Je to doba přípravy. Vyznačuje se dvojím očekáváním a to připomínkou slavností narození Ježíše Krista a jeho druhého příchodu na konci časů.
Každoročním prožíváním adventu a slavením adventní liturgie církev zpřítomňuje očekávání starozákonních proroků, kteří připravovali lidstvo na příchod Mesiáše. Tím, že se věřící vžívají do atmosféry této dlouhé přípravy na první příchod Vykupitele, oživují zároveň touhu po jeho druhém příchodu na konci časů, ale rovněž do svého vlastního.
Adventní doba není časem stráveným v supermarketu , ale je to čas, který je možno brát jako výzvu pro člověka ke bdění a zamyšlení. Lidé se mohou co nejvíce přiblížit jeden k druhému, ztišit se a ztišením otevřít prostor v duši pro příchod něčeho nového – zrození nové kvality.
V biblické knize Zjevení svatého Jana říká Ježíš: "Hle, stojím u dveří a klepu. Kdo uslyší můj hlas a otevře dveře, k tomu vejdu a budu jíst - já u něho a on u mě" (Zj 3,20). Tyto dveře našeho srdce mají jen jednu kliku - zevnitř. Kristus je ani nevylomí, ani nevypáčí. Zevnitř je můžeme otevřít jenom my.
• Věnec je symbolem vítězství a královské důstojnosti.
• Bible mluví o věnci jako o projevu úcty, radosti a vítězství.
• Adventní věnec je poctou tomu, kdo je očekáván, kdo přichází jako vítěz, jako král a osvoboditel: Ježíš Kristus.
• Rozlévající se světlo z hořících svící vyjadřuje přicházejícího Krista, který rozptyluje temnotu a strach, neboť on je "Světlo světa"
(Jan 8, 12).
• Každému, kdo věrně a s láskou vyhlíží příchod Páně, bude předán věnec spravedlnosti, vítězný věnec života.
—————
Slavnost Ježíše Krista Krále je dnem římskokatolického liturgického kalendáře, který připadá na poslední, tedy 34. neděli v liturgickém mezidobí.
Tato slavnost v závěru liturgického roku poukazuje na to, že Kristus Vykupitel je Pánem dějin a času, jemuž jsou podřízeni všichni lidé a všechno stvoření. On je Alfa a Omega. Ježíš sám kategoricky potvrdil svou královskou moc před Pilátem: Na jeho otázku“Ty jsi král?“ božský Vykupitel odpověděl: „Ano, já jsem Král“ (Jan 18,37).
Království, o kterém Ježíš mluví v evangeliu, není tedy z tohoto světa, to znamená, nemá svůj původ od lidí, ale pouze od Boha. Kristus nemá na mysli království založené na moci zbraní, nýbrž na síle Pravdy a Lásky (ne náhodou říká Pilátovi, že kdyby jeho království bylo z tohoto světa, bojovalo by, aby nebyl vydán židům). Lidé do něho vstupují tím, že se v pokání připravují na víru a křest, který působí opravdové vnitřní znovuzrození.
Svým druhým příchodem Kristus obnoví všechny věci, učiní „nové nebe a novou zemi“ (Zj 21,1), setře a utěší každou slzu, navždy vyhladí hřích smrt a všechnu nespravedlnost z tváře země. V tomto království bude vysvobozeno i všechno stvoření z otroctví a porušenosti a bude mít účast na slavné svobodě Božích synů. Proto křesťané v každé době vzývají Otce, aby přišlo jeho království, a modlí se tak zvláště v době adventní, když zpívají s liturgií: „Maraná tha“, to znamená „Přijď, Pane“, aby tak vyjádřili svou horoucí touhu po parusii – druhém příchodu.
Kristova vláda se nevztahuje pouze na katolické národy nebo na ty, kteří jako znovuzrození z křestního pramene patří i podle práva k Církvi, i když je bludné názory od ní odloučily nebo je neposlušnost oddělila od lásky, ale objímá i všechny ty, kteří nemají křesťanskou víru, neboť celý lidský rod je pod mocí Ježíše Krista.
Člověk, který neuznává Kristovo království v dějinách a odmítá se podřídit pod jeho jho, které je sladké, a pod jeho břímě, které je lehké, nebude moci dojít spásy ani najít pravý pokoj, protože zůstane obětí vášní, nepřátelství a nepokojů. Jedině „Kristus je pramenem soukromého i veřejného zdraví“, říkal Pius XI. „V nikom jiném není spásy a není pod nebem jiného jména, které bylo dáno lidem a ve kterém mají být spaseni“ (Sk 4,12). Jestliže lidstvo nehledá Jeho Království a Spravedlnost, stojí tváří v tvář různým -ismům, které ponižují člověka a ďábelsky degradují lidskou důstojnost ve jménu falešného sociálního, ekonomického a kulturního pokroku.
—————
Svatá Anežka je symbolem české státnosti, ale také odpovědnosti státu vůči nemocným, starým, sociálně slabým a vyloučeným a v neposlední řadě symbolem milosrdenství. Byla to česká princezna Anežka Přemyslovna, dcera českého krále Přemysla Otakara I. a královny Konstancie Uherské. Působila jako řeholnice – abatyše kláštera Na Františku a byla také výraznou osobností politického, kulturního a společenského života. Po dlouhém úsilí ji 12. listopadu 1989 papež Jan Pavel II. svatořečil. Osobně jsem se účastnil svatořečení Anežky Přemyslovny v Římě. Její svatořečení bylo předzvěstí pádu komunismu. Nestačili jsme ani dorazit zpět do Prahy a dávné proroctví se naplnilo. Pět dní po Anežčině svatořečení, 17. listopadu 1989, byla násilně potlačena studentská demonstrace na Národní třídě, což vyústilo v pád komunistického režimu. Když se kardinál Tomášek vrátil po týdnu do Prahy, sloužil 25. listopadu v katedrále děkovnou mši k poctě sv. Anežky už ve svobodné zemi. Pád totality je přisuzován i svaté Anežce, která nám darovala svobodu bez prolévání krve a tou byla takzvaná Sametová revoluce.
Toužili jsme po svobodě a lásce. Mnohé se naplnilo:svoboda slova, svoboda vyznání, svoboda podnikání, částečné narovnání křivd na majetku. Máme dnes svobodu slova, ale nevíme co je pravdivé a co je polopravda nebo lež. V kostelích můžeme bez postihu naslouchat božímu slovu, ale nenaslouchají ti, kteří tam záměrně nejsou. Na školách se může bez postihu vyučovat náboženství, ale nikdo děti na výuku nepřihlásí. Svoboda podnikání nepřinesla blahobyt pro všechny, ale prohloubila sociální rozdíly ve společnosti – nezaměstnanost, bezdomovci, rodiny bez bydlení, stále se zhoršující zdravotní péče.
Musíme počítat s tím, že v téměř celém národě převládá ateistické smýšlení a to je nevěřit v žádného Boha a řídit se vlastními etickými a morálními zásadami, které se vzdalují od křesťanské morálky a etiky. Tento propad křesťanské morálky a etiky je již dlouhodobý, už od doby totality a zasáhl několik generací. Pokud chceme žít v opravdové demokracii, není možné ji budovat bez křesťanské morálky. A to je odpověď pro nás věřící, ateisty, biskupy a kněze na to, co nám svatá Anežka podle vlastního vzoru a chování odkázala. Je příkladem a motivací pro službu druhým.
Vladimír Pavlas
—————
1. listopadu slavíme svátek Všech svatých.
V tento den vzpomínáme na všechny svaté, i ty, kteří nebyli oficiálně svatořečení. Historii tohoto svátku najdeme už ve 4. století. Od 8. století se v Irsku a Anglii začal slavit svátek Všech svatých 1. listopadu a později se slavení svátku rozšířilo a v Římě se tak pravidelně slaví od 9. století.
2. listopadu slavíme Památku zesnulých.
Slavení tohoto svátku, zavedl benediktinský opat Odilo z Cluny v roce 998. Ve 13. Století se slavení Památky zesnulých rozšířilo v západní církvi a v roce 1915 jej papež Benedikt XIV. potvrdil pro celou církev. Je to den, kdy se církev modlí za zemřelé. Jsou pořádané četné bohoslužby, často jsou tyto bohoslužby konány přímo na hřbitovech v kaplích nebo u hlavního kříže. Kněz potom prochází s věřícími hřbitov a kropí hroby svěcenou vodou.
V těchto dnech je zvykem navštěvovat rodinné hroby a hroby příbuzných.
Přinášíme květiny a věnce a zdobíme hroby našich drahých. Zapálíme svíčku, její plamen je symbolem věčného života a naší víry, že smrtí život nekončí, ale pokračuje v jiné skutečnosti. Věříme, že naše modlitba pomáhá zemřelým, aby jim byly odpuštěné jejich hříchy a oni mohli najít cestu k Bohu.
V jedné duchovní písni zpíváme: „ Na dušičky vzpomínejme, z očistce jim pomáhejme, budou na nás vzpomínat, až my budem umírat.“
Plnomocné odpustky, to je (odpuštění trestů za hříchy) pro duše, které potřebují očištění, mohou křesťané získat v oktávu svátku "Všech svatých", tj. v prvních osmi listopadových dnech. Musí přijmout svátost smíření, eucharistie a pomodlit se na úmysl Svatého otce (Otče náš, Zdrávas Maria nebo jinou modlitbu).
Plnomocné odpustky, které lze běžně získat v dušičkovém týdnu od 1. do 8. listopadu, lze letos, stejně jako v předchozích letech (a až do roku 2026), získat také v týdnu před dušičkami, tedy od 25. do 31. října.
Památka všech zemřelých, lidově označovaná jako „Dušičky“, je vzpomínkou na zesnulé, kteří ještě nejsou dokonale připraveni ke vstupu do plného společenství s Bohem a jsou ve fázi „očišťování“. Církev, s odvoláním na některé biblické texty, nazývá toto konečné očišťování „očistcem“. Modlitba za zemřelé patří k nejstarší křesťanské tradici a vzpomínka na mrtvé je součástí každé mše.
Jak získat plnomocné odpustky?
1. listopadu odpoledne a 2. listopadu po celý den můžete při návštěvě kteréhokoliv kostela nebo kaple získat plnomocné odpustky přivlastnitelné pouze duším v očistci. Podmínky jsou:
- svátost smíření*
- svaté přijímání
- modlitba na úmysl Svatého otce
- vyloučení veškeré náklonnosti k jakémukoliv hříchu, a to i všednímu
- pomodlit se při návštěvě kostela modlitbu Páně a Vyznání víry
Od 25. října do 8. listopadu můžete získat plnomocné odpustky, přivlastnitelné jen duším v očistci, jestliže po splnění obvyklých podmínek (viz níže) navštívíte hřbitov a pomodlíte se tam třeba jen v duchu za zemřelé.
- svátost smíření*
- svaté přijímání
- modlitba na úmysl Svatého otce
- vyloučení veškeré náklonnosti k jakémukoliv hříchu, a to i všednímu
- pomodlit se při návštěvě hřbitova za zemřelé
*) Svátost smíření není nutné přijímat každý den. Stačí ji vykonat před začátkem týdne modliteb za zemřelé, v jeho průběhu, nebo až v dalších dnech po jeho skončení. Svaté přijímání a modlitba na úmysl Svatého otce jsou nutné každý den, kdy chcete plnomocný odpustek získat.
Co jsou odpustky?
O odpustcích pojednává Katechismus katolické církve v článcích 1471 - 1479 a 1498. V článku 1471 se píše, že nauka a praxe odpustků je v církvi úzce spojena s účinky svátosti pokání (zpovědi).
Odpustek znamená, že se před Bohem odpouštějí časné tresty za hříchy, jejichž vina byla zahlazena; je to odpuštění, které náležitě připravený věřící získává za určitých podmínek zásahem církve, jež jako služebnice vykoupení autoritativně rozděluje a používá pokladu zadostiučinění Krista a svatých.
Odpustek je částečný nebo plnomocný podle toho, zda částečně nebo úplně osvobozuje od časného trestu za hříchy. Odpustky mohou být přivlastněny živým nebo zesnulým.
Článek 1479 potom hovoří o přivlastnění odpustků duším v očistci: Protože zemřelí věřící, kteří se očišťují, jsou také členy téhož společenství svatých, můžeme jim pomáhat mimo jiné tím, že pro ně získáváme odpustky, aby byli zproštěni časných trestů, které si zasloužili za své hříchy.
Poděkování všem, kteří na své předky pamatují.
Vladimír Pavlas
—————
Co nás čeká po smrti?
Snad všechna světová náboženství věří v nějakou formu posmrtné existence, zatímco materialistické nauky před nás kladou perspektivu nicoty. Kolik pří se vedlo kolem nejspornější otázky lidské existence a jak málo důkazů přinesly! Knihy Raymonda Moodyho se krátce po vydání v USA staly světovými bestsellery. Autor v nich shrnul "vzpomínky" těch, kteří přežili svou klinickou smrt, a došel k pozoruhodnému zjištění - jejich prožitky při umírání byly takřka totožné a nevyvracely možnost jakési další cesty. Lze tuto zarážející shodu klást jako důkaz, že naděje věřících nejsou neopodstatněné?
Moody shromáždil materiál o stopadesáti případech, které dotazované osoby popsaly jako „vyjití mimo tělo po klinické smrti, nebo v její blízkosti“. Na základě těchto výpovědí tvrdí Moody, že jejich zážitky jsou do značné míry shodné .
Moody vybudoval na základě shod v různých výpovědích jakýsi ideální model přežití klinické smrti, který popisuje takto:Člověk umírá. Když kritická situace jeho organismu dosahuje vrcholu, slyší, jak lékař konstatuje jeho smrt. Začíná teď slyšet nepříjemný zvuk, něco na způsob pronikavého zvonění nebo hlasitého nářku, a v téže době má pocit, že se velmi rychle pohybuje dlouhým temným tunelem. Potom se náhle ocitne mimo své tělo, i když z jistého odstupu, jako kdyby byl pouhým pozorovatelem. Z toho nezvyklého bočního úhlu pozoruje oživovací pokusy lékařů a je emocionálně hluboce rozrušen.
Tři svědectví
Tak například dívka, která prožila „stav mimo tělo“ jako důsledek autohavárie, z níž si odnesla několik vážných zranění, popsala svůj prožitek takto: „Viděla jsem své vlastní tělo celé zkroucené uvnitř rozbitého auta, okolo kterého se shromáždili lidé, ale nic jsem necítila.Bylo to tak, jako by tělo náleželo úplně někomu jinému, anebo jakoby to prostě byl nějaký předmět. Věděla jsem, že to je moje tělo, ale bylo mi úplně cizí, lhostejné.“Po určité době se začíná přežívající orientovat a zvykat si na svou zvláštní situaci. Zjišťuje, že stále má jakési „tělo“, které se však svou povahou i vlastnostmi úplně liší od toho těla, které opustil. Krátce potom se přiblíží jakési jiné bytosti, aby ho přivítaly a pomáhaly mu. Postřehne nevýrazné postavy dříve zesnulých příbuzných a známých. Objeví se před ním i bytost, s kterou se před tím nikdy nesetkal, světelná bytost, vydávající ze sebe vlny sympatií a lásky a pozorovatelného tepla. Tato bytost k němu směřuje, a aniž užívá slov a otázek, vede ho k vlastnímu zhodnocení jeho života. Pomáhá mu přitom tím, že mu v bleskové retrospektivě ukazuje panoráma hlavních událostí, kterými prošel. V jistém okamžiku se umírajícímu zdá, že se blíží k jakési bariéře či hranici. Usuzuje z toho, že se musí vrátit na zem, že čas jeho smrti ještě nenadešel. Brání se tomu, vědomí dalšího života po opuštění těla ho přitahuje natolik, že nepociťuje chuť k návratu. Přeplňují ho intenzivní pocity radosti, lásky a pokoje. Avšak bez ohledu na svůj vnitřní odpor spojuje se jakýmsi neznámým způsobem znovu se svým fyzickým tělem a vrací se do života. Později se časem snaží vyprávět o těchto svých zážitcích jiným lidem, ale naráží přitom na potíže srozumitelnosti. Především nenalézá vhodná slova, která by mohla vyjádřit to, co se s ním událo. Nicméně působí tento jeho prožitek hluboce na jeho další život a na jeho vztah ke smrti a jejímu smyslu v životě.
Jedna žena popisuje své dojmy z doby, kdy byla prohlášena za mrtvou, takto: „Byl to pocit nejvyššího klidu a bezpečí, spojený s naprostým nedostatkem strachu. Nalézala jsem se v jakémsi tunelu vybudovaném jakoby ze soustředěných kruhů. Nějakou dobu po tomto mém zážitku jsem viděla v televizi program zvaný „tunel času“, v němž lidé cestovali z času do času právě takovým spirálovitým tunelem. To je asi nejblíže tomu, co jsem tenkrát pociťovala.“
A ještě jedno svědectví: „Uslyšel jsem hlas - ne tak, jak se slyší lidský hlas, ale jakoby za smyslovými vjemy, oznamující mi, co mám dělat, a nepociťoval jsem už strach z návratu do svého fyzického těla.“Ke knížce napsala předmluvu zmíněná Dr. Kübler-Rossová. Píše v ní: „Třebaže Dr. Moody netvrdí, že zkoumá sám jev smrti, vyplývá z jeho výzkumů, že umírající si zachovává vědomí prostředí, i když už byla konstatována jeho klinická smrt. To souhlasí s mými nálezy, v nichž jsem se opírala o výpovědi pacientů uznaných za mrtvé a vrácených k životu často k údivu kvalifikovaných vynikajících lékařů. Soudím, že naše společnost je v současné době v přechodné etapě. Musíme mít odvahu otevřít dveře novým výzkumům, odvahu přiznat si,že naše současné nástroje jsou v této oblasti nedostačující. Podle mého názoru otevře tato kniha mnoho takových dveří lidem s širokými obzory, bude pro ně zřídlem odvahy a způsobí, že náležitě ocení novou doménu vědeckého bádání.
Podoba mezi jednotlivými líčeními je opravdu tak velká, že z nich lze vybrat asi patnáct samostatných prvků, které se opakují ve všech případech, se kterými jsem se setkal. Člověk umírá v okamžiku, kdy dosahuje nejvyšší tělesné tísně, slyší, jak lékař prohlašuje, že zemřel. Nato slyší nepříjemný hluk, hlasité zvonění nebo bzučení, a současně cítí, že se velmi rychle pohybuje nějakým dlouhým temným tunelem. Pak je najednou mimo své fyzické tělo, ale stále ještě v jeho bezprostřední blízkosti a vidí se odděleně od sebe jako divák. Dívá se na oživovací pokusy z tohoto vyhlídkového bodu a je ve stavu emocionálního vzrušení. Po chvíli se vzpamatuje a poněkud se přizpůsobí svému zvláštnímu stavu. Pozoruje, že má stále ještě jakési tělo, i když značně odlišné povahy a nadané velmi rozdílnými schopnostmi než mělo tělo, které opustil. Pak se začnou dít další věci. Přicházejí jiní, aby jej přivítali a pomohli mu. Vidí duše dříve zemřelých příbuzných a přátel a objevuje se před ním jakýsi vřelý a milující duch - něco co dosud nepoznal - jakoby bytost světla. Tato bytost mu beze slov položí otázku, která ho přiměje ohodnotit jeho život, přičemž mu pomůže panoramatickou projekcí důležitějších událostí z jeho života. V určité chvíli má zemřelý pocit, že se přibližuje k nějaké bariéře nebo hranici, ale shledává, že se musí vrátit zpět, že jeho čas dosud nenadešel. Tomu se brání, protože teď už je tak zaujat svými novými zážitky, že se nechce vrátit. Je přemožen intenzivními pocity radosti, lásky a míru. Ale přesto se zase nějak sjednotí se svým fyzickým tělem a žije dál. Později se snaží o tom mluvit s jinými lidmi, ale narazí na potíže. Jednak nemůže nalézt slova, která by dokázala vystihnout jeho nadpozemské zážitky. Nebo se setkává s nepochopením a tak se už dál nepokouší. Přesto však to, co zažil, hluboce ovlivní jeho další život, především jeho názor na smrt a její vztah k životu.“
z pramenů www stránek sestavil
Vladimír Pavlas
—————
Krásně je to vidět v Bibli. Biblický svět nám ukazuje jedinečné dějiny, kdy Bůh lidi oslovuje, trestá, pomáhá v nebezpečí, zkrátka komunikuje. Člověk Bohu odpovídá právě aktem víry. Vírou vyjadřuje svoji věrnost Bohu. Když říkáme, že věříme, odevzdáváme se Bohu a toto odevzdání se je hlubší než naše názory a přesvědčení. Víra se týká nejen našeho vědomí, ale také nevědomí, které je centrem hlubšího jádra, „našeho srdce“ .
Nelze tvrdit, že kdo je věřící je automaticky dobrým a spravedlivým i naopak. Důležité je mít pro Boha otevřené své nitro. Do víry vkládáme sami sebe a máme k Bohu vztah. S Bohem pěstujeme vztah lásky, a díky víře je pro nás všechno osvětleno. Kdo uvěří v dospělosti cítí jakoby naráz prohlédnul, konečně vidí. Náboženský vztah se rodí z vděčnosti a také z údivu. Díky zbožnosti bereme život jako dar.
Otec Halík tuto teorii vysvětluje na příkladu: Bůh je jako světlo. Člověk ho nevidí přímo, ale je pro něho strašně důležité aby viděl, poznával, cítil. Pokud světlo zmizí, nastane tma a člověk se přestává orientovat. Člověk jako bytost má s věcmi okolo sebe společné pouze to, že existuje. Ale jinak se ve všem liší. Za největší rozdíl lze pokládat skutečnost lidského vědění o svém bytí. Člověk má též jistotu, že Bůh bude s ním v každé situaci. K tomu je potřeba Boha do svého života pozvat a nebát se vložit vše do jeho rukou..
Byl učedníkem Voltaira a jiných ateistů 18.století. Během francouzské revoluce se ve věku 55 let dostal jako podezřelý do vězení. Nadarmo hledal útěchu ve filosofii, kterou až do té doby tak vehementně zastával. Shledal ji prázdnou a nakonec odpuzující a upadl do hluboké deprese. Jeden ze spoluvězňů jej viděl v tomto stavu a nabídl mu svou Bibli. Laharpe se z počátku zdráhal, ale nakonec knihu otevřel, aby se na chvíli rozptýlil. Hned první řádek ho zaujal. Důstojnost Boží řeči jej udivila. Čím déle četl, tím více se divil. S úžasem zvolal: "Jak je to možné? Vždyť já tuto knihu vůbec neznám! Obsahuje odpovědi na všechny moje otázky. Nikdy by lidský duch nemohl něco takového vymyslet, anebo se takto vyjadřovat. Tato Kniha nemůže být nic jiného než Boží slovo."
Vězení opouštěl jako křesťan. Boží slovo způsobilo, že se z duchovního učedníka Voltairova se stal učedník Ježíše Krista. Mnoho lidí 18.století, kteří se otevřeli osvícenectví, obdrželi prázdné srdce a dostali se vnitřně z rovnováhy. Většina lidí našeho století na tom není lépe. Je jen jeden prostředek k uzdravení. Vrátit se. Ne k nějakému náboženství, ale k našemu Stvořiteli.
Čerpáno z publikovaných článků, sestavil a upravil Vladimír Pavlas
—————
Setkáváme se s pojmem „ svěcení“.
Svěcení je slavnostní vyčlenění někoho nebo něčeho k liturgické službě nebo k bohoslužebnému účelu. Posvěcený kostel nebo kaple nemůže být k jiným účelům použita a v případě prodeje musí být odsvěcena.
Občané Štoků oslavují již tradičně posvěcení kostela, tzv. „posvícení“ v měsíci řijnu na svátek sv. Havla.
Kdy byl kostel skutečně posvěcen se neví, ale první svěcení proběhlo po jeho výstavbě v roce 1347 . Další zaznamenané svěcení kostela je v roce 1626, kdy byl kostel navrácen katolické církvi a opět osazen katolickým knězem.
Novým posvěcením kostela ve Štokách se nemění datum tradičního posvícení, které se již tradičně slaví na svátek sv. Havla 16. října. Bohoslužby se vždy překládají na neděli.
1970 - Omítnutí celého kostela, obílení. Jednalo se o rozsáhlou opravu, na které se podílela celá farní obec.
Sbírku na opravy vybíral od jednotlivých rodin v celé farnosti pan Jaroslav Benák (malíř a loutkař) a pan Joksch (kostelník). Sbírka činila 80 000 Kčs.
Omítání kostela:
prováděl zedník pan Hondl a dva přidavači, omítání se též účastnila Okrouhlička a Kochánov.
Pomocných prací, otloukání omítek: pan Bouda, Walter Joksch, Ervin Joksch, Josef Joksch, školník pan Novák, bratři Pavlasovi, Václav Prokš, Petr Bošacký, Petr Mikelfeit, Jan Kučírek, Jaroslav Drápal,Václav Drápal, František Kotrba, Jaroslav Brabenec, Stanislav Mach, dále Marie Kotrbová, Vlasta a Eva Brabencová, slečna Nováková. (za P. Vojtěcha Martina)
1971 - Po dohodě s MNV a za pomoci tajemníka Miroslava Brabence byl obnoven park kolem kostela a vybudovány asfaltové chodníky. Téhož roku byla omítnuta fara a vyměněny okna na faře. (za působení kněze Vojtěcha Martina)
1986 - Kostelní věž s cibulovou kopulí byla pokryta měděným plechem, opravu provedl místní klempíř pan Krejčí. Na faře zbudována koupelna a sociální zařízení. (za P. Josefa Jakubce)
Na faře v čp. 33 byla instalována kanalizace a opraveny místnosti v přízemí, což bylo obojí hrazeno z darů farníků celé kolatury a zdarma provedeno řemeslníky z Poličky a Dolních Bojanovic.
1989 -1990 Byla odstraněna stará krytina kostelní střechy a nahrazena alukrytem v červené barvě. Střecha, opravy krovů a oplechování sanktusové věže měděným plechem. (za P. Josefa Pikarta a P. Josefa Kuře)
1993 - Kostel byl nově vymalován, zaveden plyn. Byly odstraněny oba boční oltáře a zpovědnice. Při malování kostela a sakristie byly nalezeny fresky. Barokní oltáře byly odvezeny k restaurování, do prostoru kostela se však nevrátily. ( za P. Kapistrána Obdržálka) .
2004?- Byla prodána farní budova Biskupstvím Hradec Králové.
Výměna lavic a dveří kostela, elektronické zabezpečení památky.
2005 - Nainstalováno automatické zvonění- za peněžní dar Obecního úřadu Štoky.
2010- Parkové úpravy, oprava schodů proti bývalé faře, nátěr oken a dveří, nové schody k hlavnímu oltáři, výmalba kostela místním malířem panem Kubátem, opraveny omítky před malováním. Byly natřeny všechny přístřešky a věžní okenice.
(V tomto roce byly dvakrát v krátké době ukradeny okapové svody, první krádež 8 000 Kč, druhá do 20 000Kč).
Opravola se fasáda kostela. Zvětralá omítka byla nahrazena novou, západní část kostela byla znovu obílena. Byla provedena i úprava liturgického prostoru a položení koberce přes celé kněžiště (koberec si hradili návštěvníci kostela sami 12 000Kč). Na fasádu kostela přispěla obec částkou 50 000 Kč. Výmalbu kostela 15 000Kč uhradil dárce z Kochánova.
Koncem roku bylo opraveno automatické zvonění - výměna spáleného lineárního motoru. Oprava byla prováděna firmou - oprava mohla stát 10 000 Kč.
Neni známo zda přispělo požadovanou částkou Ministerstvo kultury. Biskupství Královehradecké nepřispělo na opravy ani z peněz za prodej fary. ( za P. Jakuba Meda)
2011- Začátkem června bylo dokončeno obílení kostela- zbývající části a to firmou Montef z Jihlavy. Na fasádu kostela přispěla obec částkou 50 000 Kč. Kraj Vysočina a farníci. Biskupství Královehradecké se na financování oprav nepodílelo. ( za P. Jakuba Meda)
2017 - 2018 Začátek restaurování varhan kostela sv. Jakuba Staršího ve Štokách. Celková částka, potřebná ke kompletnímu restaurování činí 906 200,00 Kč.
Na financování se podílel Kraj Vysočina, MKČR, Městys Štoky a farníci. Všem patří poděkování za jejich štědrost pro obnovu nástroje, který bude sloužit další generaci.
14. 9. 2018 Slavnostní posvěcení opravených varhan. Pontifikální mši svatou celebroval o svátku Povýšení Svatého Kříže J. E. Mons. JUDr. Ing. Jan Vokál JU. D. Sídelní biskup královéhradecký
Vladimír Pavlas
—————
Sedící P. Josef Kuča. 2. na levé straně a sbor učitelů štocké školy
Kněz ve farnosti Štoky P. Josef Kuča
kněz – diecéze Hradec Králové
administrátor ve farnosti Štoky (Havlíčkobrodsko)
* 21. listopadu 1913, Čechy (farnost Domaželice, u Přerova)
† 11. června 1949
Po absolvování 5 tříd státního reálného gymnázia v Olomouci (maturitní zkoušku složil později v Třebíči) vstoupil do řádu kapucínů; při obláčce v pražském klášteru u Panny Marie Andělské 1. 8. 1930 obdržel řádové jméno Benvenutus.
Jednoduché sliby složil 2. 8. 1931 v Praze, slavné sliby 8. 12. 1934 za studií v Saint Symphorien (u Tours) ve Francii. Od roku 1935 byl v klášteře v Olomouci; kněžské svěcení přijal 4. 7. 1937 v Olomouci. Od roku 1938 působil jako představený Serafinské školy v Třebíči, od 2. 3. 1940 se stal lektorem teologie v Olomouci.
V roce 1941 přešel jako diecézní kněz do služeb královéhradecké diecéze (oficiálně inkorporován 13. 9. 1944). Od 1. 10. 1941 působil jako kaplan v Lázních Bělohrad (v letech 1942-1944 spravoval i farnosti Choteč a Mlázovice). Poté byl kaplanem a administrátorem v Petrovicích (u Nového Bydžova, listopad 1944 až červen 1945) a v Kuklenách (u Hradce Králové, červenec 1945 až duben 1948).
Konečně 1. 5. 1948 nastoupil jako administrátor interkal. ve farnosti Štoky (mezi Havlíčkovým Brodem a Jihlavou). Zemřel náhle 11. června 1949 (příčina smrti nevysvětlena, ale podle pitvy snad na otravu neznámým jedem – sdělení polenského vikáře a faráře z Borové P. Jaroslava Bartoše z 15. 6. 1949).
13. června byly ve Štokách vykonány pohřební obřady, poté byl zemřelý převezen do rodné obce Čechy a tam 14. června 1949 pohřben.
/zdroj – Biskupská konzistoř v Hradci Králové; NA Praha – fond: Řádový archiv kapucínů
16. - 20. st., inv. č. 163 – Řádová matrika; KRAUMAN, E.: Kapitoly z historie Štoků. Štoky 1997, s. 84; Schematismus duchovenstva Diecése královéhradecké na rok 1949, s. 238; informace P. Jindřicha Zdíka Charouze OPraem ze Želivu (Podle svědectví tamních usedlíků měl v 50. letech zemřít za podezřelých okolností).
Dobrý den pane Pavlas,
zasílám Vám informace ohledně P. Josefa Kuči. Je pohřben na místním hřbitově v Domaželicích v rodinném hrobě. Hrob č. 150, rodina Kučova – Mikešova. Na pomníku je napsáno P. Josef Kuča 1913 – 1949.
Snad Vám tato informace postačí.
S přáním pěkného dne
Oldřiška Suchánková
matrikářka
—————
„Neudrží se žádný stát, který porušuje základy mravnosti. Nevěřím, že se nutná reformace dá provést jen hospodářsky. Zároveň se musí provést reforma mravní a názorová. Nikdy jsem nebyl ateistou, neboť nebylo dne, abych nemyslel na Boha. Ježíš - ne Caesar, opakuji, toť smysl českých dějin i demokracie.
T. G. Masaryk
Před více než sto lety, kam proniklo křesťanství, byl u českého národa nejdůležitější vztah s Bohem. Z tohoto vztahu vyplývala etika a morálka. Všechno, co představovalo správný život, se zakládalo na výkladu z Bible. Většina byla motivována vírou v Boha. To bylo základem morálnosti před sto lety. Lidé v té době byli probuzeni k vědomí, že zlo je přítomno v jejich životě, a věděli, že hlavním cílem života je zalíbit se Bohu.
Štoky 1954, pater Josef Kubelka - 1. svaté přijímání
Současnost ukazuje, že lidé, žijící v hříchu, nevědí a nemohou vědět, co morální je a co není; důvod je prostě ten, že nad sebou nemají uznávanou autoritu. Nedostatek morálního vědomí se projevuje všude kolem nás. Zbloudili jsme, protože jsme odhodili své vodítko - Bibli. Jaký zmatek v životě nastane, jsme přímo svědky po volbách do senátu i přístupem nejrůznějších koaličních vlád.
Učitelé, sedící zleva P. Josef Kuča, který byl ve Štokách za podivných okolností otráven - rok 1948
Má-li morálka zůstat naživu, musí jí předcházet duchovnost. Opravdu mravný člověk musí věřit. Lidská společnost, která je skutečně spravedlivá, bude nejdřív hledat a velebit Boha a jeho Syna, Ježíše Krista. Jestliže vám toto prohlášení zní otřepaně, zamyslete se nad historií i současností.
Podobná skutečnost je zjevná v historii židovského národa i starého Řecka a Říma. Všichni měli vzorné morální zásady, výtečná etická zřízení, dobré pojetí zákonů a spravedlnosti, ale bez duchovních hodnot se ocitli v naprostém morálním úpadku. S odklonem od křesťanského myšlení, nastává morální a intelektuální úpadek, který zasáhl tento národ všemi směry. Když se lidé rozhodnou, že mohou žít podle pravidel, která si sami určí, vidíte, že lidská společnost upadá. Pak není žádný důvod na něco si stěžovat, co jsme svobodně zaseli, to budeme sklízet a nemůžeme očekávat nějaký zázrak.
DESATERO BOŽÍCH PŘIKÁZÁNÍ
Exodus 20–31
1. „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiné bohy mimo mne. Neuděláš si modlu, ani žádnou podobu toho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se jim klanět ani jim sloužit. Protože já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivý. Trestám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kdo mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kdo mě milují a zachovávají mé příkazy.
2. Nezneužiješ jméno Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jméno zneužíval.
3. Zachovávej den odpočinku, aby ti byl svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci, ani ty, ani tvůj syn a tvá dcera, ani tvůj otrok a tvá otrokyně, ani tvůj dobytek, ani přistěhovalec, kterého jsi přijal k sobě. V šesti dnech totiž udělal Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto Hospodin požehnal den odpočinku a oddělil jej jako svatý.
4. Cti svého otce i svou matku, abys dlouho žil na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.
5. Nezabiješ.
6. Nezcizoložíš.
7. Nepokradeš.
8. Nevydáš křivé svědectví proti svému bližnímu.
9. Nebudeš dychtit po domu svého bližního.
10. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního, ani po jeho otroku, ani po jeho otrokyni, ani po jeho býku, ani po jeho oslu, po ničem, co patří tvému bližnímu.“
Náměty k zamyšlení a rozhovoru:
1. Co je to pravda?
2. Existuje pravda jako taková nebo je více (pluralita) pravd?
3. Jak souvisí svědectví víry a morálka?
4. Co podporuje mezi křesťany vzájemnou důvěru a ochotu k dialogu?
5. Mohou nám pomoci při hledání pravdy a smyslu života i ti, kdo tzv. "stojí mimo církev"?
6. Jaký je vztah mezi pravdou, tolerancí, svobodou a láskou?
7. Jak zacházet s hromadnými sdělovacími prostředky, aby nám sloužily?
8. Kde mají nakonec kořen války, terorismus, rasismus, vraždy, krádeže, rozvody, roztržky atd.?
9. Myslíte, že je dnes touha (hlad, žízeň) po Bohu?
10. Mají dnešní biskupové nějaký zájem šířit křesťanskou etiku na našich školách a jednat s vládní elitou státu?
11. Proč vládne v naší církvi klerikalismus, který papež odsuzuje?
12. Proč naši biskupové rozprodávají fary a kostely místo kde mají evagelizovat a nabízet bydlení mladým rodinám?
13. Je majetek z prodaných farností důležitější než evangelizace?
Máš-li zájem i vlastní názor, pošli E-mail na adresu pavlasvlad@seznam.cz
Sestavil Vladimír Pavlas
—————
Počátky modlitby růžence sahají až do středověku
Do té doby se poustevníci a řeholníci snažili alespoň jednou týdně pomodlit všech 150 žalmů. Taková modlitba ale byla překážkou pro většinu lidí, protože málokdo uměl číst a psát. První snaha zpřístupnění modlitby opravdu pro každého vedla k nahrazení každého žalmu jedním tajemstvím. Postupně došlo i k přidání mariánské modlitby Zdrávas Maria. Tak začal vznikat růženec takový, jaký ho známe dodnes, jehož konečnou formu schválil papež Pius V. v 16. století.
Růženec měl tedy stejný počet zdrávasu jako je v bibli žalmu – 150 a byl rozdělen do 3 hlavních tajemství – radostného, bolestného a slavného. V roce 2002 sv. Jan Pavel II. doplnil růženec ještě o jedno tajemství – tajemství slavné.
Panna Maria nás vždycky vede k Ježíši
A to i skrze růženec. Pokaždé, když se zjevovala – ve Fatimě, na Turzovce, v Lurdech nebo se stále zjevuje v Medjugorji. S láskou nám připomíná, abychom nezapomínali na tuto prostou modlitbu, která je nejkratší cestou k modlitbě srdcem. Modlit se srdcem znamená hledat odpovědi pro svůj život. A právě růženec, jehož tajemství nám vypráví o životě Ježíše, nám může odpovědět na mnoho otázek. Pomůže nám získat pokoj v srdci, který nám nikdo nevezme a naše srdce se otevírá Bohu a jeho působení.
Růženec je silnou zbraní proti Zlému.
Může být zbraní každého z nás a je jen na nás, jestli se rozhodneme ji používat. Mnoho svatých si uvědomovalo tuto sílu a celý svůj život neodložili mocnou zbraň z rukou. Například sv. Ignác z Loyoly nosil růženec neustále při sobě - ani na spaní ho neodložil, a vždy, když měl chvilku volna, neváhal s modlitbou. Sv. Jan Pavel II. často jako malý vídával svého otce – vojenského důstojníka - klečet na kolenou a modlit se růženec. Později řekl, že právě tyto chvíle byly pro něj obrovskou školou víry, právě když jeho otec, velký a vážený muž, vzal do rukou křehkou, ale silnou zbraň.
Růženec je živý a stále aktuální
Je krásné vidět mladé lidi s růžencem v ruce, jak si s důvěrou a horlivostí vyprošují skrze Pannu Marii milosti do svého života. A stejně tak je krásné vidět skupinku babiček, které věrně a vytrvalé orodují za své děti, vnoučata, kněze, farnost i celý svět. Stejně tak je krásné vidět i Tebe, jak kráčíš za Kristem podepřen o modlitbu růžence.
—————
—————
