Drazí ,

 Ve středu 14.2. 2024 vstoupíme do postního období, kde je nám nabízena možnost uvažovat o jádru křesťanského života. Tento den, nazvaný Popeleční středa, je dnem přísného půstu.

PRAVIDLA PŘÍSNÉHO PŮSTU NA POPELEČNÍ STŘEDU

• půst od masa: netýká se masa studenokrevných živočichů a těch živočichů, kteří žijí ve vodě; zavazuje od 14 let
• půst újmy: jen jednou za den se dosyta najíst; zavazuje od 18. do započatého 60. roku
• od povinnosti půstu zprošťuje: nemoc, rekonvalescence, těžká práce (doporučuje se zvolit si jinou formu sebezáporu)

Tato doba je vhodná k tomu, abychom za pomoci Božího Slova a svátostí obnovili svoji osobní i společnou cestu víry. Postní doba má odlišný charakter než ostatní části liturgického roku. Je to doba našeho obrácení, změna smýšlení, činění pokání. Je to doba naší vnitřní duchovní obnovy, což by mělo vyvrcholit opravdu dobrou a náročnou předvelikonoční svátostí smíření. Je to doba přípravy na obnovu našich křestních slibů ve vigilii Veliké noci. A konečně je to doba, kdy máme rozjímat o umučení našeho Pána Ježíše Krista.

Při mši svaté na Popeleční středu probíhá svěcení popela a udělování popelce. Na znamení, že se chceme skutečně obrátit, budeme všichni označeni na čele posvěceným popelem. Přitom uslyšíme slova kněze: „Pamatuj, že prach jsi a v prach se navrátíš!“ Právě při označování popelem si máme všichni – jeden vedle druhého – uvědomit a přiznat svou nedokonalost.

Vhodnou myšlenkou pro tuto dobu je biblický text z Listu Židům 10, 24.: „Mějme zájem jeden o druhého a povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům.“

Nacházejme novou důvěru v Ježíše Krista jako nejvyššího kněze, který pro nás získal odpuštění a přístup k Bohu. Hledejme s upřímným srdcem a s plnou vírou, držme se pevně naděje, kterou vyznáváme. Buďme pozorní k potřebám našich blízkých a pomáhejme dobrými skutky.

 Také se říká, že pro posílení evangelních postojů je dobré účastnit se shromáždění – liturgie, vyhledávat dobrá společenství, nezapomínat na modlitbu, účastnit se rozjímání při Křížové cestě a zachovávat postní dny.

Vladimír Pavlas

Víra - nevíra

Co je to víra?
           Víra je dar, který spojuje věřící a pramení z biologické struktury člověka, který přirozeně touží po Pravdě a hledání smyslu života. Náš život nemůže být a není pouhá souhra náhod. Zde pociťujeme a vnímáme nad sebou to, co převyšuje naše myšlení, obdivujeme to, co by žádný člověk nevytvořil. Mnoho věcí nedokážeme pochopit, ale pokud máme vztah k Bohu, také s ním vedeme dialog.

         Krásně je to vidět v Bibli. Biblický svět nám ukazuje jedinečné dějiny, kdy Bůh lidi oslovuje, trestá, pomáhá v nebezpečí, zkrátka komunikuje. Člověk Bohu odpovídá právě aktem víry. Vírou vyjadřuje svoji věrnost Bohu. Když říkáme, že věříme, odevzdáváme se Bohu a toto odevzdání se je hlubší než naše názory a přesvědčení. Víra se týká nejen našeho vědomí, ale také nevědomí, které je centrem hlubšího jádra, „našeho srdce“ .

Víra a nevíra se prolínají 

          Nelze tvrdit, že kdo je věřící je automaticky dobrým a spravedlivým i naopak. Důležité je mít pro Boha otevřené své nitro. Do víry vkládáme sami sebe a máme k Bohu vztah. S Bohem pěstujeme vztah lásky, a díky víře je pro nás všechno osvětleno. Kdo uvěří v dospělosti cítí jakoby naráz prohlédnul, konečně vidí. Náboženský vztah se rodí z vděčnosti a také z údivu. Díky zbožnosti bereme život jako dar.

          Otec Halík tuto teorii vysvětluje na příkladu: Bůh je jako světlo. Člověk ho nevidí přímo, ale je pro něho strašně důležité aby viděl, poznával, cítil. Pokud světlo zmizí, nastane tma a člověk se přestává orientovat. Člověk jako bytost má s věcmi okolo sebe společné pouze to, že existuje. Ale jinak se ve všem liší. Za největší rozdíl lze pokládat skutečnost lidského vědění o svém bytí. Člověk má též jistotu, že Bůh bude s ním v každé situaci. K tomu je potřeba Boha do svého života pozvat a nebát se vložit vše do jeho rukou..

Věřící mohou mít pochybnosti.

        Podle patera Halíka se víra a kritické otázky doplňují. Jsou jako sestry, které se potřebují, jinak by to byl fanatismus. Pochybnosti umí udržet víru stále živou. Není třeba bát se nevíry, protože zároveň existuje víra, která nám dodá potřebnou sílu. Nevěřící se na nás budou obracet s otázkami a my je budeme trpělivě zodpovídat, protože jsme silnější právě o tu naši víru.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jean-Francois Laharpe

         Byl učedníkem Voltaira a jiných ateistů 18.století. Během francouzské revoluce se ve věku 55 let dostal jako podezřelý do vězení. Nadarmo hledal útěchu ve filosofii, kterou až do té doby tak vehementně zastával. Shledal ji prázdnou a nakonec odpuzující a upadl do hluboké deprese. Jeden ze spoluvězňů jej viděl v tomto stavu a nabídl mu svou Bibli. Laharpe se z počátku zdráhal, ale nakonec knihu otevřel, aby se na chvíli rozptýlil. Hned první řádek ho zaujal. Důstojnost Boží řeči jej udivila. Čím déle četl, tím více se divil. S úžasem zvolal: "Jak je to možné? Vždyť já tuto knihu vůbec neznám! Obsahuje odpovědi na všechny moje otázky. Nikdy by lidský duch nemohl něco takového vymyslet, anebo se takto vyjadřovat. Tato Kniha nemůže být nic jiného než Boží slovo."
        Vězení opouštěl jako křesťan. Boží slovo způsobilo, že se z duchovního učedníka Voltairova se stal učedník Ježíše Krista. Mnoho lidí 18.století, kteří se otevřeli osvícenectví, obdrželi prázdné srdce a dostali se vnitřně z rovnováhy. Většina lidí našeho století na tom není lépe. Je jen jeden prostředek k uzdravení. Vrátit se. Ne k nějakému náboženství, ale k našemu Stvořiteli.

Čerpáno z publikovaných článků, sestavil a upravil Vladimír Pavlas