Druhá kniha Mojžíšova 20,1-17 a Pátá kniha Mojžíšova 5,6-21
Deset velkých svobod člověka

Poslyšte citát z bible:
"Mojžíš svolal celý Izrael a řekl jim: Slyš Izraeli, nařízení a práva, která vám dnes ohlašuji. Učte se jim a bedlivě je dodržujte. Hospodin, náš Bůh, s námi uzavřel na Chorébu smlouvu. Tuto smlouvu neuzavřel Hospodin jen s našimi otci, ale s námi se všemi." (5. Mojžíš 5,1-3)

A ted'slyšte jiný citát:
"Svět je zkažená a špatná půda, na které jen zřídka vyroste květina dobrého člověka. A i ten je v jádru nenapravitelně zkažený. Usilovat o zlepšení světa, o výchovu člověka, je marná námaha."
Milí posluchači, jistě jste poznali, že tohle není citát z bible, ale výrok mrzutého člověka. V řeči bible je svět půda dobrá, ale občas na ní vyroste i býlí. Člověk není v jádru nenapravitelně zkažený, člověk jen občas zabloudí. Evangelia se nevyčerpávají kritizováním zlořádů, ale vedou nás k rozvíjení dobra v nás i kolem nás.

Už v nejstarších knihách bible je zapsáno desatero základních pravidel dobrého života na zemi. Ale v naší generaci upadla ta pravidla do nemilosti. Nevěřící je považovali za nemoderní, zastaralé; věřící se jimi cítili znevýhodnění: my věřící pořád něco nesmíme.
A tak jsme v naší generaci zažili zas jeden pokus o život bez desatera. Tak zažili, že se honem začíná znovu hledat, podle čeho by se měl život orientovat, aby se dal žít. Když člověk okusil život bez Boha, začíná se znovu zajímat, jaká že je ta vůle Boží, o které se mluví v Otčenáši, když se říká: Buď vůle tvá.
V bibli se vypravuje, že když tato vůle Boží byla poprvé sepsána na kamenných deskách, Mojžíš ty desky ve hněvu rozbil. Ale Hospodin je zase obnovil. A tahle událost se v dějinách lidstva stále znovu opakuje. Člověk se znovu a znovu pokouší Boží desatero rozbít - a Hospodin je znovu a znovu vrývá do lidských srdcí v podobě svědomí, do listin v podobě Chart lidských práv.

Člověk se desateru vzpouzí: Proto, že kterýsi prastarý patriarcha to tak vryl do kamenné desky - já mám každou neděli vstávat a běhat do kostela? Mám vydržet se ženou a neutéci od rodiny, i když mi tam jdou všichni na nervy? Mám říci pravdu, i když by mi lež pomohla vykličkovat a svalit vinu na jiného? A to vše mám dělat jen kvůli nějakému starému Židovi, který to desatero sepsal?
"Kdepak, bratří", znovu a znovu slyšíme odpověď církve - "ne kvůli nějakému starému Židovi. To kvůli svému Stvořiteli, který to tak ustanovil, to kvůli sobě samému musíš desatero respektovat, abys mohl prožít svůj život lidsky a svobodně."

Tohle Boží desatero není svěrací kazajka omezení a zákazů - to je deset ukazatelů k životu ve svobodě a v pravém životě lidstva.
K čemu jsou takové ukazatele potřebné? Jistě jste si všimli, že tělesně je člověk v mnohém méně dokonalý než zvířata: Pták může létat, člověk jen chodí. Ryba může plavat ve vodě, člověk jen na vodě. Srnka má lepší sluch než člověk. Orel má lepší zrak. Opice je pohyblivější. Zvíře přichází na svět vybaveno řadou schopností, ale člověk se všemu musí pracně učit.
Zvíře však nemá možnost volit svou životní cestu - je pudově naprogramované. Člověk má možnost volby, ale ta svoboda člověka není snadná. Proto dal Stvořitel člověku na pomoc ukazatele cesty, směrovky, které vedou ke svobodě: dal člověku Desatero Božích přikázání.

Toto desatero Božích přikázání se v bibli zachovalo v dvojí podobě, ale není mezi nimi podstatný rozdíl. Obojí je zřejmě už rozšířené znění původních stručných příkazů. Rozdělení biblických textů do deseti přikázání má v naší křesťanské tradici několik podob. My se držíme rozdělení podle svatého Augustina ze 4. století.
Dělí se na dvě desky. První deska obsahuje tři přikázání o vztahu člověka k Bohu. Druhá deska mluví o vztahu k lidem. Ale obě desky jsou vždy pospolu: Bůh chce naši úctu, ale ne pro sebe. Když předstupujeme před něj, obrací náš zrak na bližní. A naopak připomíná, že když jednáme s bližním, máme co dělat i sním, s Bohem.
Biblický zápis Desatera známe nazpaměť ve zkrácené podobě školní katecheze, v kancionálu na straně 8 a podrobně rozvedeno ve Zpovědním zrcadle v kancionálu na straně 72. Plné znění desatera najdeme v bibli  ve 2. a 5. knize Mojžíšově.
Pokusím se naznačit smysl desatera jako

DESET VELKÝCH SVOBOD ČLOVĚKA
Já jsem Pán, tvůj Bůh. Ty, člověče, patříš ke mně. Když se mne budeš držet, bude tvůj život vypadat takto:
1. Nebudeš mít jiné bohy. Nebudeš si mne zpodobňovat. Já ti budu pomáhat, abys mohl žít bez bázně a ve svobodě.
2. Budeš mít v úctě mé jméno. Nemusíš mne nutit, abych ti pomohl. Já jsem Jahve, Bůh s tebou.
3. Budeš zachovávat den odpočinku. Nebudeš se štvát stálou honbou za prací, za zábavou. Máš právo žít zdravě a klidně.
4. Budeš ctít otce a matku. Dáš-li se vést mou otcovskou láskou ve své rodině, budeš mít bezpečí domova.
5. Nebudeš zabíjet. Nemusíš jednat s druhými jako s konkurenty, které je nutno předstihnout, vyřídit. Já chci být tvým ochráncem, můžeš žít beze strachu a v míru.
6. Nebudeš cizoložit. Nemáš zapotřebí, aby ses karikaturami pokoutní lásky připravil o schopnost lásky krásné a věrné. Já chci být dárcem tvého štěstí v lásce opravdové.
7. Nebudeš krást. Nemusíš se pachtit za nečestným obohacováním. Co bys získal na majetku, ztratil bys na klidné mysli. Poznáš, že větší radost je dávat než brát.
8. Nebudeš lhát. Nemusíš se zaplétat do lží, to dělá život nejistým. Já jsem Pravda a ty budeš také důvěryhodný.
9. Nebudeš žádostivě dychtit po ženě svého bližního. Nenarušíš manželství druhých, nebudeš bořit domov dětem. Já jsem svazek muže a ženy ustanovil jako posvátný. Když to budeš respektovat, ušetříš mnohé trápení sobě i jiným.
10. Nebudeš závistivý ani chamtivý. Nemusíš se užírat závistí druhým. Já ti dávám dobré dary. Uč se přát je i ostatním a naučíš se žít pokojně.
Vidíme tedy, že desatero je jen rámcovým zákonem - jeho přikázání nejdou do všech detailů. Vždy musíme znovu zkoumat, jak platí v určité situaci.
Nebylo by tedy lepší, kdyby se vymezilo přesně a konkrétně, kam až se v každé situaci smí a co se už nesmí?

  Touto cestou se dal občanský zákoník - a vznikla nepřehledná spousta zákonů, výměrů a nařízení, ve které se vyzná jen advokát - odborník.
My zůstáváme při jednodušší cestě: Přijmi za řídící princip svého života desatero Božích přikázání a lásku dvou hlavních přikázání. To ti pomůže uchovat tvé svědomí citlivé, to ti pomůže zorientovat se v každé situaci, jak a co je správné.
Této orientaci svědomí podle desatera věnujme soustavnou pozornost. Budeme hovořit o svobodě Božích dětí, jak nás k ní vede Boží láska, projevená v Desateru. Amen.

Lk 14,25-33

Je křesťanství lehké nebo těžké? Mají nevěřící snazší život než křesťané, nebo ne? Na tyto otázky má samozřejmě zbožný člověk připravenou tu správnou odpověď. A jak zkušenost ukazuje, bývají dvojího druhu. Někteří lidé považují své křesťanství za jedinečnou pomoc k lepšímu a snadnějšímu životu a hlavně druhým lidem říkají, jak je to všechno lehké, když člověk věří. Jistě, mnohdy je to tak - ale je to tak vždycky?

Je tu i druhá skupina lidí, kteří říkají: my, křesťané, to máme mnohem těžší, než ostatní lidé. Musíme zachovávat přikázání, snažit se žít dobře, pomáhat druhým,nesmíme krást, ubližovat druhým, musíme chodit do kostela, vychovávat děti k pravdě a navíc se postit a modlit ... A je-li tento výklad doprovázen patřičně utrápeným obličejem, je nám zřejmé, že takovému člověku jeho křesťanství moc radosti nenadělá.

Jak to tedy je? Zkusme dát předběžně tuto odpověď: křesťanství je někdy těžké a někdy lehké, ale vždy je náročné. Náročné na pravdivost, náročné proto, poněvadž vyžaduje jednoznačná rozhodnutí. A o tom právě mluví dnešní evangelium.

 Nepožaduje se v něm, aby měl člověk Ježíše rád a ostatní lidi kvůli tomu ze své lásky vyloučil.

 Požaduje se v něm ale správné pořadí: je třeba mít Ježíše v každém případě na prvém místě - ne proto, že by byl Ježíš Kristus žárlivým, ale proto, poněvadž on sám tvoří vstup ke všemu dobrému. Ne nadarmo v Janově evangeliu o sobě říká: "Já jsem dveře k ovcím". A tento požadavek, mít Ježíše na prvém místě, není jen něco teoretického.

 Není to věc jakéhosi seznamu, který bychom měli doma dobře uložený. Je to věc, která se týká celého našeho života: jestliže má člověk Ježíše na prvém místě, potom se život takového člověka musí odehrávat v Ježíšově stylu.

 Až zde je život opravdový a není to žádná vysněná skutečnost. Patří do něj také umírání a smrt. A to všechno může člověk přijmout právě proto, poněvadž jde za Ježíšem

 - právě proto, poněvadž jde za tím, kdo byl ukřižován a vstal z mrtvých

 - a kdo i nám slíbil účast na svém vzkříšení.

 Ten, kdo jde za Ježíšem, si tedy může dovolit v životě mnohé ztrácet, může si také dovolit realistický pohled na smrt - a nemusí před tím vším utíkat. Naopak - může vědět o tom, že ve chvíli ztrácení, "denního umírání" je Ježíši podoben a může dokonce vědět, že zcela se s ním může ztotožnit ve vlastní smrti.

Je to tvrdá řeč a raději bychom z ní unikli? Možná, ale byla by to škoda. Výzva k dobrému zvážení možností, kterou evangelium přináší, když mluví o stavbě věže a o vojenském tažení, to není výzva k vypočítavosti.

 Ale je to výzva k denní realitě: když chci být křesťanem, mám si uvědomit, co všechno to obnáší. A potom toto všechno přijmout a pokusit se realizovat. Pak nebude má snaha marná a zbytečná. A jen tak se vyhnu nebezpečí, že před prvou překážkou couvnu nebo od třetí překážky odejdu zklamán a rozhořčen.

 Ježíš nám totiž nenabízí ani  útěchu, ani  těžkosti, ani  zajímavou podívanou

- nabízí nám životní cestu, kterou je nakonec on sám. A tato cesta, jakkoliv je náročná, je pro člověka schůdná. A je pro něho dobrá.

V neděli 4. 12. 2016, v pozdním odpoledni se v kostele sv. Jakuba ve Štokách sešli rodiče a děti, aby si tradičně připomněli svátek sv. Mikuláše.

Opravdová radost nastala příchodem sv. Mikuláše a nebeského anděla. Pohybové a ukazovací písně dětí nadělily všem vzájemnou rodost.

Nechyběl ani malý dárek od biskupa Mikuláše.

Děkuji všem za radostné setkání s Mikulášem, účastníkům Junáku Štoky.

Zvu  Vás i vaše děti na další setkání 24. 12. 2016, na Štědrý den, kdy se bude rozdávat Betlémské světlo.

Plakátky budou vyvěšeny.

Vladimír Pavlas

Drazí farnici,

v neděli 21. 2. jsem byl pozván do sousední farnosti Větrný Jeníkov, kde již 35 let pastoračně působí kněz Petr Bulva. Do správy farnosti patří Branišov, Smrčná a Větrný Jeníkov.

Farníci z těchto farností uspořádali oslavu kulatých 70 - tých narozenin P. Petra  a 35 let pastorační práce v těchto farnostech.

Přišli gratulovat i z jiných farností.

P. Petr je především apoštolem, duchovním otcem a bratrem těchto rodin, které vede ke Kristu.

Kristu nás vede k lásce, odpuštění a vzájemnému pochopení, proto nás naplňuje radost oslavovat.

My jsme tři sestry, ale každá z jiné farnosti.

"Kde je opravdová láska, tam přebývá Bůh". S těmito slovy a poděkováním za společenství

                                                                                                              Vladimír Pavlas

Odvolání a výměna kněze ve farnosti Štoky.

Překvapila mne zpráva, že P. Jakub Med by měl být z organizačních důvodů v klášteře nahrazen novým knězem. Dozvěděl jsem se, že na místo P. Meda má přijít kněz z Polska. Ani to by mne nepřekvapilo. Má však požadavky: nemůže řídit auto, potřebuje hospodyni a je nemocný. Takovéto požadavky není nikdo z farnosti schopen splnit.

Po telefonu jsem hovořil s panem opatem kláštera Jaroslavem Šimkem, kterému jsem sdělil svůj vlastní názor a doporučil, aby takto nemocnému knězi posloužili ve svém klášteře a nepřipravovali mu trápení ve farnosti, jsem i toho názoru, že za těchto okolností by pro Štoky byla lepší laická správa než správa, která by byla nefunkční. Též jsem vyjádřil názor, že by kněz měl být v pastoraci a ne zastávat službu kancelářské pracovní síly, kterou může zastat laický specialista.

Podobně jsem se chtěl vyjádřit a informovat telefonicky na biskupství, kde jsem si objednal hovor s panem biskupem Vokálem. Můj hovor byl odmítnut a bylo mi řečeno, že mám napsat.

I se psaním na biskupství mám neblahé zkušenosti, po roce urgencí jsem dostal zamítavou odpověď, kterou snad ani nepsal biskup. Na biskupství jsem napsal dva dopisy, v tom prvním jsem psal o neschopnosti komunikace a v tom druhém jsem zaslal své názory a odpověď od P. Meda, kterému jsem zaslal kopie dopisů.

Proč to vše píšu, nikde nejednám za farnost, nikdo mne o to nežádal, jednám pouze za svoji osobu. Byl bych rád, kdyby farníci se sami vyjádřili. Možnost telefonovat a napsat má každý z nás, pozvat biskupa na besedu také i přednést své přání.

Modlíme se pokaždé v kostele za kněze, buď se modlíme málo, nebo Bůh očekává skutek z naší strany (víra bez skutků je mrtvá). V dobách po revoluci se ve farnosti mnohé změnilo: biskupství prodalo faru, ztratily se boční barokní oltáře, neví se kde jsou koberce, inventář z fary a po některých kněžích zůstal hubený účet. Ani zde se nikdo neozval. Připadá mi to jako kdybychom byly ovce vedené na porážku. Jediné, co nám zbylo je modlitba, ale ta nás má pozvednout ke skutkům.

V dalších článcích se můžete seznámit s názory na výměnu kněží a článek jak by měla fungovat farnost bez kněze.

Zdraví Vladimír Pavlas

P. Šikula, P. Brokeš, P. Fišar, P. Fatka

- Kněz je spolupracovníkem biskupa a zastupuje ho na konkrétních místech diecéze - ve farnostech. Je tam vždy poslán! Tak jako apoštolové nezůstávali na jednom místě, i kněží jsou posíláni jinam. Má to samozřejmě své pro i proti. Jako výhodu je možné uvést rozdílnou spiritualitu každého kněze, každý osloví jinou vrstvu věřících a právě střídání napomáhá k "provzdušnění farnosti". Nevýhodou je "lidská usedlost". Jsme lidé, na někoho si zvykneme a těžko se nám to mění. Rotace bývá každý rok, jen je někdy menší, jindy větší. V brněnské diecézi je zvyk měnit působiště po 5-7 letech (týká se farářů/administrátorů, nikoli kaplanů). Často je tato situace zkomplikována obsazováním farností, ve kterých zemřel kněz a nových kněží je málo. Kněží jsou vždy o změně působiště informováni i s důvody přeložení...

- Kněz je ve farnosti pár let, začne něco dělat, ale pak je za tři roky, za pět let najednou přesunut jinam a přijde někdo nový. Lze v této perspektivě vůbec něco podnikat, zvlášť když víte, že po vás přijde někdo další, s jinými plány...?
Ano, to je problém. Nejhorší situace bývá v malých farnostech, kde je opravdu většina aktivit závislých na knězi. Přesuny kněží se však většinou dějí z nějaké urgentní potřeby a je velmi složité je naplánovat. Stále častěji se hovoří o potřebě zanechat kněze na jednom místě alespoň sedm až deset let. Každopádně se ale nesmíme bát změn a nenechat se jimi odradit – ve farnosti je výměna kněze většinou obohacením. Je třeba vybízet mládež, rodiny a čerstvé seniory, aby na sebe přebírali zodpovědné úkoly a dokázali tak ve spolupráci s knězem a s Božím požehnáním vybudovat kousek ráje ve své farnosti.

- “Výměna kněží ve farnosti neznamená revoluci, ale navázání na dosavadní činnost,”

- … Přítomnost každého z nich pastoraci něčím oživila a ozvláštnila. To je to kladné na výměně pastoračně činných kněží v řeholních komunitách (ale i na úrovni diecézí). Bratři a sestry z farností si sice stýskají, že jsou připraveni o blízkost a službu někoho, koho již znají a na koho si zvykli, ale mohou být zároveň obohaceni o pestrost přístupů a duchovní dary, které dává Pán každému jak chce pro dobro všech. A tak chápu výměnu kněží ( od roku 1996 je P. Gorazd již třetím farářem) především jako šanci k růstu a rozvoji pro farnost i pro jednotlivce…..

https://www.farnostla.cz

Farnosti bez kněz

1. Situace jako úkol

Stále je s farářovým odchodem do důchodu spojována otázka: Jak to bude dál? Co si obec počne bez kněze? Nově vznikající situace vyžaduje jak se strany spolupracovníků ve farnosti, tak i ze strany celé obce změnu smýšlení - velmi hlubokou. Mnozí členové obce mají dojem, že už o ně církev nemá zájem. V důsledku toho kontaktů s církví ubývá. Vědomí, že jsem věřící, se postupně ztrácí.

Podle kánonu 517, § 2 nového Kodexu kanonického práva může určité úkoly v pastoraci daného místa převzít jedna nebo více osob nekněží, kteří umožní kontakt s církví. Jako "ombudsmani" či "ombudsmanky" se starají o záležitosti obce a na ně se obracejí jednotlivci i skupiny. Rozhodující otázka tím však ještě není vyřešena. Existují možnosti, jak uschopnit obce k tomu, aby obstály v této nové situaci?

Obec, která byla dosud knězem pouze obsluhována a tedy konzumovala, se nyní musí stát subjektem pastorace. Přitom už jednotlivý křesťan nebude jen "konzumentem spásy", ale sám se stane "svátostí spásy". Viděno takto může se pastorace bez kněze stát v současné situaci pro církev šancí k oživení pastorace.

Podle ankety, zveřejněné švýcarským pastorálně sociologickým institutem .Obce bez faráře v místě. Výsledky výzkumu ve švýcarských farnostech", Curych 1987, uvedl nedostatek kněží ve farnostech ledacos do pohybu. Výzkum ukazuje, že na jedné straně se mnohé obce bez faráře v místě stávají aktivnějšími a rozvinou silnější vědomí příslušnosti k obci, na druhé straně lze však stejně zřetelně poznat - navzdory aktivnímu spoluvytváření života obce jejími členy - silnou tendenci k odchodu z církve a k distancování se od ní.

V současnosti je ve většině obcí farář považován ještě stále za neutrální a výlučnou vztažnou osobu, takže situaci výstižně popisuje výrok kardinála Lorscheidera: "Členové obce se nechtějí svého faráře vzdát ve prospěch jiných, kteří by ho snad potřebovali naléhavěji. Nedovolí mu tedy, aby hledal 99 ztracených ovcí a ani mu při takovém hledání nepomohou. Chtějí jen jedno: vědět, že mají zaručen svůj vlastní pobyt v ovčinci. Monopol na službu kněze je jim mnohem důležitější než evangelizace národů. Za každou cenu se snaží zajistit si přímé nasazení jednotlivého kněze ve prospěch každého jednotlivce." Na straně kněží vede převzetí odpovědnosti za více obcí často k přetížení.  Nezřídka sdílejí zaopatřující smýšlení obcí a cítí se přetíženi zdvojnásobením nebo ztrojnásobením úkolů vyhrazených faráři (bohoslužby, administrativa, schůze). Přitom se většina kněží při svém vzdělání nenaučila (nebo jen nedostatečně) kooperovat s jinými kněžími nebo laiky. Naopak, převzetí spoluodpovědnosti za obec laiky pociťují jako zásah do oblastí svých nejvlastnějších úkolů a zodpovědností a jako obtěžující omezování vlastní řídící kompetence. Zjevně ubývající vzájemný kontakt mezi kněžími a s tím spojená stále hrozivější osamocenost kněží vede navíc k tomu, že se ztrácí ohled na druhé, dodržování termínů a řádu. Jak ale má ustavovat a vést společenství ve víře a obec někdo, kdo sám žije izolovaně a bez společenství?  Jak může jiným interpretovat život evangeliem, když už sám nemá čas promýšlet svůj život nad evangeliem? Mnozí kněží mají tendenci omezit aktivitu laiků na více nebo méně nedůležité okrajové otázky, jako je hudební stránka bohoslužeb, organizace poutí nebo farních slavností.

2. Perspektivy obcí

I za změněných pastorálních podmínek mohou být obce bez kněze rozhodujícím místem pro křesťanskou existenci. Protože kontaktní osoby pocházejí z nejrůznějším oblastí životních i profesních, přinášejí ze svého života zkušenosti, které zabraňují, aby se pastorace vyhýbala naléhavým problémům.  Partnerství a spolupráce, které se osvědčily v zaměstnání, mohou blahodárně působit na společenství v obci. Nejrůznější kompetence a talenty kontaktních osob přispívají mj. k tomu, aby se svědectví křesťanů rozšířilo i do společenské oblasti. Intenzivní osobní kontakt jednotlivců a určitých skupin s lidmi různého původu může pomoci, aby obec zůstala integrujícím faktorem.

Jako důležitá hlediska z toho plynou pro konkrétní práci:

- Je nutno vidět spoluodpovědnost členů obce pozitivně. Každý pastorující může zodpovědně doprovázet jen omezený počet lidí. Proto je pastorace odkázána na mnohé jednotlivce, kteří jsou schopni a ochotni spolupracovat. 

- Partnerská spolupráce začíná výměnou vlastních zkušeností víry; patří k ní i stálé přezkoumávání efektivity různých způsobů práce.

  - Zvláště naléhavým úkolem je prohlubování víry. Úsilí o vyzařování obce a angažovanost co nejvíce členů předpokládá zralou víru.

- Rozšíření životního prostoru, ve světě samozřejmé, musí v pastoraci najít vyjádření v rozšíření perspektivy. Mnohé, co už ve farnosti není možné, lze bez těžkostí realizovat na větší úrovni svazku farností, děkanátu či pastoračního okrsku (např. dny meditace, kurzy, školení).

- Společný život v obci nelze v žádném případě ztotožňovat se spektakulárními aktivitami a podniky. Mnohé roste v tichosti, když jsou lidé otevřeni jeden pro druhého, slouží si navzájem a zvou se ke sdílení a ke společenství věřících.

3. Spolupráce spolupracovnic a spolupracovníků

Různé pastorální služby - zvláště ve spojení s profesionální - nesmí v žádném případě v obcích podporovat mentalitu obstarávání a zaopatřování, ani zatlačovat tzv. čestné služby.

- Různé pastorální služby překonávají svou spoluprací základní pastorální schizma mezi experty a laiky. V neposlední řadě proto je třeba bránit nové "klerikalizaci" různých pastorálních služeb.

- Jednotlivé služby prospívající celku, když každý převezme to, co mu Duch dává jako nejvlastnější charisma.

- Pro efektní kooperaci spolupracovníků je nutná stálá výměna informací a živá komunikace na všech rovinách.

- Jde o to povzbuzovat a uschopňovat jednotlivce a skupiny v obci k jejich službě.

Pastorální spolupracovníci vyslovují pravidelně přání lepší spolupráce, společného plánování, reflexe praxe a doprovodného dalšího vzdělávání jako nutné kroky na cestě ke spolupráci.

- Vzhledem k množství spolupracovníků je úkolem především "sloužit sloužícím".  Obec bude pouze tehdy možno prožívat jako církev v tomto místě a čase, když bude skutečně životním prostorem víry pro jednotlivce a mnohé, v živém sdílení zkušeností víry.

Přitom se ovšem také ukazuje, jak nutné je naslouchat tomu, co by chtěl Boží Duch sdělit naší době. Bude-li církev jako celek dost otevřená pro šance, které spočívají v momentální přechodné situaci, mohou být jednoho dne nalezena i řešení rozšiřující možnosti přístupu ke kněžské službě, která přispějí k tomu, že bude obcím uchována slavnost eucharistie jako duchovní střed jejich života; přání, které se vzhledem k permanentním nouzovým řešením stává stále naléhavějším.

Pastoraltheologie, Styria 1993, s.134-137; přel. -jv-

Drazí přátelé,

ke svému životu potřebujeme svit slunce, jinak by na této planetě zemi nemohl existovat život. Kromě toho potřebujeme mít někoho blízkého, koho můžeme obdarovat a s kým můžeme trávit nějaký čas.

Dobrým Vánočním zvykem bývá dávat druhým dárky.

Je to krásné vyjádření vzájemného zájmu a radosti proto Vás vítám na setkání u jesliček, kde se zrodila nová naděje pro každého z nás.

Každé Vánoce jsou něčím vzácným, něčím zvláštním, i když se tento vánoční příběh stále opakuje. 

Na první neděli adventní se obyvatelé Štoků sešli k zahájení adventní doby příprav na vánoce, na den kdy si v každé domácnosti rozsvítí vánoční stromek, předají dárky, zazpívají koledy a tím si připomenou i tu událost, která se odehrála v městě Betlémě.

Je to již dva tisíce let, kdy se na pastvinách Betléma zjevil anděl Páně, aby zvěstoval pastýřům zvěst, která úplně změnila dějiny lidstva.

Anděl řekl: „ Hle zvěstuji vám velikou radost, pro všechny lidi. Dnes se vám narodil spasitel Kristus Pán v městě Davidově.

Toto bude pro vás znamením. Naleznete děťátko ovinuté v plénkách a položené do jeslí.“ Ihned se zjevilo veliké množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: „Sláva Bohu na výsostech, a na zemi pokoj lidem, Bůh v nich má zalíbení.“Lukáš 2, 10 - 14

Vánoce jsou tím podivuhodným svátkem, který existuje, asi proto, že jsou překvapením, které Bůh připravil lidem.

Do tohoto tvrdého a hrubého světa náhle vstupuje laskavé a křehké Dítě Ježíš: Přichází osvobodit člověka zapleteného do sítě nenávisti, rozkolů,  roztržek, podvodů a lží.
Přichází otevřít nové obzory, dává vyrašit naději, že navzdory tolika těžkým obtížím nakonec vzejde nová naděje.

A přes všechno očekávání, je to Dítě, pro které "nebylo místo pod střechou".

Ano,"Nenašlo se pro ně místo..." (Lk 2,7) Pro Marii, Josefa a pro Dítě, které se mělo narodit.   Pro kolik lidí i dnes není místo ve velkém hostinci tohoto lidského společenství a často ani v malém hostinci našeho srdce!
Kolik lidí i dnes přichází klepat na dveře a nikdo neotvírá.

Zamysleme se nad tím, co vlastně lidstvo očekávalo od narozeného Ježíše?

Očekávali nového panovníka, krále, který zavede pořádek v zemi, obnoví právní jistoty a zemi vyvede z bídy.

Ježíš svým učením i příkladem ukázal, co je pro nás důležité.

Vracíme se každý rok k jesličkám a hledáme novou naději do dalších dnů.

Ježíš nás přichází osvobodit k normálnosti a do dnešní zmatené doby by nám řekl:

• normální je být křesťanem a mít víru ve svého Tvůrce
• normální je mít úctu k lidskému životu
• normální je vážit si jeden druhého
• normální je žít ve spořádaném manželství a vytvářet rodinu
• normální je předávat mladé generaci to nejlepší, co jsme poznali
• normální je dodržet to, co jsme slíbili
• normální je zachovat manželskou věrnost
• normální je usilovat o hodnoty dobra ve prospěch druhých
• normální je mít úctu ke starým lidem
•  

V tomto výčtu by se dalo pokračovat a každý z nás by mohl doplnit něco z vlastního života a vlastních zkušeností.

Ježíš přišel na svět, aby nás vedl a osvobodil, dovedl k radosti a pokoji.

To je normální stav, ve kterém každý z nás má žít a jednou i umírat.

Nenechme si vnutit to, co je nesprávné.

Přijměme tu skutečnost, že následovat život a odkaz Ježíše má hluboký význam pro každého z nás, naši rodinu, blízké i společnost ve které žijeme.

Želivský klášter přivítal 26.9.2013 nového opata

Jáchyma Jaroslava Šimka OPraem.

         61letý Jáchym Šimek byl do úřadu zvolen v prvním kole tajné volby. Nového opata pak přivítali premonstráti kolem poledne chvalozpěvem v klášterním kostele Narození Panny Marie. 

          Pochází z Nížkova, kde vyrůstal spolu se svou sestrou. Kněžské svěcení přijal v červenci 1977, v roce 1991 vstoupil do premonstrátského řádu. Po ukončení studia spirituální teologie na Gregoriánské univerzitě působil od roku 1994 v Havlíčkově Brodě a následně jako administrátor ve Vilémově (1997-2003). Poté se stal duchovním správcem pro české krajany v Austrálii a od roku 2008 pracuje jako ekonom Želivského kláštera a současně administrátor tamní farnosti. Dne 26. září 2013 byl tajným hlasováním zvolen 51. opatem Želivského kláštera.

          Po volbě prohlásil, že jeho opatským programem bude budování komunity a otevření kláštera pro novou evangelizaci. Klíčovým slovem jeho opatského hesla je milosrdenství, na které je tento svět chudý. 

         I naše farnosti jsou ve správě premonstrátů z Želiva. Mohu uvítat slova o nové evangelizaci, která by se měla promítnout do našich často duchovně rozpadených farností. Patera Jaroslava Šimka znám jako kněze, který je otevřen ke každé komunikaci s farníky i mimo farnost.

Z dostupných informací zapsal  Vladimír Pavlas

Zapsal a zveřejnil Vladimír Pavlas

Školy se zapojují do projektu „ VSTUPY DO ŠKOL“

Tento projekt vyhledávají základní, střední i mateřské školy.  Lektoři z řad kněží, katechetů, pastoračních asistentů a věřících pedagogů „vstupují“ do výuky a při tematicky zaměřených programech představují žákům a studentům křesťanské svátky, tradice a hodnoty, seznamují je s křesťanstvím jako základem naší kultury.

Výukové programy jsou v souladu s Rámcovým vzdělávacím programem pro základní vzdělávání, naplňují např. průřezová témata Multikulturní výchova a Osobnostní a sociální výchova.

Diecézní katechetické centrum organizuje pro lektory programů vzdělávací semináře, při nichž účastníci získávají základní informace a podklady pro realizaci konkrétních programů ve školách. Programy jsou nabízeny školám zdarma a probíhají za přítomnosti učitelů přímo ve třídách. Lektoři přicházejí do škol po dohodě s duchovním správcem farnosti, na jejímž území se škola nachází, a se souhlasem ředitele školy.

Projekt je v brněnské diecézi realizován od podzimu 2010. Doposud byly zpracovány tři řady programů:

• Poselství křesťanských Vánoc
• Poselství křesťanských Velikonoc
• Dušičky a Halloween v tradici a kultuře

Každé z těchto témat je rozpracováno do tří samostatných výukových programů (odpovídajících třem věkovým kategoriím žáků ZŠ).

Všechny vzdělávací programy  získaly akreditaci MŠMT ČR v systému Dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků.

Do realizace projektu se zapojili kněží, katecheté, pastorační asistenti a pedagogové z různých farností brněnské diecéze, kteří se před samotným vstupem do výuky účastnili lektorského semináře organizovaného DKC.

"Utrpením Pán přešel ze smrti do života a otevřel cestu nám, kteří věříme v jeho vzkříšení, abychom ze smrti do života přešli i my. Není nic velkého, že Ježíš zemřel, tomu věří i pohané, židé a bezbožníci; tomu věří všichni. Skutečně velkou věcí je věřit, že vstal z mrtvých. Vírou křesťanů je Kristovo zmrtvýchvstání." (Sv. Augustin)

          Český úřad zeměměřický a katastrální pro církve vydal doporučení, jak postupovat při získávání podkladů z katastru nemovitostí. Církve totiž budou muset svoje nároky identifikovat a prokazovat, poté se obrátí na Lesy ČR nebo Pozemkový fond. Katastrální úřady chystají rovněž školení. V každém kraji budou dva školitelé. Církevní žadatelé budou moci také využívat internetovou aplikaci, kde budou moci porovnávat svoje původní mapy se současným stavem.

         Církve si totiž budou moci činit nárok třeba jen na část původního pozemku, neboť další část může být například již zastavěná a nebude možné ji podle zákona vydat. K tomu bude třeba nové zaměření, které bude hrazeno ze státního rozpočtu. Podle odhadů by církve mohly žádat asi o 48.000 hektarů pozemků, bude to ale zřejmě míň. Rovněž by mohly vznést nárok na 150.000 hektarů lesa. Navracení polností a lesů se týká hlavně římskokatolické církve. Na zákon čekají obce a města, kterým by měl zákon umožnit rozvoj zabrzděný státem blokovanými pozemky, s nimiž nešlo nijak nakládat.

převzato Čtk Praha

Restituce se bude týkat i naší farnosti

           Snažil jsem se sehnat dostupné informace, které se různí a zřejmě jsou přesnější informace u těch, kteří zákon schvalovali a navrhovali.

           Mohu pouze konstatovat, že majetek v těchto farnostech odpovídá rozsahu majetku jednotlivých zemědělců, kterým se již zabraná půda navrátila. Jaké výhody z navrácení si jednotliví zemědělci již spočítali a mají o starost víc. Výnosy z těchto pozemků nemohou nějak ovlivnit bohatství jednotlivců a zřejmě nebudou stačit, aby uživily v těchto farnostech duchovního a přispěly na chod i opravy v jednotlivých farnostech.

          V našich podmínkách farností je navrácení majetku spíš nevýhodou než k prospěchu. Přesto si myslím, že bude záležet na biskupství a jejich správcích, jakým způsobem budou hospodařit a zda vůbec do jednoho roku podají žádost o navrácení majetku, nebo jej nechají propadnout státu.

Sestavil Vladimír Pavlas