Církevní právo
POSTAVENÍ KŘESŤANŮ - KATOLÍKŮ V CÍRKVI
Křesťané jsou údy církve a jsou přirovnáváni k údům těla. V CIC nalezneme pro ně pojem christifideles. Přeložit to můžeme jako věřící v Krista, ti, kdo patří Kristu. Způsobilost k právům a povinnostem v církvi (mít práva a povinnosti v církvi) nabýváme platným křtem. Zvláštním způsobem, a to touhou, jsou do církve začleněni katechumeni (ti, kdo se připravují ke křtu). Církev věnuje katechumenům zvláštní péči tím, že je zve k životu podle evangelia, uvádí do posvátných obřadů a předem jim přiznává různá práva patřící křesťanům. Z Církve katolické nemůže být nikdo vyloučen.
Tzv. exkomunikace znamená dočasné léčebné odloučení od svátostí. Lze vystoupit dobrovolně a to veřejným prohlášením. I nepokřtěný člověk může být členem církve např. vstoupí-li do manželství s katolíkem.
Zletilosti se nabývá dovršením osmnáctého roku věku. Nezletilá osoba, která nedovršila sedm roků věku, se nazývá dítě a je podřízena moci rodičů. Dovršením čtrnáctého roku věku se může osoba nepokřtěná, která se zajímá o přijetí svátosti křtu, rozhodnout, zda přijme křest, a to v církvi jakéhokoliv obřadu.
Všichni křesťané - katolíci jsou kněžími ve smyslu všeobecného kněžství. Vedle toho existuje tzv. služebné kněžství. Rozlišujeme tedy pojmy laik - z řeckého laós což je lid a klerik - křesťan, který přijal jáhenské svěcení. Jinými slovy jsou někteří z křesťanů posvátnými služebníky - duchovní, ostatní jsou laici - ti, kteří nepřijali svátost svěcení. Všichni křesťané jsou si rovni.
Křesťané jsou povinni ve svém vnějším jednání vždy zachovávat společenství s církví, dále jsou povinni vést dle svého postavení svatý život a tak přispívat k růstu církve.
Křesťané mají právo někdy i povinnost sdělit podle svých znalostí pastýřům církve své mínění o věcech, týkajících se prospěchu církve. Mezi další práva a povinnosti křesťanů patří např. právo na bohoslužby dle svého obřadu, právo na pomoc z duchovních hodnot církve (boží slovo a svátosti), právo konat apoštolát, právo na křesťanskou výchovu, právo zvolit si životní stav, povinnost přispívat na potřeby církve, povinnost usilovat o sociální spravedlnost, povinnost nepoškozovat dobrou pověst jiného člověka ad.
Dále kodex uvádí speciálně práva a povinnosti laiků např. nárok na svobodu náboženského vyznání, právo na všeobecné uvedení do církevního učení, právo a přísná povinnost vychovávat své děti, možnost být pověřován církevními úřady, právo být na základě určitých znalostí pomocníkem duchovních pastýřů, možnost zastávat službu lektora či akolyty apod.
MAJETEK CÍRKVE
Katolická církev má vrozené právo nezávisle na světské moci nabývat, držet, spravovat a převádět majetek, aby byly dosaženy cíle jí vlastní. Vlastními cíli jsou: konání bohoslužeb, zajištění přiměřeného zaopatření duchovních a jiných služebníků, uskutečňování apoštolátu a charitativní činnost, hlavně mezi chudými. Z hlediska majetkového musíme pod pojmem církev chápat soustavu rozmanitých církevních právnických osob (společností - např. farností), z nichž se církev skládá nebo které zakládá, aby splnila své úkoly.
K majetku církve patří současné aktuální vlastnictví církevních právnických osob, ale i pohledávky z dluhů, které mají některé instituce vůči církvi. Církev může nabývat majetek všemi možnými způsoby, kterými ho mohou nabývat i jiní (např. koupě, dar, dědictví, rozhodnutí soudu atd.). Církev má vrozené právo žádat od křesťanů katolíků, co pro účely sobě vlastní potřebuje. Věřící poskytují církvi pomoc požadovanými příspěvky podle norem vydaných biskupskou konferencí. Diecézní biskup má právo po poradě s ekonomickou radou diecéze zdanit právnické osoby (farnosti) v diecézi, tj. uložit jim mírný poplatek, přiměřený jejich příjmům; může rozhodnout o odevzdání jednotlivé sbírky v kostelech na určitý účel. Darů věřících poskytnutých na určitý účel se může použít pouze k tomuto účelu. V českých a moravských diecézích není výše darů určena, biskupové žádají, aby duchovní správci ponechali výši darů na úsudku každého jednotlivého křesťana katolíka.
Správa majetku
Nejvyšší dohled nad veškerým církevním majetkem má římský biskup - papež. Jeho dohled spočívá v tom, že je nejvyšším správcem a nejvyšším rozhodčím (tím, kdo rozhoduje) vůči všemu majetku církve. Prakticky spravuje biskup majetek diecéze, farář majetek farnosti. V jednotlivých diecézích musí existovat zařízení, které shromažďuje prostředky na zaopatření duchovních v diecézi - státní podpory, výnos diecézní daně, výnos z církevních majetků. Pokud je potřebné, může se ustanovit společný fond několika diecézí, z něhož se přispívá na činnost diecézí, bohatší diecéze tak přispívají chudším.
Smlouvy a převody majetku
Na tuto oblast se vztahují předpisy světského práva (např. občanský zákoník), které jsou vloženy do práva církevního. Biskupská konference stanoví, od jaké dolní hranice je ke zcizení (koupě, prodej, darování) nutný souhlas diecézního biskupa. Nad horní hranici dává souhlas Svatý stolec. Diecézní biskup musí mít k závažným rozhodnutím majetkové povahy předchozí souhlas ekonomické rady diecéze a sboru poradců, jde např. o převody vlastnictví (prodej apod.). Zvláštní ochranu požívá církevní majetek vůči správcům církevního majetku: kromě věcí bezvýznamných nesmí být církevní majetek prodán ani jeho správcům ani příbuzným těchto správců v pokolení přímém či v boční linii do čtvrtého stupně příbuzenství. Správci mají povinnost majetek řádně spravovat a neztenčovat. K podání žalob u soudu či jiného zajištění vymáhání dluhů potřebují správci souhlas svého nadřízeného.
Zbožný odkaz
Je právní úkon, kterým se církvi odkazuje nějaký majetek. Může jít o úkon mezi živými (prodej, dar) či pro případ smrti (dědictví - sepsání závěti). Při takových úkonech je nutno striktně dbát požadavků světského práva (občanský zákoník apod.). Vykonavatelem všech odkazů je ordinář (církevní představený - např. biskup). Majetek, který byl darován pro určitý účel, nesmí být použit na účel jiný. Církev je vázána vůlí těch, kdo majetek na určitý účel poskytli.
Zbožné založení
je společnost založená za účelem plnění úkolů zbožnosti a lásky (tzv. nadace); nebo majetek, který byl dán církvi, aby z jeho výtěžků byla dlouhodobě poskytována mešní stipes na sloužení mší na určený úmysl (jde o darování na mše sloužené za duše zemřelých, dříve tzv. záduší - zádušní mše).