Lk 15, 1-10 (Podobenství o ztracené ovci a ztraceném penězi)

             Obě podobenství jsou tak jasná a názorná, že sotva k nim lze něco dodávat. Že je neuvěřitelně velká radost nad navráceným hříšníkem a  Bůh je nejen tím, kdo se raduje, ale i tím, kdo hříšníka hledá a "přivede" ho zpátky, to lze z obou podobenství vyčíst velmi snadno. Otázkou je, zda tomu posluchač opravdu uvěří a zda na základě toho ve svém životě opravdu jedná.

Všimněme si ale úvodních dvou vět  evangelia: 

Do Ježíšovy blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali: „Přijímá hříšníky a jí s nimi!“

 Kvůli těmto dvěma větám jsou vlastně vyprávěny tyto tři podobenství. Lukáš tyto věty neopakuje jen jako historickou událost, ale  jako výzvu svým posluchačům a tedy dnes i nám.

Ježíšovi učedníci i ti, kteří přijali Kristovo učení jsou vázáni  následovat příklad svého Pána a Mistra,  jsou také vázáni přímo pokračovat v jeho díle.

Máme tedy dnes "přijímat hříšníky a ty, kteří nectí Boží Zákon, máme s nimi dokonce jíst u jednoho stolu?“ Evangelium poukazuje nejen na společné posezení u stolu, ale máme jako křesťané vstupovat do užšího společenství s hříšníky.

 Jak to dělat? Odpověď není zcela jednoduchá. Víme, že dost záleží na tom, s kým se člověk stýká. Pokud má "špatné kamarády a lidi jiného názoru", působí to na něho zpravidla špatně a je nebezpečí, že mezi nimi uvízne a přizpůsobí se jim.

 Toho jsou si křesťané mnohdy vědomi a věc řeší buď tak, že se snaží stýkat se jen s lidmi "hodnými, věřícími a jak říkáme- našimi", nebo tak, že se raději moc nestýkají s nikým.

Je to sice "politika" velice účinná, ale není v Ježíšově duchu.

 Můžeme právem namítnout, že my nejsme Ježíš, že si tedy nemůžeme dovolit to, co si mohl dovolit on. Je to pravda. On byl plný Boha v nejvyšší možné míře, když byl Božím synem. On se tedy nemohl stát s hříšníky hříšníkem, naopak, on mohl hříšníkům přiblížit Boží skutečnost v nejplnější míře. Proto ho zřejmě i hříšníci hledali.

Z toho ovšem už vysvítá správné řešení pro nás. Máme přijímat hříšníky a jíst s nimi, ale abychom si to mohli dovolit a aby to těm hříšníkům bylo k dobrému, musíme být co nejvíce plní Boha, jeho Ducha a nejen své lidskosti.

 Řešení není tedy v tom, stranit se Boha, abych neodrazoval hříšníky, ale v tom, být Boha plný. A do jaké míry se to v nás bude uskutečňovat, do té míry budeme nejen schopni (ale také povinni!) přijímat hříšníky do svého blízkého společenství.

 Jak bude toto "přijímání hříšníků" vypadat, to jistě určí konkrétní životní okolnosti každého z nás. Společné je to, že toto přijímání hříšníků bude stát na vědomí, že Bůh je hledá ne, že my na nich pácháme dobré skutky v náš vlastní prospěch. Ovšem nikdy nás to neopravňuje ke ztrátě respektu vůči osobnosti a svobodě druhých. Přijímat hříšníky není totéž, co násilně je převychovávat.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Člověk má co dělat, aby se odpoutal od hříchu a nedal se strhnout špatnými příležitostmi. A tady se mu najednou ještě radí, aby bral hříšníky do svého společenství! Není to nebezpečné? Ano je! Ale kde mají poznat hříšníci Boží dobrotu, Boží nabídku společenství, ne-li u těch, kdo z této dobroty a v tomto společenství žijí, kteří v tomto kostele naslouchají řádkům Evangelia a přijímají Krista.

             To, že nás Bůh hledá, chápe dost málo věřících. Mnozí máme tendenci stále prosit a dožadovat se toho, aby si nás Bůh všiml a jsou z neúspěch rozčarováni.. Snad je to taky tím, že si mnozí Boha spojují se svým pozemským otcem, jehož lásku, náklonnost a hlavně odpuštění si museli (případně třeba vůbec nemohli!) zasloužit a získat. Ale jen do té míry, do jaké pochopíme, že Bůh sám nás hledá a zve  do svého společenství.S Ježíšem budeme jistě schopni zaujmout podobný postoj vůči hříšníkům, vůči "vyřazeným" dnešní doby.

 Ježíšem kladený požadavek lásky k bližnímu není vlastně k uskutečnění moc lehký, ale víme, že je cestou, která vede k cíli.

Vladimír Pavlas

Jeden z farníku při přátelském rozhovoru mi položil otázku, zda naše rodina chodí do kostela, že nás dlouho neviděl a nedělní bohoslužby jsou bez varhanního doprovodu. Odpověděl jsem, že o této situaci ve Štokách vím. Byly doby, kdy jsem objížděl čtyři farnosti (Štoky, Svatý Kříž, Šlapanov a večerní bohoslužby v Polné).

Ve Štokách jsem se do nedávna střídal s ostatními varhaníky a přislíbil jsem svoji účast jednou do měsíce. Postupem času však nastaly situace, kdy jsem byl žádán k varhannímu doprovodu na každou neděli. To však pro naši rodinu neni možné, jsme sice na mši svaté, ale pro naše děti zde neni v kostele žádné společenství rodin, které děti vyžadují a jsou i tímto společenstvím formovány. Z těchto důvodů volíme nedělní společenství, které též tvoří rodiny. Mnozí farníci to nepochopí, protože děti nemají nebo vlastní děti nikdy do farního společenství nezapojovali.

Dříve se v této farnosti vyučovalo náboženství, kde určité společenství děti prožívaly a byly prostřednictvím kostela i zapojovány do liturgie ve farnosti.

Dalším důvodem proč nesedím za varhanami je přijetí akolytátu a lektorátu, kdy při bohoslužbách je mé místo u oltáře. Pravdou je, že po mnohém úsilí a nabídkách nevyšlo biskupství vstříc, abych byl zaměstnán jako pastorační asistent a bylo plně využilo mé poslání ve farnosti a církvi. Pokud jsem požádán místním duchovním k zástupu, vždy jsem rád vyhověl a pokud jsem u oltáře, nemohu sedět za varhanami.

Zaměřil jsem se proto na potřeby farnosti tam, kde jsou potřebné, nabízím posezení nad biblí a sektání každý den po 18. hodině ve svém bydlišti. Vytvářím nabídky a podávám informace pro tyto zájemce. Jako náhradu za svoji osobu jsem požádal Lidušku Výbornou, která minimálně jednou do měsíce ve Šokach na varhany doprovází. Je tedy otázkou farní rady a společenství zda varhaníka seženou nebo budou tiché mše.

Je mi to opravdu líto, ale jako varhaník nemohu poskytnout nějakou pomoc.

Vladimír Pavlas