Narodil se v Pardubicích v rodině přísných katolických rodičů. Než se stal knězem, vystudoval SEŠ v Pardubicích. Až později, ve zralém věku, se dozvěděl, že ho ještě jako nenarozeného maminka zasvětila Bohu na Svaté Hoře. Po dvou letech na vojně se v roce 1968 rozhodl jít na seminář do Litoměřic. Ročník osmašedesát se zapsal do historie jako tzv. Otevřený ročník – v důsledku pražského jara mohl seminář studovat kdokoliv bez kádrování. Inženýři, lékaři, profesoři, i ti, kteří do té doby studovali potají. Cesta ke kněžskému slibu nebyla ale v případě Petra Bulvy tak přímočará, jakby se mohlo zdát. Nejdříve dělal přidavače, házel lopatou a nakonec tři roky topil v kotelně Ústavu sociální péče ve Sloupu v Čechách. Bydlel na faře u svého duchovního učitele pátera Ladislava Kubíčka. V kotelně potkal také svého celoživotního kamaráda a skvělého horolezce Honzu Rybičku, který ho inspiroval svou lidskostí, klidem a nadhledem. V roce 1978 rozhodnutí přišlo a požádal o svěcení. „Do doby, než jsem se hlásil ke kněžství, o mě policejní úřady nejevily zájem, ale jakmile jsem byl zpět v Litoměřicích, už se to dovídali estébáci a skočili po mně jako vosy,“ vzpomíná Petr Bulva a pokračuje. „První výslech trval čtyři hodiny, tři na jednoho. Kardinál Tomášek, který nás připravoval na svěcení, se to dozvěděl a zavolal, že se mnou potřebuje nutně mluvit, tím mi to zkrátil. Nic ze mě nedostali,“ vzpomíná. V bytě rodičů ho potom těsně před kněžským svěcením navštívil estébák a oznámil mu, že za odmítnutou spolupráci bude následovat trest. Zůstal v Pardubicích pod dohledem kancléře Henycha, přísného faráře, který vyžadoval absolutní poslušnost. Na faře bylo odposlouchávací zařízení. Bulvovo štěstí bylo, že nepůsobil politicky, ale vždy mu šlo jen o pastoraci zejména mladých a lidí na okraji. Hrál fotbal a utíkal z fary. Po devíti měsících ho přemístili na další „převýchovu“ na faru v České Třebové, kde absolvoval dva výslechy, ten poslední stál za to. Odehrál se za tmy u lesa v autě plném policajtů. „Nejdříve spustili, vy jste děvkař, pane faráři…“ Pak mi zase nabízeli posty na poutních místech, protože tam jsou peníze. Věděli, že dělám s horolezci, tak slibovali i Teplice – Adršpach. Nic jsem neslíbil, a tím začala msta,“ popisuje Petr Bulva. Nejdříve rozšířili pomluvy, pak ho opět za trest odsunuli do Náchoda. Příběh se opakoval. Konflikty s nadřízenými – zejména s vikářem z Červeného Kostelce Josefem Měšťanem. Důvod: hrál fotbal a jezdil za mládeží do České Třebové. Nakonec není jisté, kdo se ho chtěl zbavit více, jestli estébáci,nebo ortodoxní kolegové namočení v Pacem in terris, sdružení katolických duchovních kolaborujících s komunistickým režimem.
Pater Petr Bulva si post venkovského faráře ve Větrném Jeníkově na Vysočině nevybral, v roce 1980 sem byl za trest odsunut pány z bývalého režimu. Potřebovali se zbavit nezkrotného charismatického faráře, který hrál fotbal, příliš dobře si rozuměl s mládeží a nechtěl spolupracovat.
Řídce osídlená Vysočina se zdála být nejvhodnějším místem, kam ho uklidit. Psal se rok 1980, slavnostně se otvírala dálnice D1 Praha-Bratislava, ale Petra Bulvu ve Větrném Jeníkově čekala pouze plesnivá fara. „Z trestu se stal dar,“ říká s úsměvem. Slouží zde již více jak třicet let. Od začátku si dokázal získat lidi. Opět začal hrát fotbal, trénoval mládež a založil country kapelu. Lidé se ho ptali: ty jsi farář, jak to že hraješ fotbal? V hospodě se dával do řeči s lidmi, kteří se neměli možnost o víře nikde jinde dozvědět. Bulvovo působení popisuje jeden z farníků: „Není to jenom farář, ale i kamarád, člověk, se kterým si máme co říct a můžeme si říct cokoliv. Získal si mě svým neortodoxním přístupem k víře. Fotbal hrál donedávna, kdyby mu někdo poslal míč prostředkem kostela, tak v tu ránu není farářem, ale fotbalistou a přihraje nazpět“, popisuje Libor Novák. O minulosti církve se příliš vyjadřovat nechce a raději cituje papeže Pia X. „Po hříchu je nejhorší nevědomost a strach,“ a dodává: „My kněží jsme mohli reprezentovat křesťanské hodnoty i v minulém režimu, ale ne každý měl tu odvahu.“ Po pádu komunistického režimu se začal angažovat jako dobrovolný pastor ve věznicích. Nejvíce Valdice, pak Bory, Znojmo, Kuřim, Brno. „Už odmalička jsem v sobě cítil touhu být farářem těch druhých, outsiderů. Rád jdu do kostela, rád sloužím mši, ale když jsem dělal ve vězení, tak jsem se cítil jako kapr ve vodě,“ vysvětluje Bulva. A co mu dala tato zkušenost? „Při práci s vězni jsem začal cítit kněžskou identitu. Při osobních rozhovorech jsem viděl nesmírnou bídu lidí, kteří třeba nikdy nepoznali rodiče. Všude znělo ze všech stran: já chci lásku a přijetí, a to byl hlavní důvod, proč jsem tam chodil,” popisuje a dodává: „Církev nás učí, abychom zachovávali obraz boží v člověku, vážili si každé bytosti, a to bez rozdílu.“
„Vždycky mi šlo o to, co Pavel píše v Listech: Nebýt pod zákonem, ale pod milostí. A jak řekl Ježíš: Litera zabíjí, duch oživuje. Mým krédem je volným přístupem jít k Bohu. To není tolerance k hříchu, ale volnost v náručí boží. Katolická církev někdy zapomíná na to, že Ježíš nám přinesl svobodu a mě křesťanství přivedlo k jednomu: vážit si člověka a dvou věcí v něm – důstojnosti a svobody,“ popisuje svůj vhled jeníkovský farář. Ve volném čase Petr Bulva sportuje. Běhá. Je velkým milovníkem hokejových Pardubic, přírody, hor a country. Kapela, se kterou vystupoval na zábavách,se jmenovala Stopaři. Její úroveň popisuje slovy: nebyla to žádná extraliga, ale okresní přebor. Živá muzika mu začíná chybět a uvažuje o založení nové kapely. „Jo, a nezapomeň tam napsat, že jsem byl obdivovatelem a duchovním vůdcem kapely Rangers. “Jeden z dalších farníků Jaroslav Trnka hovoří o Petrovi: „Měl jsem možnost poznat různé faráře, ale Petr je výjimečný. Ve své otevřenosti jiným zkušenostem. Obecně dobří faráři jsou ve městech, kde si to církev spíš pohlídá. Fakt, že jsme na takového narazili tady v malé vesnici, je velké štěstí. Pro mě je důležité, že v branišovském kostele najdu lidi, kteří tam jsou z vlastní vůle a že tam je Petr Bulva, který si stojí za tím, co říká.
Převzato a upraveno z časopisu pro seniory VITAL
Všechny fotografie jsou z poslední odsloužené mše svaté ze Smrčné, kterou odsloužil P. Petr Bulva za farníky. Ti se rozloučili se svým pastýřem, který každého osobně znal a byl jim bratrem po dobu 35 let. Snažil se vybudovat mosty porozumění, přátelství a lásky podle vzoru Ježíše.
Sestavil Vladimír Pavlas
—————
