Jeden z farníku při přátelském rozhovoru mi položil otázku, zda naše rodina chodí do kostela, že nás dlouho neviděl a nedělní bohoslužby jsou bez varhanního doprovodu. Odpověděl jsem, že o této situaci ve Štokách vím. Byly doby, kdy jsem objížděl čtyři farnosti (Štoky, Svatý Kříž, Šlapanov a večerní bohoslužby v Polné).

Ve Štokách jsem se do nedávna střídal s ostatními varhaníky a přislíbil jsem svoji účast jednou do měsíce. Postupem času však nastaly situace, kdy jsem byl žádán k varhannímu doprovodu na každou neděli. To však pro naši rodinu neni možné, jsme sice na mši svaté, ale pro naše děti zde neni v kostele žádné společenství rodin, které děti vyžadují a jsou i tímto společenstvím formovány. Z těchto důvodů volíme nedělní společenství, které též tvoří rodiny. Mnozí farníci to nepochopí, protože děti nemají nebo vlastní děti nikdy do farního společenství nezapojovali.

Dříve se v této farnosti vyučovalo náboženství, kde určité společenství děti prožívaly a byly prostřednictvím kostela i zapojovány do liturgie ve farnosti.

Dalším důvodem proč nesedím za varhanami je přijetí akolytátu a lektorátu, kdy při bohoslužbách je mé místo u oltáře. Pravdou je, že po mnohém úsilí a nabídkách nevyšlo biskupství vstříc, abych byl zaměstnán jako pastorační asistent a bylo plně využilo mé poslání ve farnosti a církvi. Pokud jsem požádán místním duchovním k zástupu, vždy jsem rád vyhověl a pokud jsem u oltáře, nemohu sedět za varhanami.

Zaměřil jsem se proto na potřeby farnosti tam, kde jsou potřebné, nabízím posezení nad biblí a sektání každý den po 18. hodině ve svém bydlišti. Vytvářím nabídky a podávám informace pro tyto zájemce. Jako náhradu za svoji osobu jsem požádal Lidušku Výbornou, která minimálně jednou do měsíce ve Šokach na varhany doprovází. Je tedy otázkou farní rady a společenství zda varhaníka seženou nebo budou tiché mše.

Je mi to opravdu líto, ale jako varhaník nemohu poskytnout nějakou pomoc.

Vladimír Pavlas

Na internetových stránkách " /zprávy.idnes.cz/církev/" z 15. listopadu píšou článek o rozprodávání kostelů a far v Česku.

Generální vikář královehradecké diecéze informuje o prodeji 150 far v této diecézi. Fary se prodávají za tržní ceny, kostely se převádějí zadarmo obcím nebo občanským sdružením. Plzeňská diecéze předala zájemcům během posledních pěti let přes 70 kostelů a kaplí. Koupit takovou nemovitost neni jednoduché, diecéze si hlídají, aby se z kostela nestala například diskotéka a z fary sexshop. Dále se píše, že kostel a fara jsou majetkem farností. Prodej zařizuje biskupství, určité peníze zůstávají v konkrétní farnosti, nebo se využijí na jiné účely v rámci diecéze. Katolická církev dle údajů vlastní 7 133 kostelů a kaplí. Prodej je zdůvodňován nedostatkem věřících a peněz na opravy a údržbu.

O čem se nepíše:

budu si všímat především královehradecké dieceze. Zde po revoluci byla většina budov a kostelů v ucházejícím stavu. K devastaci těchto budov došlo úbytkem duchovenstva, tedy správců farností. Biskupství nezajistilo obsazení těchto far nájemníky nebo laickými správci farností. Tím také upadl duchovní život v těchto farnostech nedostatečnou správou, ubyli i věřící, kteří podporovali finančně opravy a také je zajišťovali. Tento problém se vleče i dále a biskupství brzy zjistí, že tyto farnosti jsou prázdné.

Věřící ztrácí důvěru ke svým nadřízeným, biskupství, protože prodej s nimi nikdo z biskupství neprojednal a dodnes neví kde je finanční obnos za prodej. Pokud žádají nějaké peníze na opravu kostela, od biskupství žádnou podporu nedostanou. Bylo by dobré se zajímat, jak biskupství s těmito prostředky za prodej far naložilo. Pokud budu uvažovat, že 150 far prodaných po 1 milionu, je to částka 150 000 000 Kč a to si myslím, že mnohé fary mají mnohem vyšší hodnotu. Biskupství se však stále nachází v několika milionových dluzích. Je to jednání o nás a bez nás, přitom si myslím, že tyto finance mají být vloženy do farnosti, kde byly prodejem získány, protože farníci té nebo jiné farnosti i po staletí tyto budovy financovali. Tato záležitost se netýká  jen těch, kteří pravidelně navštěvují kostel, ale těch kteří do farnosti patří a nesou svůj podíl na opravách a darovaných financích.

Všichni dobře víme, že na mnohé opravy přispívá stát, pokud se jedná o historickou budovu. Hledají se prostředky z obcí a od dárců. Královehradecké biskupství založilo "Fond solidarity", z kterého může přispět na opravy. Do tohoto fondu přispívají kněží a jejich hospodyně 7% z platu a farnosti desátkem z nedělních sbírek. Dle mého soudu biskupství nemá takové lidi, kteří by dokázali sehnat a podat žádosti na opravy na patřičná místa jako jiné neziskové organizace. Pan generální vikář královehradecké diecéze Tomáš Holub na tyto otázky rád odpovídá, ale nikde nezveřejní, jak se naložílo z financemi za prodej a proč má biskupství stále dluhy.

Nedostaneme ani odpověď jak mají žít farníci v těchto farnostech, co si vůbec mají o současném vedení církve myslet, na kolik mají být opatrní něco církvi darovat.

Zbytkům farníků, kteří byli takto postiženi doporučuji, střádat si na vlastní modlitebnu bez nějakého nároku z biskupství. Duchovní službu kněze si mohou vyžádat. Kněží jsou stále placeni státním platem a biskupství je zaměstnává. Mají tedy i povinnost zajišťovat duchovní službu. Tato duchvní služba kněží je placena z peněz daňových poplatníků jako každá jiná služba, lékař, učitel... Jak se zdá biskupství nejde o pastoraci, ale postupnou likvidaci farností.

Vladimír Pavlas