Lk 14,25-33
Je křesťanství lehké nebo těžké? Mají nevěřící snazší život než křesťané, nebo ne? Na tyto otázky má samozřejmě zbožný člověk připravenou tu správnou odpověď. A jak zkušenost ukazuje, bývají dvojího druhu. Někteří lidé považují své křesťanství za jedinečnou pomoc k lepšímu a snadnějšímu životu a hlavně druhým lidem říkají, jak je to všechno lehké, když člověk věří. Jistě, mnohdy je to tak - ale je to tak vždycky?
Je tu i druhá skupina lidí, kteří říkají: my, křesťané, to máme mnohem těžší, než ostatní lidé. Musíme zachovávat přikázání, snažit se žít dobře, pomáhat druhým,nesmíme krást, ubližovat druhým, musíme chodit do kostela, vychovávat děti k pravdě a navíc se postit a modlit ... A je-li tento výklad doprovázen patřičně utrápeným obličejem, je nám zřejmé, že takovému člověku jeho křesťanství moc radosti nenadělá.
Jak to tedy je? Zkusme dát předběžně tuto odpověď: křesťanství je někdy těžké a někdy lehké, ale vždy je náročné. Náročné na pravdivost, náročné proto, poněvadž vyžaduje jednoznačná rozhodnutí. A o tom právě mluví dnešní evangelium.
Nepožaduje se v něm, aby měl člověk Ježíše rád a ostatní lidi kvůli tomu ze své lásky vyloučil.
Požaduje se v něm ale správné pořadí: je třeba mít Ježíše v každém případě na prvém místě - ne proto, že by byl Ježíš Kristus žárlivým, ale proto, poněvadž on sám tvoří vstup ke všemu dobrému. Ne nadarmo v Janově evangeliu o sobě říká: "Já jsem dveře k ovcím". A tento požadavek, mít Ježíše na prvém místě, není jen něco teoretického.
Není to věc jakéhosi seznamu, který bychom měli doma dobře uložený. Je to věc, která se týká celého našeho života: jestliže má člověk Ježíše na prvém místě, potom se život takového člověka musí odehrávat v Ježíšově stylu.
Až zde je život opravdový a není to žádná vysněná skutečnost. Patří do něj také umírání a smrt. A to všechno může člověk přijmout právě proto, poněvadž jde za Ježíšem
- právě proto, poněvadž jde za tím, kdo byl ukřižován a vstal z mrtvých
- a kdo i nám slíbil účast na svém vzkříšení.
Ten, kdo jde za Ježíšem, si tedy může dovolit v životě mnohé ztrácet, může si také dovolit realistický pohled na smrt - a nemusí před tím vším utíkat. Naopak - může vědět o tom, že ve chvíli ztrácení, "denního umírání" je Ježíši podoben a může dokonce vědět, že zcela se s ním může ztotožnit ve vlastní smrti.
Je to tvrdá řeč a raději bychom z ní unikli? Možná, ale byla by to škoda. Výzva k dobrému zvážení možností, kterou evangelium přináší, když mluví o stavbě věže a o vojenském tažení, to není výzva k vypočítavosti.
Ale je to výzva k denní realitě: když chci být křesťanem, mám si uvědomit, co všechno to obnáší. A potom toto všechno přijmout a pokusit se realizovat. Pak nebude má snaha marná a zbytečná. A jen tak se vyhnu nebezpečí, že před prvou překážkou couvnu nebo od třetí překážky odejdu zklamán a rozhořčen.
Ježíš nám totiž nenabízí ani útěchu, ani těžkosti, ani zajímavou podívanou
- nabízí nám životní cestu, kterou je nakonec on sám. A tato cesta, jakkoliv je náročná, je pro člověka schůdná. A je pro něho dobrá.
—————
