova vedou celkem jistě ke  střetu s našimi nejbližšími kvůli Kristu. Kdo opravdu miluje Krista často prožívá "hodinu pravdy", zda se přiklonit ke Kristu nebo k člověku.

V dnešní společnosti je celkem běžné, že se děti postaví se svými názory víry proti rodičům a obhajují vlastní názor. Dnešní slova z evangelia vyzněla jinak. V tehdejší židovské společnosti si více zakládali na vztahu a poslušnosti vůči rodičům. "Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi."

Proto Kristův nárok vyzněl jako revoluční.

Někdy může být skutečně náročné zachovat věrnost evangeliu i za cenu nepochopení rodičů, avšak je často těžší jít proti proudu v okruhu nejbližších přátel a kamarádů, kteří mohou pro nás znamenat víc než rodiče.

- Kdybychom dávali najevo, že bereme vážně evangelium, nepřišli bychom o jejich přízeň? ---Nesmáli by se nám?

 -Nepřestali by s námi komunikovat?

- Nepociťujeme třeba stejnou potíž ve vztahu k nevěřícímu partneru, kterému se snažíme,  ve všem vyhovět (a třeba zapomenout na evangelium, zapomenout na Krista), jen abychom nepřišli o jeho náklonnost a pro klid v rodině?

-Nestává se, že kvůli vztahu k blízkým a kvůli okolnímu mínění přerušíme vztah ke Kristu?

Kdybychom v současné době chtěli aktualizovat Kristova slova, tak bychom museli trochu poopravit dnešní evangelium: kdo miluje svoje rodiče, přátele, známé, ba i partnera víc než mě, není hoden.

Dát přednost druhým lidem před Kristem může znamenat „najít životní naplnění":

-          dobré společenské postavení

-           citové naplnění a lidské zázemí.

Postavit Krista na první místo může někdy znamenat přijít o tyto výhody - a to není atraktivní.

Žijeme ve společnosti, která nedává přednost Kristu. Každý z Vás může vyprávět jak je těžký život doma v rodině, věřící - nevěřící, jak rodiče prožívají odklon od víry svých dětí, jak je pro život jednodušší se podrobit názoru a zvyklostem lidem bez víry v Krista. Jak vyřešit situaci s návštěvou, která se ohlásila, že přijede v době , kdy probíhají bohoslužby a oni do kostela nechodí.

Toto jsou jistě kříže, které ve svém životě neseme a často nejsou lehké. Následovat Krista jistě něco stojí.

V našem běžném životě častokrát investujeme své peníze, svoji práci, čas do hodnot, od kterých očekáváme, že se nám po nějakém čase vrátí, ale jistotu nikdy nemáme.

Ježíš říká: Kdo nalezne svůj život, ztratí ho, kdo však ztratí svůj život pro mě, nalezne ho.

Slova dnešního evangelia nás skutečně vedou k zamyšlení, komu a čemu dáváme ve svém životě přednost.

Drazí přátelé

Dnes jsme v evangeliu slyšeli o pokušení Pána Ježíše. Pojmy jako ďábel a peklo se nejvíce přeneslo do lidových pohádek. Věřící člověk si pod tímto jménem ďábel nejčastěji představujeme neosobní zlo. Představy o ďáblu, který má koňské kopyto a zanechává po sobě pach, jsou pohádkové představy. Možná by bylo lépe představit si ho jako pěkně vyholeného blahobytného pána, který je módně oblečen, šíří kolem sebe vůni a chová se bezvadně. Bylo by to v každém případě bližší dnešnímu úryvku evangelia, které ho líčí jako bytost, která  dovede volně a velmi dovedně hovořit s Bohem, která dobře zná Písmo a dovede ho vtipně použít a to lépe než kněz nebo biskup. Ale neklamme sebe ani druhé. Bylo by to krásné, kdybychom mohli prohlásit, že ďábel neexistuje. Ale to bychom museli odvážně škrtnout celé pasáže Písma svatého.  Že by snad ďábel bral na sebe podobu a zjevoval se jako Mefisto Faustovi, s tím se asi nesetkáme. Ale, že ďábel skrze člověka projevuje svou moc je vidět na každém, kdo podlehne jeho našeptávání. To vše probíhá v naší hlavě, v našich myšlenkách a pak stačí jen podlehnout a konat. Nenamlouvejme si, že to není možné, ďábel nevynechává žádného z nás. Veškeré zlo, které vidíme a sami prožíváme přichází skrze jednotlivce, kteří dokážou i to nejhorší zlo na zemi. Podívejme se do dějin  současné Rusko a Úkrajina, jak ďábel ovládl člověka.

Evangelista jen znázorňuje boj, který se odehrál v Ježíšově nitru a ukazuje boj člověka se zlem.

Ježíš byl sám na poušti. Dlouho se postil. Dovedeme si představit jeho rozpoložení? Je hrozné být sám. My dnes ani dost dobře nevíme, co to znamená. Venku, na ulici, na procházkách, všude jsou kolem nás lidé. Můžeme slyšet rytmus jejich kroků, jejich hlasy, jejich práci. Nikdy nejsme docela sami. Máme televizi, mobily, slyšíme neustále hluk projíždějících vozidel. Někdy si přejeme být sami v klidu, nic neslyšet a s nikým se nevidět. Víme však co nás v takové samotě čeká? Může se klidně stát, že budeme i my slyšet hlasy a budeme najednou vidět, jak špatně známe souvislost kolem nás a jak špatně známe sami sebe. Možné to přece klidně je.

Dělá nám potíž, abychom pochopili smysl Ježíšova pokušení. Dělá nám potíže představit si Ježíše a ďábla pěkně vedle sebe. Asi je to další doklad, že jsme nikdy nebrali a ani nebereme lidství Ježíšovo vážně. Hrajeme si rádi s myšlenkou, že na sebe jen vzal roli člověka, tak, jako se bere role v divadle, že jen člověka představoval. Jenže on byl člověk jako jsme my. K lidství nepatří jen bolest a smrt, patří k němu také možnost být vystaven útoku ze strany zla. Všechna tři pokušení mají společného jmenovatele. Kristus je prožívá nejen na poušti, nýbrž i na výšinách možnosti nekonečné moci. Má ji a proč ji nepoužije? Moc je přece to nejkrásnější, co vůbec je. Mít moc, to přitahuje, vábí, oslepuje,jak se ukázat  druhým.

Chleby místo kamene, to znamená, proč nějaké sebezapírání, strádání, proč oběti? Jde to pohodlněji a jde to také. Máš moc, proč to tedy neuděláš?

Skok z věže znamená, proč se snažit získat lidi láskou, je to zdlouhavé a nevděčné. Udělej to s mocí a slávou. Lidé stejně netouží po ničem, než po krásné podívané, máš možnost, tak ji poskytni.

Kleknout před satanem, to je cíl všech pokušení i těch dvou prvních pokusů o moc. Kdo ji bezohledně využije jen pro sebe, ten už je ve sféře, kde se neklaní Bohu, nýbrž satanovi.

Vím, že se nám to může zdát naivní, ale i apoštolové trpěli stále touhou po moci. Nemohli pochopit Ježíšovo jednání, chtěli, aby se ukázalo co dovede, znamenalo by to mnoho i pro ně. Jednou, když před nimi obyvatelé jednoho města zavřeli brány, prosili: „sešli na ně oheň!“. Kolikrát se něco podobného opakovalo. Jak asi bylo Ježíšovi, když viděl tolik bídy kolem sebe a měl moc ji i odstranit. Uvědomoval si jistě, že by mohl nastolit trvalý mír a blahobyt, ale on to neudělal. Chtěl získat jejich lásku a víru. Kolik síly musel mít, když na konci života nezvolil jinou cestu, než tu, která vedla ulicí posměchu a

  utrpení přímo na Kalvárii.

Že nám to dnes už nic neříká? Toto pokušení je neustále pozadím, na kterém se odehrává drama lidstva. Touha po moci je pro nás největším pokušením. Jen se podívejte do dějin lidstva, kam ho tato touha po moci vedla. Kolik slz   kolik krve má na svědomí.

Křížová cesta podle Michela Quoista

Úvodní modlitba:
Kristus ještě nedokončil svoji oběť. Každodenně trpí a umírají lidé v našem
okolí. To je on, jenž pokračuje ve své oběti Otci za spásu světa. Křížová cesta je vlastně
cestou života a pravý křesťan by na to neměl zapomínat.

1. Ježíš odsouzen k smrti

K. Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme ti,

L. neboť svým křížem jsi vykoupil svět.
Pane, ty jsi mnoho mluvil. Je příliš pozdě neodporovat. Ty jsi mnoho učinil, ty ses bil
statečně. Zakročili proti tobě, udali tě a teď poneseš následky.
Pane, já vím, že budu souzen, když se pokusím aspoň trochu žít jako ty.
Pomoz mi bojovat, pomoz mi žít tvé evangelium - až do konce, až do bláznovství kříže.

K. Smiluj se nad námi, Ježíši.

L. Smiluj se nad námi.

2. Ježíš přijímá kříž
K. Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme ti,

L. neboť svým křížem jsi vykoupil svět.

Pane, zde je tvůj kříž. Jako by byl tvůj. Ty jsi neměl žádný kříž, ty jsi přišel hledat naše kříže.
Teď kráčej a trp, je nutné jej nést. Pane, já bych se raději bil za kříž, ale nést ho, to je těžké.
Pomoz mi každého rána znovu a znovu začít tuto dlouhou cestu kříže.

K. Smiluj se nad námi, Ježíši.

L. Smiluj se nad námi.

3. Ježíš padá poprvé

K. Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme ti,

L. neboť svým křížem jsi vykoupil svět.
Padl. Okamžik zaváhal a pak padl. Bůh padl do prachu cesty. Pane, vydal jsem se za tebou s velikou
důvěrou a hle, padl jsem. Opustil jsem kříž, který mi překážel.
Pomoz mi, Pane, abych tě nejen začal následovat, ale abych vydržel.
K. Smiluj se nad námi, Ježíši.

L. Smiluj se nad námi.

4. Ježíš potkává svou matku
K. Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme ti,

L. neboť svým křížem jsi vykoupil svět.

Pane, mám soucit s tvou ubohou matkou. Ona zná tvé bolesti a ona trpí. Aniž se ti přiblíží, aniž se tě dotkne, aniž na tebe promluví, spolu s tebou promluví, spolu s tebou spasí svět.
Pane, ukaž mi svoji matku Marii, neužitečnou v očích lidí, ale spolu vykupitelku v očích Božích.
Pomoz mi jít mezi lidmi se zájmem pochopit jejich zlo a jejich hřích. Ať nikdy neuzavřu své srdce.

K. Smiluj se nad námi, Ježíši.

L. Smiluj se nad námi.

5.Šimon pomáhá nést kříž

K. Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme ti,

L. neboť svým křížem jsi vykoupil svět.
Šel cestou, přinutili ho, prvního příchozího, neznámého. Pane, ty chceš mít zapotřebí člověka. Pane i já potřebuji lidi, ale odmítám pomocné ruce. Chci pracovat, bojovat a sám chci zvítězit. A přece po mém boku kráčí přítel, můj bratr. Ty jsi je tam postavil, Pane, a já na ně často zapomínám. Dopřej mi poznat a přijmout všechny Šimony na mé cestě.
K. Smiluj se nad námi, Ježíši.

L. Smiluj se nad námi.

6. Veronika utírá Ježíšovi tvář

K. Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme ti,

L. neboť svým křížem jsi vykoupil svět.
Pane, trpěla tvou bolestí, a když už to nemohla vydržet, odstrčila vojáky a rouškou ti uzřela obličej. Tvé zkrvavené rysy se vtiskly do její roušky. Snad. Do jejího srdce? Zcela určitě! Pane, já se ti chci připodobnit, a proto se potřebuji na tebe podívat. Ale často, Pane, chodím okolo tebe bez povšimnutí a nabízím bližním tvoji smutnou karikaturu. Ale přijď ke mně, Pane, moje dveře jsou otevřené dokořán.
K. Smiluj se nad námi, Ježíši.

L. Smiluj se nad námi.

7. Ježíš padá podruhé

K. Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme ti,

L. neboť svým křížem jsi vykoupil svět.
Pane, už nemůžeš dále. Znovu jsi na zemi v prachu, tentokrát tě poráží nejenom váha kříže, ale drtí tě i únava. Pane, mé hříchy jsou strašným uspávacím prostředkem pro moje svědomí. Zvykám si velmi rychle na zlo a nevidím své bližní na mé cestě.
Prosím, tě, ušetři mě zvyku, který uspává.

K. Smiluj se nad námi, Ježíši.

L. Smiluj se nad námi.

8. Ježíš napomíná jeruzalémské ženy

K. Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme ti,

L. neboť svým křížem jsi vykoupil svět.
Pláčou, naříkají, ony jsou bezmocné. Nemohou zasáhnout, tak jenom pláčou. Pane, umím mít soucit s tvými bolestmi a s bolestmi světa. Raději naříkám nad hříchy jiných, to je lehčí.
Dej mi, prosím tě, poznat a pochopit, že já jsem hříšník.

K. Smiluj se nad námi, Ježíši.

L. Smiluj se nad námi.

9. Ježíš padá potřetí

K. Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme ti,

L. neboť svým křížem jsi vykoupil svět.
Vojáci ho tlučou, ani se už nehýbá. Je nutné se zvednout a jít dál. Pane, ty jsi padl potřetí, ale až na vrcholku Kalvárie. Znovu na každém kroku upadám. Ztrácím-li odvahu, Pane, jsem ztracen. Když zápasím, jsem zachráněn, protože ty jsi také padl potřetí, ale na vrcholu hory.
K. Smiluj se nad námi, Ježíši.

L. Smiluj se nad námi.

1O. Ježíš zbaven šatů

K. Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme ti,

L. neboť svým křížem jsi vykoupil svět.
Neměl jsi už nic víc, než svoje šaty. Ale i ty jsou zbytečné. Jediná věc je potřebná, Pane, tvůj kříž!
Pane, já se musím zbavit všech svátečních šatů, které mi překážejí v životě a skrývají všecko, co není podle tvé vůle.
K. Smiluj se nad námi, Ježíši.

L. Smiluj se nad námi.

11. Ježíš přibit na kříž

K. Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme ti,

L. neboť svým křížem jsi vykoupil svět.
Jak jsi velký Pane, tak se pokládáš na kříž. Celý jsi ho naplnil. A abys byl jistější ve spojení s ním, dovoluješ lidem, aby tě na něj dokonale přibili.
Já nemám právo vybírat si dřevo svého kříže. Kříž je už připraven, přesně na moji míru a ty mi ho nabízíš každý den.
K. Smiluj se nad námi, Ježíši.

L. Smiluj se nad námi.

12. Ježíš umírá na kříži

K. Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme ti,

L. neboť svým křížem jsi vykoupil svět.
Tady jsi, nehybný na svém kříži, Pane, sám mezi nebem a zemí, v kruté tmě. Hořící láskou jsi pozvedl svůj život za hříchy celého světa až na okraj svých rtů a v jediném výkřiku odevzdal všechno: "Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha!"
Pane, pomoz mi zemřít pro tebe, pomoz mi zemřít pro bližní.
K. Smiluj se nad námi, Ježíši.

L. Smiluj se nad námi.

13. Ježíš položen do klína své matky

K. Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme ti,

L. neboť svým křížem jsi vykoupil svět.
Tvoje dílo je dokončeno, a v tvé tiché a klidné tváři je jakoby záblesk spokojeného úsměvu. Způsobil jsi své matce hodně bolestí, ale ona je na tebe hrdá.
Svatá Maria, Matko Boží, pros za mne. Dopřej mi milosti pro zásluhy svého Syna, abych nikdy neusnul bez odpuštění našeho Otce.
K. Smiluj se nad námi, Ježíši.

L. Smiluj se nad námi.

14. Ježíš položen do hrobu

K. Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme ti,

L. neboť svým křížem jsi vykoupil svět.
Už je pohřben a kámen je přivalen. Rodina pláče, přátelé jsou opuštěni. Tentokrát už opravdu všechno skončilo. Pane, ještě není konec. Já ještě kráčím a mám svůj úkol a moji bližní také. Rozdělujeme si mezi sebou to, co jsi ty přijal za úkol posvětit. To je moje naděje. I když je cesta
těžká, já vím, že na jejím konci čekáš na mě ty ve své slávě.
K. Smiluj se nad námi, Ježíši.

L. Smiluj se nad námi.

Závěrečná modlitba:
Pane, pomoz mi kráčet věrně po tvých cestách, pevně na mém místě uprostřed zástupu lidí. Pomoz mi hlavně, abych tě viděl a abych ti pomáhal ve všech svých bratřích na své pozemské pouti.

Každý pátek je den pokání, neboť toho dne za nás umřel náš Spasitel. Kajícími skutky se připojujeme aspoň nepatrně k jeho oběti a tak se vděčně hlásíme k jeho kříži. 

Páteční půst od masa patří už dlouho mezi církevní přikázání.

 Jeho zachovávání je nyní velmi ztíženo složitostí dnešního života. Proto tuto povinnost pozměňujeme tak, že věřící buď mohou dále zachovávat půst od masa, anebo si uložit nějaký projev pokání podle vlastní volby, buď půst nebo skutek zbožnosti nebo skutek lásky. 

Půst: odepřít si masitý pokrm, alkoholický nápoj, kouření, sladkosti, zábavné pořady v televizi a podobně. 
Skutek zbožnosti: účast na mši svaté, četba Písma, křížová cesta, modlitba sv. růžence, studium křesťanské nauky, meditace a podobně.
Skutek lásky: návštěva nemocných a péče o ně, pomoc bližním, konkrétní služba občanskému nebo církevnímu společenství a podobně. 

Na počátku a v závěru postní doby, to je na Popeleční středu a na Velký pátek, je nařízen půst zdrženlivosti od masitých pokrmů a zároveň půst újmy. Při postu újmy je dovoleno najíst se jen jednou za den dosyta. Tento spojený půst zdrženlivosti a újmy je závazný pro katolíky od dokončeného 18. do dokončeného 59. roku života. Mladistvým mezi 14. a 18. rokem a po dovršení 59. roku se v těchto dnech ukládá pouze půst zdrženlivosti od masitých pokrmů. Nemoc, těžká tělesná práce nebo jiný podobně vážný důvod od povinnosti újmy osvobozují. V tyto dva dny se sjednocují katolíci všech zemí společným vyjádřením ducha pokání a dosvědčují tak své spojení s Pánem (Poenitemini III). 
 

Vybízíme ty, kdo mají dostatečné příjmy, aby zvláště v době postní jako výraz ochoty napravovat hříchy vlastní i cizí - přispívali na dobré účely, například na zmírnění bídy ve světě, podporu potřebných, opravu kostelů, potřeby duchovní správy atd.

Každý katolík, který se dopustil smrtelného hříchu, je přísně zavázán vyzpovídat se svátostně aspoň jednou za rok. Stejně jako povinnost přijímat Tělo Páně, i tento závazek je možné splnit v kterémkoliv kostele a kdykoli během roku avšak nejvhodnější je k tomu doba postní a velikonoční. 

Důtklivě však vybízíme každého, aby po těžkém pádu nemeškal a obnovil své přátelství s Bohem ihned dokonalou lítostí a co nejdříve svátostí pokání.  

Splněním nařízení alespoň jednou za rok svátostně se vyzpovídat a přijmout Nejsvětější Svátost se sice vyhoví zákonu, ale nejvyšší zákon je láska. Kdo chce skutečně růst ve své věrnosti ke Kristu, přijímá tyto svátosti častěji. 

Všechny vnější projevy pokání ať vycházejí z upřímného srdce!

Tento postní řád nabývá platnosti dnem vyhlášení, to je od první neděle postní, dne 3. března 1974.  Vaši ordináři.

Tento postní řád, jenž je stále platný, doplňujeme Rozhodnutím ČBK o pateru přikázáních, zasvěcených svátcích a postech ze dne 4. 7. 2000.

Patero církevních přikázání
O nedělích a zasvěcených svátcích se účastnit mše svaté a zachovat pracovní klid.
Vyzpovídat se ze svých hříchů aspoň jednou za rok.
Přijmout Svátost oltářní aspoň ve velikonoční době.
Zdržovat se od požívání masa a zachovávat půst újmy ve stanovené dny.
Přispívat Církvi na její potřeby.

Zasvěcené svátky
Všechny neděle
Slavnost Narození Páně
Slavnost Matky Boží Panny Marie

Církev doporučuje stejně slavit také:
Zjevení Páně
Nanebevstoupení Páně
Těla a Krve Páně
Neposkvrněné početí Panny Marie
Nanebevzetí Panny Marie
svatého Josefa
svatých Petra a Pavla
svatých Cyrila a Metoděje
svatého Václava
Všech svatých

Posty
Popeleční středa a Velký pátek jsou dny přísného postu:
Zdrženlivost od masa i újma v jídle. 
(zdrženlivost od masa zavazuje od 14 let, újma v jídle od 18 do 60 let)

Každý pátek, pokud na něj nepřipadne církevní slavnost, je dnem pokání.
Formou pokání je půst od masa nebo jiný kající skutek nebo modlitba.

Svátek Křtu Páně

V neděli 9. 1. 2022 si připomeneme událost, při které byl Ježíš Kristus pokřtěn v řece Jordánu svatým Janem Křtitelem. Tímto svátkem končí Vánoční období a začne liturgická doba mezidobí.

Slova svatého evangelia podle Lukáše.
   Lid byl plný očekávání a všichni uvažovali o tom, zdali Jan není Mesiášem. Jan jim všem na to říkal: „Já vás křtím vodou. Přichází však mocnější než já; jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek u opánků. On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm.“
   Když se všechen lid dával pokřtít a když byl pokřtěn i Ježíš a modlil se, otevřelo se nebe, Duch svatý sestoupil na něj v tělesné podobě jako holubice a z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení.“

Východní liturgie zařadila tento svátek k příchodu mudrců i k zázraku v Káně (Jan 2,1-11), kde je řečeno, že „Ježíš zjevil svou slávu, a jeho učedníci v něho uvěřili“.  Křest Páně neslavíme kvůli „události křtu“, ale kvůli zjevení Kristovy osoby, zjevení započatém o Vánocích.

Dobrovolné služby v kostele

Služba ministranta

Latinské slovo "ministrare" , což znamená dávat se do služby Pánu Ježíši a i druhým lidem. A to není vždy lehké.

Jednou ze služeb je pomoc knězi při udílení některých svátostí, zejména svátosti křtu, eucharistie a asistence při obřadech. 

Lektoři

Lektor je v církvi vnímán jako ten, kdo při bohoslužbách předčítá  Boží slovo. Správně předat poselství, ukryté v Božím slově, to není jenom otázkou správného přednesu. Služba lektora vyžaduje, aby on sám čtenému slovu rozuměl, respektoval ho a druhým lidem na svém životě zřetelně ukazoval, jak je slovo Boží účinné.

Akolyté

Akolyta je ten, kdo obdržel ustanovení (nikoli svěcení). Má za úkol starat se o službu u oltáře, pomáhat knězi a jáhnovi v liturgické činnosti, zvláště při mši svaté, podávat svaté přijímání v kostele a přinášet je nemocným, ale také připravovat ke svátostem a šířit úctu k Eucharistii.

Varhaníci

Zajišťují doprovod liturgických zpěvů při bohoslužbách.

Kostelníci

K práci kostelníka patří především příprava liturgie - oltáře, oltářního prostoru a dalších věcí potřebných k bohoslužbě. Dále se stará o osvětlení, ozvučení a větrání kostela, a to jak při bohoslužbách, tak i při jiných příležitostech (koncerty, přednášky, různá setkání).

Výzdoba

Výzdoba kostela je vytvářena podle toho, v jakém období církevního roku se právě nacházíme. V adventní době tvoří výzdobu pouze adventní věnec, v době postní není květinová výzdoba žádná. Aranžování květin v kostele se provádí pravidelně každý týden.  Tato úspěšná a dobrá spolupráce se datuje od doby posvěcení kostela.

Úklid a údržba

Úklid v kostele zajišťují ženy. Služba je dobrovolná, pomoci může kdokoli, každá ochotná ruka je vítána.